Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Apolena.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 2, článků celkem: 17264, komentáře < 7 dní: 276, komentářů celkem: 455594, adminů: 60, uživatelů: 5333  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 1904 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:

ivanp

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
138863884
přístupů od 17. 10. 2001

Život víry: Kázání o jednom hodnocení Ježíše
Vloženo Pondělí, 15. prosinec 2025 @ 01:06:50 CET Vložil: Tomas

Kázání poslal lutrik

První čtení: Izajáš 53,1 – 3: „Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili.“

Druhé čtení: Jan 11,48 – 53: „Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: "Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ." Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: "Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ." To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno. Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí.“

 
Čtení ke kázání: Koloským 3,9 - 14: „Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus. Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.“
 
Kázání:
 
Milí bratři a milé sestry, milí přátelé,
 
adventní doba přináší sebou mimo jiné rozjímání o tom, zda při svém prvním příchodu byl Ježíš úspěšný či ne. Nedávno mne zaujal článek na Seznamu.cz, který byl věnován psychologickému profilu Ježíše. Autor článku Šimon Magus v podstatě tvrdí dvě věci. Za prvé, že Ježíš bez ohledu na církevní učení příliš úspěšný nebyl. Za druhé, že Ježíš šířil škodlivý kulturní gen neboli mem a dal vzniknout tzv. mesiášskému komplexu. Co se týče prvního tvrzení, tak Ježíšův neúspěch má dokládat to, že Židé odmítli Ježíše i po Jeho údajném vzkříšení. Navíc dopady Jeho učení v praxi nejsou jednoznačně. Jeho následovnicí, kteří vytvořili křesťanskou církev, totiž nedostatečně přispěli ke zlepšení světa. Ve středověku se katolická církev stala oporou feudalismu a novověká protestanské církve potom oporou kapitalismu. Církve nezabránily zotročování černochů a Indiánů. V 19. století se církve nedostatečně věnovaly dělnické otázce a tak ji začali radikálně řešit jiní – socialisté a pak komunisté. Šlo by najít i další příklady. Dumal jsem, proč tomu tak bylo. Došlo mi, že klíčovým cílem křesťanství je, aby věřící se stali novými lidmi, svlékli starého člověka i s jeho skutky a oblékli nového, který dochází pravého poznání, jak jsme slyšeli v našem dnešním čtení ke kázání. Bez toho prostě se nikdo nedostane do Božího království. Apoštol Pavel na to upozorňuje, když píše: „Chci říci to, bratří, že člověk, jak je, nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.“ (1 K 15,50). Nově poměry si totiž žádají nového člověka. To věděli i marxisté, když postulovali, že socialismus potřebuje nové lidi. Vytvořit nového člověka se jim nepodařilo a starý, egoistický, zištný a směňující člověk se opětovně prosadil. To v určité míře platí i o křesťanství. Mám za to, Ježíš chtěl, aby křesťané jako noví lidé postupně dali vzniknout nové společnosti, vždyť apoštol Jan ve svém Prvním listě napsal toto: „A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa.“ (1 J 4,14) Někteří křesťané věří, ze Tisícileté království, o kterém se píše v Knize Zjevení Janovo (Zj 20,2 – 6), lze ztotožnit s Dobou milosti neboli Dobou církve, ve které právě žijeme. Západní tak zvaná křesťanská civilizace má však daleko do podmínek Tisíciletého království lásky a spravedlnosti, ve kterém bude vládnout Kristus a Jeho vyvolení (Zj 20,4 – 5). Jaký by vlastně měl být nový člověk podle Bible? Apoštol Pavel v našem dnešním čtení uvádí, že by měl být soucitný, dobrotivý, skromný, pokorný, trpělivý, odpouštějící a plný lásky. A co Ježíš? Ten žádá, aby byl mravně dokonalý, když v kázání na hoře apeluje na své posluchače „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48) Nový člověk by tedy měl být celkově bezúhonný, bez hříchu a mravně dokonalý – zkrátka svatý. Bůh mnohokrát řekl Izraelitům: „Posvěťte se a buďte svatí, protože já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (např. Lv 20,7) Proto autor Listu Židům pak věřícím připomíná: „Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.“ (Žd 12,14) Žel řada křesťanů se chová tak zvaně nekřesťansky a rezignuje na úsilí svatost. Mnozí chodí dlouhodobě do sboru, ale jejich chování nevykazuje patřičné kladné změny. Proto druhý Kristův příchod podle autora článku na Seznamu.cz vypadá jako přiznání neúspěchu, kdy Ježíš přijde jako rozzuřený beran potrestat neposlušné lidstvo. Co k tomu říci? V něčem je to pravda, v něčem ne. Je to polopravda a ta bývá horší než lež. Ježíš poprvé přišel, aby lidi a celý svět zbavil hříchu, jak píše apoštol Jan: „On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.“ (1 J 2,2) V tom je Ježíš jedinečný, nikdo jiný to nemohl učinit. V tom byl úspěšný. Je ale na lidech, jak s Jeho nabídkou záchrany, odpuštění hříchů a vin naloží. Podruhé Ježíš přijde, aby nastolil spravedlnost a spasil ty, kdo Ho přijali za svého Pána a Spasitele, jak uvádí autor Listu Židům: „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.“ (Žd 9,27 – 29) Teď k tomu škodlivému memu či kulturnímu genu. Tímto genem je obětování se pro druhé. Jedná se o tzv. mesiášský neboli spasitelský syndrom, kdy si někdo zvolí jako životní cíl záchranu ostatních. Proč je tomto postoj závadný? Podle autora článku proto, že vede ke vzniku sociálního parazitismu. A navíc zneplatňuje takové pozitivní lidské vlastnosti jako je vděčnost, sounáležitost a nesobeckost napříč celou společností. Od doby Ježíšovy oběti se od vnímavých, inteligentních a citlivých lidí jaksi automaticky očekává, že se za druhé obětují. A to tak říkajíc bez nároku na patřičnou odměnu. V důsledku toho jsou třeba sociální pracovníci mnohem hůře placeni než kupříkladu bankéři. Také s tím vzniká to, že jedni táhnou (společnost, komunitu, rodinu) a jiní se jen vezou. Tak tomu v řadě případu je. Řada náboženských a jiných komunit se kvůli tomu rozpadla. Dříve se to snažili řešit zaváděním rozpisů služeb a utužením kázně. Mnohdy neúspěšně. Je také pravda, že nadměrná pomoc druhým může člověka zruinovat finančně i fyzicky. Řada katolických svatých mužů i žen zemřela v mladém věku kvůli nadměrné askezi, obětavosti či práci. Některé mladé řeholnice dokonce nabídly Bohu svůj život jako oběť za tzv. odloučené bratry či za nenarozené děti. No a brzy zemřely. Jiné vyhledávaly utrpení atd. Takže vše má své hranice. Velekněz Kaifáš v našem druhém čtení správně předpověděl, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno. Židovská velerada ale na to nereagovala správně, když se rozhodla Ježíše zabít. Kdyby Ježíše přijali Židé za svého Mesiáše a Krále, možná by Římané na jejich vlast zaútočili, ale věřím, že by je Bůh zachránil. Za zhruba sto let po ukřižováni Krista Židé podruhé povstali proti Římanům a dokonce uznali Bar Kochbu za Mesiáše. To jim však nepomohlo a Římané povstání tvrdě potlačili. Stalo se to asi proto, že Bar Kochba nebyl pravým Mesiášem. Ježíš pravým Mesiášem byl a po svém druhém příchodu mimo jiné obnoví království pro Izrael (viz Sk 1,6 – 8) Vykoná to v pravý čas, jakož i vše ostatní, o čem hovořil. A tak apoštol Pavel mohl napsat: „A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, `dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy´. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt, vždyť `pod nohy jeho podřídil všecko´. Je-li řečeno, že je mu podřízeno všecko, je jasné, že s výjimkou toho, kdo mu všecko podřídil. Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem.“ (1 K 15,21 – 28). Amen.
  
Modlitba po kázání: 

Nebeský Otče,
 
děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval skrze svého Syna, našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. A to skrze Jeho křest, Jeho svatý život, Jeho smrt i Jeho vzkříšení. A tak v Něm máme odpuštění hříchů a přístup k trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V Něm jsou nám darovány všechny poklady moudrosti a poznání. On je mírou všech věcí. V Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním. V Něm máme naději na život věčný i časný. Díky Němu můžeme uniknout zatracení a peklu. Díky Jeho oběti mohl přijít Duch svatý, náš Utěšitel a Přímluvce, Duch pravdy, který nás uvodí do všeliké pravdy. A tak jsme mohli znovuzrodit a začít nový život v moci Ducha svatého. V současné době se, Nebeský Otče, objevují různé interpretace života a dílo Tvého Syna, které se opírají o různá apokryfní evangelia či díla gnostiků. Rovněž netradičně bývá interpretován Jeho druhý příchod – třeba v podobě návratu Kristova Ducha. Některé náboženské komunity dokonce tvrdí, že Ježíš už tajně přišel, a to v těle a s novým poselstvím. Nyní se tak děje přesně, to co řekl Tvůj Syn svým učedníkům: „Hle, tu je Mesiáš nebo tam´, nevěřte! Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné.“ Proto Nebeský Otče daruj nám dostatek moudrosti a duchovního poznání, abychom těmto dezinterpretacím odolali a drželi se pevně Písma svatého, aby nás nikdo nepřipravil o naději na život věčný v Božím království. Dej také, aby co nejvíce lidi uvěřilo, dokud trvá doba milosti. Za toto všechno Ti, nebeský Otče, děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.
 
Stanislav Heczko

"Kázání o jednom hodnocení Ježíše " | Přihlásit/Vytvořit účet | 15 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Pondělí, 15. prosinec 2025 @ 21:55:34 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Izaiáš 53 se vůbec netýká Ježíše Krista.



Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: Lutrik v Úterý, 16. prosinec 2025 @ 17:02:36 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ale týká. Je to obraz trpícího služebníka. Dle křesťanů. Tím je Ježíš.


]


Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Úterý, 16. prosinec 2025 @ 20:46:27 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Izajáš 53: Kdo je služebník? Autor: Gerald Sigal
Tento nástin je založen na materiálu nalezeném v Izajášovi 53: Důvody, proč Ježíš není trpícím služebníkem 

Xlibris Corporation, 2007, ISBN 978-1-4257-4456-4 

Text: Izajáš 52:13-53:12 

13. Hle, můj služebník bude prosperovat, bude vyvýšen a vyvýšen a bude velmi vysoko. 

14. Podle toho, jak mnozí z vás byli zděšeni – tak pošramocený byl jeho vzhled na rozdíl od mužského a jeho podoba na rozdíl od lidských synů. 

15. Tak vyděsí mnohé národy, králové kvůli němu zavřou ústa; neboť to, co jim nebylo řečeno, uvidí, a co neslyšeli, poznají. 

Kdo by věřil naší zprávě? A komu byla zjevena paže Páně?
Neboť před Ním vyrostl jako křehká rostlina a jako kořen ze sušiny; neměl podobu ani půvab, abychom na něj hleděli, ani vzhled, abychom v něm měli radost.
Byl jím opovrhován a zavrhován muži e-shim: „muži vysokého postavení“], muž bolestivý a obeznámený s nemocemi a jako ten, před nímž lidé skrývají svou tvář: byl opovrhován a my jsme si ho nevážili.
Naše nemoci jistě nesl a naše bolesti nesl; ale my jsme ho považovali za zasaženého, ​​zbitého Bohem a zarmouceného.
Ale byl zraněn v důsledku našich přestoupení, byl zdrcen v důsledku našich nepravostí. Trest našeho blaha byl na něm a jeho ranami jsme byli uzdraveni.
Všichni, co máme rádi ovce, zbloudili, obrátili jsme každého na jeho vlastní cestu; a Pán navštívil nepravost nás všech.
Byl utlačován, ačkoli se pokořil a neotevřel ústa; jako beránek vedený na porážku a jako ovce, která před svými střihači němá; a neotevřel ústa.
Byl vzat z nadvlády a soudu a kdo je schopen popsat jeho životní historii? Nebo byl vyobcován ze země živých; v důsledku přestoupení mého lidu byl postižen.
A hrob jeho byl položen s bezbožnými a s bohatými v jeho smrti; ačkoli se nedopustil žádného násilí, ani v jeho ústech nebyl žádný podvod.
A Hospodinu se zalíbilo, že ho rozdrtil – způsobil [ho] nemocného. Kdyby se nabídl jako oběť za vinu, uvidí semeno, prodlouží dny. A záměr Hospodinův se jeho rukou povede.
Z práce své duše uvidí; bude spokojen. Spravedlivý, můj služebník, se svou znalostí způsobí, že mnozí budou spravedliví. A jejich nepravosti ponese.
Proto mu rozdělím díl s velkými, a on rozdělí kořist s mocnými; proto že vylil duši svou k smrti, a byl počítán mezi nevěrníky; a nesl hřích mnohých a přimlouval se za hříšníky.
Zde se soustředíme na to, abychom ukázali, proč Izajáš 53 nezmiňuje Ježíše. V protikladu k křesťanským tvrzením týkajícím se pasáže Suffering Servant se skutečně vyhýbá otázce, abychom diskutovali, zda se týká přicházejícího Mesiáše nebo národního Izraele. I když je pro toto ztotožnění důležité, rozhovor s křesťany je ve skutečnosti o jejich tvrzeních o Ježíši. 

Při rozvíjení mýtu o Ježíši se mezi odlišnými skupinami stoupenců toho, co bylo nakonec nazýváno křesťanstvím, vyvinulo několik tradic. Různé kmeny tradice byly spojeny při formování Nového zákona. Ve svém poselství nebyli jednotní, protože každý vyprávěl Ježíšův příběh z perspektivy svých vlastních komunitních potřeb. Izajášův trpící služebník sehrál rozhodující roli při vytváření mýtu o Ježíši mezi některými křesťanskými skupinami. Poskytl nám náčrt, který je měl vést při popisu toho, jak si představovali Ježíšovu službu. Není pochyb o tom, že autoři Nového zákona měli při vývoji svých děl na mysli trpícího služebníka. To však nedokazuje, že Ježíš je služebník. V tradicích, které se k nim dostaly o Ježíši, plně neodstranili rozpory mezi popisem služebníka a popisem Ježíše. Výsledkem je, že z jejich vlastních spisů stále můžeme nahlédnout, proč Ježíš není služebníkem. 

Pokračování 2


]


Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Úterý, 16. prosinec 2025 @ 20:47:52 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pokračování 2

„Hle, můj služebník“ 

Můj služebník 

Několik důvodů, proč Ježíš není služebníkem: 

Fráze „Můj služebník“ představuje problém pro trinitární doktrínu: služebník a pán jsou dvě samostatné entity.
Služebník je podle definice vždy v horším postavení než jeho pán.
Janův Ježíš uznává: „Otrok není větší než jeho pán, ani poslaný větší než ten, kdo ho poslal“ (Jan 13:16). K vyslání Ježíše by došlo, zatímco trojice trojice byla údajně stejná. Jestliže je Ježíš vtěleným členem rovnoprávného trojjediného božstva, nemohl by se stát méně než rovným ostatním dvěma částem a přesto s nimi být rovnocenný a jedné podstaty (srov. Filipským 2:5-11).
Navíc, kdy je Ježíš někdy nazýván přímo „mým služebníkem“? V Matoušovi 12:18 se tato fráze objevuje jako součást textu důkazu jako apelativum.
Může být Mesiáš nazýván mým služebníkem? 

Během mesiášské éry bude zaslíbený král z Davidovy linie umístěn nad Božím stádem (Ezechiel 34:23-31). V ten den Bůh, nejvyšší zachránce svého lidu, uzavře svou smlouvu pokoje. Jak se mluví o davidovském princi, Mesiáši, během mesiášské vlády? Bůh ho nazývá mým služebníkem – ne mým rovným.
Během Ježíšova života Bůh nikdy nenazval Ježíše svým služebníkem.
Je můj služebník titul, který Bůh použije na Ježíše během údajného druhého Ježíšova příchodu, kdy se neprojeví jako služebník, ale jako král Izraele a jako jedna třetina trojjediného božstva křesťanství?
V Ezechielově pasáži je Mesiáš Izraele nazván Božím služebníkem, nikoli jemu rovným. To nám říká, že Ježíš není Mesiáš – ani tehdy, ani nyní, ani nikdy.
Předpokládané „dvě přirozenosti Kristovy“ 

Ježíš je bůh, který nikdy nebyl. Někteří křesťané rozlišují mezi tím, co se nazývá „dvě Kristovy přirozenosti“. 

Tvrdí se, že Ježíš byl plně Bohem a zároveň plně člověkem, ale tajemně propletený, přesto oddělený. Říká se tedy, že Ježíš mohl být o některých věcech informován a o jiných neznal.
Ježíšův výrok, že „otrok není větší než jeho pán, ani ten, kdo je poslán větší než ten, kdo ho poslal“, vyvrací úvahy o této nauce o dvou přirozenosti. Tento výrok říká, že otrok má nižší postavení než jeho pán.
Každý, koho na misi vyslala jiná osoba, má podřadné postavení. V případě Ježíše by to znamenalo, že jeho domnělá nadpřirozená přirozenost by byla nižší než přirozenost Boha Otce ještě předtím, než se vtělil, a to i kdyby se tak stalo dobrovolně. Znamenalo by to, že existovalo období, kdy byla rovnost trojjediného božstva redukována na dyádu.
Tento stav nerovnosti v současnosti pokračuje v tom, že Ježíš je údajně prostředníkem mezi Bohem Otcem a lidstvem (1 Timoteovi 2:5, Hebrejcům 9:24), ale je to Bůh Otec, kdo činí konečný soud, nikoli „prostředník“.
Učení poslušnosti 

Měl autor listu Židům na mysli Izajáše 53, když řekl, že Ježíš „naučil se poslušnosti z toho, co vytrpěl“ (Židům 5:8)? 

Proč se Ježíš musel naučit být poslušný, když je Bůh?
Koho musel poslouchat?
Mohou rovní v jakémkoli trojjediném božstvu uplatňovat dominanci, jeden nad druhým?
Jak může být Boží služebník nikdo jiný než jedna třetina Jeho samotného. Ti, kteří tvrdí, že již existující nadpřirozená bytost byla inkarnována v podobě Ježíše, nemohou uniknout otázce:
Proč se tato vtělená bytost musela učit poslušnosti skrze utrpení, když byla jak ve své lidskosti, tak ve svém božství zpočátku bez hříchu, a proto byla již poslušná Bohu?
52:13: „Bude vyvýšen a vyvýšen a bude velmi vysoko“ 

Vznešený, zvednutý, velmi vysoko 

Odměňování služebníka: Služebník má být povýšen na vyšší pozici v odhadu těch, kteří byli předtím zděšeni při pohledu na něj. 

Odkazuje „Bude vyvýšen a vyvýšen a bude velmi vysoko“ na údajné Ježíšovy odměny po smrti v nebi i na zemi?
Někteří křesťané věří, že význam těchto slov lze nalézt ve Filipským 2:5–11, která hovoří o Ježíšově domnělém vyvýšení v nebi a na zemi po jeho smrti.
Proč by ale takové božské stvoření mělo dostávat odměnu za to, že dělá to, k čemu byl od samého začátku naprogramován? Jestli byl z jedné třetiny Boha nebo nějaký druh nadpřirozené bytosti, nezáleží na tom.
Ježíš je zobrazen na rozdíl od pouhého člověka, který má svobodnou vůli a je schopen dělat špatná rozhodnutí a hřešit.
Ježíš neměl jinou možnost, než dělat to, na co byl naprogramován.
Ve skutečnosti, bez ohledu na to, jaké pokušení postavilo Ježíše před Ježíše, nemohl hřešit, neměl svobodnou vůli.
Ježíš z Nového zákona se nemohl odchýlit od údajného předem určeného božského programu.
Na rozdíl od mučedníka, který nemá z první ruky žádné znalosti o tom, co očekávat za svou oběť, Ježíš, jak se říká, měl tyto znalosti z první ruky. Kdyby Ježíš věděl, odkud přišel a věděl, kam jde, a kdyby přesně věděl, jaká bude jeho odměna za poslušnost Boží vůli, neobětoval nic.
Zbytek příběhu 

Faktem je, že Ježíšova smrt ukřižováním nebyla žádným lékem na hřích. Nezemřel místo člověka; jeho smrt nebyla výkupnou cenou placenou po celou věčnost. Jeho smrt nebyla žádná oběť. 

Ježíšova smrt byla prostředkem, kterým Nový zákon říká, že pro sebe získal velkou odměnu, o níž si byl plně vědom, že by byla jeho, kdyby se nechal popravit.
Ježíš neobětoval absolutně nic, pokud byl nadpřirozenou bytostí. Věděl, jaké je jeho poslání na zemi, věděl, že jeho smrt je dočasná (Jan 10:17), věděl, že bude obnoven k životu s intakovaným tělem a věděl, že bude dobře odměněn za to, že si dovolil být popraven.
Jako rovnocenný člen údajně trojjediného boha se za své potíže odměňoval.
Měl Ježíš křesťanské teologie svobodnou vůli a mohl hřešit? 

Ježíš je popsán jako nedostatek 

Pokračování 3


]


Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Úterý, 16. prosinec 2025 @ 20:49:03 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pokračování 3

Základní lidskou vlastností je svobodná vůle.
Kde není svobodná vůle, být bez hříchu není problém. Svobodná vůle je vrozená vlastnost lidského druhu, nikoli důsledek hříchu.
Přítomnost svobodné vůle umožňuje člověku činit rozhodnutí – správná nebo špatná.
Adam a Eva měli svobodnou vůli předtím, než jedli ze Stromu poznání. Jejich volba podílet se na jeho ovoci byla svobodnou vůlí. Jejich hříchem bylo neuposlechnutí Božích pokynů. Jejich schopnost volit mezi poslušností a neposlušností ukazuje na přítomnost svobodné vůle.
Nejde o to, zda byl Ježíš z evangelií v různých okamžicích svého života pokoušen. Říká se, že Ježíš „byl ve všech směrech pokoušen, stejně jako my, ale bez hříchu“ (Židům 4:15). Jan řekl o Ježíši: „V něm není hřích“ (1 Jan 3:5). List Židům uvádí, že ve svém údajném stavu po vzkříšení je Ježíš „velekněz, svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa“ (Židům 7:26), ale my se zde zabýváme ním, dokud žije.
Jde o dva konkrétní problémy. 

Jestliže Ježíš nezhřešil, proč nezhřešil?
Jestliže Ježíš nezhřešil, byl skutečně člověkem?
Nový zákon si představuje Ježíše jako nadpřirozenou bytost, která nemohla hřešit. Pak se znovu říká, že protože byl Ježíš muž, mohl být pokoušen – ale protože byl Bůh, nemohl hřešit. Pokušení může být pravé v tom, že má vábivý faktor. Ale pokušení jednoho muže nechává druhého lhostejným. Nejde jen o schopnost být v pokušení, ale o to, jaká je reakce na toto pokušení. Podle Nového zákona byl Ježíš pokoušen (Satanovo pokušení – Matouš 4:1–11, Marek 1:12–13), ale bez svobodné vůle neměl jinou možnost, než Satanovu nabídku odmítnout. 

Ježíš mohl zažít opravdová pokušení, která mu byla nabídnuta, ale nebyl v pokušení jim podlehnout.
Ježíš údajně neměl chuť o pokušení ani uvažovat. V takovém případě se jeho fyzické tělo mohlo jevit jako lidské, ale jeho lidskost byla nedostatečná ve schopnosti činit svobodná rozhodnutí.
Bez svobodné vůle nebyl Ježíš v podstatném smyslu skutečnou lidskou bytostí.
52:14: „Jeho vzhled se tak nepodobal lidskému vzhledu a jeho podoba byla odlišná od lidských synů“ 

Ať se říká pravda 

Ačkoli mnoho ponovozákonních popisů Ježíše na kříži vykresluje děsivý mučivý obraz jeho utrpení, evangelia nepopisují jeho vzhled jako podobu, kterou nelze rozpoznat jako lidskou bytost. 

Izajášův popis nejlépe pochopíte, když se podíváte na obrázky děsivého židovského utrpení během holocaustu a pohrdání jejich utlačovateli vůči nim.
To je doslovné naplnění verše, který nepochází z představ křesťanů uvažujících o agónii ukřižování,
52:15: „Tak vyděsí mnohé národy“ 

Hebrejský text 

Jaký je význam slova nazah? 

Někteří křesťané tvrdí, že nazah, který má význam „kropení“, s sebou nese myšlenku odčinění ve verši 15.
Má se za to, že tento verš zobrazuje služebníka jako kněze, který „kropí“ (tj. duchovně očišťuje) národy. Poté tvrdí, že tento verš odkazuje na údajnou Ježíšovu moc učinit z „mnoha národů“ příjemci jeho krve. To znamená, že se od Ježíše očekávalo, že „učiní smíření za hříchy lidí“ (Židům 2:17) a že jejich „srdce budou pokropeny zlým svědomím“ (Židům 10:22). Tento výklad je však problematický.
Jak gramaticky, tak z hlediska obětního systému nemá správný význam verše 15 vůbec žádný vztah ke kněžskému kropení smírčí krví.
V každém dalším případě, kdy je označen předmět nebo osoba posypaná, je sloveso použito ve spojení s předložkou (například „na“, „na“ nebo „před“). Tato kombinace se ve verši 15 nevyskytuje.
Správné vyjádření slovesa, nazah, v tomto verši není „kropit“, ale „rozptýlit“ ve smyslu být zaskočen a zmaten.
Naznačuje údiv národů, které v šoku pobíhají kolem zvratu událostí.
Při kropení se rozstřikuje kapalina do nesčetných kapiček. Podobně budou rozptýleni i obyvatelé národů.
Není zde žádná zmínka o tom, že by Ježíš duchovně očišťoval národy.
52:15: „Králové kvůli němu zavřou svá ústa; neboť to, co jim nebylo řečeno, uvidí, a co neslyšeli, poznají." 

Co slyšeli králové o Ježíši a kdy to slyšeli? 

Pokus aplikovat verše 52:13-15 na Ježíše je cvičením marnosti. 

Někteří křesťané říkají, že verš 15 odkazuje na situaci, kdy se Ježíš vrací při svém druhém příchodu. Ale Ježíšova osoba již byla povýšena, vyzdvižena a vyzdvižena velkou úctou, kterou vzdávali národní vládci. Přestože mnoho vládců vzdalo úctu Ježíši, splňuje to verš 15? Co je to, že těmto vládcům nebylo řečeno, že nyní viděli, co to je neslyšeli dříve, že nyní rozumí?
Podívejte se na chování vládců Evropy, králů, královen, šlechticů a dalších panovníků, na které se to údajně vztahuje. Je to z křesťanské perspektivy ve verši 15 pouze uctivé uznání Ježíše jako bytosti nadřazené jim samotným? Nebo tam měl být zvýšený smysl pro morálku, střídmost touhy po krvi a chuť k penězům? Neboť ve skutečnosti pokračovali a stále podporují zvrácené chování.
53:1: „Kdo by věřil naší zprávě [doslova „to, co jsme slyšeli“]? 

Když vstoupíme do kapitoly 53, dojde ke změně mluvčích. V Izajášovi 52:13-15 mluví Bůh, nyní ve verších 1-8 je to jakoby zástupný mluvčí pohanských národů, který mluví. 

Mluvčí prohlašuje: "Kdo by věřil naší zprávě?" 

Nežidovské národy, jak to vyjádřil jejich mluvčí, stěží mohou uvěřit tomu, co mají říci, natož očekávat, že ostatní uvěří tomu, co se jim chystají říci.
Tyto národy, které se vzpamatovávají ze své nemluvnosti, jsou stále ve stavu úžasu nad vývojem událostí, kterých jsou svědky. „Pak,“ jak píše žalmista: „budou říkat mezi národy: ‚Bůh učinil pro tyto [Izraele] velké věci‘“ (Žalm 126:2b).
53:1: "A komu bylo zjeveno rameno Páně?" 

Který národ, prohlašuje mluvčí, měl zjevenou Boží „ochrannou paži“, jak je nyní zřejmé pro národ služebníků, Izrael?

Pokračování 4





]


Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Úterý, 16. prosinec 2025 @ 20:50:08 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pokračování 4

S velikostí a slávou nyní Bůh projevuje svůj soud nad věrným služebníkem, Izraelem, a nad těmi, kdo je uráželi, nad pohany.
Verš 1 používá metafory k popisu historického vývoje židovského národa.
„Paže Páně“ znamená Boží moc a je biblickou metaforou popisující Boží fyzické vykoupení Izraele z útlaku jiných národů.
Komu byla zjevena „paže Páně“? Je výslovně řečeno: „Izrael viděl velké dílo, které Bůh vykonal na Egypťanech, a lid se bál Hospodina a uvěřil v Hospodina a v jeho služebníka Mojžíše“ (Exodus 14:31).
Dále čteme, že „paže Hospodinova“ je vystavena k ochraně lidu Izraele: „Tvá pravice, Hospodine, je slavná v moci; Tvá pravice, Hospodine, rozdrtí nepřítele“ (Exodus 15:6); „Velké zkoušky, které viděly tvé oči, a znamení a zázraky a mocná ruka a vztažená paže, kterou tě ​​vyvedl Hospodin, tvůj Bůh; tak učiní Hospodin, tvůj Bůh, všem národům, jichž se bojíš“ (Deuteronomium 7:19); a „Hospodin obnažil svou svatou paži v očích všech národů; a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha“ (Izajáš 52:10).
Na jedné straně je tedy Izraeli ukázáno „paže Páně“, aby měl víru ve spasitelnou moc Všemohoucího, a na druhé straně je zjeveno národům, aby si vážily toho, co Bůh udělá pro izraelský národ.
Existují křesťané, kteří ztotožňují „paži Páně“ s Ježíšem, ale toto tvrzení není nic jiného než zbožné přání.
Kdo není sluha a kdo je? 

Matouš zneužívá židovská písma. Matouš 12:18-21 doslovně platí pro Ježíše oznámení z Izajáše 42:1-4, které mluví vznešeně o služebníkovi.
Ale co verše v této kapitole, které mluví o služebníkovi jako o slepém a hluchém (verš 19)?
Tato pasáž ukazuje, že služebník je občas neposlušný a vzpurný, přesto je stále považován za Božího služebníka.
Kdy Nový zákon zobrazuje Ježíše jako obrazně slepého a hluchého, neposlušného a vzpurného hříšníka? Nedělá a nemůže a stále nazývá Ježíše bezhříšným (1 Petr 2:22). Ale pak nemůže být služebníkem zmíněným v Izajášovi 42:1.
Prostudování této kapitoly ukazuje, že Izajáš nehovoří ani o Mesiáši, ani o Ježíši, ale o lidu/národu (verš 22) a že prorok tento lid/národ identifikuje jako Jákoba/Izrael (verš 24). V Ve-hu 'am bazuz ve-shasu, „Ale on/to je lid/národ oloupený a zkažený“ (verš 22), „on/to“ odkazuje na lid Izraele, jak je identifikován ve verši 24: „ Kdo dal Jákoba k kořisti a Izrael lupičům?"
53:2: „Vyrostl… jako něžná rostlina a jako kořen z suché země… žádná podoba ani půvab… ani vzhled, který bychom si v něm měli užívat.“ 

Marné hledání Ježíše v Izajášovi 53:2 

První roky: 

Byl Ježíšův zjevně pokorný a nepříznivý původ důkazem toho, že byl služebníkem?
Jeho situace se nelišila od myriád jiných žijících v Judeji nebo Galileji.
Odpovídá popis utlačovaného odmítnutého služebníka ve verši 2 popisu Ježíše zobrazeného v evangeliích?
Lukáš říká: „A Ježíš stále rostl v moudrosti a ve fyzickém růstu [helikia, srov. Lukáš 12:25, 19:3] a v přízni u Boha i u lidí“ (Lukáš 2:52). 

Byl Ježíš, když vyrůstal, křehké, nevzhledné dítě? Byl odpudivý?
V evangeliu se tvrdí, že Ježíš byl vysoký, moudrý, se těšil popularitě i v letech před jeho aktivní službou. To naznačuje, že jeho udávaný hezký vzhled, charismatická osobnost a moudrost přitahovaly pozitivní zájem ostatních.
Jak se odvíjí příběh evangelia, během celého Ježíšova života, po Ježíšovi velmi touží stále rostoucí množství lidí, kteří přicházejí, aby slyšeli jeho duchovní poselství.
I kdyby někteří Ježíše obdivovali jen povrchně a později ho zklamali, stejně by to neodpovídalo intenzitě zavržení služebníka od útlého věku. Popis Ježíše v evangeliích jednoduše neodpovídá fyzickému popisu služebníka nebo reakci na jeho přítomnost, která se nachází ve verši 2.
Roky ministerstva: 

Evangelia uvádějí, že existují lidé, kteří se postavili Ježíšovi, ale tento odpor srovnávají s údajnou popularitou, kterou si přivlastňoval, i když šel na smrt.
Řada evangelijních příběhů vypráví o nadšených zástupech, které ho následovaly od samého počátku jeho kázání a dokonce i tehdy, když šel na popravu.
Tyto příběhy jsou v rozporu s popisem služebníka ve verši 2.
Christian při hledání odpovědí 

Někteří křesťané tvrdí, že „žádná podoba ani půvab… ani vzhled, z nichž bychom se v něm měli těšit“ se nevztahují na fyzické bytí, ale na pokoru. Naopak, evangelia popisují jiného Ježíše, který nebyl ani pokorným člověkem, ani nebyl milujícím člověkem. Je snadné milovat ty, kteří s vámi souhlasí; mnohem obtížnější je schopnost milovat ty, kteří nesouhlasí. 

Ježíš projevoval zuřivou nesnášenlivost vůči těm, kdo s ním nesouhlasili.
Byl povýšený a krutý ve slovech i skutcích (Matouš 15:1-20; Matouš 21:12, Marek 11:15-16, Lukáš 19:45, Jan 2:15; Matouš 21:18-21, Marek 11: 13–14, Matouš 8:32, Marek 5:13, Lukáš 8:33; Lukáš 12:49-53; Matouš 23:34-36, Lukáš 11:49-51;
Bylo přípustné, aby Ježíš jednal tak, jak jednal, protože byl údajně Bohem, a proto si mohl dělat, co se mu zlíbilo? To vyvolává otázku. Konkrétním problémem zde není, zda byl Ježíš nadpřirozená bytost, ale zda doslovně naplnil pasáž z Izajáše.
Pavel tvrdí, že se Ježíš „pokořil“ (Filipským 2:8), ale tato pokora se zjevně nevztahovala na vztahy s obyčejnými lidmi, kteří s ním nesouhlasili.
Plnil Ježíš věrně úlohu služebníka, jak to konkrétně řekl prorok?
O jaké autoritě se tvrdí, že mluvil rozhořčeně, není sporu.
Jde o to, že jakmile Ježíš mluvil a jednal povýšeně a krutě, vyloučil se z toho, že by byl doslovným naplněním verše 2. Je to proto, že ve všech případech, kdy Nový zákon používá Izajáše 53, tvrdí, že Ježíš doslovné naplnění nejde o metaforické naplnění (Matouš 8:17; Marek 15:28; Lukáš 22:37; Jan 12:38; Skutky 8:32, 33; Římanům 10:16, 15:21;
Dalším neoprávněným předloženým tvrzením je, že tento verš odkazuje na židovské odmítnutí Ježíšova poselství v době jeho smrti.
Pokud jsou zprávy evangelia přesné, můžeme předpokládat, že mimo Jeruzalém jeho stále loajální stoupenci nevěděli o událostech v hlavním městě a že i tam byly kromě jeho tajných následovníků (Jan 12:42) stále loajální velké zástupy.
Na cestě k popravě Lukáš tvrdí, že „za ním šel velký zástup lidu a žen, které nad ním truchlily a naříkaly“ (Lukáš 23:27).
Celkově o Ježíšovi velká většina židovských současníků v zemi Izrael a diaspoře nikdy neslyšela. Otázka rozsáhlého židovského odmítnutí Ježíše proto zatím nevstupuje do hry.
53:5: "Ale byl zraněn v důsledku našich přestoupení, byl zdrcen v důsledku našich nepravostí." 

Křesťanské ztvárnění hebrejského textu se snaží předat poselství, že služebník na sebe zástupně vzal hříchy lidí, a to způsobilo, že následky nesl on, a ne oni. 

K tomuto závěru dochází zkreslením textu. To znamená, že tvrdí, že služebník vzal na sebe nepravosti druhých, a tak dovolil, aby jejich hříchy byly odčiněny svým utrpením.
Jde o překroucení významu textu, který se pokouší vyhnout skutečnému důvodu, proč byl Ježíš popraven.
Správné ztvárnění textu odhaluje, že národy světa si uvědomují, že utrpení služebníka pramení z jejich jednání a hříšnosti vůči němu. (Singulár se zde používá pro množné kolektivní společenství.)
Zde si uvědomujeme, že služebníkova bolest není způsobena jeho vlastními hříchy. Nese bolest, kterou mu způsobují ostatní.
Tento verš odráží uvědomění si národů, že služebník trpěl následky jejich (národů) vlastního pronásledování uvaleného, ​​aby skryl své vlastní nepravosti.

Pokračování 5


]


Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Úterý, 16. prosinec 2025 @ 20:51:21 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pokračování 5

Proč byl Ježíš zatčen a popraven? 

Ježíš byl apokalyptický revolucionář. Jeho povstalecké aktivity mu přinesly římské odsouzení a popravu. Ježíš pravděpodobně očekával Boží zásah se sesláním Boha přiměl své anděly, aby zničili Římany. 

Jeho poprava metodou vyhrazenou rebelům je důkazem toho, že ho Římané považovali za vzbouřence.
Hnutí s mesiášským podtextem a neodmyslitelnými konotacemi kralování jistě vyvolalo znepokojení mezi římskými úředníky pověřenými udržováním Pax Roma (římský mír).
Janovo uznání Ježíše, že se považuje za krále (Jan 18:37), bylo podle římského práva přiznáním viny za vážný přestupek. Podle římského práva mohl krále jmenovat pouze císař.
Ježíš podle evangelia netrpěl kvůli nepravosti druhých, ale proto, že zpochybnil římskou svrchovanost nad Judejí.
Uplatnění jeho mesiášských nároků bylo pro římskou správu země výzvou římské nadvládě.
Bylo všeobecně známo, čehož si Pilát Pontský jistě dobře uvědomoval, že každý, kdo se prohlašuje za Mesiáše, se musí také prohlásit za krále Židů.
Ježíš z evangelií zpochybnil římskou vládu tím, jak se říká, že vstoupil do Jeruzaléma (Matouš 21:7-11, Marek 11:7-11, Lukáš 19:35-39, Jan 12:12-13).
Ježíšův způsob vjezdu do Jeruzaléma a doprovodné ohlasy, které podle evangelií obdržel od lidí, byly považovány za spáchání zrady proti císaři. To zajistilo jeho zatčení a ukřižování. Od chvíle, kdy byl Ježíš oslavován jako syn Davidův, byl poznamenaným mužem.
Obsazení chrámového nádvoří bylo také svou povahou podvratným činem proti Římu. Římané nemohli vidět Ježíšovu urážku pouze proti židovskému kněžství. Chápali by to jako namířené proti jejich kontrole nad symbolem židovské národnosti, Chrámem. Pilát neměl jinou možnost, než jednat s Ježíšem jako s politickou hrozbou.
Navzdory evangelickému pokusu osvobodit Piláta (Matouš 27:24; Marek 15:14; Lukáš 23:4; Jan 18:38, 19:4) obviňováním Židů (Jan 19:11) a tím i Říma z odpovědnosti za ukřižování , je třeba mít na paměti, že tento způsob popravy byl vyhrazen pro politické zločiny proti Římu. Obviňování židovského lidu a jeho vůdců z Ježíšovy smrti bylo reakcí rané církve na široce rozšířené židovské odmítání přijmout falešná tvrzení, která byla učiněna jménem Ježíše.
Ježíš byl popraven za svou vlastní výzvu Římské říši. Představoval si, že je Mesiáš, král Židů, a za tuto chybu zemřel.
Ježíšova smrt nebyla zástupnou obětí ve prospěch lidstva obecně nebo konkrétně pro židovský národ.
Ježíšova smrt byla důsledkem toho, že sám nerozpoznal svá omezení. Jedním z omezení, které Ježíš měl, bylo, že nesplňoval podmínky pro to, aby byl služebníkem.
53:5: "Dopadl na něj trest našeho blaha a jeho ranami jsme byli uzdraveni." 

Bičující záhada 

Pokud jde o utrpení, které služebník podstoupil, „jeho ranami jsme byli uzdraveni“. Křesťanské tvrzení se týká toho, že Ježíš obdržel „pruhy“, to znamená, že byl před svým ukřižováním zbičován. Byl však Ježíš před svým ukřižováním zbičován? A pokud byl zbičován, jak to někoho „uzdravilo“? 

Obecně se předpokládá, že Ježíš podstoupil velké utrpení a ztrátu krve v důsledku toho, že byl před ukřižováním bičován Římany. Tento pocit je založen na chybném chápání evangelií.
Podle Matouše, Marka a Jana byl Ježíš před svým ukřižováním zbičován.
Matouš a Marek vyprávějí, že na konci soudu Pontský Pilát, římský místodržitel, „zbičoval a vydal ho [Ježíše], aby byl ukřižován“ (Marek 15:15, Matouš 27:26). To znamená, že ho Pilát po vynesení rozsudku zbičoval.
Jan píše, že Pilát zbičoval Ježíše v průběhu soudu (Jan 19:1), než ho znovu vyvedl tváří v tvář „Židům“ (Jan 19:4-5).
Někteří křesťané se pokusili sladit různé verze tvrzením, že došlo k dvojitému bičování. Luke má ale úplně jiný vývoj bičujícího vyprávění. 

Bičování v Lukášově verzi pašijových událostí představuje problém v tom, že Ježíš nikdy před svým příchodem na popraviště ani po něm nepodstupuje bičování.
Luke se zmiňuje o bičování, ale tam je nabízeno jako alternativní trest k ukřižování. Byl by to výprask, který by byl plným trestem; tedy spíše varování než věta. Podle Lukáše Pilát řekl: „Potrestám ho a propustím ho“ (Lukáš 23:16) a „nenašel jsem v něm nic, co by si zasloužilo smrt; Potrestám ho tedy a propustím“ (Lukáš 23:22).
Zdá se, že bičování bylo obvyklou předběžnou přípravou pro ty, kteří měli být ukřižováni. Odsouzení, obvykle svlečení donaha, byli biti a zesměšňováni až na popraviště. Kromě toho byl přivázán nebo přibit k břevnu (patibulum) buď před zahájením své cesty, nebo při příjezdu na místo popravy.5 Bylo po něm požadováno, aby břevno nesl nebo táhl až na místo popravy.6 Takové postupy nebyly zjevně následovány, když byl Ježíš podle evangelia veden na smrt.
Po římských vojáci ho zneužívali a posmívali se mu (Matouš 27:30, Marek 15:19), „oblékali na něj jeho vlastní šaty“ (Marek 15:20, viz také Matouš 27:31) a synoptická evangelia tvrdí, že nenosil břevno na většinu vzdálenosti (Matouš 27:32, Marek 15:21, Lukáš 23:26).
Lukášův Ježíš nakonec nikdy nepodstoupí bičování, i když své bičování údajně předpovídá: „Neboť bude vydán pohanům, bude se mu posmívat, bude se mu posmívat a bude ho plivat, a když ho zbičují, zabijí ho. ; a třetího dne vstane z mrtvých“ (Lukáš 18:32-33).
Tajemství příčného nosníku 

Podle synoptických evangelií nebyl Ježíš schopen nést břevno celou vzdálenost na místo popravy a římští vojáci přinutili jednoho Šimona z Kyrény do služby, aby ho nesl po zbytek cesty (Matouš 27:32, Marek 15:21, Lukáš 23:26).
Proč Ježíš nemohl nést břevno na celou vzdálenost? Bylo naznačeno, že Ježíš z bičování tak fyzicky zeslábl, že pod tíhou břevna prostě nemohl pokračovat. Vojáci, jak se předpokládá, donutili Šimona do služby, aby zabránili Ježíšovi, aby se zhroutil vyčerpáním, než ho mohli popravit. Zdá se, že tato teorie získává podporu díky krátké době, kterou mu trvalo, než zemřel, jakmile byl ukřižován (Marek 15:44, Jan 19:33).
Jak slabý mohl být Lukášův Ježíš, když zbaven břemene břevna se prý obrátil k „dcerám jeruzalémským“ a dlouze s nimi mluvil (Lukáš 23:28-31). Ale samozřejmě je to u Lukáše, kde Ježíš nikdy nepodléhá bičování!
Johanninská záhada 

Podle Janovy verze příběhu nesl Ježíš celou vzdálenost své vlastní břevno.
Někteří křesťané tvrdí, že Simon není v Janovi zmíněn, protože v johanitské christologii není místo pro to, aby Ježíš potřeboval nebo přijal pomoc od lidských bytostí. To se rovná tvrzení, že johanitská christologie je odvozena z odmítnutí jakékoli skutečnosti, která by popírala vytvoření johanitského christologického mýtu.
Zbytek příběhu 

Janovo tvrzení, že Ježíš byl „bičován“ během soudu před Pilátem (Jan 19:1), ponechává otevřený rozsah zranění, která Ježíš utrpěl v rukou Římanů.
Obecně by normální římská důkladnost, když došlo na mučení, nezanechala žádné pochybnosti o mučení. Ježíš by silně krvácel a měl by velké potíže postavit se na nohy. Přesto je Ježíš zobrazen jako konfrontace s Pilátem bez jakéhokoli poškození způsobeného bolestí nebo nepohodlím, které je v textu naznačeno (Jan 19:11).
Je třeba předpokládat, že pokud byl Ježíš před vynesením rozsudku zbičován, jak se uvádí (Matouš 27:26, Marek 15:15, Jan 19:1), nebyl mučen tak krutě, jak byla běžná římská praxe.
Kromě toho evangelia nezmiňují žádné bičování na místě ukřižování.
Podle evangelií Ježíš nepodstoupil bičování a utrpení, které je běžně spojováno s ukřižováním a nemusel být zbičován vůbec.
Křesťanské pokusy vysvětlit absenci jakékoli zmínky o účincích bičování na Ježíše mají povahu dodatečných myšlenek k objasnění nevysvětlitelného opomenutí. 

Se znalostí novozákonního sklonu popisovat pronásledovaného Ježíše je logické, že evangelisté by chtěli popsat zbičovaného Ježíše.
Evangelisté by jistě nenechali na svých čtenářích, aby považovali za samozřejmé, že Ježíš byl způsoben strašlivým fyzickým mučením.
Kdyby byl Ježíš zakrvácen nebo zraněn v důsledku bičování, evangelia by to jistě zaznamenala. To, že se tak nestalo, nás vede k domněnce, že jeho soud a odsouzení ho ponechaly bez úhony a jeho vnější vzhled se nezměnil – dokonce i jeho oblečení zůstalo při střetu nezakrvácené. Člověk by musel předpokládat, že v nejhorším případě šlo o povrchní symbolické bičování, které nezanechalo žádné vnější stopy.
Jednoduše neexistují žádné zprávy o zbičovaném a zpustošeném Ježíši.
Sama evangelia poskytují důkaz, že tomu tak bylo. Normálně by byl odsouzený přivázán nebo přibit na břevno kříže. V některých případech to přetáhl. Když se odsouzený dostal na popraviště, byl neustále bičován. Ale ne Ježíš!
Navíc Ježíše nevedli ulicemi nahý. Obvyklým římským postupem bylo nechat odsouzeného vést nahého na místo popravy a nechat ho za pochodu bičovat. Matouš (jeho informace pocházejí z Marka) a Mark tvrdí, že Ježíš byl bičován; přesto mají Ježíše znovu oblečeného, ​​než bude odveden na místo ukřižování. Ježíš je nakonec zbaven oděvu až na místě popravy (Matouš 27:35, Marek 15:24, Lukáš 23:34, Jan 19:24). Možná, že kvůli židovské citlivosti ohledně veřejného předvádění nahoty udělali Římané v tomto bodě v Judeji ústupek.
Vyprávění evangelia tvrdí, že když byl Ježíš veden na místo popravy, dostal svůj vlastní oděv, který si oblékl. Tvrdí to Římané.
Vojáci mu „oblékli jeho vlastní svrchní oděv“, než byl odveden na místo popravy (Matouš 27:31, Marek 15:20). To jednoznačně ukazuje, že Ježíš při chůzi na popraviště nebyl nahý, ale byl oblečen do svých vlastních šatů.
Potvrzení, že Ježíšovo bičování bylo povrchní (pokud k němu vůbec došlo), se nalézá v tomto tvrzení, že dostal na popravu své vlastní šaty. Když dorazil na popraviště, oblečení, které měl na sobě, jak jeho svrchní, tak vnitřní oděv, nebyly potřísněny krví a roztrhány šlehnutím úderů, které odsouzený pochodoval na popravu. Kdyby měl šaty prosáklé krví a roztrhané, neměly by pro vojáky žádnou podstatnou hodnotu. Autor Jan píše:
Vojáci tedy, když Ježíše ukřižovali, vzali jeho svrchní oděv [himatia] a udělali čtyři díly, část pro každého vojáka a také vnitřní oděv [khitona]; nyní byl vnitřní oděv bezešvý, tkaný z jednoho kusu. Řekli si tedy: Netrhejme ji, ale losujme o ni, čí to bude. aby se naplnilo Písmo: "Rozdělili si mé svrchní oděvy a o můj oděv losovali." (Jan 19:23–24; viz také Matouš 27:35, Marek 15:24, Lukáš 23:34).

Pokračování 6


]


Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Úterý, 16. prosinec 2025 @ 20:52:36 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pokračování 6

Kdyby měl Ježíš oděv na zbičovaném, roztrhaném a surovém těle, oděv, který mu byl sejmut, by byl roztrhán a nasáklý krví. Za jakým účelem, kromě naplnění Žalmů 22:19, by si vojáci rozdělili tak zakrvácené a totálně roztrhané šaty? 

Předpokladem musí být, že oděv, který měl na popravišti, byl v dobrém, použitelném stavu. Z toho vyplývá, že Ježíšův fyzický stav se tím, co evangelisté nazývají „bičováním“, příliš nezměnil. Naopak pohádka o rozdělování oděvů by mohla být výmyslem. Mohlo se stát, že nedošlo ani k bičování, ani k roztržení oděvů.
Oběti ukřižování byly připevněny k břevnu tím, že byly přivázány nebo přibity hřebíky, a poté bylo břevno zvednuto a tělo bylo k němu připevněno. Příčný nosník byl poté vložen do štěrbiny vyříznuté do svislého nosníku (starous) trvale zasazeného do země. Neexistují žádné evangelijní popisy ukřižování, které by zmiňovaly, zda byl Ježíš přivázán nebo přibit na kříž. Informace o tom, že Ježíš byl přibit na kříž, někteří čerpají z údajných epizod po vzkříšení. Ale tvrzení, že Ježíš byl přibit na kříž, není v synoptických evangeliích nikdy výslovně uvedeno. V Lukáši 24:39 údajně vzkříšený Ježíš říká: „Podívejte se na mé ruce a nohy“, což může znamenat otisk hřebíků nebo popálenin provazů. Tento verš je jedinou novozákonní pasáží týkající se ukřižování, která zmiňuje Ježíšovy nohy. Jan 20:25, 27 výslovně zmiňuje otisky hřebíků, které byly v Ježíšových rukou. Přítomnost „vzkříšeného Ježíše“ v této scéně ilustruje fiktivní mytologické aspekty této epizody. Otázkou je na jedné straně, do jaké míry to odráží historický popis prostředků, kterými byl Ježíš připoután ke kříži, a na druhé straně, do jaké míry to odráží mýtické používání Septuaginty ranou církví. verze Žalmů 22:17, která říká: „Vryli [do] mých rukou a nohou“? 

Jak bylo uvedeno výše, synoptická evangelia říkají, že Ježíš většinu cesty na popraviště nenesl břevno. Tvrdí, že po Ježíšově rozsudku: „Když vyšli [z paláce místodržitele], našli muže z Kyrény, jménem Šimon, toho přinutili nést jeho kříž“ (Matouš 27:32; viz také Marek 15: 21 a Lukáš 23:26). To by ukázalo, že Ježíšovy ruce nebyly ani spoutány, ani přibity k břevnu, protože bylo snadno přeneseno na Šimona z Kyrény. Pouze Jan trvá na tom, že Ježíš nesl svůj kříž sám (Jan 19:17). 

Ne ztrátou krve 

Za předpokladu, že byl Ježíš přibit na kříž, způsobila jeho smrt krev vytékající z ran od hřebíků? 

Římský způsob popravy ukřižováním byl navržen jako trest, který má být prodloužen, aby posloužil jako lekce pro oběť i pro všechny přihlížející.
Protože žádný životně důležitý orgán nebyl propíchnut, ukřižování obvykle způsobilo pomalou smrt.
Pokud by oběť vypršela během krátké doby, připravil by své popravčí o uspokojivý výkon trestu v souladu s jejich pojetím spravedlnosti.
Navíc při rychlé popravě by se účel teroru vyvolaného hrozbou ukřižování poněkud ztratil ve společnosti. Součástí procesu ukřižování bylo, že oběť strádala v agónii několik dní. Jakékoli prostředky ke zvýšení bolesti mučených obětí, které by způsobily zpětné zkrácení doby strávené na kříži, by byly sebezničující a jako takové by se jim vyhýbaly.
I když tedy přibití oběti na kříž, na rozdíl od možnosti přivázání, bylo součástí trestu, o kterém se soudilo, že byl použit na Ježíše, samo o sobě nutně nezpůsobilo zkrácení doby strávené na kříži před nastala smrt. Při ukřižování oběti Římané Prostě nepoužívat metody mučení, které zkracují dobu utrpení. Přibíjení bylo používáno, protože přidávalo utrpení, ale přesto bylo možné, aby člověk žil celé dny přibitý na kříži.
Pokud by totiž Pilát přibil oběť na kříž určený k rychlé smrti ztrátou krve, nevyjádřil by překvapení, že Ježíš již zemřel, a nehledal by to potvrzení u setníka (Marek 15:44).
Množství krve vytékající z takových ran nezpůsobilo oběti vykrvácení.
Tekla krev by před smrtí byla minimální, protože paže byly ve zvýšené poloze, krevní tlak byl velmi nízký a velké nehty by rány zalepily.
Pokud by došlo k nějaké významné ztrátě krve, raní křesťané by si toho všimli a evangelisté by to nadšeně uvedli do svých vyprávění.
Ježíšova krev nebyla během procesu smrti ukřižováním prolita do té míry, že by byla příčinou smrti.
Je třeba poznamenat, že žádný z možných fyzických bodů ztráty krve popsaných v evangeliích neodpovídá tomu, co je vyžadováno při skutečném procesu prolévání krve, který se vyskytuje v židovských písmech.
Prolil římský voják Ježíšovu krev? 

Jan tvrdí, že „jeden z vojáků probodl jeho [Ježíšův] bok kopím a hned vyšla krev a voda“ (Jan 19:34).
Podle tohoto evangelia římští vojáci nezlámali Ježíšovi nohy, protože byl již mrtvý.
Chronologicky Jan 19:33 uvádí čas, kdy Ježíš zasadil ránu do boku (Jan 19:34), jako čas po jeho smrti.
Janův sled událostí je v rozporu v některých rukopisných verzích Matouše 27:49, které říkají: „A jiný muž vzal kopí a probodl mu bok a vyšla krev a voda.“
Tento dodatek k verši řadí čas způsobení rány do doby před Ježíšovou smrtí.
Verš 49 je však interpolací nepodporovanou mnoha starověkými novozákonními rukopisy. Zatímco tento veršovaný dodatek se objevuje v Codexu Sinaiticus, ve vatikánském rukopisu 1209 a v Codex Ephraemi rescriptus je vynechán v Codex Alexandrinus a Bezae Codices, stejně jako v některých dalších důležitých rukopisech.
Jeho vložení do textu Matouše odráží vědomí Jana 19:32-34.
Zatímco Jan píše, že Ježíš byl již mrtev, když mu voják kopím probodl bok a z rány začala vytékat krev a voda, podle interpolované zprávy v Matoušovi byl nabodnutý před smrtí. To odporuje Johnově posloupnosti.
Vzhledem k tomu, že všechny rukopisy obsahují Jana 19:32–34 v současném složení, ale nejsou jednomyslné ohledně přítomnosti Matoušova dodatku, je tento dodatek obecně považován za pozdější interpolaci a je vyloučen.
Proto interpolace v Matoušovi není přijatelným důkazem, že Ježíš byl naživu, když byl probodnut kopím, a že zemřel následnou ztrátou krve v důsledku toho bodného zranění.
Incident, kdy voják probodl bok již zesnulé oběti, nepředstavuje biblickou oběť smíření krve.
Krev vytékající z rány způsobené po smrti se nekvalifikuje jako prolití krve požadované pro oběť smíření.
Biblicky řečeno, při oběti smíření krve musí zvíře skutečně zemřít v důsledku ztráty krve správně způsobenou ranou.
Ale probodnutí Ježíšova těla kopím nezpůsobilo jeho smrt ani to nebyl správný způsob zabití.
Ježíš nezemřel v důsledku ztráty krve (Matouš 27:46-50, Marek 15:34-37, Lukáš 23:46, Jan 19:28-30).
Ježíšova krev nebyla obětně prolita kopím římského vojáka vraženým do jeho boku.
Splnil Ježíš požadavky Tóry na krvavou oběť (Matouš 5:17–18)? 

Za žádných okolností nelze říci, že Ježíš prolil svou krev jako oběť za hřích, jak by to bylo nutné za podmínek stanovených samotnou naukou Nového zákona. 

Není pravda, že „Kristus jednou provždy zemřel za hříchy... aby vás přivedl k Bohu“ (1 Petr 3:18).
Ježíš nezemřel v důsledku ztráty krve z nějakých ran. Nedošlo k prolití krve, tudíž k žádné oběti!
Někteří křesťané tvrdí, že Ježíš zemřel se zlomeným srdcem za hříchy lidstva. Tento postoj je omyl nepodložený lékařským výzkumem ani křesťanskou teologií.
Kde je křesťanova krev smíření za hřích? 

Židům 9:22 říká, že bez prolití krve není odpuštění hříchů. Neříká: "Bez zlomeného srdce není odpuštění hříchů."
Pokud by Ježíš zemřel jiným způsobem než prolitím krve, nemohl by být spasitelem, jak je hlásáno v křesťanské nauce (Skutky 13:38-39, 2. Korinťanům 5:21).
V souladu s tím zůstávají hříchy těch, kteří věří v Ježíše jako své usmíření za hřích, neodpuštěny.
Nový zákon tvrdí, že to není jen tak nějaké Ježíšovo utrpení před ukřižováním, které přináší „uzdravení“ (usmíření). Jeho „rány“ nepřinesly smíření; byla to jeho smrt, která údajně a dosáhl tohoto konce.
To, co údajně přináší smíření, není prolévání krve pocením nebo bičováním, ale spíše prolévání Ježíšovy krve ve smrti jako smírčí oběť za hřích. Proto „jeho ranami jsme byli uzdraveni“ nemůže být odkazem na to, že Ježíš někoho uzdravil (to znamená, že přinesl smíření) v jakémkoli okamžiku svého života.
Co má společného „s jeho ranami jsme byli uzdraveni“ s Ježíšem? Vzal na sebe trest, který měl „nám“?
Autor 1. Petrovy knihy se mýlí, když píše: „a on sám nesl naše hříchy na svém těle na kříži, abychom zemřeli hříchům a žili spravedlnosti; neboť jeho ranami jste byli uzdraveni“ (1 Petr 2:24).
Co údajně „uzdravilo“? Bylo to bičování Ježíše nebo ztráta krve přinášející smrt? Říká se, že Ježíš podstoupil bičování jako součást přípravy na ukřižování, ale byl někdo „uzdraven“ jeho „ránami“?
Není to křesťanské tvrzení, že Ježíšova smrt byla obětí smíření krve za hříchy lidstva? Pavel ujišťuje křesťany: „V něm [Ježíši] máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů“ (Efezským 1:7). Jakékoli utrpení, které Ježíš podstoupil před tímto okamžikem smrti, nepřichází v úvahu jako novozákonní oběť smíření krve.
Nejen, že bičování nepatří do kategorie krvavé oběti, ale v případě Ježíše by bylo provedeno před skutečným ukřižováním a následnou smrtí.
Podle Pavla je to „vykoupení jeho krví“, které Ježíš přinesl usmíření. Potom pro křesťana neexistuje nic jiného, ​​co by přineslo nebo způsobilo usmíření, pouze Ježíšova krev.
Křesťanství nespoléhá na Ježíšovy údajné zázraky, učení nebo utrpení před smrtí při dosažení smíření, pouze na jeho krev.
Podle této christologie, pokud nic neovlivní usmíření kromě Ježíšovy krve prolité ve smrti (což se zjevně nikdy nestalo), pak, jak je uvedeno výše, to znamená, že i utrpení, které údajně Ježíš podstoupil před ukřižováním, se počítá k čemukoli.
Proto spojování „s jeho ranami jsme uzdraveni“ s tím, že Ježíš měl na sobě trnovou korunu nebo byl bičován nebo přibit na kříž, nemá žádný význam ve snaze spojit Ježíše s popisem utrpení, které služebník podstoupil.
Pro křesťany „rány“ neléčí hříchy pouze Ježíšova krev. Potíž s touto vírou je však v tom, že Ježíšova krev nebyla nikdy prolita.
Křesťané překládají význam „pruhy“, aby naznačovali, že Ježíš byl údajně bičován před svou popravou. Překlad „pruhy“ ve skutečnosti zahrnuje širokou škálu fyzického týrání. „Jeho rány“, „jeho modřiny“, přeložené jako „jeho pruhy“, odrážejí široké kumulativní výsledky staletí bití pěstmi, palicemi a biči, které sluha utrpěl z rukou svých mučitelů. Představuje tedy samotnou podmínku vyhnanství samotného a trpící Izrael, který musí vytrpět, aby dosáhl duchovní a národní obnovy potřebné ke splnění své role v Božím plánu. O Izraeli se často mluví jako o „pohmožděném“ a „zraněném“ kvůli utrpení z rukou národů, jak těch, které Bůh určil, tak těch, které představují výstřelky ze svobodné vůle národů (Jeremiáš 30:12-17). 

53:6: „Hospodin na něm navštívil nepravost nás všech“

Pokračování 7


]


Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Úterý, 16. prosinec 2025 @ 20:53:36 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pokračování 7

Předevangelní církev a její rozvíjející se christologie 

Předevangelní církev rozvinula svou christologii využitím biblických pasáží. 

Fráze „Pán na něm navštívil nepravost nás všech“ nalezená v Izajášovi 53:6 byla významným zdrojem pro christologickou víru, že Ježíš zemřel za hříchy světa. Toto neověřitelné tvrzení je popřeno Ježíšovým nenaplněním součtu proroctví Izajáše 53. Nový zákon učí, že nevinný Ježíš bez hříchu na sebe doslova vzal vinu někoho jiného!
Židovská písma učí něco úplně jiného. 

Tam, kde byla prolita krev nevinných, postačí pouze krev hříšníka: „Země nemůže být očištěna od krve, která se v ní prolévá, ale od krve toho, kdo ji prolil“ (Numeri 35:33 ). Pouze krev skutečného vraha (tj. hříšníka) může odčinit zločin. Učení Písma má mnohem širší uplatnění pro „Nikdo nemůže žádným způsobem vykoupit svého bratra ani za něj dát Bohu výkupné“ (Žalm 49:8).
Každý jednotlivec musí osobně odčinit své hříchy; jeho hříchy nelze doslova přenést na jinou lidskou bytost.
Biblická doktrína říká, že Bůh nechce, aby byla prolévána nevinná lidská krev. Jeden člověk nemůže přenést svou vinu na druhého.
Doktrína Nového zákona, že Ježíšova krev byla prolita jako usmíření za hříšníky, je zcela v rozporu s učením Tóry.
Izajáš 53:7: „jako ovce, která před svými střihači němá; a neotevřel ústa“ 

Ticho, které bylo až příliš hlasité 

Byl Ježíš pokorný a tichý, když stál před židovskými úředníky a poté před Pilátem? V těchto setkáních Ježíš neprojevil pokoru a s tichou pokorou s jakou Izajáš popisuje služebníka ve verši 7. 

Před židovskými úředníky: 

Údajné setkání mezi veleknězem, staršími a Ježíšem je ráznou slovní výměnou.
Synoptická evangelia tvrdí, že Ježíš před veleradou uznal své tvrzení, že je Mesiáš.
Když se ho velekněz ptá, zda je Mesiáš, odpovídá kladně. Ježíš prohlašuje: „Já jsem a uvidíte Syna člověka sedět na pravici moci a přicházet na nebeských oblacích“ (Marek 14:62; viz také Matouš 26:63-64, Lukáš 22:69 -70). Matouš a Lukáš požadují, aby Ježíš odpověděl veleknězi kladně, s výrokem podobným tomu, který Jan používá pro Ježíšovu odpověď Pilátovi: „ty říkáš, že jsem“ (Marek 15:2, Lukáš 23:3). Tohle není ticho!
Ježíš před Pilátem nemlčel: 

Ježíš během soudu před Pilátem neprojevil pokoru a mlčení.
Jan tvrdí, že Ježíš se dokonce posmíval Pilátovi.
Když Pilát řekl: "Nevíte, že mám pravomoc vás propustit a mám pravomoc vás ukřižovat?" Ježíš vzdorovitě odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry“ (Jan 19:10-11).
Janův Ježíš je zobrazen, jak se dovedně brání.
Prozíravě tvrdí, že jeho mesiášské učení bylo nenásilným hnutím „ne z tohoto světa“, kterého se Římané nemusí bát.
Nikdy se nepokořuje, ale naopak před Pilátem (jediným mužem, který by ho mohl odsoudit k smrti) předkládá chytrou slovní obranu.
Ježíš tvrdil, že jeho království není z tohoto světa, což vyvolalo dojem, že nebude v rozporu s Říší. Chtěl Piláta přesvědčit, že není vůdcem pobuřujícího hnutí a že jeho úmysly jsou mírumilovné.
Na rozdíl od toho, čemu by nás mnoho křesťanů přimělo věřit, evangelia říkají, že Ježíš před židovskými úředníky a Pilátem předložil silnou obranu. Nebyl „němý“ před svými žalobci, Židy nebo nežidy, a nelze o něm říci, že „se pokořil a neotevřel ústa“.
Ježíš se prohlásil za krále. Janův Ježíš bez smyslu pro pokoru otevírá ústa a prohlašuje Pilátovi: „Říkáš, že jsem král. K tomu jsem se narodil a k tomu jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (Jan 18:37).
Je přitažené za vlasy věřit, že poté, co Ježíš prohlásí, že je králem, vyšel Pilát k Židům a řekl: „Hle, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm neshledávám žádnou vinu“ (Jan 19: 4).
Ježíšovo údajné královské přijetí po jeho příjezdu do Jeruzaléma nadšeným davem nemohlo zůstat Pilátem bez povšimnutí (Matouš 21:8-11). Prohlásit se za krále, aniž by byl jako takový jmenován nebo uznán císařem, mohl Pilát vykládat pouze jako pobuřující čin a hrdelní přečin, jehož potrestání spadalo do jeho výlučné pravomoci.
Marnost ztotožňování Ježíše s metaforou ovcí 

Neexistuje žádná doslovná ani typologická paralela mezi Ježíšem a „jako ovce, která před svými střihači němá; a neotevřel ústa." 

Ovce vedená na porážku nedbá na svůj osud.
Nevědomost je důvodem, proč zvíře mlčí.
Ježíš nemlčel.
Ježíš údajně neznal svou roli nebo osud a nebyl veden bez odporu a nevšímal si své smrti.
Ježíš si stěžoval na svou nevinu během svého údajného výslechu ze strany velekněží, kteří prý nařídili jeho zatčení (Jan 18:19-20) – a přitom učinil nepravdivé výroky, kterými popřel, že učil v tajnosti.
Ježíš se během jejich setkání hádal s Pilátem a protestoval proti své nevině (Jan 18:33-38, 19:10-11).
Ježíš si prý také stěžoval Bohu na svůj nadcházející osud.
Ačkoli Ježíš údajně nakonec souhlasil s tím, že se podřídí Boží vůli, v zahradě Getsemanské nejprve požádal Boha, aby ho nenechal zemřít (Matouš 26:39, Lukáš 22:42).
Říká se také, že Ježíš vykřikl smutným zklamáním, když visel na kříži, a zeptal se, proč ho Bůh opustil (Matouš 27:46).
To vyvolává zásadní otázku: Nevěděl Ježíš, že jeho smrt je zásadní pro spasení lidstva?
Zásadní odpověď: 

Neočekával, že zemře, a všechny domnělé sebepředpovědi o opaku jsou pozdějšími vydáními vyprávění.
Zásadní závěr: 

Při zkoumání tvrzení učiněných jménem Ježíše, když je porovnáme s tím, co pasáž říká o služebníkovi, zjistíme, že vážně postrádají jakýkoli druh naplnění.
Ježíš prostě není služebník.
53:8: "V důsledku přestoupení mého lidu byl sužován." 

Doslovné znění tohoto verše zní: „Z přestoupení mého lidu je pohladí [nega‘]. To znamená, že služebník trpěl kvůli přestupkům pohanů. 

Pokud jde o slovo lamo, „pro ně“, gramatici uznávají, že je také v jistém smyslu jednotné, „jemu“ (jak je to v nebásnickém použití), protože se shoduje s určitými podstatnými jmény jednotného čísla.
Stejně jako v tomto verši se lamo, poetická forma lahem („k nim“), často používá v odkazu na hromadné podstatné jméno. Příklady jsou Genesis 9:26 (kde se vztahuje k Šemovi, to jest potomkům Šémovým); Žalmy 28:8, kde se odkazuje na lidi z verše 9; Žalmy 73:10 (také s odkazem na „lidi“); Izajáš 44:15 (v odkazu na 'el [bůh] a pesel [vyřezávaný obraz], které je také třeba chápat jako souhrnné označení všech falešných bohů); a nakonec Izajáš 53:8.
Překladatel hebrejštiny do řecké Septuaginty porozuměl správnému použití slova lamo při překladu Izajáše 44:15: „Aby lidé hořeli. a část toho spálí; a péct na něm chleby; a ostatní si udělají bohy a uctívají je."
Lamo se obecně překládá jako „jemu“, protože se vztahuje ke společnému podstatnému jménu, sluha, tedy židovskému lidu, nikoli k jedinému jednotlivci. V takovém případě lze lamo přeložit do jednotného čísla. Ačkoli to musí být vždy chápáno v množném čísle ve vztahu k tomu, co číselně tvoří entitu, která je uvedena jako apelativní služebník.
Množná povaha básnické formy lamo je podporována způsobem, jakým je používána v židovských písmech. Izajáš používá lamo jedenáctkrát: 16:4, 23:1, 26:14, 26:16, 30:5, 35:8, 43:8, 44:7, 44:15, 48:21 a 53:8 . Toto poetické použití obzvláště dobře funguje ve verši 8.
Ačkoli je předmět kapitoly 53 uveden v jednotném čísle, změna na množné číslo ve verši 8 je plně vysvětlena, když se má za to, že služebník Boží společně stojí za lid Izraele. To, že množné číslo lamo ve verši 8 odkazuje na služebníka jako na hromadné podstatné jméno, vylučuje jakoukoli možnost, že se týká jednotlivce. Proto nemůže odkazovat na Ježíše.
53:9: „jeho hrob byl položen bezbožným“

Pokračování 8



]


Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Úterý, 16. prosinec 2025 @ 20:54:55 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pokračování 8

Pohřeb Ježíše 

Jak byl Ježíšův hrob „postaven s bezbožnými“? 

Někteří křesťané spojují „zlovolné“ se dvěma lestai („zloději“, „lupiči“) popravenými po boku Ježíše (Matouš 27:38, Marek 15:27; „ostatní“ v Janovi 19:18).
Jiní křesťané spojují lestai se slovy: „Společnost zločinců mě uzavřela“ (Žalm 22:17 [v některých verzích verš 16]).
Ale ukřižování nebylo trestem pro obyčejné zločince. Lestai byl hanlivý římský výraz pro vzbouřence, kteří se ozbrojenou akcí postavili proti římské nadvládě. Tito dva muži byli pravděpodobněji usmrceni za to, že se postavili římské nadvládě nad izraelskou zemí, a ne za to, že byli „zlí“. V každém případě, evangelia říkají, Ježíš nebyl pohřben s nimi.
Křesťané tvrdí, že byl pohřben v nové prázdné hrobce. Jako takový byl pohřben sám a v Novém zákoně není nic, co by ilustrovalo, jak „jeho [Ježíšův] hrob byl položen bezbožným“. 

53:9: "a jeho hrob byl položen ... s bohatými v jeho smrti" 

Pohřební společníci: nejprve bezbožní, nyní bohatí. 

Jak byl Ježíšův hrob „postaven... s bohatými v jeho smrti“? 

Křesťané identifikují Ježíše jako téma „s bohatými v jeho smrti“, aby to bylo v souladu s Matoušovým evangeliem.
Pouze v Matoušově vyprávění je Josef z Arimatie identifikován jako „bohatý muž“ (Matouš 27:57), který položil mrtvolu Ježíše „do jeho vlastního nového hrobu“ (Matouš 27:60).
V Markovi je popsán jednoduše jako „významný člen Rady“ (Marek 15:43).
Lukáš ho popisuje jako „člena rady, dobrého a spravedlivého muže“ (Lukáš 23:50).
V Janovi je „Ježíšovým učedníkem, ale tajným“ (Jan 19:38).
Není náhodou, že Matouš 27:57 konkrétně označuje Josefa jako „bohatého muže z Arimatie“. Vzhledem k Matoušovu sklonu přidávat do svého vyprávění biblické narážky není divu, že on jediný dodává, že Josef byl bohatý a že Ježíšovo tělo uložil do své vlastní hrobky, čímž údajně splnil: „A jeho hrob byl položen . . . s bohatými."
Postava Josefa z Arimatie byla uvedena do vyprávění Matoušova evangelia jako bohatý muž, aby se ukázalo naplnění Izajáše 53:9, který říká, že Boží služebník bude pohřben „s bohatými“. Toto je jen další příklad toho, jak se Matouš pokouší zavést do svého vyprávění údajné biblické „naplnění proroctví“. Matoušův vlastní materiál je výtvorem vlastní fantazie jeho autora.
Je třeba zdůraznit, že navzdory tvrzení, že Ježíš byl pohřben v hrobce bohatého muže, nebyl pohřben „s bohatými“.
Evangelia uvádějí, že v hrobě byl pohřben pouze Ježíš (Lukáš 23:53, Jan 19:41). Pokud byl tedy Ježíš pohřben v nové Josefově hrobce, nebyl pohřben ani se zlými, ani bohatými, ale sám.
Nejenže Ježíš nebyl pohřben s bezbožnými a bohatými, ale také nebyl služebníkem.
53:9: „ačkoli se nedopustil žádného násilí“ 

Násilná stránka Ježíše 

Evangelia zaznamenávají řadu případů, kdy se Ježíš skutečně dopustil násilných činů. 

Bičem v ruce způsobil poprask a zaútočil na obchodníky v oblasti chrámu (Matouš 21:12, Marek 11:15-16, Lukáš 19:45, Jan 2:15).
Zničil fíkovník, protože neměl ovoce mimo sezónu (Matouš 21:18-21, Marek 11:13-14).
Způsobil smrt utopením stáda prasat tím, že dovolil démonům záměrně vstoupit do jejich těl (Matouš 8:32, Marek 5:13, Lukáš 8:33).
Byly Ježíšovy činy ospravedlněné? 

Biblicky by nezáleželo na tom, zda byly Ježíšovy činy ospravedlněny. Otázka zní: "Prováděl tento jedinec doslova násilné činy?" 

Všechny novozákonní aplikace Izajáše 53 na Ježíše předpokládají doslovné naplnění.
Doslovné použití fráze „neudělal žádné násilí“ na Ježíše není možné.
Evangelia mimoděk naznačují, že formy násilí páchal Ježíš.
Samotnou skutečností, že jednotlivec spáchal násilné činy, i když je lze ospravedlnit, se nekvalifikuje jako ten, kdo žádné násilí nespáchal.
Jedná se o násilné činy za jakýchkoliv okolností, a pokud by byly aplikovány doslovně na jednotlivce, tato osoba by nemohla být naplněním verše 9.
Ježíšovy násilné činy dokazují, že doslovně nenaplnil tento popis služebníka, jak předepisují citace Nového zákona z Izajáše 53.
Křesťané poskytují nové důvody pro Ježíšovy destruktivní činy, ale stále zůstávají činy násilí. Všechny výmluvy nemohou zakrýt skutečnost, že tyto násilné činy diskvalifikují Ježíše z toho, aby byl služebníkem. Nelze omluvit jeho činy jako činy nadpřirozené bytosti, která údajně měla pravomoc dělat si, co se mu zlíbilo. Dělej, co chce, Ježíš by byl stále vyloučen ze služebníka. 

Ježíš a jeho filozofie násilí 

Ježíš nebyl proti použití násilí a nezastával žádnou obecnou zásadu proti násilnému jednání. 

Kdyby byl Ježíš skutečně nenásilný, nemohl by vyslovit svou výzvu k rodinným sporům a rozdělení. Hrdě přiznal, že jeho posláním způsobí neshody a naruší všeobecný mír a přinese světu válku (Matouš 10:34-35, Lukáš 12:49-53).
Ježíš vyzval, aby jeho odpůrci byli postaveni před něj k hromadné popravě. Prohlásil: „Ale tito moji nepřátelé, kteří nechtěli, abych jim kraloval, přiveďte je sem a pobijte je v mé přítomnosti“ (Lukáš 19:27).
Použití násilí není vždy aktem zla. Ale při zkoumání Ježíšova učení se nezabýváme jen jeho fyzickým násilím, ale také filozofií násilí.
Když je někdo učitelem, zvláště když je pro své následovníky považován za autoritativního učitele, jehož každé slovo má moc přeměnit se v činy, jak člověk jedná, je stejně důležité jako to, co učí. A pokud děláte násilné činy – jste násilníci!
Slova odpuštění nebo pokrytectví 

Mohl Ježíš kázat násilí nebo někoho nenávidět, když pronesl slova o odpuštění a neodporování špatnosti? Neřekl: „Milujte své nepřátele“ (Matouš 5:44, Lukáš 6:27), „Neodporujte ničemu; ale kdo tě udeří do pravé tváře, nastav k němu i druhou“ (Matouš 5:39) a střídavě: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nabídni i druhou“ (Lukáš 6:29)? Tyto verše jsou považovány za představitele mimořádného odpuštění, které údajně učil a uplatňoval sám Ježíš. 

Avšak „natočit druhou tvář“ sám Ježíš nepraktikoval. Ježíš, jak se říká, kázal obrátit druhou tvář, milovat bližní a modlit se za ně a odpouštět těm, kdo ti ubližují.
Kdy však Ježíš během svého života projevil takové chování ve svých osobních vztazích? Bylo to jeho prokletí farizeů (Matouš 23), jeho hrozba násilné odplaty městům, která odmítla jeho poselství (Matouš 11:20-24, Lukáš 10:13-15), nebo jeho odsouzení k smrti Židů, kteří nepřijali ho (Lukáš 19:27)?
Sám Ježíš nikdy neobrátil druhou tvář. Nikdy neodpustil nikomu, kdo jeho tvrzení odmítl. Nikdy neodpustil nikomu, kdo mu ublížil nebo ho kritizoval. Na své odpůrce reagoval ne pasivním odporem, ale tím, že na kritiku odpověděl kritikou a nadával a vyhrožoval svým protivníkům. Janův Ježíš, když ho důstojník zbije, místo toho, aby tiše nabídl svou druhou tvář, se s ním hádá (Jan 18:22-23).
Ježíš projevil iracionální nenávist. Odsuzuje židovský národ za věci, které se staly ještě před časem Abrahama, jejich otce, slovy: „[Na] tebe může přijít všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, syna Barachiášova. kterého jsi zabil mezi chrámem a oltářem“ (Matouš 23:35).
Ježíš v evangeliích iracionálně odsuzoval celý židovský národ za vraždy, které nespáchali oni ani jejich otcové. Činí je odpovědnými za hříchy, na kterých se nemohli podílet, protože byly spáchány ještě před narozením Abrahama, praotce izraelského národa.
Místo aby Jidášovi odpustil, že ho zradil, řekl: „Běda však tomu člověku, skrze kterého je zrazen Syn člověka! Bylo by pro toho muže dobré, kdyby se nebyl narodil“ (Matouš 26:24).
Komu Ježíš odpustil? Pouze Ježíš odpustil těm, kteří ublížili druhým. Kdykoli se naskytla příležitost osobně odpustit druhým, vždy odmítl. Kde je Ježíšovo nenásilí, kde je jeho láska a odpuštění nepřátelům?
Ježíš diskvalifikoval být služebníkem 

Neobviňujte Boha. 

Možná ti, kdo věří, že Ježíš byl Bůh nebo autorizovaný Bohem, nemají problém s jeho učením a činy. Stále se však nemůže kvalifikovat jako služebník Izajáše 53.
Je-li tato pasáž doslovným naplněním Ježíšem, pak musí dojít k úplnému naplnění z jeho strany.
53:9: „ani v jeho ústech nebyl žádný podvod“ 

Podobenství o podvodu 

Kdysi v dalekém městě vstoupil muž do největšího kostela ve městě a oznámil: „Zničte tento kostel a za tři dny ho postavím. Někteří tam pokrčili rameny a řekli si „je to blázen“, jiní se jen posmívali a říkali „proč ruší službu?“ Ale jiní řekli: "Víte, mohli bychom použít novou budovu a zdá se, že je to čestný chlap." Než jste si dokázali představit, zvítězila poslední skupina. Shromáždění souhlasilo se zničením budovy v očekávání krásné nové budovy hotové za tři dny. Když nadešel stanovený čas pro novou budovu, celý sbor stál a čekal, ale nic se nestalo, místo zůstalo v ruinách. „Kde je naše nová budova“? Požadovali. "Ach, tys mě špatně pochopil," prohlásil nevinně, "myslel jsem tím, že když mě popravíš, budu za tři dny vzkříšen," ačkoliv celou dobu věděl, že nechápali jeho pravý význam. 

Jak byste takového jedince nazvali?
Nazvali byste ho lhářem, šílencem nebo prostě jen podvodníkem?
Máte nějaký jiný popis, kterým byste takového člověka popsali?
Po přemýšlení o tomto podobenství si přečtěte následující: „[Ježíš řekl zástupu stojícímu v jeruzalémském chrámu:] ‚Zničte tento chrám a za tři dny ho postavím‘ Židé proto řekli: ‚Trvalo to čtyřicet šest.' let stavět tento chrám, a ty ho postavíš ve třech dnech?' Ale on mluvil o chrámu svého těla'“ (Jan 2:19-21). Jaké štěstí, že ho Židé nevzali za slovo. 

Lidé byli vedeni k víře, že měl na mysli chrám v Jeruzalémě, když ve skutečnosti mluvil o „chrámu svého těla“ (Jan 2:21).
Janův Ježíš jistě věděl, že nepochopili jeho význam. Přesto nevysvětlil, co tím myslel.
Ježíšův vlastní tajný význam byl před těmi, ke kterým mluvil, jasně skrytý. Jeho posluchači z toho nevyvodili, že Ježíš měl na mysli něco jiného než jeruzalémský chrám.
Jak byste nazvali jednotlivce, jako je Ježíš, lháře, šílence nebo prostě jen podvodníka?
Vím, jak se mu nedalo říkat ̶ Sluha, který neměl žádný „klam v ústech“.
53:9: „ani v jeho ústech nebyl žádný podvod“ 

Problém Ježíšova podvodného chování 

Existuje nějaký náznak, že Ježíš byl lstivý vůči příteli i nepříteli? 

Prázdné sliby „věřícím:“ 

Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, není nikdo, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti kvůli mně a kvůli evangeliu, ale že nyní dostane stokrát tolik současný věk, domy a bratři a sestry a matky a děti a farmy spolu s pronásledováním; a v budoucím světě život věčný“ (Marek 10:29-30). 

Oklamal své učedníky, kteří v tomto životě slibovali stonásobný hmotný majetek („domy“ a „farmy“) všem, kteří opustili všechno, aby ho následovali. 

Ze Skutků a následných křesťanských dějin je zřejmé, že tomu tak nebude.
Materiální útěcha nemusí nutně přijít k těm, kdo se stanou křesťany, ani všichni nenacházejí obraznou náhradu za rodinu mezi spolukřesťany.
Pronásledování také není údělem většiny konvertitů ke křesťanství.
Není důvod předpokládat, že konverze ke křesťanství přináší stonásobný nárůst
v kterékoli z těchto věcí nebo dodatečný příslib věčného života. 

Matoušův Ježíš říká: „Amen, pravím vám, někteří z těch, kdo tu stojí, neokusí smrt, dokud neuvidí Syna člověka přicházet v jeho království“ (Matouš 16:28). 

Ježíšovi učedníci museli přijmout toto prohlášení v nominální hodnotě. Takže mylně uvěřili jeho falešnému ujištění, že mesiášské království bude brzy nastoleno.
Když Ježíš v evangeliích ujistil své učedníky, že konec světového řádu a jeho vlastní triumfální návrat k soudu všech lidí nastane dříve, než pomine generace, která tehdy žila (Matouš 24:34, Marek 13:30, Lukáš 21:32) , použil lsti, protože věděl, že to není pravda. V údajné době po vzkříšení je stále citován jako slibující návrat v blízké budoucnosti s doprovodnými odměnami (Zjevení 22:7, 12, 20).
Klamné klamání „nevěřících“

Pokračování 9


]


Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Úterý, 16. prosinec 2025 @ 20:56:18 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pokračování 9

Výše jsme viděli, jak Ježíš svedl lidi, kteří ho slyšeli, aby uvěřili věcem, které byly zcela opačné, než co měl ve skutečnosti na mysli. Janův Ježíš, který lstivě mluvil, prohlásil: „Zbořte tento chrám a za tři dny jej postavím. (Jan 2:19). Lidé byli vedeni k víře, že měl na mysli chrám v Jeruzalémě, když ve skutečnosti mluvil o „chrámu svého těla“ (Jan 2:21). Jak jsme poznamenali, Ježíšův vlastní tajný význam byl před těmi, ke kterým mluvil, jasně skrytý. Ježíšovo publikum z jeho klamavé poznámky nevyvodilo, že měl na mysli něco jiného než jeruzalémský chrám. 

Tajná odmítnutí 

Jan uvedl, že když Ježíš předstoupil před velekněze a izraelské starší, prohlásil, že nikdy nebyl tajnůstkářský, ale vždy otevřeně hovořil o svém poslání a jeho smyslu. 

Ježíš prohlásil: „Promluvil jsem otevřeně ke světu; Vždy jsem učil v synagoze a v chrámu, kde se scházejí všichni Židé; a neřekl jsem nic tajně. proč se mě ptáš? Ptejte se těch, kteří slyšeli, co jsem k nim mluvil; hle, tito vědí, co jsem řekl“ (Jan 18:20-21). 

Studium evangelií odhaluje, že toto prohlášení bylo nepravdivé. Faktem je, že Ježíš nechtěl, aby mu masy rozuměly, a záměrně plánoval, že jeho poselství bude tajné. Evangelia uvádějí, že Ježíš při mnoha příležitostech požadoval utajení. Evangelia naznačují, že skutečný význam Ježíšova učení pochopilo jen málo lidí, pokud vůbec nějací. 

Ježíš mluvil v podobenstvích, jejichž význam byl před těmi, kdo je slyšeli, záměrně skrytý. 

Evangelia citují Ježíše, jak říká, že nechtěl, aby každý, kdo ho slyšel, pochopil jeho poselství a byl spasen. To je v rozporu s 2. Petrem 3:9, který tvrdí, že „Pán je k vám... trpělivý, nepřeje si, aby někdo zahynul, ale aby všichni přišli k pokání.“
Říká se, že učil své učedníky: „Tobě bylo dáno tajemství [tajemství] království Božího; ale ti, kteří jsou venku, dostávají všecko v podobenstvích, aby [hina] vidouce, viděli a nevnímali; a když slyší, mohou slyšet a nerozumět; aby se znovu neobrátili a nebylo jim odpuštěno“ (Marek 4:11–12; viz také Matouš 13:13–15, Lukáš 8:10).
Spása byla vyhrazena pro pár vyvolených 

Ježíš tvrdil, že význam svých esoterických prohlášení (podobenství) zjevil pouze svým učedníkům (Matouš 13:10-11; Marek 4:10-12, 34; Lukáš 8:9-10). Přesto ani to nebyla pravda. Ježíš velmi dobře věděl, že učedníci nerozuměli všemu, co jim řekl (Marek 9:32; Lukáš 9:45, 18:34) a Ježíš říkal a dělal věci tajně, aby mu zástupy nerozuměly. Proč to tajemství? Proč místo toho ne veřejné prohlášení? Matouš 12:15-21 se pokouší ukázat, že Ježíšova výzva k utajení byla naplněním prorockého výroku nalezeného v pasáži v Izajášovi (Izajáš 42:1-4). 

Tato pasáž se však může týkat pouze toho, co Matouš vyvozuje z nejpřitaženější analogie a použití tajemství by stále diskvalifikovalo Ježíše z toho, aby byl služebníkem.
Ježíš podle evangelia požadoval, aby jeho údajná mesiášská identita a/nebo schopnost léčit nemoci byly utajeny démony (Marek 1:34, 3:11-12; Lukáš 4:41), jeho následovníky (Matouš 16:20, Marek 8 :30, Lukáš 9:21) a ti, kdo byli uzdraveni (Matouš 8:3-4, 12:15-16; Marek 1:44, 5:43, 7:36; Lukáš 5:14, 8:56);
Mesiášské nároky 

Evangelia říkají, že Ježíš tvrdil, že vždy mluvil otevřeně, ale nikdy se veřejně neprohlásil jako Mesiáš. 

Podle Jana učinil soukromou výpověď o svých mesiášských záminkách vůči Samaritánce (Jan 4:25-26). Ale taková zpráva od Samaritána by pro židovský národ neměla žádný význam.
Když mluvil k Židům, jeho požadavky byly ve formě záhadných prezentací, které zahrnovaly zjevné paradoxy ohledně povahy a identity Mesiáše; přesto byly dány bez řešení (Marek 4:11-12).
Při návštěvě chrámu byl údajně Ježíš požádán, aby „jasně“ řekl, zda je Mesiáš. Odrazil otázku tím, že předložil nejednoznačnou odpověď – „Řekl jsem vám, ale nevěříte“ (Jan 10:24-25).
Jak jsme viděli, evangelia ukazují, že jim dával pouze rady v podobenstvích, protože předem věděl, že nebudou rozumět (Matouš 13:13-15, Marek 4:11-12, Lukáš 8:10).
Když Petr údajně prohlásil: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Matouš 16:16), dal Ježíš svým učedníkům konkrétní pokyny. Měli se zdržet odhalování jeho mesiášské identity – měli to držet v tajnosti (Matouš 16:20).
Kdo údajně vychoval Ježíše? 

Byl to Bůh? 

Petr tvrdí, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých (Skutky 2:24; 2:32; 3:15, 26; 4:10; 5:30; 10:40).
Pavel také souhlasí s Petrem (Skutky 13:30, 33, 34, 37, 17:31; Římanům 4:24, 6:4, 8:11, 10:9; 1. Korintským 6:14, 15:15; 2. Korinťanům 4:14; Efezským 1:20; 2:12; 1. Tesalonickým 1:10; Židům 13:20 a 1 Petrovi 1:21 také tvrdí, že Bůh vzkřísil Ježíše.
Byl to Ježíš? 

Janův Ježíš říká s odkazem na jeho tělo: „Já ho vzkřísím“ (Jan 2:19).
Pokud mají Petr a spol. pravdu, Janův Ježíš je nejen klamný, ale také nehorázný lhář.
Lhaní Pilátovi 

Vedl Ježíš mírumilovnou skupinu? 

Podle Jana 18:36 Ježíš řekl Pilátovi: "Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům." Ježíš naznačuje, že jeho následovníci věděli, že jeho království není z tohoto světa a že nepoužijí násilí. Ale pravdou je, že očekávali, že Ježíš obnoví království Izraele v pozemském smyslu (např. Lukáš 24:21). I po jeho smrti prý Ježíšovi následovníci očekávali brzký návrat, který by znamenal svržení Římské říše. Říká se, že jeho následovníci se ptají: „Pane, v tomto čase obnovíš království Izraele“ (Skutky 1:6).
Navíc, jen několik hodin před svým setkáním s Pilátem, Ježíš nařídil učedníkům, aby si koupili meče, pokud žádné nemají (Lukáš 22:36), a učedníci odpověděli tím, že jsou k dispozici dva meče (Lukáš 22:38). Dva meče, které mohou být praktické pro atentát.
53:10: „Kdyby se nabídl jako oběť viny“ 

Trpící služebník jako oběť viny 

Po počátečním prohlášení, že bylo Boží vůlí, aby služebník trpěl, je tento verš napsán jako podmíněné prohlášení. Pokud je splněna podmínka A, nastane výsledek B. To znamená, že odměny ve verši 10 jsou závislé na ochotě služebníka nabídnout se jako úděl, „oběť viny“. 

V doslovném smyslu tento verš říká: „Pokud jeho duše umístí sebe [tasim] jako oběť za vinu. Sama odkazuje na duši (nefesh) služebníka, nefesh je podstatné jméno ženského rodu.
Gramaticky může být tasim žena ve třetí osobě (umístí, nastaví, vloží) nebo druhá osoba v mužském rodě (umístíte), ale nejlépe se hodí žena, protože nefesh je podstatné jméno ženského rodu.
Verš poeticky slibuje služebníkovi, že pokud je jeho duše ochotna nabídnout se ve službě Bohu, jako by to byla oběť za vinu, dostane odměnu.
Nicméně mučednictví není pro komunitu služebníků cizí, protože mnozí přicházejí na pokraj smrti a další umírají pro posvěcení jména Božího.
Protože odměny služebníka následují po splnění podmíněných požadavků, je to další známka toho, že entita služebníka jako celek nezemře jako skutečná oběť viny.
Bůh nehřeší, a kdyby se k tomu zmenšil, nebyl by Bohem. Pokud byl Ježíš vtělenou částí Boha, neměl svobodnou vůli zhřešit nebo zvolit zlou cestu. Musel zemřít a prolít svou krev za odpuštění hříchu, jak tvrdí Nový zákon. Mohl by Ježíš bez možnosti svobodné vůle udělat něco jiného, ​​než splnit úkol, ke kterému byl naprogramován? Pokud by vtělený Ježíš šel proti vůli Božství, kosmické plány spásy popsané v Novém zákoně a vyvinuté pozdějšími křesťanskými teology a církevními koncily by se rozpadly. Jinými slovy, jak je popsáno v Novém zákoně, Ježíšova vtělená smrt nebyla z jeho strany rozhodnutím svobodné vůle, ale předem naprogramovaným rozhodnutím, o kterém se rozhodlo před tím, než přijal tělesné tělo.
Boží nabídka je však podmíněna svobodnou vůlí, kterou služebník jeho osudu zde a nyní na zemi přijme. Nejedná se o nabídku, na které jsou osobní odměny dohodnuty v předchozí preexistenci před narozením služebníka.
Požadavky na Asham 

Může být Ježíš obětí viny, která na sebe doslova bere hříchy těch, kdo v něj důvěřují? 

Ašám, stejně jako všechny ostatní oběti, musí být dokonalý, bez skvrn a bez vady (Leviticus 22:19-22).
Autoři Nového zákona proto potřebovali vylíčit Ježíše doslova jako „beránka neposkvrněného a neposkvrněného“ (1. Petrova 1:19), který se „bez poskvrny obětoval Bohu“ (Židům 9:14).
Ježíš nebyl žádný z nich, takže autoři Nového zákona tvrdili, že je bezúhonný, protože byl bez hříchu.
Toto pohodlně neověřitelné tvrzení se v židovských písmech nenachází. Neexistuje žádný důkaz, že Ježíš byl bez hříchu, pouze tvrzení, že byl.
Je třeba se zabývat skutečností, že lidská oběť je Bohu odporná (např. Leviticus 18:21, 20:2-5). Biblická oběť je specifická pro zvířata a nemluví metaforicky o lidském sebeobětování. 

V židovských písmech není žádná podpora pro jednorázovou superlativní lidskou oběť.
Říká se, že Ježíšova údajná oběť byla doslovným sebeobětováním sebe sama (Židům 9:26). Ale jako lidská bytost nebyl způsobilý k obětním účelům a žádné takové obětní ustanovení se v židovských písmech nenachází.
Podle Pavla byla Tóra v platnosti, dokud ji Ježíš neukončil svou krví prolitou na kříži (Galatským 3:24-25, Koloským 2:14). V židovských Písmech není žádná zmínka o dokonalé lidské oběti, která by ukončila Zákon. V každém případě, podle kritérií stanovených Pavlem, Ježíš nebyl platnou obětí podle zákonů Tóry. Tóra by platila až do okamžiku jeho smrti, takže jeho smrt nemohla ukončit Tóru. Proč? Jako člověk by byl ze začátku neplatnou obětí. Proto vliv Ježíšovy smrti na obětní systém by byl nulový. Mimo tvrzení Nového zákona je skutečností, že Ježíšova smrt měla nosnou funkci. 

Porovnejte požadavky Tóry na obětní dar s Ježíšem jako údajnou obětí. 

Tóra je specifická co do druhu, věku, fyzického stavu a způsobu aplikace krve na oltář obětního zvířete.
Všechny biblické obětní dary musí být fyzicky neposkvrněné, bez řezů nebo deformací.
Nic se však neříká o tom, že je „bezhříšný“. Je to přece zvíře.
Pokud jde o fyzické vady, Ježíš byl obřezán a Pavel to označil jako mrzačení (Filipským 3:2) a kastrace (Galatským 5:12).
O Ježíšovi se také říká, že byl před svou popravou bit a bičován (Matouš 27:26, 30; Marek 15:19, Jan 19:3). To by také diskvalifikovalo nabídku.
Vytváření nevhodného vhodného novozákonního stylu 

Tvrdí se, že Ježíš byl duchovně čistý a bez hříchu a že jeho údajná obětní smrt byla v židovských písmech předznamenána obrazy a předobrazy (např. Izaiáš 53, Žalm 22).
Ale kdo říká, že byl duchovně čistý a bez hříchu? Kdo říká, že jeho smrt byla předobrazem v židovských písmech? Jen tendenčně samoúčelní autoři Nového zákona a jejich vyznavači!
Proč však autoři Nového zákona činí tato tvrzení, když nejsou v židovských písmech? 

Odpověď je jasná: Jak jinak si mohou vysvětlit, že Ježíš se jako biblická smírčí oběť úplně nehodí, než jít do útoku a tvrdit, že biblický obětní systém byl „stín“, který ho pouze předznamenal, ale nevztahoval se na něj?
Židé tvrdí: „Neboť Zákon … má stín budoucích dobrých věcí [a] ne samotnou podobu [doslova obraz] věcí“ (Židům 10:1, viz také Koloským 2:17). Ale toto je tvrzení nepodložené, s výjimkou těch, kteří bez pochyby přijímají Nový zákon, jako by byl pravdivý.
Prolitá krev a zástupné utrpení: Pohled na Tóru 

Prolitá krev je nanejvýš důležitá v symbolickém rituálu zvířecí oběti konaném v chrámu, ale odpuštění hříchu lze získat bez obětního aspektu.
Oběť za hřích může přispět k usmíření tím, že je součástí chrámového rituálu, ale není vyžadována pro odpuštění. Vyžaduje se pouze pokání.
Pokání je bod obratu srdce a mysli od hříchu. To je jasně uvedeno v Žalmech 30:2-3; 40:2, 7 a Micheáš 6:6-8.
Jakékoli utrpení, které prošla obětí za hřích, ať už před samotnou smrtí, nebo v ní, není tím, co dosáhne usmíření.
Usmíření není nikdy zástupné.
Utrpení jedné bytosti nemůže odčinit hříchy druhé (Ezekiel 18:20-22, 26-28). Ani sluha, ani obětní zvíře, ani Ježíš nemohou doslova přijmout trest druhého. Nepotřebují a nemohou zprostředkovaně odčinit.
Pouze hříšník může trpět za své hříchy nebo z nich činit pokání.
Židům tvrdí, že Ježíš naplnil to, co zvířecí krev údajně pouze předznamenala (Židům 9:12-14).
Ježíšova poprava jednoduše nesplňuje základní obětní požadavky stanovené Tórou.
Přípravná léčba na ukřižování, národní původ jeho katů, skutečnost, že byl lidskou bytostí, zeměpisná poloha jeho smrti, nepřítomnost úmrtí způsobeného doslovným prolitím krve, by způsobily, že jakákoli potenciální nabídka není vhodná ke zvážení jako splnění biblicky požadované oběti.
Pokud je Nový zákon pokračováním toho, co křesťané nazývají „Starý zákon“, musí být v souladu se „Starým zákonem“ – falešná přirovnání nebudou stačit.
Autoři Nového zákona si vybrali a vybrali to, co se jim hodilo, aby to vypadalo, jako by Ježíš byl platnou obětí a že se dobrovolně nabídl jako oběť za vinu.

Pokračování 10


]


Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Úterý, 16. prosinec 2025 @ 20:57:42 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pokračování 10

Trpěl Ježíš zástupně za hříchy lidstva? 

Ježíš je často zobrazován jako zástupně trpící za hříchy lidstva. 

Ve verši 10 nenajdeme žádnou podporu pro takovou nauku. Verš neříká, že se služebník nabídl jménem druhých. Absolutně nic se neříká o obětování se za hříchy jiných lidí.
Verš říká: „Kdyby se obětoval jako oběť za vinu“, to je obrazné vyjádření o ochotě služebníka věnovat se z celého srdce Božím záměrům, aby „úmysly Páně prospěly jeho rukou .“
Znamená toto použití kondicionálu, že pokud je Ježíš služebníkem, měl na výběr? Boží zaslíbení odměny služebníkovi jsou podmíněné: „Kdyby chtěl… uvidí…“ Ježíš Nového zákona však tuto možnost svobodné vůle neměl.
Pokud byl Ježíš součástí inkarnovaného Božství nebo nadpřirozené bytosti poslané Bohem, nehrozilo by absolutní selhání a porážka. Ale také neměl svobodnou vůli opustit svůj mandát od Boha. Pokud byl vševědoucím bohočlověkem, křesťanská mytologie o něm tvrdí, že jím je, pokud jde o jeho údajnou misi tam Není pochyb o tom, zda naplní svůj osud či nikoli (srov. Filipským 2:6-8).
Riziko je něco pro pouhé smrtelníky, kteří mají svobodnou vůli a kteří navzdory Božímu předvídání, jaká volba bude učiněna, jsou ponecháni na konečném rozhodnutí. Nemělo by být nutné, aby Bůh sliboval odměnu za podmínky, že Ježíš splní jeho přání („kdyby chtěl“). Pokud je Ježíš vším, za co ho křesťanství prohlašuje, pak Bůh věděl, že tato vtělená bezhříšná nadpřirozená bytost splní vše, co se od ní požaduje, přesně podle plánu. Pokud je Ježíš součástí Boha, pak je ontologicky neschopný hříchu.
Nebyl důvod odměňovat toho, kdo je prý vtělenou dokonalostí a rovným dílem trojjediného božstva, plozením dětí a prodlužováním dnů. Rozhodně nedává smysl si myslet, že by Bůh slíbil, že odmění takovou věčnou bytost vázanou na nebesa tím, že bude mít děti a prodlouží dny. Takové věci jsou zaslíbeny lidem, ne tomu, kdo je údajně věčný.
Samotné použití kondicionálu ukazuje, že verš 10 nemůže odkazovat na Ježíše.
Sebeobětování pro druhé nebo sebepovýšení k větším poctám a moci? 

Podle Nového zákona měl Ježíš konkrétní znalosti o svém poslání na zemi a o svém osudu v nebi. Například: Janův Ježíš řekl: „…sestoupil jsem z nebe“ (Jan 6:51) a „vím, odkud jsem přišel a kam jdu“ (Jan 8:14). Matoušův Ježíš řekl svým učedníkům, že „musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších a velekněží, být zabit a třetího dne vstát“ (Matouš 16:21). Dokonce se tvrdí, že farizeové věděli o jeho předpovědi, že „po třech dnech vstanu z mrtvých“ (Matouš 27:63). 

To, co údajně dočasně zanechal v nebi, a jeho údajné dodatečné odměny za jeho nebeský návrat se nacházejí ve Filipským 2:6-11: Předtím „existoval v podobě Boha“; poté, „Bůh ho velmi vyvýšil“, „udělil mu jméno, které je nad každé jméno“, „každé koleno se má sklonit [Ježíšovi] v nebi, na zemi i pod zemí“ a „každý jazyk má vyznat že Ježíš je Pán."
Není divné říkat, že Bůh odměnil část sebe sama za to, co si přikázal?
Za tuto zvýšenou nebeskou odměnu se prý Ježíš vědomě vzdal přechodné pozemské existence bez luxusu.
Kde byla oběť, kdyby přesně věděl, jaká bude jeho nebeská odměna?
53:10: „uvidí semeno“ 

Zer’a 

Výraz ve verši je „viz semeno“ (yireh zer‘a) a objevuje se pouze zde. Absence přivlastňovací zájmenné přípony je běžný rys v biblické hebrejštině a je chápána z kontextu (např. Izajáš 25:11, 59:2, 49:16, 32:11, 33:24, 41:1, 49:22 , 65:21.
Zer’a, odkazuje na skutečné fyzické potomstvo nebo potomky (Žalm 22:31, Izajáš 54:3). V židovských písmech se nikdy nepoužívá symbolicky.
Křesťané tvrdí, že „uvidí semeno“ je symbolické a odkazuje na nárůst počtu těch, kteří věří v Ježíše.
Křesťané vykládají některé verše v Písmu (Genesis 3:15, 38:8; Izajáš 1:4, 57:4; Malachiáš 2:15; Žalmy 22:31; Přísloví 11:21) tak, že odkazují pouze symbolicky na „tělesné semeno. “ Křesťanský výklad je neopodstatněný, protože v každém z těchto veršů je „semeno“ lépe chápáno v jeho obvyklém doslovném fyzickém smyslu.
Například Izajáš 57: Tam prorok kritizuje určité jednotlivce (nikoli národ jako celek) za to, že udržují modlářské praktiky svých rodičů. Tyto verše jsou sžíravým odsouzením ničemných potomků, kteří zastávají hříšné způsoby svých rodičů.
Izajáš je nazývá „syny čarodějky, semene cizoložníků a nevěstky“ (verš 3).
Potom se ptá: „Nejste děti přestoupení, semeno lži? (verš 4), tedy děti rodičů, kteří žijí životy lži.
Jsou to, co prorok dříve nazval „semeno pachatelů zla“ (Izajáš 1:4), tedy děti rodičů, kteří páchají zlé skutky.
Lidé, o nichž se mluví v Izajášovi 57, byli počati z cizoložství a smilstva; jsou výsledným produktem přestoupení a lži. Doslova jsou to děti narozené v důsledku rodičovského provinění, semeno zrozené v důsledku rodičovské lži. Když se odkazuje na hříchy rodičů, používá se slovo zer‘a, protože jsou doslova fyzickými dětmi těchto provinilců. Ale tytéž děti jsou také učedníky, banim (“syny”), čarodějky (tj. praktikující čarodějnictví a věštění).
Banim 

Slovo bein (doslova „syn“) může přeneseně znamenat „učedníci“ (2. Královská 2:3, 5, 7, 15).
Zer‘a („semeno“) se v tomto smyslu nikdy nepoužívá.
Například: „A Abram řekl: ‚Hle, nedal jsi mi semeno [zer'a] a hle, syn [ben] mého domu je můj dědic.' a řekl: ‚Tento nebude tvým dědicem, ale ten, kdo vyjde z tvých útrob, bude tvým dědicem‘“ (Genesis 15:3-4). Zer‘a je třeba vždy brát doslova tak, že znamená fyzický sestup mravenci.
Protože zer‘a odkazuje na fyzické potomky člověka, služebník musí mít děti.
Protože Ježíš neměl žádné vlastní děti, slib, že služebník „uvidí semeno“, vylučuje, že by Ježíš byl služebníkem.
53:10: „bude prodlužovat dny“ 

Koncept prodloužení dnů a získání věčného života: 

Rozdíly: 

Koncept prodlouženého života nemůže být považován za ekvivalent věčného života, protože ve věčném kontextu nemá čas jakéhokoli trvání žádný význam. V důsledku toho nelze mluvit o věčné bytosti, která má své dny prodloužené: „Jsou vaše dny jako dny člověka nebo vaše roky jako dny člověka? (Job 10:5). Bůh musí být označen jako věčný: „Počet jeho let je nevyzpytatelný“ (Job 36:26). On je první, On je poslední, On nemůže být nic jiného.
Prodlužování dnů toho, kdo už má být věčný, by prodloužilo jeho život než věčnost. To je zjevná nemožnost.
Prodlužování života znamená pozemskou smrtelnost, konečné datum v budoucnosti, zatímco termín věčný život odkazuje na nesmrtelnost.
Fráze „prodloužený život“ se může vztahovat pouze k omezené tělesné existenci v tomto světě, a nikoli k nekonečnosti věčného života.
Lze na Ježíše v nebi nebo na zemi vztáhnout výraz „prodlouží dny“? Jestliže se Ježíš po svém údajném zmrtvýchvstání vrátil do nebe, aby se stal opět věčnou nebeskou bytostí, nelze tuto etapu jeho existence vhodně označit jako prodlužování dnů.
Jak může mít takový slib pro Ježíše nějaký význam, pokud je považován za nadpřirozenou bytost božské podstaty a jejíž existenci křesťané věří, že je věčná?
Nebylo by potřeba, aby jedna část Boha zajistila spolučlenovi věčného trojjediného božstva věčný život.
„Prodlouží dny,“ nelze také vztáhnout na lidského Ježíše, který zemřel mladý a bezdětný. Pokud se příslib prodloužených dnů vztahuje na lidského Ježíše, je to prázdný slib.
Vzhledem k tomu, že požehnání vidění dětí a prodloužení života jsou vhodná pouze tehdy, když jsou aplikována na smrtelného člověka a nikoli na nesmrtelnou bytost, nelze tato požehnání aplikovat na Ježíše křesťanské teologie.
Někteří křesťané tvrdí, že „uvidí semeno“ se vztahuje k tomu, že Bůh vidí narození Ježíše, a „prodlouží dny“ se vztahuje k Bohu, který vzkřísí Ježíše. To by z těchto dvou slibů udělalo prohlášení v závorkách, které nemá žádnou souvislost s podmíněnou povahou verše. Jejich argument nedává absolutně žádný smysl!
53:11: „Z práce své duše uvidí; bude spokojen." 

Křesťanští komentátoři tvrdí, že Ježíšovo životní dílo se odráží ve verši 11. 

Ježíš z evangelia jistě nebyl „spokojen“ s tím, co během svého života dokázal; to je naznačeno tím, co řekl na kříži. Tam prý zvolal: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Matouš 27:46, Marek 15:34).
Argument, že verš 11 odkazuje na údajně nebeského Ježíše po jeho smrti, který je stále spokojenější, jak jeho následovníci rostli, je málo užitečný, protože tento verš pojednává o pozemské bytosti.
Kdyby byl Ježíš rovnocenným partnerem v trojjediném božstvu, nemusel by svého „Otce“ prosit, aby jim „odpustil, protože nevědí, co činí“ (Lukáš 23:34). Sám by byl schopen nést nepravosti a odpouštět hříchy, aniž by se dovolával pomoci Boha Otce. Ale znovu, evangelijní Ježíš nikdy neodpustil nikomu, kdo cítil, že mu ublížil. Ostatním pouze radil, aby odpustili.
Verš 11 je pokračováním myšlenek vyjádřených v předchozím verši. Perikopa tedy naznačuje, že z dřiny a dřiny služebníka ve prospěch záměrů Páně „bude spokojen“ s výsledkem svého dlouhého zápasu. Služebník bude potěšen hojnými hmotnými a duchovními naplněními, která „uvidí“.
53:11: „Spravedlivý, můj služebník, svým vědomím způsobí, že mnozí budou spravedliví. A jejich nepravosti ponese." 

Boží služebník bude šířit poznání Jeho zákona. 

Boží uznání a přijetí mnoha obětí věrného služebníka, které přinesl během staletí vyhnanství, se projeví, když je před národy světa ospravedlněn jako spravedlivý a nevinný.
Navíc jednání služebníka jménem národů nakonec způsobí, že se mezi nimi také rozšíří spravedlnost.
Povzbudilo Ježíšovo učení národy? Stali se spravedlivějšími nebo spravedlivějšími, když obrátili nebo přinutili ostatní ke konverzi, mnohokrát doprovázené velkým krveprolitím? 

Lze jistě poukázat na spravedlivé skutky konané ve jménu Ježíše.
Nicméně ve stejnou dobu byla velkým segmentům lidstva způsobena strašná škoda ve jménu Ježíše. Počet obětí při přinášení údajné „spásy Krista“ světu byl ohromující. 

Nesčetná zvěrstva byla spáchána ve jménu Ježíše těmi, kdo se prohlašovali za jeho následovníky.
Má Ježíš zásluhy jen za dobro, ale není zodpovědný za špatné?
Existuje hmatatelný důkaz na podporu tvrzení, že Ježíš v každé době nese něčí nepravosti?
53:12: "Rozdělím mu díl s velkými a on si rozdělí kořist s mocnými" 

Mezi pravdou (Izajáš) a fikcí (Nový zákon) je velký rozdíl. 

Mít nebo nemít nic, to je otázka. Jakou část měl údajně Ježíš a kdy ji dostal? 

Jak je křesťanský výklad slova „rozdělím mu díl s velkými a on se rozdělí o kořist s mocnými“, kde služebník dostává „díl s velkými“, aby byl smířen s Danielem 9:26: „A po šedesáti dvou týdnech bude pomazaný sťat a nebude mít nic [v'ein lo]." Správné vyjádření v’ein lo je, že nic nemá“ nebo „nebude mít nic“.
Izajáš mluví o služebníkovi, o kterém opakovaně mluví jako o Izraeli, a Daniel mluví o „pomazaném“, který se historicky ztotožňuje s veleknězem Alexandrem Yannaiem. Křesťané nesprávně identifikují tohoto pomazaného jako Ježíše.
Pochopení problému, kterému křesťané čelí. 

Připomenutí: To, co je jakýmkoli způsobem odděleno od Boha, není součástí Boží bytosti. 

V'ein lo (nebude mít nic) nemůže odkazovat na Ježíšovu situaci při smrti nebo po smrti, protože na rozdíl od pouhých smrtelných těl, která se po smrti rozkládají, křesťané tvrdí, že Ježíš vstal tělesně do nebe, kde sedí po „pravici trůn Veličenstva."
V’ein lo rozhodně nemohl odkazovat na nedostatek bohatství nebo následovníků, protože to by Ježíše neodlišovalo od velké většiny světové populace.
Ten, kdo „nic nemá“ (Daniel 9:26), nepřijímá „díl s velkými“ (Izajáš 53:12), nevstává tělesně do nebe (Skutky 1:9) a nesedí „na pravém ruka trůnu Majestátu“ (Židům 8:1).
Právě svou smrtí mohl Ježíš údajně dosáhnout své odměny.
Z jejich příslušných kontextů je jasné, že pokud by se Daniel 9:26 a Izajáš 53:12 vztahovaly na Ježíše křesťanské teologie, musely by se vztahovat na období po zmrtvýchvstání a stejně tak by se musely navzájem zrušit. Proto „nebude mít nic“ nemůže odkazovat na Ježíše křesťanské teologie. Podle Pavla Ježíš přišel ke své největší odměně až po své pozemské smrti a skutečně v důsledku této smrti (Filipským 2:5-11) a Janův Ježíš říká, že „Otec mě miluje, protože pokládám svou duši, abych si ji znovu vzal“ (Jan 10:17).
Pokud se verš 12 vztahuje na Ježíše, pak Danielův výrok „nebude mít nic“ se ho nemůže týkat, protože Ježíšova odměna mohla být skutečně zaručena teprve od okamžiku, kdy byl „odříznut“. Aplikovat tyto dva verše na jednu osobu je v rozporu.

Ježíšovo bohatství a moc na zemi i v nebi.

Pokračování 11





]


Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Úterý, 16. prosinec 2025 @ 21:11:22 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pokračování 11

Čeho se Ježíš vzdal, když zemřel lidskou smrtí? 

Ježíš jako lidská bytost neměl žádné bohatství ani moc.
Protože byl údajně nadpřirozenou bytostí, mohl očekávat, že po opětovném převzetí své nebeské role uplatní svou moc jako jedna třetina trojjediného božstva.
Křesťanská teologie říká, že Ježíš se vzdal dočasného pozemského života bohočlověka, aby se vrátil do své role v nebi, kde jako součást trojjediného božstva vládne jako Bůh.
Je zjevně nerozumné tvrdit, že se Ježíš obětoval pro vykoupení lidstva, když svými činy vědomě více získal, než ztratil. Jak jsme viděli dříve, Pavel napsal:
Ježíš Kristus, který, i když existoval v podobě Boha, nepovažoval rovnost s Bohem za věc, kterou je třeba uchopit, ale vyprázdnil se, vzal na sebe podobu služebníka a stal se podobou lidí. A když byl nalezen jako muž, ponížil se tím, že se stal poslušným až k smrti, dokonce k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno těch, kdo jsou v nebi, na zemi i pod zemí, a aby každý jazyk měli vyznat, že Ježíš Kristus je Pánem ke slávě Boha Otce. (Filipanům 2:5–11) 

Pavel také řekl o Ježíši: 

On [Bůh] ho [Ježíše] vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebesích, vysoko nad veškerou vládu a autoritu, moc a panství a každé jméno, které je jmenováno, nejen v tomto věku , ale i v té příští. A všecko podřídil pod jeho nohy a dal ho za hlavu nade vším církvi, která je jeho tělem, plností toho, který naplňuje vše ve všem. (Efezským 1:20–23) 

Kde je ta oběť, kdyby Ježíš přišel na svět konat určité skutky s vědomím, že nemůže selhat a že v důsledku toho bude odměněn za to, co si sám pro sebe určil jako jednu třetinu Božství. 

Odměna služebníka za věrnost Bohu 

Ve verši 12 Bůh mluví o služebníkovi, který je v důsledku své nezištnosti ochoten vzdát se všeho, co má ve službě Bohu. 

Smysl oběti 

Údajná oběť křesťanského Ježíše je značně přehnaná. Dochází k hrubému zneužívání pojmu „oběť“, kdy ten, kdo je považován za nadpřirozenou bytost, ví, že když se vzdá existence z masa a kostí, něčeho pro něj v podstatě nedůležitého, získá na oplátku postavení věčného. povznesení a moc. 

Ježíšovu smrt nelze nazvat obětí. Když za sebou Ježíš zanechal svůj pomíjivý lidský život, údajně se vrátil do nebe, aby se znovu stal součástí věčného Božství v jeho správném nebeském prostředí. Je toto to, co křesťanství nazývá „Beránek Boží“, obětní dar?
Odměna sama sobě za to, že se podřídila sama sobě 

Biblická oběť je zabita nevědomky a nevědomky a bez odměny za službu, kterou poskytuje. Proč by měl být Ježíš odměněn za svou údajnou oběť, za to, že udělal to, co on sám jako Bůh chtěl?
Nemá smysl, aby Bůh, jehož je Ježíš údajně součástí, řekl: „Rozdělím mu díl s velkými“ jako skutečnou odměnu pro něj samotného. Taková odměna může být náležitě dána tomu, kdo je všelidský, ale ne tomu, kdo je zároveň nadpřirozenou bytostí,
Dělení kořisti s mocnými 

Paralelně s Božím zaslíbením „rozdělit mu podíl s velkými“ je fráze „rozdělí kořist [shalal] s mocnými“. Výraz „mocní“ nebo „mocní“ se vztahuje na mocný národ, potomky Abrahama 

(Genesis 18:18). Hebrejské slovo šalál, „kořist“, je termín používaný pro válečnou kořist (Genesis 49:27, Numeri 31:11, Izajáš 10:6) a vždy znamená fyzické bohatství, ať je použito kdekoli. V Příslovích se šalál používá k označení nárůstu bohatství, které není výsledkem osobní práce (Přísloví 31:11). 

„Rozdělí“ znamená, že rozdělování kořisti provedou vládní orgány řádným způsobem.
Celý izraelský národ se podělí o válečnou kořist (Zachariáš 14:14). „On“, tedy Izrael jako národní jednotka, rovnoměrně rozdělí válečnou kořist mezi „mocné“, veškerý židovský národ. Na rozdělení kořisti se nebudou podílet jen ti, kteří skutečně bojovali, ale kořist bude rovnoměrně rozdělena mezi celý Izrael (srov. Numeri 31:27, Jozue 22:8, 1. Samuelova 30:24–25). .
Pokud je Ježíš Bůh, kdo může být tak velký, aby se s ním podělil o kořist? Lze si představit, že by ten, kdo je Bohem, mohl mít jen „část“ srovnatelnou s podílem pouhých pozemských vládců, nebo že „se s kýmkoli rozdělí o kořist“?
I kdyby to mohlo být racionalizováno, bylo by to v rozporu s tím, co je uvedeno v Žalmu 2, o kterém křesťanští komentátoři tvrdí, že odkazuje na Ježíše.
V tomto žalmu Bůh dotyčné osobě nabízí celou zemi za vlastnictví (nikoli část) a všem vládcům je řečeno, aby se této osobě poklonili (verše 10-12).
Izajáš 53:12 a Žalm 2 nemohly doslovně odkazovat na stejného jedince
Ježíš a válečná kořist sdílená s mocnými. 

O jakou část se Ježíš podělil s velkými, o jakou kořist se rozdělil s mocnými?
Kdo jsou „velcí“ a kdo jsou „mocní“, s nimiž údajně interagoval a sdílel „kořist“?
Kde a jaké je plnění?
Je naplnění ponecháno na druhé frašce typu „teď každý den přijde“?
Křesťané, překonejte to, nevrátí se – ani tehdy, ani teď, ani nikdy.
53:12: „protože vylil svou duši k smrti“

Pokračování 12


]


Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Úterý, 16. prosinec 2025 @ 21:12:51 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pokračování 12

Mnozí vylili svou duši k smrti 

„Protože vylil (‘arah) svou duši k smrti“ je důvod, proč bude služebník odměněn. To nemůže odkazovat na Ježíše z evangelia, pokud tato fráze znamená dobrovolně zemřít. Ježíš „vylil svou duši“, to znamená, že nedobrovolně zemřel na kříži a řekl na poslední chvíli: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Matouš 27:46, Marek 15:34). Podle Matouše/Marka jeho poslední slova z kříže vyjadřovala pocit frustrace, nikoli poslušnosti.
Tento závěrečný výrok z kříže je v rozporu s tvrzením, že Ježíš „se naučil poslušnosti tím, co vytrpěl“ (Židům 5:8) a že se svobodně podřídil Boží vůli (Matouš 26:39, 42; Marek 14:36; Lukáš 22:42 ).
V těchto posledních okamžicích života se Ježíš, jak říkají evangelia, vyjadřoval tak, že jeho smrt nelze považovat za dobrovolnou obětní smrt učiněnou jako odpověď na Boží volání.
Ježíš šel na smrt s pocitem, že ho Bůh opustil. Ježíšova poslední slova na kříži se objevují ve třech různých podobách: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Matouš 27:46, Marek 15:34); "Otče, do Tvých rukou odevzdávám svého ducha." (Lukáš 23:46); "Je hotovo!" (Jan 19:30).
Přestože se Lukáš a Jan snaží podat pozitivnější závěrečné prohlášení, jsou omezeni dřívějšími evangelii Matouše a Marka. Pouze jedna forma ze tří může být Ježíšovými posledními slovy.
Mnozí ve společenství služebníků vylili svou duši k smrti, někteří na pokraj smrti, jiní umírají pro posvěcení jména Božího. Tak či onak, společenství služebníků Izraele ano "vylil svou duši k smrti."
53:12: „[On] byl počítán s provinilci; a nesl hřích mnohých“ 

Recenze křesťanského mýtu o Ježíši, který nese hříchy provinilců 

O služebníkovi se říká: „A byl počítán k provinilcům; a nesl hřích mnohých,“ ale jaké je ujištění, že se to týká Ježíše? 

Zatímco mnoho lidí v historii bylo „připočítáno k provinilcům“, jen málokdo může tvrdit, že nesl „hřích mnohých“.
V případě Ježíše neexistuje nikde žádný důkaz, že doslova „nesl hřích mnohých“. Toto je tvrzení křesťanství, které je založeno na zbožném přání.
Nesplnil zbytek pasáže služebníka, pokud jde o věci, které lze hmatatelně pozorovat, tak proč bychom měli očekávat, že splnil nehmotné?
Neexistuje žádný hmatatelný důkaz, který by podporoval tvrzení, že Ježíš v každé době nese nepravosti kohokoli.
53:12: „[On] se přimlouval za provinilce“ 

Přimlouval se Ježíš „za přestupníky“? 

Říká se, že Ježíš se ve svém údajném stavu po vzkříšení přimlouvá u Boha za člověka a jako nebeský obhájce se přimlouvá za věc člověka před Bohem (Římanům 8:34; viz také Židům 7:25, 9:24; 1. Jan 2: 1). Jestliže je Ježíš součástí trojjediného božstva, v němž jsou všechny tři bytosti v naprosté shodě jedna s druhou a jedné podstaty, jak se může přimlouvat za hříšníky, kteří ho následují?
Samotné tvrzení, že Bůh (Otec) přijímá nebo odmítá Ježíšovu prosbu, ukazuje oddělení idejí.
Ukazuje, že Ježíš je Boží nižší.
A co víc, přímluvce stojí mezi těmi, které zastupuje, a tím, kdo žádost přijímá a rozhoduje o její opodstatněnosti.
Ježíš by byl v podstatě obhájcem a soudcem současně.
Je-li Ježíš součástí zcela synchronizovaného trojjediného božstva, pak není nikdo, u koho by se mohl přimlouvat.
Ale samozřejmě neexistuje žádný důkaz, že tato přímluva probíhá. Je to pouze neověřitelné tvrzení některých autorů Nového zákona.
O Bohu a Izraeli 

Jak bylo zmíněno výše, vysvětlení verše po verši o tom, jak lid Izraele naplňuje proroctví o trpícím služebníkovi, lze nalézt v Izajášovi 53: Kdo je služebník? Jako odpověď těm, kteří popírají tuto biblickou pravdu a ptají se, jak může být Izrael nazýván „spravedlivým“, když lid Izraele vždy neposlouchal Boží přikázání Boží slovo deklaruje něco jiného. Tato pasáž popisuje vyvrcholení dlouhého historického období a označuje čas konečného vykoupení z vyhnanství. Je zřejmé, že pokud Izrael jako národ činí pokání, není problém. Ale co když tomu tak není a Izrael nebude plně činit pokání? 

Je třeba poznamenat, že Bůh je často milosrdný a odpouštějící, i když chybí upřímné pokání.
Bůh prohlašuje: „Smiluji se nad tím, komu se smiluji, a smiluji se nad tím, nad kým se smiluji“ (Exodus 33:19).
Žalmista píše: „On však, plný soucitu, odpouští nepravost a neničí; mnohokrát odvrací svůj hněv a nevyvolává všechen svůj hněv. Neboť si pamatoval, že byli jen tělo; vítr, který pomíjí a nevrací se“ (Žalm 78:38-39).
Prorok Micheáš prohlašuje: „Kdo je Bůh jako ty, který odpouští nepravost a překračuje přestoupení ostatku svého dědictví? Nedrží svůj hněv navěky, protože má zalíbení v milosrdenství“ (Micheáš 7:18).
I když je Izrael obrazně slepý a hluchý, Bůh stále považuje národ za svého služebníka a posla (Izajáš 42:19).
Izajáš zaznamenává, že vykoupení může přijít, i když si nezasloužíme, z Božích vlastních důvodů: „Já, dokonce já, jsem ten, který smazávám vaše přestoupení kvůli sobě a nevzpomínám na vaše hříchy“ (Izajáš 43:25; viz také Ezekiel 20:14, 22).
Prorok nás informuje, že v některých případech předchází Boží vykoupení Izraelův návrat: „Pamatuj na tyto věci, Jákobe a Izraeli, neboť jsi můj služebník; Utvořil jsem tě, jsi můj služebník: Ó Izraeli, nezapomeň na mě, jako hustý mrak jsem zahladil tvé přestoupení a jako mrak tvé hříchy. Vrať se ke Mně, neboť jsem tě vykoupil… Hospodin vykoupil Jákoba a sám se oslavuje v Izraeli“ (Izajáš 44:21-23).
Bůh vykupuje svůj lid, i když si toto vykoupení podle přísné spravedlnosti nezaslouží. Božská potřeba je rozhodujícím faktorem a Jeho sliby patriarchům jsou bezpodmínečné a stále závazné (např. Genesis 17:7). Tak Bůh prohlašuje proroku Izajášovi: „A váš lid je [jako celek] všichni spravedliví“ (Izajáš 60:21). 

Jednotlivě neexistuje usmíření bez pokání. V případě Izraele však Bůh poté, co způsobil, že národ trpí za své hříchy, odpouští kvůli sobě, aby se mu ostatní národy neposmívaly (Izajáš 43:25). Boží vykoupení tedy není vždy závislé na pokání, které předchází odpuštění. Bůh považuje odpuštěný Izrael za zcela spravedlivého, všechny minulé skutky odpuštěné a takříkajíc zapomenuté Bohem. Takže ačkoliv Izrael v minulosti trpěl za své hříchy ve styčném bodu zmíněném v pasáži, začíná nová éra. 

Copyright 2011 Gerald Sigal 

https://jewsforjudaism.ca/isaiah-53-who-is-the-servant-by-gerald-sigal/#mce_temp_url#



]


Re: Kázání o jednom hodnocení Ježíše (Skóre: 1)
Vložil: oko v Neděle, 21. prosinec 2025 @ 11:07:43 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Mikime, kopíruješ to sem zbytečně. Nikdo to nečte.

 Nejsou to tvoje názory, tvoje myšlenky. Různých duševních zvratků je všude plný internet. 

Zkus někdy mluvit za sebe a k věci.


]


Stránka vygenerována za: 0.64 sekundy