poslal Nepřihlášený Po českém internetu koluje petice žádající „Ministerstvo kultury ČR,
aby v případě obdržení příslušné žádosti, nepřiznalo oprávnění k výkonu
zvláštních práv náboženské organizaci Ústředí muslimských obcí (ÚMO)“.
Přeloženo z „právničtiny“ jde o to, aby Ústředí muslimských obcí
nezískalo tzv. registraci druhého stupně, která by muslimům umožňovala
vyučovat náboženství na školách, otevřela přístup do vězení a další
výhody. Je rozumné se k této petici připojit?
Sdílím se signatáři petice mínění, že islám je nebezpečný, a
pokusy islámu o průnik do naší kultury sleduji s obavami a nedůvěrou. U
nás zatím vážnější problémy s muslimy nebyly, nicméně zkušenosti
s islámem v zemích s výraznou muslimskou menšinou jsou přinejmenším
varující. Kromě toho jsem přesvědčen, že muslimové zatím ani zdaleka
nesplňují jednu z podmínek získání vyššího stupně registrace, kterou je
získání podpisů 10 000 členů (skutečně členů, nikoli pouze sympatizantů,
jak je tomu u registrace politických stran). Z vlastní zkušenosti
s registrací církve Křesťanská společenství vím, že pravost těchto
podpisů bývá pečlivě ověřována.
Nicméně tato otázka je živá. Přinejmenším někteří ze
signatářů petice volají po celospolečenské debatě na toto téma a já chci
tímto článkem k této debatě přispět.
Na jedné straně můžeme diskutovat o povaze islámu, tedy zejména o
tom, je-li toto náboženství inherentně nebezpečné, nebo zda se pouze
jeví jako nebezpečné v důsledku souhry okolností, jež nesouvisí s jeho
podstatou. Na druhé straně můžeme diskutovat o tom, jak má vypadat
legislativa světonázorově neutrálního demokratického státu.
První okruh otázek, tedy otázek o povaze islámu, můžeme
zredukovat na základní otázku, a sice zda je možná umírněná forma
islámu, a jaké má tato umírněná forma islámu šance v konfrontaci
s islámem militantním. Na tuto otázku můžeme mít různé názory, nicméně
nakonec ji mohou zodpovědět pouze sami muslimové. Není na nás, abychom
vyslovovali soudy o tom, která forma islámu je „tou správnou“
interpretací Koránu. My na to můžeme mít různé názory, můžeme vyslovovat
různé predikce, upozorňovat na různé souvislosti, ale nemůžeme muslimům
mluvit do toho, jak budou rozumět svému náboženství.
Abych přiznal barvu, obávám se, že násilnická a netolerantní
podoba islámu více odpovídá záměrům a smýšlení Mohameda po jeho
vítězství nad nepřáteli a těm částem Koránu, které byly sepsány
v pozdějším období. Nicméně moc rád bych se mýlil a držím palce těm
znalcům islámu, kteří jsou přesvědčeni, že umírněný islám má šanci
převážit.
Tímto okruhem otázek se ale v tomto článku podrobněji
zabývat nechci. Tento článek je věnován především otázce, jak by měla
vypadat naše legislativa, a podotázce, zda islám „povolit či nepovolit“.
Domnívám se, že konfesijně a světonázorově neutrální
demokratický stát je dobrý vynález. Demokracie je ovšem náročná a mnohdy
neumožňuje rychlou reakci. Jak legislativní, tak soudní procesy jsou
zdlouhavé a složité. V tomto ohledu to má diktatura mnohem jednodušší –
diktátor, případně nějaká junta, může obratem ruky určitou ideologii
nebo určité náboženství zakázat. (Nutno ovšem upozornit, že zakázat téměř nikdy neznamená vymýtit.)
Demokracie je rovněž zranitelná, protože bytostně nedemokratická hnutí
ji mohou šikovně využívat, aby ji v případě svého vítězství zrušila.
Naše zkušenost s Komunistickou stranou je v tomto ohledu varovná a
poučná.
Pokud ovšem nechceme zrušit demokracii, musíme se smířit
s tím, že v demokratickém státě se budou vyskytovat různá hnutí, různé
strany, skupiny a … ano, i různá náboženství, která se nám nelíbí. A
má-li země zůstat demokratickou, nemůže je Parlament výčtově zakázat,
nýbrž musí nastavit obecná pravidla, podle nichž je možno rozhodnout,
zda bude jejich činnost povolena či zakázána.
Domnívám se, že tato pravidla jsou u nás nastavena poměrně
dobře. Druhou otázkou – neméně důležitou a v konkrétní praxi možná ještě
důležitější – je, jak je stát schopen dodržování těchto pravidel
sledovat.
V tzv. „církevním zákoně“ se píše, že církev či náboženská
společnost, usilující o registraci, musí přijmout závazek, že bude
respektovat zákony České republiky. V naší zemi je uzákoněna svoboda
svědomí. Nikdo nesmí nutit druhého člověka, aby proti své vůli vyznával
či praktikoval nějaké náboženství či nějakou ideologii. Myslím, že toto
ustanovení je dostačující. Osobně se domnívám, že islám obecně tuto
podmínku nesplňuje, a to ani teoreticky, ani prakticky. Nicméně pokud se
Ústředí muslimských obcí zaváže k dodržování českých zákonů a pokud
tvrdí, že například nucení dětí k víře rodičů nevyplývá z (její)
intepretace islámu, nezbývá než toto tvrzení respektovat a jednat
s Ústředím muslimských obcí jako s jakoukoli jinou náboženskou obcí.
Samozřejmě radím všem obyvatelům obecně a státním orgánům zvlášť, aby
byli velmi ostražití, ale nechci a nemohu apriorně vyloučit, že
představitelé Ústředí muslimských obcí míní svou umírněnou interpretaci
islámu vážně.
Rád bych ještě upozornil na jednu důležitou věc. Sama registrace (nikoli povolení;
stát nic nepovoluje, pouze registruje církve a náboženské společnosti)
má pro skutečné vyznavače pramalý význam, ať už je legislativní stav
jakýkoli. Patřím k otcům zakladatelům Křesťanských společenství, která
navazují na probuzení na Maninách, jež se odehrávalo v rámci sboru
Českobratrské církve evangelické. Byli jsme tehdy sice „povoleni“, ale
Státní policií bedlivě sledováni. Nemohli jsme vydávat knížky, pořádat
veřejná shromáždění, zvát si řečníky podle našeho uvážení – a přece jsme
po celá osmdesátá léta rostli tempem 15 – 35 % ročně. Pak přišla
„svoboda“, ale my jsme byli od roku 1990 až do registrace v roce 2002
v jakési právní šedé zóně. Nikdo nás neomezoval, ale vyvíjeli jsme
vlastně protiprávně činnost jako občanské sdružení, ačkoli zákon o
těchto sdruženích výslovně říkal, že nesmějí vyvíjet náboženskou
činnost. Toto ustanovení ovšem nebylo uplatňováno, protože se stále
čekalo na „definitivní“ církevní zákon.
Když byla v roce 1991 přijata novela církevního zákona, byl
počet potřebný pro registraci stanoven na 10 000. Tehdy jsem jednání
poslanecké sněmovny sledoval takřka v přímém přenosu. Ještě den před
hlasováním mě místopředseda sněmovny ujišťoval, že census bude stanoven
maximálně na 1000 členů. Bylo to zřejmě lobbování římskokatolických
poslanců, které na poslední chvíli tento census zvedlo. Obecně přijímané
(nejen katolíky, ale i evangelíky a husity) zdůvodnění znělo, že je
třeba zabránit registraci různých sekt. A vida, největší sektě, Svědkům
Jehovovým, tento vysoký census v registraci nezabránil, kdežto řadě
menších nesektářských uskupení ano. Nicméně jelikož se ustanovení, že
občanská sdružení nemohou vykonávat náboženskou činnost, nekontrolovalo a
neuplatňovalo, řada místních sborů a menších denominací fungovala podle
tohoto zákona. Forma registrace byla asi tím posledním, co na jejich
početní růst či pokles mělo nějaký vliv.
Nechci tvrdit, že právní úprava nemůže ani trochu ovlivnit
osudy křesťanství či islámu v naší zemi, ale jsem si naprosto jist, že o
jejich dalším vývoji budou rozhodovat zcela jiné faktory, než je
„církevní zákon“. Ba dokonce bych si troufl tvrdit, že registrace může
někdy i uškodit. Dokud byli Svědkové Jehovovi pronásledováni, početně
rostli. Pokud je mi známo, od dob registrace zakoušejí trvalý pokles.
Ovšem nejsou sami – sám jsem naznačil, že i Křesťanským společenstvím se
za komunistů dařilo lépe než nyní, a registrace v roce 2002 neměla
sebemenší vliv na počet členů církve.
Všem křesťanům bych tedy radil, aby milovali Pána Ježíše
Krista, naplňovali se Duchem svatým a kázali evangelium, ale současně
aby byli vděční za to, že mohou žít v demokratickém státě. A aby o
postavení hráze islámu usilovali jinými, především duchovními
prostředky, a nevyčerpávali se snahou o zatlačení islámu do ilegality.
Tyto snahy bývají totiž silně kontraproduktivní. Svědčí o tom dějiny
církve od dob apoštolských až dodnes. Kdo jiný by o tom mohl dobře
vědět, než právě křesťané.
Dan Drápal
19. června 2014
http://dan-drapal.cz
