Již od prvního století máme spoustu dokladů o tom, že vzájemné vyznávání hříchů v církvi bylo zcela běžným jevem. V církvi existovaly tři způsoby, jak k takovému vyznávání docházelo. Prvním je všeobecné společné vyznání hříchů, které dodnes nalezneme např. v katolické liturgii, kdy všichni účastníci říkají:"Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat: je to má vina, má veliká vina. Proto prosím Matku Boží, Pannu Marii, všechny anděly a svaté i vás, bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali." Jakousi obdobou, která se však v církvích dlouho neudržela, byla situace, kdy každý člověk jednotlivě při shromáždění/mši vyznával veřejně své vlastní hříchy. Zdá se, že takový případ může být dochován i v Bibli, a to sice ve Sk. 19,18-19 (A rovněž mnozí z těch, kteří uvěřili, přicházeli, otevřeně vyznávali a oznamovali své skutky. A mnozí z těch, kteří se věnovali podivným uměním [zřejmě šlo o magii] přinesli svitky a přede všemi je pálili). Je samozřejmě možné, jak někteří namítají, že se tu jedná o lidi, kteří nepravosti páchali před tím, než uvěřili.

Konečně posledním způsobem, jak se slova apoštola Jakuba v církvi plnila a plní je osobní vyznání svých hříchů v soukromí svému bratru. V Didaché se dočteme:"Každého dne Páně se shromažďujte, lámejte chléb a vzdávejte díky, když jste byli své hříchy oznámili, aby vaše oběť byla čistá." Není úplně zřejmě, o jakou formu oznámení se jedná, ale dobový kontext (zejména dopisy Klimenta Římského [1] a Ignáce z Antiochie [2]) nasvědčují tomu, že šlo o oznámení či vyznání hříchů knězi (staršímu) nebo biskupovi (dohlížiteli). 

Na Západě prošel proces vyznání hříchů knězi či biskupovi v podstatě trojstupňovým vývojem. První fáze (doloženo od 3. století a trvalo do cca 7. století) se někdy nazývá starověkou či antickou penancí. Byl to pro hříšníka celkem dlouhý a bolestný proces. Prvním krokem bylo vyznání hříchů místnímu biskupovi a žádost o přijetí do stavu kajícníků. Toto vyznání bylo soukromé. Druhým krokem bylo veřejné oznámení, že dotyčný byl přijat do stavu kajícníků. Následovalo symbolické vyhnání dotyčného ze shromáždění, čímž se dalo na vědomí, že až do konce trvání této doby nemá přístup ke stolu Páně. Kajícník se podroboval procesu pokání, které už v řecké církvi neznamenalo pouze změnu smýšlení, jak řecký termín metanoia napovídá, ale rovněž odpykání hříchů. Mezi skutky pokání patřil tradičně přísný půst, sexuální abstinence a často veřejné modlitby na kolenou. Posledním krokem byl návrat kajícníka do lůna církve.

Od cca. 7. století (v Evropě bylo zavedeno žáky sv. Kolumbána) nastala změna. Vyznávat hříchy už nebylo nutné jen biskupovi a postačil i kněz. Nedocházelo k veřejnému prohlášení o přijetí do stavu kajícníků. Skutky pokání byly udělovány podle oficiálního "sazebníku". Jejich věcná podstata byla stejná (půst, almužna), ale bylo stanoveno, jak dlouho je nutné skutky konat. Jen tak pro představu: za krádež 1 rok, za křivou přísahu 7 let. Po konci lhůty pokání se hříšník ke knězi vrátil a dostal rozhřešení. Zásadní nevýhodou takového přístupu bylo, že člověku mohlo být uloženo pokání v délce přesahující léta jeho života. Právě zde je správné hledat kořeny učení o očistci a následně odpustcích.

Od konce 12. století se však v církvi (tehdy již rozdělené) objevil názor, že samotné vyznání hříchů je už aktem pokání. I nadále se udělovaly tarifované lhůty pro skutky pokání, ale k rozhřešení docházelo ihned v rámci zpovědi. Už se nemluvilo o skutcích pokání za účelem očištění od hříchů, ale o skutcích pokání k odčinění vin způsobených hříchy, což plně koresponduje i s dnešním pojetím očistce. A konečně II. vatikánský koncil provedl úpravy co do chápání a praxe vyznávání hříchů, ale tuto praxi už všichni aspoň zběžně známe.

V církvích, které vyrostly na principech reformace, se vyznávání hříchů provádí buď v rámci soukromého rozhovoru s duchovním, nebo své hříchy člověk vyznává některému z bratrů či sester. Předpokládám, že není žádnou novinkou, že v některých církvích (např. římskokatolické, pravoslavných, anglikánských) existuje statut "zpovědního tajemství". I mezi katolíky je rozšířené chybné pochopení tohoto tajemství s tím, že kněz má v určitých případech právo porušit ho. Tak tomu ale není. Kánon 983 CIC, §1 jasně stanoví, že:"svátostné zpovědní tajemství je neporušitelné; proto nesmí zpovědník nic vyzradit na kajícníka ani slovem, ani žádným jiným způsobem a z žádného důvodu." Mnoho světských právních řádů (včetně českého) toto respektuje a vlastně tak uděluje vyjímku z běžných právních norem. Pokud totiž komukoli mimo zpověď prozradím, že jsem např. spáchal trestný čin nebo že se ho chystám spáchat, je dotyčný povinen obeznámit orgány státní moci. Jistou zajímavostí je, že i Náboženská společnost Svědků Jehovových, která se vždy holedbala, že nemá žádnou kněžskou třídu, učinila v některých státech pokus definovat své starší jako duchovní a požadovat podobnou ochranu "zpovědního tajemství". Důvodem byly skandály spojené se sexuálním zneužíváním dětí a mladistvých. Jejich snaha byla vesměs marná, neboť se jim dostalo odpovědi, že pro uznání takové věci je nutné, aby princip zpovědního tajemství byl nedílnou naukou náboženské společnosti po jistou dobu - v Česku to tuším bylo 50 let.

Pokud nepatříte ke státem registrované náboženské denominaci a nejste duchovním, můžete se dostat do situace, kdy se vám bratr či sestra svěří s něčím, co máte podle světských zákonů oznámit. Pro nás křesťany platí zásada, kterou Písmo jasně ukazuje. Jsme povinni respektovat zákony "císaře", pokud nejsou v rozporu se "zákony a nařízeními" Boha. Zajímalo by mě, jestli někde v Písmu nacházíte nějaký podklad pro to, že Pán chce, abychom zachovali mlčenlivost o všech věcech, které nám bratr či sestra sdělí v rámci vyznání hříchů. Já tedy ne. Zpovědní tajemství po vzoru katolíků a pravoslavných je podle mě naprostý úlet. Duchovní totiž nesmí prozradit absolutně NIC z toho, co je mu během zpovědi řečeno. Pokud se tedy někdo vyzná z toho, že někoho zavraždil/znásilnil/zneužil/okradl a následně dodá, že podobný čin hodlá za pár hodin zopakovat, jediné, co může duchovní udělat, je neudělit rozhřešení a pokusit se dotyčnému záměr vymluvit.

Já sám jsem se do pozice toho, kdo musel takovou věc řešit dostal několikrát. Jednou jsem vědomě lhal islámským státním orgánům, když jsem tvrdil, že v jejich zemi neznám žádného konvertitu od islámu ke křesťanství, i když se mi tam několik lidí svěřilo, že se toho dopustili. V ostatních případech se jednalo o vyznání někoho, kdo se dopustil drobného majetkového přestupku/trestného činu, který byl už promlčen (tj. z dávnější, "předkřesťanské) minulosti dotyčného). Nic jsem tedy neoznámil, ale jelikož nejsem právník, nevím, jestli jsem vlastně něco neporušil, i když už šlo o promlčené skutky. 

Pokud znáte nějaký biblický důvod, proč by člověk neměl dodržet zákon, který vyžaduje nahlásit pachatele trestného činu, pak mi to prosím sdělte. Pokud si myslíte, že mám pravdu a žádný takový není, pak komentář také uvítám. 

[1] "Kdo pečuje o svou duši, nechť se nehanbí vyznat se knězi z pocitů závisti nebo z jiných chyb, které se mu vloudily do srdce."

[2] "Bůh odpouští kajícníkům, obrátí-li se ke knězi."