Dedicated to
our future son Jiříček.
|
ČERNĚ – řeč autora spisu, děkana starobylé kapituly SS. Petra a Pavla na Vyšehradě, 1862, P. Vojtěcha Ruffera Sv. Bernard dí: „Uznej, o - takto uvedeni Svatí Otcové od ustanovení světa.“ (Mat. 25.34.) – takto uvedeny citáty z Písma Svatého Pán Kristus praví: „Pojďte ke mně všickni“ – takto uvedena přímá řeč Pána Boha Maria sama zvěstovala: „Veselí se duch
můj v Bohu Spasiteli mém.“ (Luk. 1,
47.) – takto
uvedena přímá řeč Bohorodičky |
Sv. Augustin
praví: „Modlitba jest povznesení duše od věcí zemských k nebeským,
k Bohu, vyhledávání věcí vyšších, žádost neviditelných. Modlitba jest
rozmlouvání s Bohem: když čteš (sv. písma), mluví Bůh k tobě; když se
modlíš, mluvíš ty k Bohu.“
Sv. Jarolím vece: „Modlitbou
čistíme duši, čtením se učíme. Obé jest dobré, možná-li je při sobě míti; pakli
nemůžeme, lépe se k Bohu modliti.“
O potřebě
modlitebních knih k modlení mluví sv. Terezie takto: „Knihu nemíti a
něco delší modlitbu konati, toho se velmi lekala duše má. Avšak knihou potěšila
jsem sebe samu, neboť kniha stala se jako mou společnicí, sloužila mi jako za
štít, abych zbožné myšlénky udržela. Kdykoli jsem neměla knihy při ruce, upadla
duše má pomalu v zmatek, a myšlénky se rozlezly. Knihou pak jsem je opět
shromáždila a se potěšila. Někdy čtla jsem málo jindy mnoho, podlé toho, jak
Pán milostí svou mi přispěl.“
Ke komu Bůh
mluví, svaté myšlénky mu vnuká, takový ovšem i bez knihy umí se modliti.
Modlitba
zevnitřní či ústní. Sv. Augustin praví: „Křesťané modlíce se, činí, co
prosícím přísluší, shýbají kolena, ruce spínají, neb se i na zem vrhají, ačkoli
jejich neviditelná vůle a úmysl srdce Bohu známy jsou, aniž On těchto znamení
potřebuje. Ale však tím člověk sebe spíše samého povzbuzuje, aby se modlil a
lkál tím pokorněji, tím horlivěji.“
Sv. Ambrož
dokládá: „Ohybné jest koleno, čímž se přede vším urážka Páně mírní, hněv
smiřuje, milost vydobývá.“
Modlitba zevnitřní buď vždy spojena s vnitřní či
rozjímavou.
Sv. Terezie svým
duchovním (řeholním) sestrám říkávala: „V pravdě vám říci musím, že
nevím, kterak by tu modlitba zevnitřní od vnitřní oddělena býti mohla,
chceme-li totiž ústní modlitbu dobře konati, abychom alespoň věděli, s kým
rozprávíme. Vždyť jsme i svědomím zavázáni přičiniti se, abychom se modlili
s pozorností.“
Sv. Jan Zlatoústý
dí: „Neschvaluji modlitbu, kteráž se marně ústy koná, nýbrž schvaluji
jen tu, která z vnitřnosti ducha pochází. Neb dokládá sv.
David: „Z hlubokosti volal jsem k Tobě, Pane!““ (Žalm 129, 1.)
Sv. Stibor učí: „Modlitba náleží
více srdci než ústům. Jestliže se v tichosti srdce modlí a hlas mlčí, byť
to i lidem skryté bylo, Bohu to nemůže býti tajno, jelikož ve svědomí jest
přítomen. Lépeť jest po tichmo se modliti srdcem, bez zvuku hlasitého, než
pouhými slovy bez ducha pozorného.“
Připraven, modli se počestně a nábožně.
Sv. Terezie (Via perfectionis
c. 2.) praví: „Prv než kdo začne svou modlitbu konati, má prvé uvážiti,
s kým chce rozmlouvati, a kdo on sám – mluvící jest, aby tudíž i nahlédl, jakou
úctu míti a jeviti má k Bohu. Jest tedy třeba, prvé připraviti se vnitřní
modlitbou, rozjímáním, než oustní modlitbu začneme.“
Sv. Cyprian píše: „Když se modlíme
hlasitě, držme řeč svou v kázni. Mysleme sobě, že před Bohem stojíme. Máme
se líbit Božským očím i způsobem těla, i měrou hlasu. Neb jakož jest způsob
nestydatého, křikem vřeštěti, tak zase sluší stydlivému mírnými prosbami se
modliti.“
Sv. Jarolím radí: „Kolikráte nás všeliký
hřích trápí, tolikrát se Bohu pomodleme; neb modlitba žádost hříchů halí. Ale
jakož Kristus chtě se Bohu modliti, na horu vyšel, tak i ty svou myslí nahoru
nebeskou vstup; sic jinak zlých žádostí v sobě neuhalíš neb rozpačnou
modlitbou nevyprosíš, zač prosíš.“
Nenábožná, roztržitá modlitba Bohu se nelíbí.
Sv. Cyprian
praví: „Jaká to lenost a ošklivost, býti pojatu hanebným myšlením,
když se modlíš! Jak můžeš žádati, abys od Boha byl uslyšen, když sám sebe
neslyšíš! Chceš, aby na tě Bůh pomněl, když prosíš, a ty sám na sebe nepomníš?
To jest, očima nedřímati a srdcem spáti.“
Sv. Augustin
píše: „Ne málo hřeší ten, kdo na modlitbě s Bohem rozmlouvá a
náhle se odtrhuje od obličeje Jeho, když myšlení svých zlých následuje, a více
sobě některé bídné stvoření, aneb nějakou stvořenou věc více v mysli a
paměti své nosí, než Boha.“
Sv. Jan Zlatoústý
vece: „Když s přítelem mluvíš, pozorně to činíš, a když
s Bohem mluvíš, za odpuštění hříchů ho prosíš neb o jiné milosti žádáš,
tedy, se po světě svými myšlénkami touláš. Jakou moc může taková modlitba míti?
Ba, jakého trestu Božího ona zasluhuje“? – Sv. Jarolím
dokládá: „Jak se Bohu ukážeš na modlitbách, tak se ukáže Bůh
v tvém srdci svým utěšením.“
Modli se horlivě, vytrvale, neustále.
Sv. Alfons
Liguori praví: „Po křtu má člověk ustavičné modlitby potřebí, aby vešel do
království nebeského. Neb tomu nás učí Spasitel sám, řka: „Potřebí jest vždy
modliti, a neustávati.“ (Luk. 18, 1.) – Podobně nabízí k modlitbě sv.
Pavel: „Bez přestání se modlete!“ (I. Thes. 5,
17.)
Sv. Basil
napomíná: „Prose Boha nevstávej prvé, až obdržíš oč žádáš. Byť i minul
měsíc, rok, byť i mnoho roků uplynulo, přece horlivě vytrvej, dokavádž
neobdržíš; ale žádej s důvěrností, aniž přestávej mezi tím cnostně živ
býti.“
Sv. Cyprian ve
výkladu na modlitbu Páně dí: „Aniž slovy toliko ale i skutky,
abychom se modlili, učil nás Pán, sám často se modle a prose, a co my činiti
máme, příkladem svým osvědčil. A poněvadž se modlíval Kristus, kterýž bez
hříchu byl: mnohem více my hříšní se modliti musíme; a poněvadž On přes celou
noc bez přítrže bdě ustavičnými prosbami se modlil: jakž mnohem více my máme v noci
při časté modlitbě bdíti.“
Sv. Řehoř
dokládá: „Buď tedy pilen modlitby, neustávej Boha prositi, hleď
stálou a vytrvalou modlitbou uchvátiti království nebeské. Čiň nebi násilí,
tluč prosbami tak dlouho na dveře milosrdenství Božího, až obdržíš, co tobě
spasné jest.“
Kterak to možné, ustavičně se modliti, a jak tomu rozuměti se
má.
Sv. Augustin
praví: „Cožkoli činíš, jestliže žádost k Bohu obrácenou máš,
nepřestáváš se modliti. Chceš-li se bez
přestání modliti, bez přestání žádej. Ustavičná žádost jest ustavičný hlas
tvůj.“
Kristus Pán
učí: „Potřebí jest vždy se modliti, a neustávati.“ (Luk. 18, 1.) – Podobně radí sv.
Apoštol: „Bez přestání se modlete.“ – Načež dí ctihodný
Beda: „Ale kdo se tak může vždycky modliti, a bez přestání na
prosbách trvati, aby ani k práci ani k jídlu ani ku spaní času neměl?
Jistě všecko, co spravedlivý dle vůle Boží koná a mluví, za modlitbu se také
považuje.“
Sv. Fulgenc píše: „Pilně se modli
slovy; ale ustavičně se modli svatým myšlením, svatým obcováním. Takovou měrou
naplníš, co velí apoštol, když přikazuje modliti se ustavičně: před Bohem
zajisté jest každý dobrý skutek modlitbou.“
Bl. Tomáš Kemp.
praví: „Kdo ke cti a chvále Boží stále jen dobré mysli, mluví a činí, ten
se stále modlí.“
A sv. Terezie
dokládá: „Mám za to, že kdo trpí, a svou strasť Pánu obětuje, i ten
se modlí.“
„Žádný nebyl
zahanben, kdo v Pána Boha doufal.“ (Ekl. 2, 11.) Tou příčinou
praví také Spasitel náš: „Všecky věci, za kteréž modlíce se
prosíte, věřte, že vezmete; a stanouť se, vám.“ (Mar. 11, 24.)
Otázaly se
svatého Makara učenice jeho, řkouce: „„Otče, kterak se máme
k Bohu modliti?“ I dí jim stařeček: „Není třeba při modlitbě mnoho mluviti,
ale třeba často spínaje ruce důvěrně říci: „Pane, jak
chceš, smiluj se nade mnou!““
Hermas (Pat. Lib.
2.) píše: „Žádej od Boha bez pochybování a poznáš slitovnost Boží, že tě
neopustí, ale uslyší prosbu duše tvé. Nebo není Bůh jako lidi urážek pamětlivý,
nýbrž zapomíná na urážky a smilovává se nad tvorem svým. Když prosíš něco od
Pána, neříkej u sebe, kterak mohu od Boha něčeho žádati a dosáhnouti; an jsem
se proti Němu velmi prohřešil? Nemysli tak, nýbrž z celého srdce obrať se
ku Pánu Bohu.“
Pročež radí sv.
Alfons Liguori: „Vždy se tedy s úplnou důvěrou modleme, na Božské
zaslíbení se podpírajíce, bez pochybování: „neb kdo se
nedůvěrně modlí,“ dí sv. Jakub, „takový se nedomnívej, že něco
obdrží.““
Sv. Augustin
dokládá: „Abychom, začkoli prosíme, prosil vždy ve jmenu Pána Ježíše,
pro zásluhy Pána Krista, aby nám darováno bylo. K tomu
nás napomíná Kristus sám, řka: „Budete-li zač prositi Otce mého ve
jmenu mém, dáť vám.““ (Jan 16, 23.)
Modli se pokorně a možná-li o samotě.
Sv. Basil Veliký
nabádá k modlitbě takto: „S pokorou počna, rci: „Ovšem pane
nejsem hoden, abych před Tebou mluvil, poněvadž jsem velký hříšník.“ A takto, byť bys
sobě žádné viny vědom nebyl, sluší tobě mluviti. Neboť v mnohých věcech
klesáme všickni, a větší částí poklesků ani nepoznáváme.“
Sv. Stibor praví: „Kdo se chlubně
modlí, dychtě po chvále lidské, téhož modlitba netoliko že hříchu neshlazuje,
nýbrž i sama v hřích se obracuje.“
Sv. Alfons
Liguori vece: „Modlitba musí býti pokorná.“ Neboť píše sv. Jakub: „Bůh se pyšným
protiví, ale pokorným dává milost.“ (Jak. 4,
6.) „Modlitba kořícího-se proniká oblaky, aniž odstoupí, dokudž
nepopatří Nejvyšší.“ (Ekl. 35, 21.)
Při modlitbě rci: „O Pane Bože!
Já uznávám, že nejsem hoden, abys mne vyslyšel; ale učiniž to sám pro sebe, pro
své nestíhlé milosrdenství, pro Ježíše Krista Pána našeho, vyslyš mou prosbu.“
Když prosíš Boha
za nějakou cnost, tedy pros nejen proto, že ji potřebuješ, ale proto zvlášť, že
Božská velebnost chce, abys byl cnostmi ozdoben, ke cti slávě Boží. Říkej
často: „O Bože! Daruj mi tuto cnost… která se mně nedostává, a
jenž Ty chceš, abych ní ozdoben byl.“
Vždy po skončení
modlitby neb zpěvu rci: „O Pane Ježíši Kriste, račiž Ty sám svými zásluhami, svou
láskou a dobrotou doplniti, co se v mé modlitbě neb ve zpěvu vroucnosti a
horlivosti nedostávalo“
„Pán vstoupil na
horu sám, aby se modlil a setrval na modlitbě až do čtvrtého bdění.“ (Mar. 14,
23-25.)
Načež dí sv.
Bonaventura: „Z toho poznáváme, že Pán Ježíš noci na modlitbách ztrávil,
na místech osamotnělých. T9m nám dal naučení a příklad, abychom, když to možné,
konali svou modlitbu o samotě. Z toho zřejmě vysvítá, že nemůžeme najednou
s Bohem a se světem mluviti.“
V nevyslyšení modlitby též uznej důkaz lásky Boží.
Sv. Bernard píše: „Bratří, nikdo
z vás modlitbou svou neměj za chatrnou; sám Ten, k Němuž se modlíme,
za chatrnou ji nepokládá. Neboť ji káže zapsati v knize Jeho. A jedno ze
dvou bez pochybování doufati můžeme, buď že udělí to, zač prosíme, aneb to, co
sezná býti nám prospěšnější. Neboť, jak dí sv. apoštol, my častokráte ani
nevíme, zač bychom se jak sluší modlili (Řím. 8, 26.): ale On se nad
naší nevědomostí smilovává, a milostivě přijímaje modlitbu, neuděluje toho, co
nám neprospívá, aneb čeho nám hned uděliti není třeba,ale modlitba nezůstane
neprospěšnou.“
Sv. Alfons
Liguori (v rozjímání o modlitbě kap. 3.) praví: „Lékař, který
nemocného miluje, nedovolí mu, o čem ví, že by mu škodilo. O jak mnozí, kdyby
chudi aneb nemocni byli, neklesali by v hříchy, jichž se dopuštějí, proto
že jsou bohati aneb zdrávi. Tudiž odepírá Pán některým tělesného zdraví aneb
časných statků, o něž Ho prosí, poněvadž je miluje a nahlíží, že by jim ty věci
byly příčinou k potracení Jeho milosti.“ - Sv. Augustin
dokládá: „Kdo prosí ve jmenu Ježíše Krista, dosáhne také zač prosí,
ničeho-li nežádá, co by proti věčnému spasení směřovalo.“
Sv. Basil Veliký (Const. Monast.
C. 2.) píše: „Pravíš, často jsem již prosil, přec ale neobdržel. Ovšemť,
poněvadž jsi snad nesprávně prosil, buď žes pochyboval, aneb neprosil o to, co
by tobě budoucně prospívalo, aneb jsi v prosbách vytrvalým nebyl, aneb
nepřestáváš hřešiti, a tudy se od Boha vzdaluješ, aneb svému vinníku viny
neodpouštíš. Toto jsou překážky, proč není modlitba tvá vyslyšena.“
Sv. Jakub
dokládá: „Prosíte a nebéřete, proto že zlé prosíte, abyste na své žádosti
vynakládali. (Jak. 4, 3.)
Sv. Jan Zlatoústý
učí: „Jako jest voda rybě životem, tak jest modlitba životem tobě, jejíž
pomocí lze tobě se vznésti a k nebi blížiti. Pročež jest nám toho velice
potřeba, abychom celý běh života ztrávili s modlitbou. Jako dům tím, co
podloženo jest, se upevňuje a pohromadě drží, také život náš horlivostí
v modlitbě udržován i upevňován bývá, tak že bez modlitby nic dobrého, ani
co by k spasení prospělo, dosáhnouti nelze.“
Sv. Bonaventura
praví: „Každý milovník cností, nechať se více spoléhá na svou modlitbu,
než na svou pilnost a snažnost.“
Sv. Řehoř
Nysenský (Lib. de orat. circa prin.) píše: „Modlitba jest
ochrana stydlivosti, umírnění hněvu, pýchy potlačení. Modlitba jest pečeť
paniců, věrnost manželů, podpora cestovníků, strážce spících, bdících důvěra,
rolníkům úrodou, plavícím se štítem. Modlitba jest umdlených odpočinkem,
zarmouceným útěchou, korunou vstupujících v sňatek manželský, narozenin
oslavením, umírajících slavným pohřbem.“
Sv. Jan Zlatoústý
učí: „Modlitba jest zbraň nejpříhodnější, velký poklad, velká
bezpečnost, a pramen všeho dobra.“
Sv. Augustin
praví: „Modlitba jest svatých cnosti utvrzení, žebřík k Bohu, manžel
vdov, příbuzná andělů, koruna mnichů, úleva v manželství žijících.
Blažený, kdo tě modlitbo miluje; blaženějším kdo tě koná. Blažený, kdo se tebe
chápá, blaženějším kdo v tobě setrvá.“
Sv. František
Salezský učí: „Modlitba naši mysl Božskou jasností osvěcuje, srdce ohněm
nebeské lásky zahřívá, a od zlých náklonností očišťuje.“ – Sv. Jan Zlatoústý
dokládá: „Kdykoli se obíráme modlitbou, k andělům se připojujeme a
skutečně s Bohem rozmlouváme. Může-li pak co vznešenějšího býti?“
Sv. Augustin o
síle a moci modlitby (Serm. 22. ad Fratres en eromo) píše takto: „Mojžíš se
modlil na hoře a Josue vítězil nad Amalechem. Modlitbou se pozdravil Ezechiáš,
spásy došev těla i duše. Modlitbou Šavel učiněn jest Pavlem, učitelem národů.
Modlitbou Jeremiáš jest v žaláři posilněn, David uprostřed lvů zachráněn,
tři mládenci v ohnivé peci neporušeni. Modlitbou se těší Job na smetišti
nahý, modlitbou nalezá lotr na kříži ráj. Modlitbou se Zuzana proti starcům
ochraňuje, modlitbou jest Petr ze žaláře vyveden a Štěpán se z přívalu
kamení přijímá v nebi i přichází mu v vyslyšení (modle se za Šavla).“
A na jiném místě dí týž sv. Otec takto: „Modlitba jest
klíč k nebi. Prosba se vznáší vzhůru, a dolů se spouští milosrdnost Boží.
Ač jest vzdálena země, ač vzdáleno nebe, přece slyší Bůh řeč člověka, má-li
čisté svědomí. Spravedliví skrze modlitbu nabývají sílu k setrvání
v dobrém, a hříšníci nabývají pomoc k povstání svému.“
Svatý Stibor dí: „Modlitba hněv
Boží ukrocuje a ďábla přemáhá.“
Sv. Bonaventura
moc a sílu modlitby popisuje takto: „Moc a síla modlitby jest nevyměřitelná;
vše prospěšné může nám zaopatřiti a vše škodlivé může od nás odvrátiti.
Modlitba jest pochodně neb svíce rozžatá k nalezení ztracené milosti Boží.
· Chceš-li nepravosti s sebe vymýtiti a cnostmi se
obohatiti:
buď modlitbě oddán!
· Chceš-li pokušení přemoci, nad zlými
náklonnostmi
svými zvítěziti:
oddán buď modlitbě!
· Chceš-li úskoky satanovy poznati a jeho osidlům
ujíti:
buď modlitbě oddán!
· Chceš-li spokojeně v službě Boží živ býti a s veselím
kráčeti cestou nesnáze a soužení:
buď oddán modlitbě!
· Žádáš se v duchovním
životě sesíliti, a nebýti podroben tělesným žádostem, ani přílišným péčím a
starostem:
buď oddán modlitbě!
· Chceš se marných
myšlének zhostiti a duši svou naplniti svatýmia dobrými
myšlénkami, žádostmi, horlivostí a nábožností:
buď oddán modlitbě!“
Sv. Ambrož
dokládá: „Modlitba, již podporují skutky dobročinnosti, almužny a půst,
čistota a spravedlnost, tyto skutky sílu a moc modlitby zvětšují, tak že ona
přesáhá svět, proniká nebe, vznáší se až k samému Bohu.“
Modliti se za jiné jest záslužné, a kdy prospívá.
Sv. Apoštol Pavel
napomíná, abychom se za všecky lidi modlili, aby všickni k spasení
přišli.
Sv. Ambrož praví: „Budeš-li jedině
za sebe se modliti, jedině svou zásluhu míti budeš; jestli že však za všecky
prosíš, všickni za tebe prositi budou.“
Sv. Jan Zlatoústý
učí: „Za sebe se modliti nutí potřeba, za jiné pak se modliti nabízí
bratrská láska: příjemnější ale jest Bohu modlitba, kterou schvaluje bratrská
láska.“
Sv. Nilus dí: „Spravedlivo
jest, netoliko za vlastní očištění se modliti, ale i za očištění všechněch.“
Sv. Kliment
Římský nabádá: „Modleme se za ty, jenž do hříchu padli, aby se obrátili a
jednali dle vůle Boží.“
Sv. Cyprian píše: „Jest to vůle
Boží, abychom se vespolek za sebe modlili; neboť Pán Ježíš učí nás ve své
modlitbě Otče náš, abychom nejen za sebe, nýbrž společně za všecky se modlili o
všeliké potřeby naše. Pročež mějme v paměti jeden druhého, buďme všickni
jednoho srdce a smyslu. A kterého z nás milost Boží tam dříve povolá, ten
setrvejž u Pána v lásce naší, a nepřestávej i tam u Otce milosrdného
orodovati za nás.“
Sv. Ignác (ve svém psaní
v Magn. křesťanů) prosil: „Pamatujte na mne v modlitbách
svých, abych Boha dosáhl. Nebo potřeba mi vašich společných modliteb. Modlete
se též za ostatní lidi (pohany i
hříšníky) bez přestání; nebo doufati lze, že na pokání se davše, Boha
dostihnou.“
Sv. Jan Zlatoústý
(V
Homilii 79. k Antich.) učí: „Dobréť to přímluvy svatých užívati, ale
jedině, když i my spolu působíme, tomu-li tak není, nic nám neprospívá cizí
pomoc. Nebo co medle prospěl židům Jeremiáš? Třikráte se modlitbou přiblížil
k Bohu, a zaslechl hlas: „Nemodli se za lid tento, aniž se přimlouvej, neb
tě nevyslyším.“ (Jer. 7, 16.ú Neb se rozmnožila bezbožnost jejich. – Než hrdý
člověk praví: „Co mi třeba cizích modliteb?“ O člověče, co
mluvíš? Není ti třeba přímluvy? Právě proto ji potřebuješ, poněvadž mníš, že ji
tobě třeba není. Svatí prosili jiných, aby se za ně modlili.“
Konečně mnozí
svatí Otcové učí: Že modlitba společná jest mocnější než jednotlivá. Modlitbami
mnohých není možno aby bylo pohrdnuto.
Jest třeba modliti se v potřebách časných – tím více ale
v důležitostech věčných.
Sv. Řehoř (v Hom. 27.)
píše: „V domě Ježíšově nehledáte Ježíše, jestliže o věci časné nemírně
prosíte. Některý prosí v modlitbě o ženu, jiný žádá o statek, jiný prosí o
zdraví. A ovšem mají se tyto věci od Boha žádati, když se jich nedostává,
toliko když se příliš nežádají. Máme na to pamatovat, co radí Kristus
Pán: „Hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a
toto vše bude vám přidáno.““
Sv. Bernard vece: „My, zač bychom
prosili, ani nevíme, protož máme to spíše Bohu zůstaviti, nežli se na něčem
bezdůvodně ustanoviti.“
Sv. Alfons
Liguori praví: „Prosíme-li o nějaké věci časné, tedy prosme vždy
s tou výminkou, jestliže jsou naší duši k spasení.“ – Sv. Terezie
dokládá: „V pravdě-li a upřimně-li se Bohu odevzdáte, a jemu sloužiti
budete, budeť i On pečovati o vás.“
V záležitostech
věčných. Sv. Bernard napomíná: „O to ať každý se vší touhou a
v každém čase prosí Boha, aby jeho milost obdržel, a líbiti se mohl před
očima milosrdenství jeho, v Něm samém abys i zemřel, abys slávu jeho
spatřiti a v něm ji věčně mohl požívati.“ – Neboť o tom
řekl Pán: „Potřebí jest vždycky se
modliti a neulevovati.“ (Luk. 18, 1.) – O to sv. David
toužebně prosí: „Jedné věci žádal jsem od Hospodina, abych přebýval
v domě jeho po všecky dny života svého.“
Sv. Jan Zlatoústý
učí: „Že není možno, aby, kdož od Boha žádají stydlivost, spravedlnost,
mírnost a laskavost, neobdrželi, čeho žádají. Neboť slíbil Pán
Kristus: „Kdo bude prositi, bude mu dáno.““
Sv. Alfons
Liguori dokládá: „Duchovní milosti máme s úplnou
důvěrou na Bohu žádati, řkouce: „O můj Bože, ve jmenu Pána
Ježíše Krista prosím Tebe, vysvoboď mne z tohoto pokušení; daruj mi
potřebných cností, uděl mi v dobrém setrvání, dej mi svou lásku, daruj mi
nebe!““
Zpěv nábožný, blahé jeho působení.
Sv. Basil praví: „Nábožný
chvalozpěv zapuzuje ďábly, anděle vybízí ku spasné pomoci: onť v hrůzách
nočních štítem, v denních pracích odpočinkem, dětem jest ochranou,
mladíkům ozdobou, starcům potěchou, ženám nejvhodnější okrasou.“
Sv. Ambrož píše: „K prozpěvování
žalmů a chvalozpěvů schopen jest každý věk, každé pohlaví. Starcové zpívajíce
se, skládají přísnost a nevrlost, mládenci a panny svými jemnými hlasy bez
nebezpečenství prozpěvují. Zpěv i v mír uvodí nepřátely rozdvojené.“
Sv. Stibor praví: „Modlitba se
toliko v životě tomto co prostředek proti hříchům koná, pění žalmů ale
ustavičnou Boha chválu v slávě věčné ukazuje, jakož psáno jest: „Blahoslavení,
kteří přebývají v domě tvém; tiť Tebe na věky chváliti budou.“ (Žalm 83, 5.) Kdokoliv toto
věrně a s myslí pozornou koná, jistým způsobem se k andělům
připojuje. Nábožný zpěv srdce zarmoucená těší, vlažných probouzí, hříšníků ku
vzdychání vyzývá, tak že příjemností zpěvu pohnuti, svých nepravostí
oplakávají.“
Sv. Augustin (ve svém vyznání)
se projadřuje: „Vzpomínám na slze své, které jsem proléval při zpěvích
církve Tvé, o Pane, na počátku obdržené víry své: a bývám i nyní pohnut ne
pěním, nýbrž věcmi zpívanými, když bývají přízvukem dobře přiměřeným
pronášeny.“
Tertulian píše: „Křesťanští
manželové spolu chválu Bohu prozpěvují, a jako o závod se snaží, kdo by
z nich nejlépe velebil Boha. Takové an Kristus vidí a slyší, těší ho,
těmto uděluje své požehnání.“
Sv. Jarolím
napomíná: „Šetřte toho všickni, jenž rádi v chrámu Páně nebo doma
zpíváte, co sv. Pavel Kolosenským dí: „S milostí
zpívajíce v srdcích svých Bohu.“: že totižto ne hlasem, ale i srdcem Bohu
zpívati máte, a sice: vážně v svaté počestnosti, v bázni Boží, a
rozumějíce tomu, co zpíváno bývá, Pánu prozpěvovati máte. Každý věrný sluha
Kristův zpívej tou měrou, abys ne tak v hlaholu libém písně samé, jako ve
smyslu slov, jimiž zpívá, sobě zaliboval. Tenť pak bude před Bohem nejlépe
zpívati, kdož se svatých myšlenek souzvukem slabého nápěvu jakož i se ctným
životem svým v bohumilou souhlasnost vpadati bude.“
Bl. Tomáš Kemp.
praví: „Ve společné pobožnosti s jinými zpívej, jako anděl před
Bohem. Se zpěvem zevnitřním spoj vnitřní skroušenost. Neb víc na skroušené
srdce, nežli na hlas zvučný hledí Hospodin. Pokorou, modlitbou a zpěvem smířen,
marnivostí ale rozhněván bývá. Slza kající nám milost Jeho dobude a cnost naši
utuží.“
Sv. Jarolím (ve
psaní k sv. Paule) píše takto: „Ráda čti v svatém písmě a
v nábožných knihách; v nich nalezne rozum tvůj hojnost vědomosti Boží.
Kdo v knihách rád čte, o Bohu často mluví a myslí, i hlouposti pozbude,
učeným bude, Boží přikázání pozná, tajemství Boží zví, všech cností i dobrých
skutků vědomost nabude. Naučí se v štěstí i nepejchati, a v neštěstí
pro chudobu nezoufati. Kdo v nábožných knihách rád čte, zví, jakou slávu,
jaké blahoslavenství Bůh dává Svatým. Tu pozná, jaký smutek, jaká muka zlým i
hříšným v pekle připravena jsou.“
Sv. František
Salezský praví: „Krátký příklad zůstavil nám císař Karel
Veliký, který vždy klečmo, s odkrytou hlavou a s hlubokou
uctivostí ve svatých písmech čítával, říkávaje při tom: „Teď mluví Bůh
se mnou!“ A rovněž tak musíme i my slovo Boží přijímati s hlubokou
pokorou a s velkou úctou, buď že je slyšíme aneb čteme, má-li nám býti ku
prospěchu.“
Sv. Řehoř píše: „Nábožné knihy
jsou zrakům ducha našeho co nějaké zrcadlo. V něm poznáváme, co na nás
jest ošklivého i co sličného: tu spatřujeme, jak mnoho jsme prospěli aneb jak
daleko od pokroku jsme vzdáleni.“
Sv. Bernard radí: „„Abychom mezi
čtením modlitbu připojili.“ Nábožná duše v čtení pohnuta bývá;
tu čísti přestane a modlitbou mysl i srdce své k nebi pozdvihne, a tak
dlouho v té modlitbě setrvá, jak dlouho to srdečné pohnutí trvá.“
Rádi čítejme v zbožných knihách, i dle něho jednejme.
Sv. Ambrož
napomíná: „Co čteš aneb jaké poznání od Boha svého dosahuješ, též i skutky
plň, a udělenou sobě milost svým jednáním ukazuj.“
Sv. Jarolím píše: „Čím kdo více
v zbožných a vzdělávacích knihách čte, tím jemu více rozumu přibývá; tak
jako země, čím se více vzdělává, tím více ze sebe užitek vydává. Avšak
nepostačuje v knihách toliko čítati, přikázání Boží v paměti míti, a
v jednání na ně zapomínati! Alebrž proto se s nimi seznamuj, abys
konal, čemus se naučil. Neboť ne poslouchač,ale činitelé zákona ospravedlněni
budou.“ (Jak. 1, 22.)
Bl. Tomáš Kemp. říkával: „Kdo mnoho čte a ví, ale toho nečiní,
prázdný a hladový od plného stolu se vracuje.“
Když knihu
odložíme, máme z toho, co jsme čtli, nějakou průpověď v paměť a
v srdce své vštípit a v mysl zachovat, jako když procházejíce
zahradou, kvítek sobě trháme a domů beřeme.
Čtení nábožného potřeba a prospěch.
Sv. Efrém (Opp. Graec. Tom.
3.) píše takto: „Povstanou-li v tobě zlá myšlení, neváhaje uchop meče,
to jest obnov v sobě bázeň Boží, a zvítězíš nad všelikou mocí nepřítele.
Místo trouby vezmi k ruce písma svatá; neboť jako zvuk trouby vojíny
vybízí k boji, rovněž povzbuzují nábožné knihy všecky naše myšlénky
k bázni Boží, čímž zvítězíme nad nepřátely duše naší.“
Sv. Stibor praví: „Dvojí prospěch
poskytuje čtení nábožných kněh: jednou, že mysl vzdělává, a pak, že člověka od
světských marností odvrací a k milování Boha přivádí.“
Sv. Řehoř učí: „Veliká jest
písma Božího vznešenost, ať se tam nacházejí slova samého Pána aneb jeho
Svatých.“
Sv. Vavřinec
Justinian píše: „Nad časté s rozvahou spojené čtení slova Božího není
na této pouti nic potěšenějšího, nic tak nechrání člověka, aby se světu
neoddal, ničím se tak srdce nestřeží proti pokušení a rozum proti bludům, nic
tak nepovzbuzuje člověka k dobrým skutkům, jako čtení nábožných knih.“
Papež Inocenc
III. radí takto: „K písmům svatým brávejme útočiště, kolikrátekoli nám jest
s těžkými pokušeními zápasiti: v nich nalezneme příklady
k následování.“
A sv. Fulgenc
dokládá: „Budeš-li s pokorou čítati v nábožných knihách nalezneš
v nich zajisté milost, kteráž pozdvihuje padlého, kteráž pak provází ho na
cestách dobrých a přivodí jej k blahoslavenství nebeského království.“
Působení dobrého i zlého čtení.
Sv. Alfons Liguori
praví: „Jakož se svatým čtením cnosti pěstují, rovněž naopak čtení zlých
kněh dohání k nepravostem, a dohání tím úsilovněji, ješto jsou lidé
náchylnější k nepravostem nežli k cnostem. Dobře sv. Basil nazývá knihy
potravou duší; neboť jako pokrm příjemně v člověka vchází, a napotom
se vlastní jeho krmí stává; nejinak když se kniha čte, s libostí se čte, –
snadno stává se vlastnictvím čtenářovým.“
Sv. Terezie již ve svém
outlém věku dle navedení svých zbožných rodičů počala nábožné knihy čísti,
z čehož nabyla ducha pravé pobožnosti, a poznala pravdu, že zde na světě
jest vše marné, ničemné a pomíjející. Po čase ale, když nábožné knihy opustila,
a na místě těch čtla knihy světské, tu se horlivý duch v ní tratil – a
zvlažněla v službě Boží. A když skrz dohlídku a napomenutí svého zbožného
otce povrhla zlými knihami, a opět čítala nábožné knihy, zvláště životy Svatých
– tu se opět její první horlivý duch v ní objevil a na vždy v dobrém
stálá zůstala. – Tak patrný důkaz, jaký užitek z dobrých knih – a jaká
škoda a zkáza ze zlých knih čítání pochází.
O kéž by to
všickni lidé uznali! O kéž by všickni křesťanští rodičové své dítky ku čtení
dobrých a nábožných kněh vedli!
Sv. Alfons
Liguori napomíná: „O rodičové, přísně zakažte dětem svým čtení zlých – světských
kněh, ale nabádejte je ku čtení svatých kněh.“
Z té
příčiny sv. Bonaventura schvaluje čítati život Pána Ježíše Krista a Marie
Panny a Svatých.
Čtení
nábožných kněh učinilo mnoho lidí svatými. Svatý Augustin čta psaní sv. Pavla
osvícen a povzbuzen byl, že on z temností kacířství Manichejského a
z okovů svých náruživostí vyvázl a svatým učiněn jest. A vypravuje sv.
Augustin, že on sám dva dvořeníny obrátil k životu pořádnému pouhým čtením
životopisu sv. Antoníny. Sv. Ignác z Loyoly čtením životů
svatých tak byl proniknut, že opustil stav vojenský a založil řád Jesuitský,
kterýžto řád velmi dobře účinkoval na spasení mnohých národů. A tisíce svatých
duší děkují obrácení své knihám nábožným. Knihy nábožné jsou nástroje Boží
k obrácení duší a k utvrzení v dobrém. – Sv. Jarolím píše: „Když se
modlíme, rozmlouváme my s Bohem, a když čteme, mluví Bůh k nám.“ – Sv. Augustin porovnává
nábožné knihy psaním, které nám Bůh posílá, jimiž nám výstrahu dává, cestu
k svatosti ukazuje, a vede nás k své Božské lásce. Kdo spasen býti
chce, musí často taková psaní nebeská čísti, Otce duchovního nemůžeme vždy při
ruce míti, abychom se s ním poradili; ale nábožnou knihu vždy při ruce
míti můžeme.
Které knihy jsou škodné, a které spasné ku čtení?
Čtení škodlivých
kněh se na nejvýš varuj, jakož jsou: světské písně, kroniky zamilované, romány,
divadelní hry, knihy kacířské, a všecky jiné, jenž od víry a od křesťanských
mravů svozují, neb k nestydatosti a k marnosti vzbuzují. Kdo takové
knihy čte, jak nemá být při modlitbě a při přijímání sv. svátosti roztržitý?
Jakého ducha kdo knihy čte, takového ducha nabývá; škodné knihy jsou jed, jenž
tělo i duši, rozum i vůli člověka žžírá.
Chceš-li pravého
prospěchu z čítání kněh nabýti, jak ho svatí nabyli, tedy čítej knihy
nábožné, jako jsou: Život Pána Krista a Marie Panny, životy svatých, spisy sv. Jana
Zlatoústého, svatého Jarolíma, sv. Augustina, sv. Stibora
biskupa Hispanského, sv. Bernarda, sv. Bonaventury, sv. Františka
Selesia, sv. Alfonsa Liguori, blahosl. Tomáš
Kemp., a jiné. Krom těchto výtečných spisů čítej a použi též tyto
rozjímající a modlitební knihy:
„Vůdce duše do nebeské vlasti.“
„Duchovní boj od bl. Vavřince Skupuli.“
„Útěcha kající duše.“
„Trh ďáblův a Kristův.“
„Spasitel světa P. Ježíš.“, atd.
A nemáš-li před
rukama svrchu uvedených spisů svatých Otců, tedy čítej často a pozorně tuto knihu
přítomnou: onať jest vytažena ze spisů sv. Otců. Zde nalezneš, kterak věrní
služebníci svůj život řídili – a neunavně po cestě k nebi co po stupních
k spasení vždy kráčeli, i jiné svatým učením svým ku spasení přivésti
usilovali – Čítej tedy pilně knihu tuto, a nejen čítej, nýbrž i svůj život dle
ní spravuj. A tak se stane, že kniha tato bude tobě stupněmi k spasení a
cestou k nebi – kamž všickni za Pánem Kristem, jeho milou Matkou, a za
milými Svatými přijíti sobě žádáme.“
Samotu miluj, ona poskytuje mnohých prospěchů.
Sv. František
Salezský píše: „Možná-li tobě soukromně se skryj, abys tam tím lépe své
srdce a svůj úmysl svatých věcí rozjímáním neb pobožné knížky čtením dle žádosti
občerstvil. Sám Spasitel náš učeníkům svým, když po veliké práci k Němu se
vrátili, a co byli dobrého svedli, Mu vypravovali, řekl: „Pojďte
v soukromí na pusté místo a odpočiňte maličko.“
A Tertulian píše: „Pán Ježíš
obcoval častěji od lidí vzdálen, aby světu se vyhnuv, svobodněji se modlil. A
slávu svou učeníkům o samotě zjeviti ráčil.“
Sv. Bonaventura
napomíná: „Následuj tedy příklad Páně, měj touhu po samotě, a odebéř se na
samotu, to jest odděl se jak můžeš od společnosti jiných a zůstaň sám, žádáš-li
s Bohem spojen býti a Naň v čistotě srdce svého patřiti. Miluj samotu
a mlčenlivost, a velikého najdeš upokojení i dobrého svědomí: nebo kde mnoho
lidí, tam mnoho hluku a veliká srdce roztržitost.“
Petr Ravenat dí: „Osamotnělý
život jest zajisté nebeské vědy školou, a Božských umění vyučováním.“
„O drahocená
samoto!“ volá sv. Jarolím, „v níž Bůh se svými důvěrně mluvívá a
obcuje.“
Sv. Alfons
Liguori vece: „Sám Bůh nás o tom poučil, že v samotě
mluvívá k našim srdcím: „Uvedu je na poušť (v samotu) a mluviti
budu k jejich srdci.“ (Osea. 5, 14.) Tou příčinou
vyhledávati vždy samotu duše, láskou k Bohu roznícené. Ukrývaly se
v hlubokých lesích a strašných jeskyních, aby světským hlukem nejsouce
vytrhovány, jedině s Bohem se tam baviti mohly.“
Sv. Bernard se
projádřil: „Mlčení a samota přinucují takřka duši, aby toliko o Bohu a věcech
Božských přemýšlela.“
Bl. Tomáš Kemp.
radí: „Chceš-li pokoj vnitřní a dar pobožnosti obdržeti, skrytě žij a
mlč, toť spasitelné. Jako ryba bez vody brzo lekne, tak člověk bohabojný, vyjda
z příbytku svého, lehounce se roztrží a poskvrní.“
Sv. Terezie
napomíná: „Zaměstnání a nemoci mohou nám sice překážko býti, tak že nám
nelze mnoho času ztráviti o samotě; avšak k vnitřnímu obcování před Bohem
postačuje každý čas, zdraví i nemoc. Nebo náš duch se má při práci i
v nemoci i v obcování s lidmi s Bohem zanášeti.“
Způsob ustavičného s Bohem se obírání.
Ze spisů sv.
Alfonsa Liguori.
1. Svatý Job se tomu velice
divil, rozjímaje, jak svrchovaný Bůh se snaží lidem dobré prokazovati, tak
sice jako by mu nic více na srdci leželo, nežli lidi milovati a od nich opět
milovánu býti; pročež s Bohem rozmlouvaje, takto zvolal: „Co jest člověk,
že zvelebuješ ho? Aneb co přikládáš k němu srdce své?“ (Job 7, 17.) Z toho
patrný jest onen klam, myslíme-li sobě, že chybujeme, proti uctivosti
neskončené Velebnosti Božské, když se s ním s velikou důvěrností a
přátelsky obíráme. Ovšem musíš, duše nábožná! Bohu nejhlubší pokoru prokazovati
a v přítomnosti Jeho se ponížiti, zvlášť u rozvažování oněch nevděčností a
uražení,kterýchž jsi se prv dopustila, však to i přece nemá na překážku býti.
Onť jest neskončená Velebnost, ale i též neskončená dobrota a láska. Nižádnou
nelibost, nýbrž zalíbení má nad tím, jenž tak důvěrně i laskavě s ním
zachází, jako nějaké děťátko s matkou. „Při prsech
chování budete a na klín položeným vám chlácholiti budou; tak jako matka dítěti
svému lahodí, takť já potěším vás.“ (Isai. 66, 12.) Jakož matka
s radostí své dítě na klín klade, kojí, líbá a k srdci vine, tak i
náš dobrotivý Bůh má radost v prokazování své tak outlé lásky oněm milým
duším, které se Jemu docela odevzdaly.
2. Rci tedy často
k Němu: „Ach Pane můj! proč mne tak velice miluješ? Což nalezáš na
mně dobrého? Zdaž jsi již zapomněl na ona bezpráví, která jsem Tobě učinil?
Poněvadž mne tak velice miluješ, a tak mnoho milostí mi uděluješ, koho bych měl
budoucně milovati než Tebe, mé nejvyšší dobré? Ach můj nejlaskavější Bože!
Poněvadž jsem Tebe až dosud hněvával, proto mne nyní nade všecko bolí, ne
toliko trest, jenž jsem zasloužil, jako ta nelibost, kterou jsem Tobě milování
nejhodnějšímu dobrému způsobil. Však srdcem zkroušeným a pokorným nepohrdáš. O
kéž nápotom nic jiného nežádám ani na nebi ani na zemi, než Tebe samého. Ty jsi
a budeš vždy jediným Pánem srdce mého, má láska, mé všecko.
3. K většímu
upevnění tvé důvěrnosti k Bohu, zpomeň si často na to, jak on
laskavě s tebou vždy zacházel, a na ony milostivé prostředky, jimiž tě od
tvého nepořádného života a náchylnosti k světu odvrátil a k své svaté
lásce přivedl. Milosrdenství, které ti prokázati ráčil, jest ti velmi jistým
závdavkem Jeho lásky k Tobě. „Na rukou svých vypsal jsem tě; zdi tvé
před očima mýma jsou vždycky.“ (Isai. 49, 16.) „Milá duše,“ praví Bůh, „proč se bojíš
a nedůvěřuješ? Na rukou mých vypsal jsem tě, abych nikdy nezapomenul, dobře
činiti tobě a před nepřátely tebe chrániti.“
4. „Rozkoše mé jsou
býti s syny lidskými.“ (Přísl. 8, 31.) Bůh takřka nalézá
raj svůj v srdci člověka. Miluje-li tě Bůh, i ty miluj Jeho. Jeho
radost jest býti s námi; budiž i tvá radost býti s Ním, a obchod míti
s Ním skrze celé živobytí své, a mile se s Ním obírati, jenž doufáš
v Jeho přelíbezné společnosti věčné blaženosti užíti. Nemysli sobě že
s Bohem obchod vésti, jest věc mrzutá a obtížná. Ne, není tomu tak. „Nemá hořkosti
obcování s Bohem.“ (Kn. Moudr. 8, 16.) Taž se oněch duší, jenž Boha
s pravou láskou milují, a přiznajíť se tobě, že v nesnázích tohoto
života nikde většího a líbeznějšího potěšení nenalezají než v laskavém
s Bohem obcování.
5. Tvůj Bůh jest
vždy u tebe, ano vnitř v tobě: „Neb v Něm
živi jsme, v Něm se pohybujeme a trváme.“ (Skut. Apošt.
17, 28.) Není žádné mříže pro toho, který žádá s Ním mluviti. Pročež
mluv s Ním o svých potřebách, ouzkostech, a o všem, co ti na srdci leží.
Čiň ale to vše s důvěrností a s upřímným srdcem, poněvadž Bůh se
zasmušilou duší nemluvívá, onať by také ani hlasu Jeho neporozuměla, neboť ztěžuje si
Bůh, řka: „Sestra naše (duchovní choť) ještě jest nedospělá (v lásce mé),
kterak a co mám mluviti s ní, když ona mně nerozumí?“ (Pis. Žal. 8,
8.) Bůh chce, abychom se Ho jako nejmocnějšího Pána báli, a
strachovali se, pohrdáme-li Jeho milostí; naproti tomu ale chce zase, když Jej
milujeme, za přítele držán býti.
6. Bůh náš jest
skrze svou neobmezenost na všech místech přítomen; zvláště pak dvě
místa jsou, kde svůj vlastní příbytek má; jedno jest v nebi, kde se svou
slávou přítomen jest, kterou i svým vyvoleným uděluje; druhé jest na zemi
v každé ponížené duši, kterou On miluje: „Přebývaje
v zkroušeném duchu.“ (Isai. 47, 15.) Ačkoli náš Bůh
na výsosti nebes přebývá, přec nicméně ráčí dnem i nocí svými věrnými
služebníky v jich samotě a příbytcích rozmlouvati, a zde je oučastné činí
svých božských potěšení, z nichto jedno všecky radosti světské daleko
převažuje; kdo jich neokusil, ten po nich netouží.
7. Dobří přátelé na
tomto světě mají jisté hodinky, v nichž se mezi sebou obveselují, a potom
zase od sebe odcházejí. Mezi Bohem a tebou ale, chceš-li tomu tak, nebude
žádné hodinky k rozloučení se. „Odpočineš, a libý bude sen tvůj
(spaní tvé): Hospodin bude u boku tvého.“ (Přísl. 3,
24-26.) Odpočívej, a Bůh k tobě přijde, a vždy při tobě bdíti bude.
Odpočíváš-li, nevzdálí se on od lůžka tvého, nýbrž vždy tu zůstane, pozor daje,
aby s tebou, procitneš-li nočního času, skrze svá vnuknutí rozprávěl, a od
tebe nějakého vzbuzení lásky, obětování neb díkůčinění přijmul; tedy i
v tento čas obcujeť On s tebou líbezně a laskavě. Někdy bude i ve
snách s tebou mluviti a nechá tě poznati hlasu svého, abys procitna vůli
Jeho vyplnil. „Ve snách mluviti budu k němu.“ (IV. Knih.
Mojž. 12, 16.)
8. Když ráno
procitneš, obětuj Jemu své první myšlénky a všecky skutky, které vykonáš, obtížnosti a
utrpení, které snášeti budeš, z lásky k Bohu a k Jeho slávě je obětuj.
Jsi-li v nějaké nemoci, pokušení, pronásledování, a v zármutku,
nemeškej k Bohu volati. A On neopomene tebe potěšiti, aneb alespoň síly ti
dodati k snášení zármutku tvého s trpělivostí, což ti prospěšnější
bude, než aby tě byl toho docela zprostil. On všecko činí anebo dopouští
k tvému dobrému. „Všecky věci napomáhají k dobrému.“ (Řím. 8, 28.) Cítíš-li se
zcela pomateným a nedůvěrnosti plným, volej s srdnatou myslí: „Hospodin osvícení
mé a spasení mé, kohož se budu báti?“ (Žalm 26, 1.) – Pane, Ty mne
osvítíš, Ty mne spasíš, v Tebe vždycky budu doufati. – „V Tebe Hospodine
jsem doufal, nebudu na věky zahanben.“ (Žalm 30, 1.) A s tím se
upokoj věda, že žádný ještě nezahynul, jenž na Boha svou naději skládal.
9. „Smejšlejte o Pánu
v dobrotě.“ (Knih. Moudr. 1, 1.) To jest, abychom měli více
důvěrnosti v Božské milosrdenství, nežli strachu před Božskou
spravedlností, poněvadž On mnohem více nakloněn jest, nám dobře činiti,
nežli nás trestati, jakž praví sv. Jakub (Jak. 2,
13.): „Milosrdenství
vyvyšuje se nad soud.“ Sv. David o Pánu dí: „Bůh náš jest Bůh, jenž spasené
činí.“ (Žalm 67, 21.) Což dle výkladu Kardinala Belarmina
vyznamenává, že vlastní úřad Boha jest, ne zatratiti, nýbrž všecky
spasiti; neb když těm, kteří s Ním pohrdají, trestem věčného zahynutí
hrozí, tak i naproti se vší jistotou přislibuje své milosrdenství těm, kteří se
Ho bojí, jak zní v chvalozpěvu Matky Boží: „Milosrdenství
Jeho všem bojícím se Ho.“ (Luk. 1,
50.) Tyto propovědi sv. písma mají tobě nábožná duše k tomu
sloužit, abys, jsi-li tou myšlénkou zatracena: zdaliž spasena budeš čili ne,
jsi-li vyvolena čili ne, – potěšila se v srdci rozjímajíc tu žádost,
kterou Bůh má spasiti tě, dle svého tobě daného zaslíbení, pevně-li jsi
uzavřena u sebe, sloužiti Jemu, a Jej tak milovati, jak to od tebe žádá.
10. Pán Bůh jest velice
nakloněn hříšníkům odpustiti, On slibuje onu duši, která Jej
opustila, hned zase přijmouti, navrátí-li se do náručí Jeho. „Obraťte se ke
mně, i já obrátím se k vám.“ (Zachar. 1,
3.) O kéžby všickni hříšníci poznali, jak přelaskavě Pán je
očekává, chtě jim odpustiti! „Čeká Hospodin, aby se smiloval nad vámi.“ (Isai. 3, 18.) On ujišťuje (u Ezech.
K. 33, 11.): „Živ jsem, praví Pán, nechci smrt bezbožného, ale aby se
obrátil bezbožný od cesty své a živ byl.“ A (u Izaiáše
1, 18.) praví dále: „Pojďte a trescete mne dí Hospodin, kdyby byly hříchy vaše
jako šarlat, jako sníh zbíleny budou.“ Jakoby řekl: „Hříšníci,
želte toho, že jste mne urazili, a pak přijďte ke mně, a neodpustil-li bych
vám, trescete mne z nemilosrdenství, a držte mne za nevěrného; ale ne, já
nezruším slova má; obrátíte-li se ke mně, vězte, že, byťby vaše svědomí sebe
černější bylo, já je přece svou milostí učiním bílé nad sníh.“
11. Posléz slibuje Bůh, že na všecky
hříchy zapomene, lituje-li duše, že Ho jimi urazila: „Na všecky jeho
nepravosti si nezpomenu.“ (Ezech. 18,
22.) Hned tedy, jak do nějakého hříchu padneš, pozdvihni oči své
k Bohu, vzbuď cvičení lásky a lítosti, a v skroušeném vyznání svého
provinění doufej odpuštění, řka: k Němu: „Pane! Nemocen jest, kteréhož
miluješ;“ (to srdce, které miluješ, jest slabé a hříchem zcela zranění) „uzdrav duši mou,
nebo jsem zhřešil Tobě.“ (Žalm 40.) Ty vyhledáváš
kající hříšníky, rychle k nohám Tvým padám, jsa milostí Tvou pohnut
milosrdenství Tvého dojíti chci; hřích jest zpáchán, co mám činiti? Ty nechceš,
abych zoufal; a ačkoli jsem zhřešil, přece nepřestáváš milovati mne, chci tedy
i já milovati Tebe; ano Bože můj! Miluji Tě z celého srdce; lituji, že
jsem Tě rozhněval, silné předsevzetí činím, více nehřešiti, více se toho
nedopustiti. Ty, jenž jsi Bůh sladký, tichý, dobrotivý, a velmi milosrdný, odpusť mi, nech i mne slyšeti, co
jsi k Magdaleně pravil: „Odpouštějí se ti hříchy tvé.“ „A dejž mi
síly, abych budoucně věrným Tobě zůstal.“
12. Abys větší smělosti
mysli nabyl, obrať oči své zvlášť na ukřižovaného Ježíše, a dle příkladu sv. Magdaleny z Pazzis, obětuj zásluhy
Jeho věčnému Otci, pro Něho aby tobě odpustil a na milost přijal, a tak jistě
doufati můžeš, že tobě odpustí. Mnozí duchovní učitelové to schvalují, že po
zpáchané chybě, byť by se to i stokrát za den státi mělo, bez meškání
k Bohu se máme obrátiti,a tím se upokojiti; sice málo budeš moci milá
duše, s Bohem se obírati, kdybys pro svou zpáchanou chybu
v zkormoucení a nespokojení se zdržovala; tvá důvěrnost oslábne, žádost
Jej milovati ustydne, a tak málo budeš moci na cestě Páně pokračovati. Naproti
tomu ale, vezmeš-li hned své útočiště k Bohu, a budeš-li Ho prositi za
odpuštění a přislíbíš-li Mu polepšiti se, tu ty chyby tvé dopomohou ti ještě
k většímu prospívání v lásce Boží.
13. Neopomeň též
v důvěrnosti ne jenom své, nýbrž i bližního svého potřeby Jemu poroučeti. Jak velice se
to Bohu tvému líbiti bude, když s Ním rozmlouvati budeš o rozmnožení Jeho
slávy, o bídě jiných, nouzí sevřených lidí; o hrozných mukách věrných duší
v očistci; o zahynutí mnoha bídných hříšníků. Kteří jsouce zbaveni
milosti Jeho, bez strachu žijí, řka: „Ach můj nejlaskavější Bože! Uděl jim tu milost, aby Tebe
poznali „Posvěť se Jméno Tvé, přijď království Tvé.““
14. Má se za to, že
ony duše, které v tomto životě málo po nebi toužily, v očistci
obzvláštný trest (nazvaný trest toužebnosti) snášeti musejí; a to sice ne
bez příčiny, poněvadž si onoho dobrého věčné blaženosti, které nám Spasitel náš
svou smrtí vydobyti ráčil, málo všímaly, a málo po něm toužily. Protož nábožná
duše! Touži po tomto nebeském ráji často. Volej k Bohu, aby tě z té
bídy, z tohoto hříšného místa, z tohoto nebezpečenství vyvedl, a do
vlasti své věčné lásky přivedl, kde Jej ze vší síly milovati budeš.
15. Slovem,
vyhledáváš-li zalíbení laskavého Boha svého, tedy co nejčastěji rozmlouvej
s Ním s důvěrností, a obírej se s Ním, možná-li, bez přestání;
potom i On mile s tebou vždy mluviti a tobě odpovídati bude. Neuslyšíš
sice hlas Jeho v uších svých, ale dosti zřetelně v srdci svém,
neodtrhneš-li je od tvorů a budeš-li se jen s Ním obírati a s Ním
mluviti. Napotom On mluviti bude k tobě skrze svá vnuknutí a vnitřní
osvícení, skrze každé sladké hnutí srdcem tvým, skrze oznámení odpuštění tvých
hříchů, skrze každé udělení pravého pokoje,a ujištění budoucí blaženosti, skrze
každou vnitřní radost, potěšení a sladkost své milosti, skrze každé vnitřní
úzké a laskavé spojení se s tebou. Slovem, On s tebou laskavou řeč
povede, kterou příliš dobře rozumí ony duše, které On miluje, a které krom Boha
ničeho nehledají.
16. Abys v mysli
roztržit nebyl, a abys s Bohem v tomto životě spojen byl, tedy při
všech věcech, které vidíš aneb slyšíš, navykni mysl svou k Bohu pozdvihovati
a na věčnost pamatovati. Ku příkladu,vidíš-li vodu téci, pomysli sobě, že
rovněž tak život tvůj ubíhá. Vidíš-li světlo zhasnouti, zpomeň si, že jednoho
dne rovněž tak život skončí. Vidíš-li mrtvé tělo, pomni, že i ty někdy a snad
brzy rovněž tím budeš. Vidíš-li skvostné hroby zemřelých pánů, rci: „Nejsou-li
titi spaseni,co jim pomohla jejich oslava?“ Nastane-li po
příjemném čase bouřka, považ si, jaký jest to rozdíl mezi duší, která jest
v milosti Boží, a mezi onou, která ji ztratila. Vidíš-li uschlý strom,
představ si duši, která jest prázdná milosti Boží a dobrých skutků. Spatříš-li
zločince, který, jsa zcela zahanben a plný strachu před svým soudcem se staví,
považ si, jaký strach bude míti hříšník, až bude státi před soudcem Kristem.
Strachuješ-li se před hromobitím, vezmi si k srdci, v jakém strachu postaveni
jsou zatracenci, třesouce se v pekle před hrozným a ustavičným hřměním
hněvu Božího.
17. Vidíš-li zelenající se
pole, překrásné květiny, vonné ovoce a jiné skvostné věci, které tě
obveselují, mluv sám k sobě rychle: „Jak krásné věci stvořil Bůh
kvůli mně na této zemi, abych Ho miloval a jak mi ještě mnoho větších radostí
v krásném nebi připravil!“ Vejdeš-li do květnice, zpomeň si u
fialky na pokoru, u lilie na čistotu, u růže na lásku k Bohu. Chutnáš-li
krmi sladkou, rci: „Jestli toto tak sladké, jak chutný a libý musí být Bůh,
neskončené moře vší sladkosti.“ Posloucháš-li libou hudbu, pomni: Jest
tu tak libo v slasti; i jak teprv bude v nebeské vlasti! Slyšíš-li
ptáky líbezně zpívati, mluv k sobě: „Duše má! Slyš, jak tato nevinná zvířátka Stvořiteli
svému prozpěvují a Jej velebí? A co ty činíš? Chval Ho s povzbuzením
lásky.“ Slyšíš-li kůropění kohouta, zpomeň sobě, žes jako sv. Petr někdy
Boha svého zapřel,vzbuď lítost a oplakávej toho. Tak též,spatříš-li dům neb
místo, kdes zhřešil, obrať se k Bohu řka: „Hříchů mladosti mé a nevědomostí
mých (přestoupení mých) nezpomínej.“ (Žalm 24,
7.) Vidíš-li skvostně ozdobený chrám, pomni, že tvá duše a srdce má
býti pravý ozdobený chrám Ducha sv. Stojíš-li při ohni, řekni k sobě:
jak mnoho let jsem již měl v pekle hořeti? Však, poněvadž jsi mne o Bože
tam neuvrhl, učiň,aby nyní toto mé srdce hořelo láskou k Tobě. Díváš-li se
na večer na hvězdnaté nebe, rci se sv. Ignácem: „Jak se mi zošklivuje zem,
popatřím-li na nebe;“ aneb jako sv. Ondřej Avelinský: „Radujte se nohy mé, přijde jednou
čas, v němž kráčeti budeme v nebi.““
Ve skladě Bedřicha Stýbla, knihtiskaře a knihaře na sv. Václavském náměstí číslo 786 a 787
naproti „Charousům“ dostati lze mimo mnohé jiné i následující schválené modlicí
knihy:
Ceny
v rakouském čísle – za knihy nevázané.
Trh ďáblův a Kristův; a zač své zboží v obchodů života vezdejšího prodávají. Ve 4
obrazích představeno. Vzdělal Vojtěch Ruffer, probošt kapituly Vyšehradské.
Obsahuje: Poučení od sv. Otců o přípravě do nebe mimo všech obyčejné
pobožnosti. – Na poštovském papíře s rytým titulem, 4 větší obrazy a 14
Führichovými vyobrazeními křížové cesty, stran 330 ve velké 24° za 7 kr.
Maria, matka dobré rady. Modlitební knížka věnovaná ctitelům neposkvrněné Rodičky Boží. Od
Josefa Němečka, kněze církevního. – Obsahuje: Vypsání zbožné pověsti o milostném
obrazu „Marie dobré rady“ v Genazzanu, devítidenní pobožnost k uctění
nejblahosl. Marie Panny, obvyklé pobožnosti, pobožnost svatého růžence a mnoho
písní. 2. vydání. – Stran 396 ve velké 32°, s pěkným obrázkovým
titulem, 14 vyobrazeními křížové cesty a mnohými jinými rytinami. Na pěkném
poštovském papíře za 42 kr. Na obyčejném papíře kancelářském za 36 kr.
Horlivý ctitel sv. Josefa, Pěstouna Pána našeho Ježíše Krista. Vzdělal Josef Mir. Pohořelý,
kníž. Arcibisk. Notář a farář v Nové Vsi. Obsahuje: Slovo o pobožnosti
k témuž svatému, pojednání o důstojnoti a o prospěšnosti přímluvy jeho,
modlitby ranní i večerní, ke mši sv., k svátosti pokání a
oltářní,litanie,písně a konečně křížovou cestu s rytinami. – Stran 186 ve
velké 32° na tuhém papíře za 24 kr.
Rukověť k uctění blahosl. Panny
Marie při sedmi kaplích. Od Josefa Kršky,
faráře v Heřmanově Městci. – Na kancelářském papíře s obrázkem,
stran 144 ve velké 32° za 24 kr.
Kůr andělský ku zvelebení nejsv.
Trojice Boží. Podle staršího vydání, jenž
v roce 1768 pro veleslavné bratrstvo pod názvem nejsv. Trojice
v městě České Třebové s povolením duchovní vrchnosti opatřeno bylo.
Od Vojtěcha Ruffera,probošta kapituly Vyšehradské. Obsahuje: Pravidla pobožného
spolku k uctění nejsvětější Trojice Boží,andělský růženec a jeho význam;
písně, hodinky a litanie k nejsvětější Trojici Boží; modlitby ranní a
večerní,dvojí pobožnost ke mši svaté, pobožnost sv. zpovědi a sv.
přijímání,křížovou cestu s starobylými obrazy, mnoho jiných modliteb atd.
– Na návrh Jeho Eminencí kardinála a arcibiskupa Pražského, Bedřicha knížete ze
Schwarcenbergu vydána. – Na poštovském papíře v prostř. 32°, stran 224
za 24 kr. Na kancelářském papíře za 20 kr.