Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Oto.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 3, článků celkem: 16654, komentáře < 7 dní: 190, komentářů celkem: 429731, adminů: 60, uživatelů: 5252  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 542 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:

rosmano

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
116623560
přístupů od 17. 10. 2001

Život víry: Umí člověk skutečně odpustit křivdu?
Vloženo Sobota, 06. listopad 2010 @ 21:19:21 CET Vložil: Olda

Zamyšlení poslal leonet

Nevím jak vy, já moc ne, neboť pocit křivdy a hořkosti v srdci často přetrvává dál. Nebudu uvažovat o tom, že někdo z vás nikdy nedostal důvod někomu odpustit. Neznám člověka, kterému by nikdo neublížil.

Stačí pouze tady na blogu sledovat články a diskuse. Vzhledem k tomu, že někteří jsou přímo specialisté na odsuzování druhých, a další je za to odměňují souhlasem, je neodpouštění křivd jednou z činnosti na blogu.

Také se vám stává, že se přistihnete, že jste frustrování z obsahu článků a jejich témat? Někdy si připadám jako ve společnosti z velké většiny nespokojených lidí, kteří nemají nic jiného na práci, než být chytřejší a lepší než, všichni ostatní. Všichni jsme odborníci na všechno, a jen my víme, jak to správně udělat.

Nebude tento většinový postoj spíše pramenit z naší neschopnosti uvědomit si své nedostatky a chyby? Nebo si uvědomit svou nevědomost a až trestuhodnou odvahu kritizovat vše, ačkoliv dané věci nerozumíme? Jakoby se typické náboženské řeči přesunuli na české blogy.

Obávám se, že pokud nebude naše svědomí obnoveno Božím slovem, nebudeme schopni si nikdy uvědomit svou neschopnost odpouštět. Lidé, jejichž srdce je naplněné hořkosti a křivdou, nespokojenosti a závisti, frustrací z neuplatnění, smilstvem a modlářstvím, a tak bych mohl psát ještě celkem dlouho, ale princip je jednoduchý, jedná se o srdce naplněná hněvem a zlobou.

Kde se vzala takto obtížená srdce?  Jedním z hlavních důvodů je neschopnost člověka odpustit křivdu způsobenou druhým člověkem. A tady je na místě zmínit jeden verš z Bible. Efezkým 4,32:

„Buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“

Na závěr připojím svou zkušenost. Kdykoliv se mé srdce ozve „to přece nemůžeš odpustit“, ozve se zároveň hlas z té největší hloubky mého nového srdce „nejen můžeš, ale ty nemůžeš jinak, než odpustit, jen si uvědom, co ti Bůh odpustil v Kristu!“ A vždy mé staré srdce protestuje, ale to nové ho umlčí!

Často tady slýchávám námitku, v čem jsi ty jako znovuzrozený křesťan jiný, než my ostatní?

Když nic jiného, tak v tom, že mé nové srdce, které jsem obdržel v okamžiku mého znovuzrození shůry (neboli když jsem uvěřil v Ježíše Krista, a přijal ho za svého Pána), jsem byl konfrontován se svými hříchy, a já si uvědomil hloubku svého hříchu a neschopností se ho zbavit. A div se světe, Bůh mi můj hřích nevěry odpustil a já od té doby nemůžu neodpouštět.


"Umí člověk skutečně odpustit křivdu?" | Přihlásit/Vytvořit účet | 21 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: Eleazar v Sobota, 06. listopad 2010 @ 21:58:33 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Často tady slýchávám námitku, v čem jsi ty jako znovuzrozený křesťan jiný, než my ostatní?
Když nic jiného, tak v tom, že jsem byl konfrontován se svými hříchy, a já si uvědomil hloubku svého hříchu a neschopností se ho zbavit.


Tak kdyby jsi mi totok řekl jako neznovuzrozenému, tak bych Tě se zaslíbeními o novém stvoření poslel někam. Ne, že bych Ti chtěl říkat, co máš a co nemáš dělat, ale takhle znovuzrozenímu neděláš dobrou reklamu. To by chtělo jej spíš nějak vychválit, ukázat, v čem je znovuzrození pro člověka krokem k lepšímu, a psát o tom, jak na jedincově znovuzrození "vydělají" ti ostatní, s zájmy, jež jsou v kontradikci se zájmy znovuzrozeného jedince.



Re: Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: Eleazar v Sobota, 06. listopad 2010 @ 21:59:44 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Oprava, vypadlo mi tam NE!

Často tady slýchávám námitku, v čem jsi ty jako znovuzrozený křesťan jiný, než my ostatní?
Když nic jiného, tak v tom, že jsem byl konfrontován se svými hříchy, a já si uvědomil hloubku svého hříchu a neschopností se ho zbavit.


Tak kdyby jsi mi totok řekl jako neznovuzrozenému, tak bych Tě se zaslíbeními o novém stvoření poslel někam. Ne, že bych Ti chtěl říkat, co máš a co nemáš dělat, ale takhle znovuzrozenímu neděláš dobrou reklamu. To by chtělo jej spíš nějak vychválit, ukázat, v čem je znovuzrození pro člověka krokem k lepšímu, a NE psát o tom, jak na jedincově znovuzrození "vydělají" ti ostatní, s zájmy, jež jsou v kontradikci se zájmy znovuzrozeného jedince.


]


Re: Re: Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: leonet v Sobota, 06. listopad 2010 @ 22:11:55 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ahoj,
nevím, zda je naším úkolem dělat někomu reklamu, když si totiž čtu 1 Korintským, tak si čtu něco jiného. 


]


Re: Re: Re: Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: Eleazar v Neděle, 07. listopad 2010 @ 08:12:48 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Rozveď to 1K, prosím.


]


Re: Re: Re: Re: Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: leonet v Neděle, 07. listopad 2010 @ 17:24:32 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Lépe 5 slov prorocky, než tisíc slov v jazyku. A posluchači budou zasaženi ve svých svědomích. Skutečně nechápeš tento princip?


]


Re: Re: Re: Re: Re: Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: Eleazar v Neděle, 07. listopad 2010 @ 19:42:20 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Chápu.
Jen by mě tamtěch pár slov moc nezasáhlo :-(


]


Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: Willy v Sobota, 06. listopad 2010 @ 22:35:47 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog)
Děkuji za článek, leonete,

a hlavně za ten verš EF 4:32 Buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil /prokázal či prokazuje milost vám/nám. To je totiž to důležité si uvědomit, že nemáme odpouštět jen tak nějakým odpuštěním, které je z nás, kterým dokážeme odpustit my sami, ale tak, jako i Bůh v Kristu odpustil nám! Jak odpouští Bůh? Co udělá s hříchem, když vyznaný hřích odpustí? Zapomene na něj a už ho nepřipomíná! Ale když odpustíme my sami, bývá to často: "Ano, odpouštím ti, ale ...", přičemž to "ale" znamená ve skutečnosti NEODPUSTIL JSEM - tohle si budu pamatovat a při "vhodné" příležitosti ti to připomenu. To znamená neodpustit tak, jak odpouští Bůh a takové odpuštění považuje Bůh za neodpuštění a podle toho také s člověkem nakládá. Všichni vědí, že neodpuštění je hřích, ale kolik takových hříchů máme a možná o nich ani nevíme!

Kéž bychom si uvědomili jak, tzn. jakým způsobem a jak mnoho nám Bůh odpustil! a jakou milost nám tím prokázal, abychom stejnou milost prokazovali sobě navzájem jako vyjádření lásky (Boží), která byla vylita do srdcí věřících skrze Ducha Svatého, který jim byl dán (Ř 5:5)! Amen.

Tož tak.

willy



Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Sobota, 06. listopad 2010 @ 23:57:12 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/
  Ahoj.

  Myslím, že moc odpouštět hříchy, křivdy a špatné věci nepatří zrovna mezi výbavu přirozeného člověka. Víckrát jsem tu psal, že právě neschopnost odpustit  a třeba i drobné věci byla jednou z docela nepříjemných flustrací starého života. Je těžké číst "jestliže neodpustíte ani váš nebeský otec vám neodpustí" a zároveň nemít sílu a schopnost opravdu odpustit.

  Jedna zprvních věcí, kterou jsem v novém životě musel řešit bylo právě naučit se odpouštět, naučit se používat tu velmi zvláštní moc k tomu odpustit křivdy, které se mi staly. I když to bylo v mnoha případech těžké, tak úžesné bylo to, že to přestalo být nemožné.

  Toník



Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: brusle7 (brusle7@seznam.cz) v Neděle, 07. listopad 2010 @ 06:28:11 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Myslím, že vždy ne.

Důležitá je i lítost toho, kdo je příčinou té křivdy (ani Bůh neodpouští bez upřímné lítosti) - t.j. zda je křivda nějak alespoň morálně odstraněna.

Myslíte si, že třeba rodiče malé Aničky J.  budou schopni plně odpustit ztrátu dcery? (Možná, pokud by ji v pořádku někdo vrátil, tak ano, jinak o tom pochybuji.)



Re: Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pondělí, 08. listopad 2010 @ 07:31:28 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/
  Ahoj Brusle.

  Nevím, co tak strašného se ti stalo, jestli se to dá srovnat s únosem dítěte nebo něčím podobným. Pokud tě někdo kvůli přímému postoji srdce odsoudil, pomluvil, odepsal tak, že jsi přišla o přátele a práci, kterou máš ráda, tak to je dost směšné ublížení. Asi nejhorší a nejbolavější na něm bude ani ne tak to ublížení jako to procitnutí z toho snu o pravdě a správnosti věcí, ve kterém jsi žila.

  Psala jsi tu o zjeveních "Marie" a citovala je jako autoritu: Řídíš se jimi? Psala jsi tu o temnotě, nesení Kristova Kříže (t.j. poddávání se nemocem, světu a jiným satanským útokům) a další věcech, které jsou často tam u vás položeny jako základ. A teď naposled o lítosti a odpuštění, věci, které jsou postavené špatně nebo dokonce na hlavu a dokud tyhle věci nepostavíš na základ Ježíše Krista, na jeho slova, budeš stále jak na vodě, nejistá na křižovatce, nebo se vydáš na špatnou cestu.

  Už jsem ti to psal jednou: Jestliže jsi z toho snu a roušky, která ti kryla oči, procitla, využij toho, abys ve svém životě položila správný základ místo toho základu, který podle všeho máš položen. Čti písmo, čti zvláště pozorně čti místa, která jsi vždy přeskakovala, zdála se ti divná, neseděla ti.



   Odpuštění v Kristu Ježíši a smíření Boha se světem je mnohem, mnohem hlubší záležitost než jen to, "když budeš litovat bůh ti odpustí". V Ježíši Kristu nám Bůh odpustil dávno, ve chvíli, kdy jsme v tvrdosti srdce vězeli ve svých hříších, když jsme ještě byli mrtví v hříchu a nikde nebyl ani náznak lítosti. Bůh nám v Kristu Ježíši odpustil dokonce ve chvíli, kdy náš život byl natolik narušen hříchem, že jsme ani nerozpoznávali že jsme v hříchu, že to, co děláme je bezbožnost a rouhání proti Bohu.


  Stejné bezmezné odpuštění chce Bůh po těch, kteří mu vydali život. Nemáme odpouštět až tehdy, kdy si ten druhý uvědomí, že hřeší, až když začně litovat nebo dokonce až tehdy, kdy přijde a omluví se. To bys neodpustila nikdy.

  Pro odpuštění v Kristu není lítost či nelítost žádnou podmínkou. Ostatně to, co se označuje slovem "lítost" na hříchu jako takovém nic neřeší, není k ničemu. Jediná věc, která hřích řeší, je pokání: Změna smýšlení v dané věci. Dokážeš si představit, že by ti, o kterých píšeš, změnili v dané věci své smýšlení? To bude nejspíš nemožné.

  Podívej se na zdejší diskuze: Všichni ŘK považují za "normální" to, co se ti stalo a stojí jednoznačně na straně těch autorit, co ti ublížili a chybu hledají jen a jen v tobě. Ti, co ti ublížili, žijí ve stejné atmosféře, kdy svoje skutky považují za jediné správné a to, co dělají, za dobro. Nebudou toho litovat, ani nesmí: Tím by dali najevo, že se neomylná organizace vedená duchem plete a to oni nemohou, nesmí. Natož aby se ti přišli omluvit.

  Chceš si to neodpuštění nést do smrti? To je přece hloupost. Už jsi v něm mnoho měsíců, možná víc a to už je až moc.


  Snášejte jedni druhé a vzájemně si odpouštějte, má-li někdo proti někomu stížnost. Tak jako Kristus odpustil vám, odpouštějte i vy.


]


Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: rive v Neděle, 07. listopad 2010 @ 06:53:56 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
děkuji za toto zamyšlení ... jsou mi blízká praktická témata k zamyšlení  ...  osobní výzvy ...


 Snažme se pochopit toho, kdo nám ublížil. Většinou ten druhý nejedná zle vědomě. Možná dokonce ani neví, že nám ublížil. I jeho jednání, podobně jako u nás, ovlivňuje podvědomí i špatné zkušenosti z dřívějška. Nebo neumí jednat jinak, protože ho to v životě nikdo nenaučil. Mohl mít špatné vzory. Ježíš Kristus, když se z kříže díval na své vrahy, pronesl: “Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“
Je třeba se rozhodnout, že nebudeme škodit a zřekneme se pomsty. V této fázi se musíme rozhodnout, že nebudeme oplácet zlem za zlo. Nechceme přece utrpení ještě stupňovat třeba tím, že o tom druhém budeme mluvit před druhými lidmi záporně. Můžeme ho raději přijmout jako člověka, takového jaký je. My ho nezměníme. Ale pokud ho přijmeme, on může zatoužit po tom, aby se změnil a aby změnil i své jednání s námi.
Žehnejme. Místo pomsty přejme tomu druhému, aby ve svém životě poznal lásku, aby se mu dobře dařilo a aby neměl důvod ubližovat druhým a tedy i nám

rive






Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: rive v Neděle, 07. listopad 2010 @ 07:04:19 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Rád bych na závěr připomenul příběh ženy, která se jmenuje Corrie ten Boom. Během 2.světové války byla s celou rodinou vězněna za to, že ve svém domě v Holandsku ukrývala Židy. Byli posláni do různých koncentračních táborů. Corrie a její sestra Betsie do Ravensbrucku. Betsie tam nakonec zemřela. Po válce se Corrie vrátila do Německa, a jako křesťanka přednášela o usmíření. V roce 1947 hovořila v jednom kostele v Mnichově. Večer, po její přednášce za ní mezi jinými přišel i muž v šedivém plášti, s hnědým kloboukem v ruce. Přišel dopředu, aby s ní mohl mluvit. Poznala ho hned. Dál už budu pokračovat Corriinými vlastními slovy:
Muž, který za mnou přišel, býval dozorce v Ravensbrucku. Patřil k nejkrutějším z nich. ´Teď stál přede mnou a podával mi ruku: „Skvělá zpráva slečno! Jak dobré je vědět, že, jak říkáte, jsou naše hříchy na dně moře!“
´A já, která tak květnatě řečnila o odpuštění, jsem si nervózně pohrávala se svou kabelkou, místo abych uchopila tu ruku. On si mě samozřejmě nemohl pamatovat ... ale já jsem si pamatovala jeho i kožený bičík houpající se na jeho opasku. Stála jsem tváří v tvář jednomu ze svých věznitelů a zdálo se mi, že mi ztuhla krev.
´... „od té doby“, pokračoval, „jsem se stal křesťanem a vím, že mi Bůh odpustil krutosti, které jsem páchal, rád bych to slyšel také z vašich úst, slečno“ a znovu napřažená ruka „odpustíte mi?“
´A já tam stála – já, jejíž hříchy byly znovu a znovu odpuštěny – a nemohla jsem odpustit. Betsie tam zemřela – a on mohl, prostě jen tak na požádání, zabránit její pomalé a strašné smrti.
´Bylo to pár vteřin, co tam tak stál s napřaženou rukou – ale mně to připadalo, že to jsou hodiny, co zápasím s nejtěžší věcí, jakou jsem kdy musela udělat. Věděla jsem, že to udělat musím. Zpráva, že Bůh nám odpouští, je podmíněna tím, že my odpouštíme těm, kdo nám ublížili. „Když vy neodpustíte člověku jeho přestoupení,“ říká Ježíš, „ani váš Otec v nebesích neodpustí vaše přestoupení vám“.
´A pořád jsem tam stála a moje srdce bylo chladné. Ale odpuštění není emoce – to jsem také věděla. Odpuštění je projev vůle a vůle může konat bez ohledu na teplotu srdce. „Ježíši, pomoz mi!“ modlila jsem se potichu. „Ať můžu zvednout ruku. Ať to můžu udělat. A ty mi dej pocítit to.“
´A ztuhle, mechanicky jsem vrazila svoji ruku do té, která se ke mně natahovala. A jak jsem to udělala, stala se neuvěřitelná věc. Bylo to jako kdyby se v mém rameni objevil elektrický proud, projel mou rukou až do našich spojených dlaní. A pak jsem cítila, že mě to uzdravující horko zaplavilo celou a z očí mi vyhrkly slzy. „Odpouštím ti, bratře!“ plakala jsem. „Z celého srdce“.
´Dlouhou chvíli jsme si pak tiskli ruce, bývalý dozorce a bývalý vězeň. Nikdy jsem nepoznala Boží lásku tak silně, jako tehdy. Uvědomila jsem si, že to není moje láska. Já jsem to zkoušela, ale neměla jsem sílu. Byla to síla Ducha svatého, jak je napsáno v Bibli v listu Římanům v 5 kapitole: „... neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
Pokud právě prožíváte nějaké “zranění“, nebojte se vydat na cestu zvanou “odpuštění“.  U drobnějších zranění je dobré se řídit radou: "Nezapadej sluníčko nad vaším hněvem."  Pokud léčíme větší zranění, bude cesta k jejich zahojení trochu delší. Na rozdíl do pomsty ale odpuštění vedle zahojení našeho zranění přináší i pokoj a mír.
tento příběh mě zaujal, je příkladem odpuštění ... více o odpuštění, také velmi zajímavě:http://vlastikfurst.blog.idnes.cz/c/147288/Chces-abych-ti-odpustil-Nemas-narok.html
rive



Re: Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: Farel v Pondělí, 08. listopad 2010 @ 09:30:40 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Příběh je hezký. Je v něm splněno, že dvě dvě jsou čtyři i když se někde nad rovnítkem vznáší pochybnost formátu A3. Jsou však případy v nichž vychází výseledek jinak. Osobně vnímám, že je odpouštění spojeno s nějakým praktickým krokem. Ten který ukřivdil si zřejmě své konání neuvědomuje nicméně s různými velkohubými prohlášeními o jedinečnosti svého povolání, poslání atd. a znovuzrozrní škodí a křivdí dál jiným. Zatím jsem dospěl k nejaktivnější formě postoje v tom, že k tomuto člověku neprojevuji nijak aktivně nějaký postoj který by ho nějak korigoval a to vidím jako špatné. Někdo, kdo páchá trestný čin na naprosto zjevné rovině (krade, zabíjí) je, pokud je viděn a usvědčen také potrestán. Ve sféře ducha a duše nejsou věci tak zjevné a tak se mohou rozmlžit a někdy dokonce vydávat za dobro, jako sourozenci v Murdstoneovi v Příběhu Davida Copperfielda. Dilema je vtom, že člověku který křivdí je sice z mé strany odpuštěno neexistuje ale právní možnost zabránit mu v dalším křivdění a uzurpování a ničení jiných. Myslím, že učebnicové příklady toho, jak je někomu odpuštěno a on se změní z vlka na beránka jsou dnes už holá utopie. Dnes nekřivdí jen gestapáci a dozorci, dnes křivdí jeden znovuzrozený křesťan druhému a neni instance ( mimo té věčné), která by ho zde v časném světě odkázala do patřičných mezí. Ovci, kterou nějaký vlk pokusal nejenže nikdo ani nevěří, ale naopak dominují u nich vlčí argumenty. Natož aby této ovci někdo pomáhal. Takový člověk si nikdy nepřijde pro odpuštění protože se vnímá jako ten, který by měl někomu něco odpouštět a ostatní mají povinnost jen poslouchat, jak určí co má komu odpustit. Odpouštění po charizmaticku je záležitost jedné osoby, která vždy ví, kdo by měl co dělat.
Odpouštění v tomto prostředí nefunguje protože je tam právaprázdno. Stejně jako není možné dýchat tam kde je vzduchprázdno, nebo jako neexistuje přitažlivost tam, kde není gravitace.

Farel


]


Re: Re: Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: Willy v Pondělí, 08. listopad 2010 @ 13:28:24 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ahoj Joe,

jelikož jsem zažil v podstatě to, co ty, vím, o čem píšeš a dobře ti rozumím. Je však třeba také říci, že když odpouštíš někomu víceméně běžnými prostředky nenapravitelnému jeho křivdu, odpouštíš kvůli tomu, že tobě Bůh odpustil a také kvůli sobě a svému vlastnímu duchovnímu stavu. Co se stane s oním člověkem, jestli od Boha nepřijme milost ke změně smýšlení a jednání, nech na Bohu s tím, že Mu můžeš klidně říct např.: "Pane, odplať mu podle jeho skutků!"

Jistě znáš Boží duchovní zákon a princip: co člověk rozsívá, to bude také sklízet. A řekni upřímně, chtěl bys být v kůži těch, o kterých zde píšeš, anebo se chceš podívat s čistým a dobrým svědomím Pánu do očí a uvidět v nich radost, kterou oni neuvidí?

Pán s tebou.

willy



]


Re: Re: Re: Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: Farel v Pondělí, 08. listopad 2010 @ 15:31:56 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Nevím jestli je nyní zásadní těžiště problému na odpuštění. Nemám žádné velké emoce z toho, že je to takový vůl a že žije jak žije (pokud by žil sám sobě). Spíše vnímám jako problém, že není běžně dostupná možnost korekce a to jak takových lidí, tak takového  jednání. Vezmeme-li nějaký příklad, kdy někdo někomu ubližuje, či ničí život, je podle mého jedna věc tomu člověku něco odpustit a jiná mu v tom zabránit. Nechat ho ještě třeba iks desítek let provozovat takovouto destruktivní činnost pod jeho mylným dojmem, že on je církev, nemá s odpouštěním už nic společného. To je jako bys měl děti, a kdyby se na jednom z nich někdo podepisoval, tak bys mu velkoryse odpustil a přivedl i další děti ať se na nich podepisuje stejně jako na tom prvním (možná s tím, že pak zase odpustíš). To je trochu kocourkovská radnice nemyslíš ?

Joe


]


Re: Re: Re: Re: Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: Willy v Pondělí, 08. listopad 2010 @ 16:13:44 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Máš pravdu - jsou to dvě různé věci - odpuštění a ne/možnost korekce/nápravy. Ale jestliže sám tu možnost někoho ubližujícího napravit nemáš, pak ti nezbývá než 1) z tvé strany odpustit a 2) nedat tomu člověku příležitost to zopakovat, jak jsi ve svém příkladu s dětmi naznačil.

To, co je v danou chvíli podstatné, je nechat se vést Duchem Božím, který má a dává potřebnou moudrost, sílu/moc i způsob "provedení" v reakci na takovou situaci. Dnes jsem zrovna četl toto (Ř 12, 18-19): Je–li možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi. Nemstěte se sami, milovaní, nýbrž dejte místo Božímu hněvu, neboť je napsáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ 

Boží Království jistě není Kocourkov a platí v něm jasná a spravedlivá pravidla, poněvadž je to spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém. A jedno takové "pravidlo" je toto: kdo ničí Boží svatyni, kterou jsme my, toho zničí Bůh (1K 3:17)! Tož tak.

willy


]


Re: Re: Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: lewis v Úterý, 16. listopad 2010 @ 13:45:12 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Čus, odpuštění vnímám trochu jinak. Vztah k viníkovi je pro mě až druhořadý, prvořadý je můj vztah s Bohem. Většinou je pro mě neodpuštění určitým blokem ve vztahu k Bohu (což se samozřejmě projeví i na dalších vztazích). Tedy při odpuštění mi jde primárně o to, znovu obnovit svůj vztah s Bohem, odevzdat se mu i se svým zraněním a předat mu svou při. (Několikrát se mi při tom stalo, že za viníka Pán označil mě, proto svým soudům příliš nevěřím). K tomu není potřeba žádná aktivita protistrany, ani její lítost. Ovšem aby viník takové odpuštění PŘIJAL, a bylo mu odpuštěno, je již jeho aktivní postoj nutný.
"Myslím, že učebnicové příklady toho, jak je někomu odpuštěno a on se změní z vlka na beránka jsou dnes už holá utopie" - z lidského, příp. psychologického jistě. Odpuštění ale nepůsobí psychologicky, ale uvolňuje Boží moc ke spáse a k milosti. A to víš sám, že utopie není. (Všimni si, jak se slova Odpusť mi, Odpouštím ti, vytrácejí ze slovníku). 
Takže musím odporovat - odpuštění, a odpouštění je možné v jakémkoliv prostředí. Jinak by to tady bylo samý ublížený křesťan, a uznej, to zní hrozně:-)



]


Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: oko v Neděle, 07. listopad 2010 @ 12:02:56 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Hezký článek a hezké komentáře.

Lítost je podmínkou odpuštění hříchů u Boha. To nám řešit nepřísluší. My máme odpouštět křivdy vždycky (tedy i křivdy nelitované), aby i nám Bůh odpustil. Nikoli jenom kvůli těm, kteří nám ukřivdili, ale hlavně kvůli nám.
Způsobená křivda totiž na nás leží a dusí nás, jako balvan! Brání našemu duchovnímu růstu v Bohu.

Neodpuštěná křivda námi může také bránit Boží milosti, aby si dotyčný uvědomil spáchanou křivdu a mohl ji později i litovat.

Pán Ježíš říká:
(Mt 5,23-24)
A proto, když bys obětoval na oltáři svůj dar a tam si vzpomněl, že tvůj bratr má něco proti tobě,
nech svůj dar tam před oltářem a jdi a nejprve se smiř se svým bratrem a potom přijď a obětuj svůj dar.


Tedy nikoli jen když mám něco proti svému bratru, ale i tehdy, když osobně proti němu nic nemám a překážka je na straně toho druhého...
I tehdy máme vyvíjet iniciativu se smířit.




Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: aviaf v Neděle, 07. listopad 2010 @ 19:10:09 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.ucl.ac.uk/ssees/people/economics-and-business-staff-folder/tomas-cvrcek
Neznám člověka, kterému by nikdo neublížil.

Ja kdyz nad tim premejslim, tak ve svym zivote teda nemuzu moc na nic prijit. Asi mi sem tam nekdo neco proved, ale to byly dohromady drobnosti, ktery nestojej za rec a vetsinou si je uz ani nepamatuju. Ale ze bych zazil nejakou vopravdu silenou velkou krivdu, ktera by me hnetla, tak na to si v zivote vopravdu nevzpominam...

Asi bych moh brecet, ze mi komunisti vzali dvanact let zivota, ale uprimne mam dnes zpetne pocit, ze jim to krachlo driv nez na mne mohli napachat zasadni skody.

Tak nevim.

Aviaf



Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: poutnick v Pondělí, 08. listopad 2010 @ 14:05:46 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
S tím se můžeme vypořádat tak že poprosíme Boha aby našemu viníkovi odpustil lépe než my. Nejen to co udělal nám ale všechny hříchy co kdy spáchal a aby mu žehnal a vedl ho k sobě. I kdybychom přitom měli mít pěnu u huby a vzteky poskakovat. I to se pak s Boží pomocí nějak poddá. Dobré je i přemýšlet o tom že nám někdo ublížil abychom si připomenuli kolika lidem jsme ublížili my. A poděkovat za to Bohu.



Re: Umí člověk skutečně odpustit křivdu? (Skóre: 1)
Vložil: leonet v Pondělí, 08. listopad 2010 @ 20:06:49 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Děkují všem za komentáře.

„Buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“

Tento verš jsem pochopil teprve tehdy, když jsem se nemohl vzteky udržet. Nebudu popisovat proč, to není podstatné, ale v mysli jsem si říkal, že mu to nikdy neodpustím, i kdyby...
A já uvnitř vnímal: Ty sice nemůžeš, ale já ano. Já mu to už odpustil, tak jako tobě.

Co na to chcete odpovědět? Pán mu to odpustil a vy ne? To nejde, v duši vztek až do ruda a v duchu odpuštění. Máte pouze dvě možností, dál si pěstovat "svůj" vztek, nebo upřet svůj vnitřní zrak na to odpuštění.
Jednat podle tělesností, nebo podle ducha? Tady si musí každý z vás vybrat svou cestu, zaručeně k tomu dostanete příležitost.

Ty odkazy na Matouš 6,14-15  jsou mírně řečeno z jiného soudku.  Uvědomte si, že se týkají podmínek vstupu do království nebeského. To se netýká církve. Ovšem již tady vidím protesty těch, co se mnou nesouhlasí. Jenže marně se vzpiráte Božímu slovu. Souvislostí jsou jasné!!!



Stránka vygenerována za: 0.33 sekundy