To ale nebyl tento případ. Článek výše je citace ze tří různých stránek z internetu, kde lidi popisují svou zkušenost s Bohem. Protože mám stejnou a bylo to součástí vedlejší diskuze, kde se oko ptal na v9ru Bohu [granosalis.cz], dal jsem sem odkaz.

 

  A jsou lidi, co umí číst i dlouhé články a reagují na ně. Ty tři citace v článku výše moc dlouhé nejsou, to se dá přečíst za pár minut. 

  Hezký večer.

  Cizinec

   

Krátká a výstižná vyjádření jsou lepší

Kopírovat umělou inteligenci, tak to je zytečné

  Ahoj Stando.

  Dobrá otázka. Zkus si to představit jako běžné slovo. 

  Když řekneš: "V pátek v pět odpoledne budu na nádraží". 

  Co jsi k tomu slovu ty? 

  Jsi 𝓷𝓪𝓭 tím slovem? Že bys to slovo mohl ignorovat? Změnit si ho jak potřebuješ? Vypustit?

  Nebo jsi 𝓹𝓸𝓭 tím slovem? Že bys byl tím slovem vázaný a musel se podle něj zachovat a vadilo ti to?

  Nebo jsi 𝓿 𝓼𝓸𝓾𝓵𝓪𝓭𝓾 s tím slovem, v klidu děláš, co jsi řekl a nemáš s tím problém? Jsi se svým slovem ztotožněný?

  Jedna z vlastností charakterního člověka je to třetí. Slova a činy člověka jsou v souladu. Slova jsou to, co čin.

  Tak je to i s Božím slovem. Ten člověk, co asi založil web www.vira.cz, to popsal takto:

  A napsal to dobře.

  Toník

..."Slovo, které Bůh vyslovuje, je takové, jaký je sám Bůh."...

Z křesťanského pohledu rozlišujeme slova vyslovená Bohem (a třeba zapsaná svatopisci  v Bibli ) 

a Slovo jako Boží osobu Božího Syna. 

Tu osobu Božího Syna, skrze kterou a pro kterou bylo všechno stvořeno - tu osobu, která (jak říká Jan) byla Bůh. Tu osobu, která přišla na svět, ponížila se tím a stala se člověkem.

Světlo přišlo na svět - světlo ze světla - ale vlastní ho nepoznali ....

(J 1,9 ...)

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jediný Syn, plný milosti a pravdy. 

(Žd 4,11 ...)

Pospěšme si tedy vejít do onoho odpočinutí, aby nikdo nepadl podle stejného příkladu neposlušnosti. Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce. A žádné stvoření není před ním skryté; před očima toho, jemuž se budeme zodpovídat, je vše nahé a odkryté.  

Abychom správně pochopili výrazy; "duše" a "duch", podívejme se do 1 Tes 5,23: 

A sám Bůh pokoje kéž vás celé posvětí a celého vašeho ducha i duši i tělo kéž zachová bez poskvrny až k příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

Tesaloničtí jsou Řekové. "Duch, duše a tělo" - tyto tři složky rozlišovala v člověku řecká filozofie; část rozumová, smyslová a hmotná. 

Apoštol zde tedy mluvil jejich "jazykem" - aby mu co do významu rozuměli (tedy "celý člověk").

V Žd 4,12 pak apoštol také vyjmenovává "duši" a "ducha". Třetí část - "tělo" je tady pak představováno "klouby a morkem".

 - židovská teologie to má ovšem jinak. "Celý člověk je tady "Tělo a duše"..

V tomto smyslu Pán Ježíš hovoří o tom, že člověk může zahynout v pekle s tělem i duší (tedy také "celý člověk").. 

  Stando, abyste správně pochopili, co je to "duše" a "duch", tak klidně můžete jít do češtiny dnešní doby.

  Když se česky řekne "rozum", "intelekt" a "srdce", "nitro" člověka, porozuměl bys, o čem se mluví?

  Nějaké důležité slovo může člověk brát intelektuálně. Rozumovat nad ním, rozebítat ho, vykládat si to slovo subjektivně podle sebe, psát o něm dlouhá pojednání, kázat o něm mnoho slov, představovat si, co by asi tak to slovo mohlo znamenat, ... A život toho člověka bude stejný, jak před tím, než dělal všechny tyhle "činnosti" se slovem.

  Nebo se to slovo dotkne srdce člověka, člověk to slovo přijme, uvěří mu, to slovo změní jeho niterné postoje, stane se to slovo v jeho životě, stane se součástí jeho života, člověk ho bude žít.

  Boží slovo má moc proniknout skrze tu intelektuální rozumou slupku až k srdci člověka, k nitru. A změnit život člověka.

  Hezky to napsal Pavel:

  Nevím, jak to má židovská teologie, neznám jí. Ale v Bibli je k tématu celkem hodně, jen ve Starém zákoně mnoho set výskytů. 

  Ještě trochu teorie. Jazyk a porozumění Stando funguje tak, že člověk chápe smyslu toho, co se říká, z kontextu. Když malé dítě slyší slovo "jablko" pětkrát v nějakém kontextu, porozumí, co to slovo znamená. 

  Stejně tak dospělý, když slyší nějaké slovo vícekrát v určitém kontextu, dojde mu, co to slovo je. Tak je to i s tím pojmem Duch a duše. Když si projdeš kontext jednoho a druhého slova,  porozumíš správně těm výrazům.

  Toník

..."... abyste správně pochopili, co je to "duše" a "duch","...

Na člověka můžeme pohlížet z hlediska antropologie - čím vším totiž člověk je. 

Je hmotným tělem, podobným tělu zvířat - ale při svém stvoření byl také obdařen Božím dechem (hebr. "ruach") .

Tímto se stal odlišným tvorem od všech zvířat - má tělo a má také svoje "duchovní centrum osobnosti" - má nesmrtelnou lidskou duši, kterou zvířata nemají. Má ono vnitřní  lidské "srdce".

Moje vnitřní  "Já" není jenom tělesné - je zrovna tak i duchovní. 

Člověk svým stvořením byl postaven na hranici světa hmotného a světa duchovního - svým bytím zasahuje do každého z nich.

A toto moje duchovní "Já" netvoří můj rozum, ani city, netvoří ho žádný intelekt. Člověk má totiž před Bohem nesmírnou cenu i když třeba zrovna postrádá některé z uvedených věcí. Tím nepřestává být člověkem. Má totiž od Boha to, co zvířata nemají - má (z hlediska trvání - existence) nesmrtelnou lidskou duši. Tu duši, o které Pán Ježíš hovoří např. zde:

(Mt 10,28)

Nijak se nebojte těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; spíše se bojte toho, jenž může zahubit v pekle duši i tělo. 

Řecká filozofie vidí člověka z trošku jiného úhlu pohledu: 

Tělo označuje shodně, pak u člověka rozlišuje "duši" (psýché) coby mysl, city a vůli - tedy jak říkáš intelekt. Psýché ovšem je jenom duchovní nadstavba, která může u člověka v různé míře být i nemusí - není antropologicky součástí lidské bytosti. 

"Mysl, city a vůle" (psýché) nebude ani spasena, ani zavržena - je to jen projev lidské mysli. Z pohledu antropologie není nezbytnou součástí lidské osoby. . 

Kromě toho ale i řečtí filozofové dávno před Kristem tušili, že v člověku musí být i něco ještě vznešenějšího, co je skutečně součástí každé lidské bytosti. Pojmenovali to výrazem: "nús".

 Křesťané toto zase  nazývají "nesmrtelná lidská duše, srdce člověka, nitro člověka". To je to podstatné na člověku, čím se člověk odlišuje od zvířat a čím se stává Božím obrazem ve stvoření.

Řecká filozofie spatřuje tedy člověka "trichotomicky". I když v případě třeba kómatu psýché jako projev duchovního života u člověka prakticky úplně zmizí a zůstává jenom tělo a nesmrtelná lidská duše.

..."Když malé dítě slyší slovo "jablko" pětkrát v nějakém kontextu, porozumí, co to slovo znamená."...

My nejsme malé děti a víme, že jedno slovo může znamenat pro různé lidi úplně cosi jiného. Proto klademe důraz na kontext i vzhledem k osobě, která to slovo použije. Jinak nemáme šanci porozumět, co vlastně tím říká.

Něco jiného je "jablko" pro zahrádkáře, něco jiného "jablko" představuje pro básníka, něco jiného představuje "Adamovo jablko" pro biblistu, něco jiného pro historika (jablko sváru), něco jiného pro chirurga (součást kolenního kloubu).

Vždycky třeba hledět na kontext: kdo to říká, z jaké kulturní skupiny pochází, co se snaží vyjádřit. 

Pokud rozumíš slovu "jablko" pouze jako zahrádkář, nemáš pak šanci správně porozumět ani chirurgovi, ani historikovi, ani biblistovi, ani básníkovi.

  Tak, přesně. Tak je to i s tím pojmem duch a duše.

  Když si projdeš kontext jednoho a druhého slova v Písmu, porozumíš správně významu těch slov.

  Toník

Toníku, co jsi ve skutečnosti udělal doopravdy?

Kontext jednoho jsi už dopředu určil - přiřadil jsi totiž ke slovu "Duch" slova: "srdce" a "nitro".

Ty sám jsi to už dopředu takto významově spojil.

Přitom každé místo má svůj odlišný smysl.

Např. (Gn 2,1)

Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad hlubinou a Duch Boží se vznášel nad vodami.

Duch Boží - hebr. ruach - není v tomto případě snad Duch svatý (jako třetí božská osoba) - je to ve významu "Boží vítr".

Biblisté nám o tomto místě říkají toto: 

Nejde zde o Božího Ducha a jeho úlohu ve stvoření. Stvoření bude dílem Božího "slova" (řekl - Gn 1,3;), nebo jeho konání (udělal - Gn 1,7;)

Tento výklad a také obraz: "vítr vířil" zařadili autoři do Jeruzalémské Bible při její poslední revizi - ve starším vydání zněla pasáž "Duch Boží se vznášel nad vodami " a byla k ní připojena poznámka: "jako pták, jenž létá nad hnízdem, v němž jsou jeho mláďata." (Dt 32,11).

Jsme stvořeni k Boží podobě, můžeme napodobovat jeho charakter. Máme mnoho vlastností a rysů samotného Boha. Ale nikdy se nemůžeme stát přesně takovými, jako je Bůh.

Toto poznání je základem pro vědomí vlastní hodnoty. Sebeúcta pramení z vědomí, že Bůh nás stvořil ke své podobě. Bůh sám je duch, proto naše podobnost s Bohem nebude pramenit z našeho těla, ale z naší lidské (duchové) duše. Tento lidský duch je srdcem naší osobnosti, je identitou naší osoby - je ve svém bytí nesmrtelný - předurčený pro věčný život s Bohem. Zatímco tělo chátrá a blíží se zániku, lidský duch (lidská nesmrtelná duše) po smrti těla odchází k Bohu.

Kontext druhého jsi také už dopředu určil: "Myšlení" a "rozum" jsi už dopředu propojil se slovem "duše".

Pak ti to pochopitelně i takto vychází ....

Ale myšlení a rozum je vlastností člověka (i vlastností Boha) - člověku byl dán rozum proto, aby jako jedinečná bytost mezi stvořením  mohl s Bohem komunikovat. Myšlení a rozum ale nepatří přímo do anatomie člověka, není "částí" člověka - je jeho vlastností, projevem (psýché). Je Božím darem člověku.

Je tedy užitečné rozlišovat, co je skutečně sám člověk (tělo a nesmrtelná duše)  a co je jenom vlastností člověka (dar rozumu - lidská psýché).

I zvířata mají své "psýché" - ovšem na nižší (pouze tělesné) úrovni, než člověk. Mají také jistou inteligenci, své projevy vlastní vůle (umíněný jako koza), mohou být náladová ...

  Psal jsi, Stando:

  Tak si vezmi jen ty pojmy duch a duše a podívej se na jejich kontext v Písmu. 

  Toník

Význam pojmů "duch" a "duše" se v Písmu různí právě podle kontextu daného místa.

Vždyť vznik jednotlivých textů Bible vznikal v rozmezí minimálně dvou tisíc let! Jazyk se v čase vyvíjí, některá slova dostávají posunutý význam.

Jen se podívej na pár století starý text Bible kralické! 

Některá slova tam mají už úplně jinou náplň.

Vidím to , Stando, velmi, velmi podobně. 

My, katolíci, však rozumíme výrazu "lidský duch"  coby nesmrtelná lidská duše.  Stvořená Božím dechem.

To je sám člověk, střed člověka, srdce člověka - lidský duch. 

Tan se buduje křesťanským životem, modlitbami - do tohoto srdce proudí Boží milosti a naplňují ho. Rozšiřují v něm prostor pro více lásky.

Zatímco psýché (duše) coby mysl, city a vůli člověka (emoce) vnímám jako sice ke člověku patřící, jako jeho nutné projevy, bez kterých by ani nemohl jako člověk žít - přesto však nejsou přímo samotnou součástí člověka. 

Jsou spíš předivem vztahů člověka s okolním světem, s ostatními lidmi, s Bohem.

Co my, katolíci, vnímáme trochu odlišně, je realita, co všechno je Boží slovo. 

Není to jen Bible (kniha), v prvé řadě je to nejdříve sám živý Kristus, dále je to tento Kristus uskutečňující se tajemným způsobem v tomto světě skrze svoji církev (která je jeho tělem - tělem Slova). Proto přiznáváme této církvi autoritu Ducha svatého učit a vysvětlovat, jak správně žít křesťanský život.

Nicméně, jsme-li u živého Slova Božího, Jímž je Kristus, který je Bůh i člověk v jedné osobě a víme, že Bůh je Duch, je tím dáno, že Kristus je Bůh v lidském těle a jako takový má Ducha, dokonce se ve vzkříšení jako poslední Adam stal Duchem oživujícím, tzn. že Kristus, celá Jeho bytost, sestává z D/ducha, duše a těla (oslaveného, nesmrtelného) a je psáno, že Mu budeme podobní a že Jej uvidíme takového, jaký je.

Nikdo jako Bůh i člověk v jedné osobě neexistuje.   

   A to z důvodu, že Bůh a člověk mají zcela neslučitelné a protichůdné charakteristiky.

Nemůže být osoba,  která je zároveň nesmrtelná a zároveň smrtelná.

Nemůže být osoba, která je zároveň věčná, bez počátku i pomíjivá, s počátkem.

Nemůže být osoba,  která nemůže být pokoušena a zároveň může být pokoušena.

Nemůže být osoba, která je vševědoucí, a zároveň s omezeným poznáním. 

atd....

Skutečnost, že Ježíš je Kristus,  je v neslučitelné kontradikci s tvrzením, že Ježíš je Bůh.

Buď platí jedno nebo druhé.    Obojí nikoliv.

Kristus znamená Boží pomazaný.  Nikoliv Bůh, který pomazává (a který pomazal Pána Ježíše Krista).

Klidně si věř svým bludům dál, nikdo ti nebrání

Tuším, nicméně myslíš, že to bude jedno před soudnou stolicí Kristovou, před níž se, dá-li Pán Ježíš Kristus, budeš muset ukázat ? 

Klidně si věřit bludům může jen ten, komu jsou bludy jedno !

/ Klidně si věř svým bludům dál, nikdo ti nebrání

              Klidně si věřit bludům může jen ten, komu jsou bludy jedno ! /

No, a to jsi ty Willy.

tak dojemně jsi to napsal a bůh ti do toho hodí vidle, když se stane člověkem, co? to ale naštve, viď? :-DDD

evidentně se neporadil s rosmanem, co má dělat, a rovnou se vtělil a stal se člověkem, nesmrtelnej bůh smrtelným člověkem, aby se člověk stal nesmrtelným jako on...

ajajaj, toje ale mrzeníčka u heretikovic doma !!! :-DDD

tvoje axiómy jsou evidentně neplatný a vycucaný z rosmanova prstu, když se bůh mohl stát i stal člověkem

máš ty svoje svévolný poučky nějaký rozbítý, ani bůh se podle nich neřídí, ani jeho věřící je neberou vážně :-DDDD

Klidně si ty bájky a mýty pěstuj dál.

Bůh se člověkem nestal. Bůh je neměnný.  Vždy byl, je a zůstává navěky Bohem.

..."Nicméně, jsme-li u živého Slova Božího, Jímž je Kristus, který je Bůh i člověk v jedné osobě a víme, že Bůh je Duch, je tím dáno, že Kristus je Bůh v lidském těle a jako takový má Ducha ..."...

Hovoříme zde o tajemství Božího Syna - Boha i člověka v jedné osobě.

Tedy - jak to vidím já:

 - Pán Ježíš má lidské tělo a lidskou nesmrtelnou duši (jinak řečeno má lidského ducha) - a přitom je svojí nejniternější podstatou Bůh - tedy také duch. 

Toto společenství člověka s Bohem v Kristu je trvalé a věčné a neoddělitelné. 

Hodně podobně to máme také my, ostatní křesťané: máme tělo i lidskou nesmrtelnou duši a pokud žijeme ve stavu milosti posvěcující (ve stavu bez hříchu ke smrti) , máme společenství s Bohem. (viz .:

(J 14,23)

Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.  

Ovšem toto naše společenství s Bohem je pořád ještě trvale ohrozitelné hříchem ke smrti.

Proto ony výzvy v Písmu, abychom byli lstiví a opatrní vůči zlu. Abychom se bludnou jistotou neukolébali a nepadli pak do hříchu.