Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Bernard.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 5, článků celkem: 16195, komentáře < 7 dní: 239, komentářů celkem: 397359, adminů: 60, uživatelů: 5077  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 148 návštěvník(ů)
a 2 uživatel(ů) online:

oko
gregorios777

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
109109317
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: CESTA DO STARÉHO ZÁKONA
Vloženo Neděle, 19. červen 2005 @ 20:10:08 CEST Vložil: Karels

O Bibli Karels poslal:

O Starém zákoně II.

Jan HELLER

Minule jsme se zamýšleli nad tím, proč má Starý zákon různý rozsah, proč je u evangelíkú a židů kratší a u katolíků trochu delší. Vyložili jsme si, jak ten rozdíl vznikl a jek se projevil v dějinách církve. Mohli bychom to také nazvat učeně: probrali jsme si dějiny kánonu a vysvětlili si také, co je to kánon. Nedostali jsme se však k otázce vzniku Starého zákona. Odkud se tu vzal a kdy asi vznikl? U Nového zákona je to poměrně jednoduché. Ten napsali evangelisté a apoštolové, případně jejich učedníci někdy mezi léty 50 až 100 po Kristu, kdy vzpomínky na něj byly ještě velmi živé a křesťanské sbory plné žhavého nadšení a živé víry.

Se Starým zákonem je to nepoměrně složitější. Představuje vlastně celou zachovanou literaturu starožidovskou či přesněji literaturu společenství, které si říkalo Izrael a bylo jaksi zároveň národem i církví. Nebo možná přesněji řečeno, nebylo ani národ ani církev v našem moderním slova smyslu, protože oba pojmy přesahovalo. Národem v našem smyslu nebylo proto, že to hlavní, čím se Izrael lišil od svých sousedů, byla jeho víra, nikoli rasa či jazyk. Ale církev v našem smyslu to také nebyla, protože v prvních staletích své existence, od svého počátku až do babylónského zajetí /586-538 př. Kr./ obýval Izrael jednu zemi, mluvil jedním jazykem a žil nejdříve v jediném a později ve dvou samostatných státních útvarech. Tento starý Izrael je prostředím, ve kterém vzniká Starý zákon.

Ale jak vznikl? O tom byly a jsou dodnes velmi různé představy. Všecky je můžeme rozdělit do dvou základních skupin. Podle jedné představy je Starý zákon a vlastně celá Bible jen a jen lidské dílo. Vymysleli si to lidé, především prý chytří kněží, aby měli čím ovládat ty ostatní. Tato myšlenka, dnes ostatně velmi rozšířená, má kořeny ve starověku. Ozývala se - i když ne tak často jako dnes - z úst některých pochybovačných odpůrců Izraele, a tak si už starý Izrael dával práci s tím, nějak názorně ukázat, ba dokázat, že platí to druhé: že totiž Starý zákon a my křesťané můžeme dodat: celá Bible - pochází od Boha. To se ovšem lehko řekne, ale těžko dokáže zvláště těm, kdo v Boha nevěří. Nicméně staří židovští bohoslovci se do toho pustili s velkou vervou. Zhruba v době Ježíšově nebo krátce potom vytvořili učení, zaznamenané v Talmutu, o božském původu Písma. Talmud je rozsáhlá sbírka výroků starých židovských učenců - rabínů, směrodatná pro židy dodnes v mravních a právních otázkách. Talmud byl definitivně uzavřen, tedy dopsán a zredigován, kolem roku 400 po Kr. A v něm máme zprávy o tom, jak rabíni obhajovali božský původ Písma čili Starého zákona. Nedělali to všichni docela stejně, ale nejrozšířenější a nejzávažnější byla představa, že to všechno nadiktoval sám Bůh Mojžíšovi a prorokům. Ti to zapsali a předali dál. První křesťané i pozdější, starověcí i středověcí křesťanští bohoslovci byli o něco zdrženlivější, spokojovali se většinou s tvrzením, ostatně odvozeným z některých biblických míst, že prý pisatele Bible čili svatopisce, řecky hagiografy, vedl při jejich práci Duch svatý. Nicméně i mezi křesťany se tu objevila i představa diktátu. Když se o představě diktátu začali šířit pochybnosti, vynořila se jiná představa, která dodnes leží mnohým lidem v hlavě. Je to představa, že Bible je v podstatě reportáž. Dokonce se její pravdivost a platnost spojuje s tím, zdali je to reportáž přesná, zdali se vše událo tak, jak je v Bibli zapsáno. Za tímto požadavkem je velmi povážlivé, totiž předmětné pojetí pravdy. Podle něho je pravda to, co odpovídá skutečnosti, přesněji mé představě o skutečnosti. Ale v biblickém pojetí je pravda něco jiného. Ježíš říká o sobě: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Pravda je tedy to, co je nade mnou, co se zmocňuje a co mne podmaňuje do služby. A Bible je proto mnohem víc než reportáž.

Co je to tedy? Je to svědectví těch, kteří něco prožili, něco velmi hlubokého a významného, a teď o tom vyprávějí takovým způsobem, aby i posluchač nebo čtenář mohl vstoupit do vnitřního dění, které vyprávěná událost jen zvenčí opisuje.

To zní možná málo srozumitelně a pro někoho i sotva přijatelně. Řekněme si tedy zcela konkrétně, jak Starý zákon vznikal, a to především ty jeho části, které vyprávějí nějaký děj. Nevznikal ani jako diktát ani jako referát, nýbrž vznikal nejdříve při bohoslužebném opakování textů, ještě nezapsaných, uložených jen v paměti a předávaných po staletí ústně, recitovaných znovu a znovu při pobožnostech a slavnostech starého Izraele. Ústní podání či předávání napořád předcházelo zápisu čili písemné fixaci textu, a to většinou o staletí. Pokusíme-li se dohlédnout co nejdále do minulosti, vidíme na počátku skupinu ctitelů Hospodinových, patrně nevelkou, která žije v Egyptě a musí tam robotovat. Někdy kolem roku 1250 před Kristem se jí zdařilo uniknout. Při tom prožije události, v nichž vidí či řekněme raději rozpozná Hospodinův vysvoboditelský zásah. Pak putuje přes poušť a v událostech své pouti rozpoznává další Boží zásahy a opatrování. A konečně se tomuto společenství zdaří usadit se v zemi zaslíbené - Palestině - a tuto událost si vykládá jako Boží pomoc a Boží dar. A celý soubor těchto událostí si stále znovu připomíná, ať v rodině třeba při slavení hodu beránka o velikonocích, výročí vyvedení z Egypta, nebo při společných slavnostech, kdy vzpomíná na dar Zákona - rozumí se Desatera na hře Sínai; nebo když si zpřítomňuje nejvýznamější události další pouti i příchodu do země. Tato vyprávění se stále znovu recitují, opakují a zároveň i upravují tak, aby co nejnaléhavěji oslovovala přítomné a umožnila jim znovu spoluprožívat to, co se vypravuje, jakoby až vstupovat do vyprávěného dění. Celá tradice se sbírá a třídí, postupně roste, stále ještě v ústním podání, přibírá další látky, třeba o soudcích či prvních králích a je znovu zpětně formována svou funkcí, dosvědčovat Boží péči o Izrael a stále nové zásahy do jeho dějin.

Můžeme si to znázornit příkladem. Snad si vzpomínáte, co jste se učili ve škole o vzniku krystalů čili krystalizaci. Starý zákon - vzniká krystalizací, jako krystal v nasyceném roztoku. Krystalizační mřížkou, tedy měřítkem co převzít a nepřevzít z roztoku, je důraz na Boha svrchovaného a milosrdného zároveň, na toho, který přesahuje všechny naše představy o něm a prolamuje všechno naše úsilí, ovládnout jej a zmanipulovat. Krystalizačním jádrem je příběh o vyvedení z Egypta, interpretovaný jako Boží vysvoboditelský zásah. Jakoby si řekl: Když nás v tom Hospodin nenechal tenkrát, nenechá nás ani později. On nám to dokonce slíbil, když s námi uzavřel svou smlovu, jejímž obsahem je, že On je teď naším Bohem a my jsme jeho lidem. A konečně onen „nasycený roztok“, v němž krystalizace probíhá a z něhož se na krystal vylučují a usazují další vrstvy, je soubor dějů i příběhů, pojmů i představ, motivů i látek starého Předního východu. Do rostoucího krystalu je z nich ovšem zapojováno jen to, co vyhovuje „mřížce“, to jest když mohou být upraveny tak, aby se staly nositeli zvěsti o Hospodinu, Bohu svrchovaném a milosrdném. Jinak jsou z krystalizačního procesu vyloučeny. - Teprve později, po usazení v zemi, byly před zprávu o vysvobození z Egypta předsunuty příběhy o praotcích, a ještě podstatně později, až v době královské, i příběhy o stvoření a počátku člověka. Krystal však roste i „z druhé strany“ - jsou připojována vyprávění o soudcích, králích, prorocích. Látky přibývá, a v době královské se vytvářejí i zvláštní skupiny, které se zabývají jejím vyučováním, předáváním, i připomínáním. Jsou to především kněží a proroci. Badatelé dokázali, že i látky v ústním podání mohou být po staletí předávány velmi přesně a bez podstatných změn. I písmo, které je samozřejmě už tehdy známo, slouží z počátku spíše jen jako kontrola paměti a nikoli jako nové sdělení pro někoho, kdo ještě není s textem obeznámen. Psát se začíná zřejmě až po roku 1000 př. Kr. (doba Davidova), a to nejdříve anály královského dvora, kdežto náboženské látky se dále předávají převážně ústně v kruzích kněžských a prorockých, později pak levítských. Teprve zářez babylónského zajetí /586-538 př.Kr./, který ohrozil kontinuitu ústní tradice, byl výraznou pohnutkou k tomu, že se od ústního tradování přechází ve stále větší míře k zápisu. Tehdy bylo mnoho židů, především inteligence, kněží a šlechta, ale i řemeslníci a úředníci odvlečeni do babylónského zajetí a Jeruzalém byi docela zpustošen. Souvislost ústního předávání byla ohrožena. Tu se ti, kteří je znali, dali do psaní, shromaždovali, co už bylo zapsáno, třídili a doplňovali, takže po návratu ze zajetí už je převážná část Starého zákona zapsána. Ovšem že ne všecko a v naší nynější podobě. Na poslední úpravě se ještě dále pracovalo, ba byly přidány i některé další biblické knihy Paralipomenon, Ezdráš a Nehemiáš, také řada žalmů a textů mudroslovných. Ale hlavní redakční práce je hotova asi do roku 300 před Kristem a některé menší doplňky kolem roku 200 či nedlouho po něm.

Samozřejmě jde pořád jen o souhláskové znění, samohlásky se v hebrejštině ani v aramejštině tehdy ještě nepsaly. Celkem však lze říci, že souhláskový text Starého zákona vzniká mezi léty 1200-200 př. Kr., tedy 1000 let. Z toho prvních 500 let nebo ještě o něco víc převažuje předávání ústní, teprve druhou půli této doby charakterizuje stále širší a důkladnější zapisování.

Ovšem ani potom ještě není Starý zákon docela hotov. V jeho nynějších vydáních máme i samohlásky, a to v podobě teček a čárek pod souhláskami. Říkáme jim proto punktace. Ani ta nevznikla najednou. Když se přestalo hebrejsky hovořit a židé mezi sebou mluvili aramejsky a hlavně, když už se znění Starého zákona neučilo a nepředávalo dál zpaměti, mohly vzniknout nejasnosti. Představte si třeba v češtině souhlásky mlk. Znamená to mléko nebo mlok? V hebrejštině to sice vždycky znamená něco s králem či kralováním melek je král, malak je kraloval, melok je kralování, ale celkem lze v hebrejštině ta tří písmena pomocí samohlásek obměnit na deset způsobů. Takže i když souvislost už sama některé možnosti vylučuje, přece jen vzniká někde nejednoznačný text. Ten bylo třeba zjednoznačnit doplněním souhlásek. Začali s tím u sousedů, v Sýrii. Tam si k tomu vypůjčili samohlásky z řecké abecedy. Ale to se starým rabínům nelíbilo, a tak to zkusili s tečkami a čárkami. Bylo zpracováno několik soustav, až se nakonec prosadila soustava tiberjadská, vytvořená v městě Tiberias při Genezaretském jezeře. Čárky a tečky jako znaky samohlásek se v ní většinou píšou pod souhlásky, proto jí říkáme infralineární. Definitivně se ustálila až kolem roku 800 po Kristu. To máme od roku 200 př.Kr., kdy byl hotov souhláskový text, dalších tisíc let. Takže můžeme říci, že Starý zákon ve svém nynějším definitivním hebrejském znění se souhláskami i samohláskami, vznikal dva tisíce let. To je dlouhá doba.

Není divu, že bylo vysloveno podezření, že bylo původní znění všelijak porušeno a předěláno, ba zfalšováno. Tak třeba Mohamed hlásal, že židé i křesťané zfalšovali Bibli a upravili si ji tak, aby se jim hodila. Ale nová doba nám proti tomuto tvrzení poskytla závažný doklad. Jsou jím části Starého zákona, nalezené v jeskyních u Mrtvého moře na místě, zvaném Qurmán, proto se jim také říká kumránské texty. Pocházejí z doby před pádem Jeruzaléma v římské době, tedy před rokem 70 po Kristu. Jsou tedy o 800 let starší než ostatní úplné rukopisy SZ, kterých se užívá jako základu při jeho odborném kritickém vydávání. Podivuhodné je, že tyto staré rukopisy jsou doslova stejné, odchylky jsou nanejvýš v jednotlivých písmenkách, ani ne ve slovech, a je jich mnohem méně, nežli se dalo čekat. To je zřetelný doklad, že souhláskové znění Starého zákona bylo od času svého vzniku předáváno velmi pečlivě a přesně. Nic nebylo zfalšováno. Ovšem to neznamená, že Starý zákon je přece jen reportáž. V době, kdy texty vznikaly a byly zapisovány, byly zároveň upravovány tak, aby jejich poselství, jejich svědectví či zvěst byla co nejzřetelnější, aby co nejnaléhavěji oslovovaly čtenáře či posluchače a zprostředkovaly mu co možno takové setkání s Bohem, jaké prožil svědek, nežli přinesl své svědectví.

Skončeme zase citátem: Je sice z Nového zákona, ale týká se Starého zákona: Apoštol Pavel napsal v epištole k Římanům 15,4 - 12 „Všecko, co je tam - totiž ve Starém zákoně - psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.... Chci říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby ukázal Boží věrnost a potvrdil sliby, dané otcům (židovským praotcům, jako byl Abraham, Izák, Jákob), a pohanské národy aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno (v žalmu 18,50) : „Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.....

A Izaiáš k tomu říká : „Přijde potomek Isajův (Isaj byl otec Davidův, jeho potomek je nový David a tedy mesiáš.) povstane, aby vládl národům, v něj budou doufat pohané.

Jan Heller, maturoval na gymnáziu v Plzni (1944). V l. 1944–45 působil jako katecheta a zároveň dálkově studoval teologii u církevního ústředí Českobratrské církve evangelické; 1945–47 zapisoval teologii na Husově ETF a filozofii na FF UK, 1947–48 v Basileji; 1948 se stal magistrem teologie. V l. 1948–51 působil jako evangelický duchovní v Hořovicích. V r. 1951 získal doktorát teologie a stal se asistentem (1954 odborným asistentem) na Komenského TF, kde učil hebrejštinu, řečtinu a latinu. V l. 1966–68 byl hostujícím docentem v Berlíně, a to ve východním (Humboldtova univerzita) i západním (Kirchliche Hochschule), 1968–70 docentem opět v Praze, 1970–77 profesorem religionistiky, 1977–92 profesorem Starého zákona a vedoucím biblické katedry, od r. 1992 je v důchodu. Měl řadu přednášek na zahraničních univerzitách, zvláště v Německu a Holandsku, na několika kongresech (Vídeň 1981, Lovaň 1989), zúčastnil se řady odborných sympozií doma i v cizině, kromě toho často kázal a přednášel v různých církvích, na domácích konferencích a sympoziích. Od 70. let byl členem některých ekologických skupin (TIS, přednášky v Zeleném kruhu aj.). V l. 1990–93 byl prvním předsedou nově založené československé, později České společnosti pro studium náboženství.

"CESTA DO STARÉHO ZÁKONA" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.19 sekundy