 |
Právě je 269 návštěvník(ů) a 2 uživatel(ů) online: rosmano Mikim
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 114883365 přístupů od 17. 10. 2001
|
|  |
Teologie: Radikalismus a fundamentalismus
Vloženo Čtvrtek, 05. červen 2003 @ 06:52:55 CEST Vložil: Stepan |
poslal Petr Macek
Radikalismus a fundamentalismus
Příspěvek k analýze podstaty sporu, jež se vyhrotil v Jižní
baptistické konvenci (SBC) v USA, je však obecnější povahy
Zvolil jsem tyto výrazy, abych se na nich pokusil
charakterizovat, v čem je podle mého problém současného baptismu. Oba jsou
svým kořenem velmi obecné a odkazují k něčemu v zásadě velmi podobnému:
radikalismus (radix - kořen) je původně snaha jít ke kořenům věci;
fundamentalismus (fundament - základ) se (tam, kde si tu nálepku jeho
nositelé osvojují) pokouší poukázat na základní věci.
Historicky (a zejména v kontextu náboženství a náboženských
snah nebo hnutí) dostaly oba výrazy ovšem specifičtější význam.
Fundamentalismus je (pro ty, kdo se k němu nehlásí) vysloveně pejorativní
označení (podobně jako dogmatismus) - jako hlásání a nesmlouvavé prosazování
určitých pravd. V případě „radikalismu“ je v našem povědomí odkaz k
tzv. radikální reformaci. (Mimo náboženský kontext je však označení
„radikální“ synonymem pro „rázný, důrazný, nekompromisní, takže se
můžeme klidně setkat i s označením „radikální fundamentalismus“!).
Ve specifickém kontextu koncepčního rozlišení teologických
směrů (zejména - nikoliv však výlučně - v protestantismu) se oba výrazy
objevují ještě v sousedství jiných označení: „konzervativismus“ jako
protiklad „liberalismu“ (i tyto výrazy jsou svým kořenem velmi obecné a
nepejorativní), případně „evangelikalismu“, který je pak alternativou
fundamentalismu (v protikladu k ekumenickému liberalismu), takže se někdy uvádí
stupnice fundamentalismus - konzervativismus (evangelikalismus) - liberalismus.
(V případě SBC je to: fundamentalismus - konzervativismus - pozice označovaná
za „umírněnou“, angl. „moderate“ . Odpůrci této pozice ji nerozlišují
od „liberalismu“, její představitelé naopak ano.) V případě „evangelikalismu“
(teologicky konzervativního křesťanství) jde opět o nesnadno definovatelný
termín. Jde o pokus zastávat jakýsi střed, který ovšem může mít
mnoho podob. (V publikaci s názvem Jsou Jižní baptisté evangelikálové?,
měli všichni tři autoři na věc jiný názor: ano - ne - není to jednoznačné).
Kořen odkazuje k evangeliu, možná i k evangelizaci: nic konkrétně
ale nevypovídá. O „evangelium“ jde i v evangelictví, které je třeba od
„evangelikalismu“ odlišovat (což je ovšem v angličtině problém!).
Všechno jsou to jen pomocná označení, jakési viněty či
nálepky, někdy programové, jindy nechtěné, které je třeba brát s
rezervou. Mají orientovat, ale mohou svou mnohoznačností také zavádět.
Proto je vždy třeba ještě zkoumat a ověřovat skutečnou podstatu jevu
(hnutí, pozice), které označují (nebo které se jimi samy označují).
Moje téma vychází z toho, že baptistický
fundamentalismus je podle mého přesvědčení špatně aplikovaný (zkreslený,
pobloudilý) radikalismus ve smyslu jakéhosi navazování na radikální
reformaci, případně na radikalismus prvních baptistických sborů. (V pozadí
tohoto širšího výměru toho, na co se konkrétně navazuje, je skutečnost,
že pro některé baptisty, resp. baptistické historiky, je pořád otázkou,
zda baptisté navazují na anabaptisty nebo ne. Někteří angličtí i někteří
američtí historikové tuto návaznost (ovlivněnost) popírají. Podle mě je
toto popírání do značné míry spojeno s tím, že v tradiční protestantské
(hlavně luterské) historiografii se „anabaptismem“ nazývalo kdeco,
zpravidla každá úchylka od pozice, kterou vytyčovali hlavní reformátoři
16. století. Podstatné je, že teoretikové baptistického fundamentalismu se
k radikální reformaci často hlásí a domnívají se, že na ni navazují.
Oba výrazy - radikalismus a fundamentalismus - spojuje i určité
„politikum“, které je v postojích, jež jsou jimi vyznačeny, obsaženo, a
zde je podle mého hlavní kámen úrazu. Proč?
Radikální reformace, jak ji představovali především
tzv. švýcarští bratří a v druhé generaci asi především holandští
mennonité či některé menší skupinky jinde, pochopila, že namísto pouhých
reforem, ve smyslu „náprav“ hlavních nešvarů středověké církve (jak
byly prováděny tam, kde se reformace prosadila), je třeba se vrátit k podobě
církve jako nové společenské praxi, jako budování nového společenství
a obecenství (nového polis - obec), které poslouchá jiné
svrchované povely než jeho okolí (má jiného Pána, přitom Pána,
kterému je dána všeliká moc, před nímž se budou muset všechna království
sklonit - to všechno je politická terminologie!), a to přesto, že
toto okolí je formálně křesťanské ve svém celku. To znamenalo
pochopit
1) že změnu nelze prosazovat stejnými metodami, jimiž se
moc prosazuje v okolním světě (v tomto případě konkrétně pomocí světského
ramena, pomocí úřadů - církevních či světských, které něco nařídí
a budou to za cenu sankcí vyžadovat; tak si to představovala ve své první
vlně ještě i česká reformace, až na Chelčického!). Změnu nelze přivodit
násilím, manipulací (k níž je potřeba uchopit určité pozice a určité
mocenské nástroje);
2) že autorita Božího slova pro církev spočívá především
v autoritě Ježíšova povolání na určitou životní cestu: Je třeba přijmout
jeho výzvu k následování a vstoupit do jeho příběhu, příběhu učedníků,
kteří se všemu učí u svého Mistra, a pokračovat v něm. Jde o pochopení
pro to, že Bible neobsahuje nějaké nadčasové pravdy, ale pravdivý příběh
tohoto světa. V něm jde o „Boží království a spravedlnost“ jeho a
- jenom v tomto kontextu! - také o spásu, o záchranu lidského života. To
byla „radikální reformace“. Byli někteří jednotlivci či skupinky
horlivců, kteří si to pletli a chtěli království Boží přivodit násilím
(prostřednictvím „staré cesty“), ale většina radikálů si vydala na Ježíšovu
cestu, „cestu kříže“, cestu nového společenství lásky, kde ani
legitimní cíle (pravdu) nelze prosazovat jinou strategií než je strategie Boží
lásky, která respektuje důstojnost a svobodu druhého člověka.
Fundamentalismus se naproti tomu orientoval na tom, že jde o
záchranu jakési ohrožené základní věci a v domněle prorocky spravedlivém
hněvu argumentoval „Božím majestátem“. Ten údajně propůjčuje
autoritu tomu, kdo v jeho jménu vystupuje. Ta příznačně přechází na již
uznávané autority - kazatele, o jejichž prvenství se nepochybuje, a ty, kdo
se dostanou do čela jednotlivých struktur v baptistické denominaci prostřednictvím
jejích volebních konvencí. Fundamentalisté se vůbec se nestarali o to, že
to Boží (Boží majestát a Boží království) je v Novém zákoně především
věcí určité cesty. Proto neváhali
1) použít taktiky tohoto světa na ovládnutí církve a
dokonce se (inspirováni svými „úspěchy“ na úrovni denominace) pokoušejí
prosadit svou vizi do programu a zákonodárství světského státu. To je z
hlediska radikální reformace (ale i původního baptismu) návrat k tzv.
konstantinismu (sňatku církve a státu), proti němuž byla v dějinách
baptismu proklamována důsledná odluka církve od státu: Nikdo jiný se tolik
nezasloužil o prosazení této pozice do americké ústavy, jako právě američtí
baptisté. V tom našel baptistický fundamentalismus spojence ve
fundamentalistech jiných denominací a také si v tom nezadá s
fundamentalismem jakéhokoli druhu (viz snaha „islamistů“ prosadit principy
založené na Koránu do legislativy civilního státu).
2) Místo „narativního čtení Bible“ (kde autorita
slova je respektována skrze nastoupení určité nové cesty, cesty kříže,
vstup do onoho jedinečného příběhu, o kterém Bible svědčí), následovali
fundamentalisté praxi „zákoníků a farizeů“, strážců pravověří,
chytajících Ježíše za slovo, a „saduceů“ (kněžské kasty) hledajících
svědky jeho „rouhavých“ výroků. Místo pravé cesty a věrnosti této
cestě nastupuje „pravé učení“, věroučné články, „pravda“,
kterou lze zkoumat v abstrakci, kterou lze hlásat a střežit ve starém typu
lidských vztahů, prostřednictvím síly a denunciace vnitřní integrity
protivníka…
Je to samozřejmě jen schéma. Jistě existuje i jakési
liberalistické scestí, které se nedovolává autority Písma, autority
evangelia a orientuje se na něčem víře nevlastním. Většinou jde však jen
o jinou interpretaci Písma. Když Ježíš odporoval farizeům a zákoníkům,
šlo o jinou interpretaci tradice. „Satanem“ však nazval svého učedníka,
který ho chtěl svést na jinou cestu než je cesta kříže.
Odpůrci fundamentalismu se dovolávají zásady svobody svědomí
a v postupech fundamentalistů vidí jen jakousi politickou hru. Svoboda svědomí
je samozřejmě (tak, jako odluka církve od státu) důležitá a nezastupitelná
(a reformační radikálové i baptisté ve svých dějinách pro ni hodně udělali),
ale je to v podstatě jen obecně lidská otázka, která se netýká pouze náboženství
nebo víry. Tímto principem však porazit fundamentalismus nelze. To lze
jen jinou politikou (budováním nového společenství, nového řádu
lidských věcí) a jinou teologií, kde věřené je žito, kde víra
je věrností vlastní Boží cestě mezi námi.
Petr Macek
|
Re: Radikalismus a fundamentalismus (Skóre: 1) Vložil: moshe v Pondělí, 21. červenec 2003 @ 21:44:45 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Milý Petře
Neznám přesně povahu sporu v SBC.
Myslím, že se tímto článkem chceš dotknout tématu, zda křesťané (zde baptisté) mají nebo nemají zasahovat do politiky.
Narážím také na poznámku, že "fundamentalistům" se podařilo ovládnout denominaci. Pokud vše proběhlo podle regulí,
nelze nic namítat. Neznám jednací řády SBC, jestli je SBC dobrovolným svazkem sborů.
Pokud již SBC např. nechce přispívat na projekty, se kterými většina členů denominace nesouhlasí a není podle ní možný kompromis, je to jejich svobodná volba.
Ad Konstantinismus:
Zasahování křesťanů do politiky v křesťanské zemi je těžko se vyhnout. Může se dokonce stát, že ideje křesťanství ovlivní i zahraniční politiku. Kdo si ještě pamatuje, že Billy Graham se modlil s G. Bushem st. před útokem na Irák v roce 1991? Nebo jak ten samý prezident zpíval "We Shall Overcome" na staroměstském náměstí? Tím ukazoval svoji náboženskou orientaci.
Jak prezident Reagan uzavřel s papežem "svatou alianci" na potření komunismu?
Jak prezident Carter usiloval o mezinárodní dohodu o dodržování lidských práv?
Trochu zpět do historie:
Kdo zrušil mezinárodní obchod s otroky? De facto metodisté.
Kdo zakládal první odbory? Metodisté.
Kdo jako jeden z prvních v Anglii sloužil horníkům? John Wesley.
Náboženské hnutí (metodistů) proměnilo anglickou společnost, včetně politiky.
Možná si vzpomeneš na spis "Filipika proti misomusům" - aneb otevření se Jednoty Bratrské světu od Jana Blahoslava (?) Oprav mě, nečetl jsem ho, jen si ho pamatuji z maturitních otázek.
Někdo vidí baptistický radikalismus v komunitním životě jako hutterité, mennonité nebo "Old Amish". Zapomíná ale, že tyto komunity vznikly jako následek pronásledování pro Krista, pro evangelium.
Pro mě radikální baptismus znamená návrat k Bibli, návrat ke službě evangeliu, společnosti, skutkem i slovem.
Samozřejmě lidé dělají chyby. Samozřejmě, že politika je všude plná špinavostí a obchodu. A přesto věřím, že křesťan jako politik i jako občan může udělat něco aspoň trochu užitečného.
Vezmu-li naší předbělohorskou historii, tak byli politici, u nichž "evanglictví" a "svatá válka" byly jen pláštíkem pro hrabivost a chtivost moci a majetku. Byli ale i politici, šlechtici, kteří brali Boží slovo vážně, kteří chránili křesťany před pronásledováním, kteří usilovali o pokoj (Karel Starší ze Žerotína).
Křesťan-politik může udělat i velmi nepopulární opatření, o kterých např. já nevím, jestli jsou správně nebo špatně.
G.W.Bush:
Válka proti Afghánistánu - mělo se bojovat nebo ne? Co bylo cílem? Jaké jsou výsledky?
Bill Clinton:
(hlásí se ke křesťanství)
Proč posílal vojáky do Bosny? Proč nenechal Srby a EU vyřešit Jugoslávskou krizi?
Proč bombardoval Jugoslávii kvůli Kosovu? Je správné se vměšovat do vnitřních věcí toho kterého státu, když téměř nikdo z Evropy to řešit nechtěl?
B.Clinton má samozřejmě omluvu: může za to Madelaine Allbright, on sám by do něčeho takového nešel.
G.Bush: Měl právo útočit na Irák?
R.Reagan: Měl ničit SSSR?
Jimmy Carter: Podporoval středoamerické junty v boji proti komunistům, i když věděl, jaká dělají svinstva.
|
|
|
Re: Radikalismus a fundamentalismus (Skóre: 1) Vložil: Pisnicka v Pondělí, 21. červenec 2003 @ 22:02:59 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | to moshe: myslím si, že jsi trochu vedle, článek je spíš o vnitrocírkevní politice než politice obecné, společenské.
Autor v závěru jasně říká, jak bojovat proti fundamentalistům uvnitř církve a SBC:"Tímto principem však porazit fundamentalismus nelze. To lze jen jinou politikou (budováním nového společenství, nového řádu lidských věcí) a jinou teologií, kde věřené je žito, kde víra je věrností vlastní Boží cestě mezi námi."
Jestli se nepletu, tak Petr Macek je ThDr a představitel liberalismu u českých baptistů. Jestli se pletu, tak mě opravte...
|
Re: Radikalismus a fundamentalismus (Skóre: 1) Vložil: daggie v Sobota, 01. duben 2006 @ 23:08:49 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Trošku mě to téma zajímá. Fundamentalismus v křesťanství chápu jako pokus vrátit se ke kořenům vlastní denominace. Vzhledem k tomu, že protestanti (vč. baptistů) začali vnímat obnovenou Boží pravdu o milosti v evangeliu od 16. století do 20. století, musím přihlédnout k historickým a kulturním hlediskům doby, kdy toto hlednání probíhalo. Toto přihlédnutí musí jít ruku v ruce s určitou izolovaností křesťanských skupin, která je však pochopitelná vzhledem k vymezení se vůči světu a světské moci. Z toho mi plyne závěr, že protestanté jsou vždy ve zvěstování evangelia milosti světu poněkud pozadu (v sovislosti s vývojem myšlení ve světě). To se projevuje třeba u mnoha charismatických skupin, které se soustřeďují na publikační činnost, různé konference, evangelizace, ale např. sociální činnost mezi chudými, postiženými atd. v jejich okolí poněkud zanedbávají. A přitom je to to nejdůležitější, co od nás křesťanů svět dnes očekává. Na půdě milosrdenství pak můžeme zasévat evangelium a často také sklízet učeníky.
Na druhé straně radikální křesťané v moderním světě jsou dle mého např. komunity Jesus People v USA. Zde nevymýšlejí speciální učení. Většinou učí velmi primitivní teologii - spasení pouze z milosti, skutky milosrdenství, pomoc chudým, svědectví o tom, co Ježíš udělal v jejich životě.
Vzhledem k tomu, že mnozí vyšli z hnutí hippies na konci 60. let, neřeší vymezení vůči světu - to si už mnozí vyřešili. Důležitý je pro ně NZ a život dle apoštolského učení. Asi je to proto, že RADIKÁLNÍ je od slova "radix" = kořen. A kořen naší víry je pouze evangelium a pouze milost. Čili známé Lutherovo: SOLA SCRIPTURA, SOLA GRACIA, SOLA FIDEI. |
]
Kdo je Petr Macek (Skóre: 1) Vložil: Felix v Neděle, 24. květen 2009 @ 22:22:24 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Kdo je Petr Macek?
Narozen 21. 5. 1944 v Praze. Výchova v evangelické rodině ovlivněné
působnosti a spiritualitou Armády spásy. Po absolvování učňovské školy
pracoval jako průmyslový kovorytec v pražské textilce (1961--1969).
Dálkové studium střední průmyslové výtvarné školy, později střední
všeobecně vzdělávací školy, ukončené maturitou. V roce 1963 vyznání
víry a přijetí křtu ve sboru Bratrské jednoty baptistů. V letech
1969--1973 studium na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v
Praze, v posledním semestru již s nástupem kazatelské služby v
baptistickém sboru na Pankráci. V roce 1974 sňatek s Harriet
Gilbertovou. V zimním semestru 1981 studium na baptistickém
theologickém semináři v Rueschlikonu (Švýcarsko). V dalších letech
práce na disertací a r. 1985 zisk doktorátu na KEBF v oboru
systematické theologie. V letech 1990--91 studium a pedagogická
působnost v USA a ve Švýcarsku. V letním semestru 1991 nástup na
systematickou katedru Evangelické theologické fakulty UK s habilitaci
pro její obor v roce 1993. Od roku 1992 redakční práce na Communio
viatorum.
Zájem o komunikaci s hraničními disciplínami systematické
theologie: filosofie (zejména tzv. procesuální filosofie), biblická
theologie a hermeneutika. Zvláštní pozornost "levému křídlu" reformace
a interpretaci jeho theologického dědictví, směrům a produkci
anglosaské theologie a dílu Karla Bartha.
Bibliografie:
William S. Estep, Jr.: Příběh křtěnců (český překlad knihy Thé Anabaptist Stóry), Praha 1991
Procesuální myšlení a bible. Příspěvek k hermeneutické diskusi.
(disertace, Praha 1984, nepublikováno, úryvek a recenze in: Křesťanská
revue 1986, str. 157nn a 166nn)
Kde je Duch Pane, tam je svoboda. Naď "zwingliovskym" odkazem
Karla Bartha. (Habilitační spíš, Praha 1992, nepublikováno, recenze in:
Křesťanská revue 1993, str. 79n)
Časopisecké publikace: Communio viatorum, Journal of Ecumenical
Studies, Process Studies, Křesťanská revue, Češky bratr, Kostnické
jiskry, Rozsievač aj.
Zdroj: Sborník 75 let Evangelické teologické fakulty
|
]
|
|
Re: Radikalismus a fundamentalismus (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Pátek, 22. květen 2009 @ 15:55:42 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Pokud se nepletu tak saducejové kteří popírali zmrtvýchvstání nebyli kněžskou kastou ale naopak lidé světští kteří brali víru a zákon spíš jako tradici a často překážku ve svém podnikání. Bylo jich jen nepatrné procento ale vlastnili většinu majetku a přebírali prvky římské kultury. Podobně jako někteří bohatí a úspěšní Židé dneška. Farizejů bylo podstatně víc a drželi náboženskou a politickou moc. Dlouho jsem si lámal hlavu co byli vlastně saducejové zač až jsem našel v jedné knížce o dějinách Svaté země tohle. |
Re: Re: Radikalismus a fundamentalismus (Skóre: 1) Vložil: pirmin v Pátek, 22. květen 2009 @ 16:10:02 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Tak to je omyl, poutníku. Saduceové sice nebyli kněžskou kastou, ale byli spjati s chrámovým kněžstvem, a nebyli to světští lidé, a nebyli to helenisté. Saduceové se vyznačovali především striktní vírou v Boží slovo, což podle jejich výkladu byl v plném slova smyslu jen Mojžíš. Proroci a spisy byly podřízeny Zákonu. Zejména ale neuznávali tradici, která byla to hlavní, co učili farizeové. Proto taky nevěřili v zmrtvýchvstání, protože takové věci podle nich nelze vyvozovat z proroků, když o tom není u Mojžíše ani fň. |
]
|
|
|
|