Osobně se domnívám, že neexistuje vakuovaná víra, víra, která se vznáší někde na obláčku, čímž  je izolovaná od našeho denodenního světa. Naopak, naše víra se v denodenním světě nějak projevuje, projevuje se skutkami. Každý náš skutek, vše co kdy vykonáme, totiž pramení v tom, komu či čemu v té dané chvíli věříme. Zhřešíme - li, pak zhřešíme proto, že něčemu či někomu důvěřujeme více, než Ježíši Kristu, protože kdybychom věřili a důvěřovali Kristu více než tomu něčemu či někomu, pak bychom nezhřešili. V okamžiku hříchu tedy není naším pánem, králem, vlastníkem a panovníkem Ježíš Kristus, ale někdo zcela jiný. Pak ovšem Kristus není naším spasitelem, protože mzdou hříchu je smrt - a když jsme ve smrti, pak nemůžeme říkat, že jsme v Kristu, neboť Kristus je Život a Život je protiklad smrti. Pak se musíme ke Kristu vrátit  - a proces návratu nazýváme pokání. Čímž se vracíme opět k postoji celníka - Pane, slituj se nade mnou, hříšným.

Neboť pokání, to není jenom jakási změna smýšlení. To učí učitelé pozitivního myšlení - negativní myšlení ti komplikuje život, mijíš se  se svým cílem, a tak své negativní smýšlení změň na pozitivní a od té chvíli bude všechno OK. Nikoliv. 

Metanoia (tj pokání řecky) doslova neznamená totiž, jak se traduje, změna smýšlení, ale Meta (=po)  a (g)noia (poznání, "knowledge"). Tedy doslova pokání je "to", co následuje "po poznání" - Po poznání Boha, po poznání Božího názoru na mne, na člověka, na hřích. Po poznání pravého právního postavení před Bohem. V této souvislosti si vždycky připomenu své pocity - po rozchodu s dívkou. A to, co následovalo "po poznání" konce vztahu. Jak jsem cítíval prázdno, jak jsem nemíval chuť jíst, pít, spát.

Pokání sice je také změnou smýšlení, změnou postoje k hříchu, ale né pouze to. Změna postoje znamená, že zvracíme z hříchu, který nám před obrácením chutnal. Je nám odporný, nepříjemný, s*****í nám jako pozvracené a pokaděné šaty, které toužíme ze sebe svléci. Když už si nelibujeme ve všelikém smilstvu sexu, alkoholu, okultismu, adrenalinu, násilí, peněz, sobectví, ale naopak, je nám toto vše odporné. Jsme jako neplavci ve vodě - voda (hřích)je pro nás nepřátelský živel a my toužímě dostat se na břeh.  Tento postoj Bible podle mého názoru nazývá: vyznáním hříchu. 

Vyznávat hřích znamená pojmenovávat tento hřích stejně jako Bůh. Mít k němu stejný postoj, jako má Bůh, být stejně zhnusený, šokovaný, znechucený, jako je Bůh. Vidět hřích stejně jako jej vidí Bůh. Vyznávat hřích, to neznamená zajistit si alibi, jak si to představují ateisté, nebo třeba i onen "dobrý křesťan" mudr Barták, že si budu žít jak chci a jednou za určitou dobu se z toho vyzpovídám knězi a všechno bude OK.  Ale vyznávat hříchy v pokání znamená změnit postoj k tomu, to, v čem jsme si před obrácením libovali, dnes abychom z toho zvraceli.

Jenomže my nejsme schopni vyznat všechny naše hříchy. Jednoduše proto, že je  ani neznáme. Třeba proto, že ze špatného pochopení bible činíme něco, co Bůh odsuzuje. Nejsme - li schopni vyznávat hříchy, pak máme velký problém. Ono je sice pravda, že nám Bůh odpouští všechny hříchy, ale Bible sama toto podmiňuje právě vyznáním hříchů. Jestliže nejsme schopni vyznat všechny hříchy, pak nevyznané hříchy by zůstali na nás a my bychom byli stále pod smrti. 

Říká se, že když osvěcuje Duch Svatý, že ukazuje jednotlivé hříchy, když však nás obviňuje satan, že prý nám říká obecné věci: jsi hříšník, nic nedokážeš, nestojiš za nic. Já osobně nevím, kde to ten dotyčný vzal, osobně jsem to v Bibli nenašel. Naopak, celník v podobenství o farizeovi a celníkovi mluví obecně. Tvoří kontrast k farizeovi, který hovoří konkrétně - udělal jsem to, to, to, to a nejsem  takový a onaký. Celník mluví obecně: Odpusť mi pane, slituj se nade mnou, hříšným. Přesto, nebo právě proto, je celník přijímán, je celník veden Duchem Svatým. Ano, ono je důležité vyznávat své hříchy konkrétně, ale je smrtelně, smrtelně důležité vyznávat i svou obecnou hříšnost.

Pokání znamená plný prožitek hrůzy smrti a ztracení i zatracení - když si člověk uvědomí hloubku svého pádu, lituje svých hříchů, přijímá za nich plnou zodpovědnost (t.j. nevymlouvá se na osud, nebo na druhého, který za to či ono podle nás může). Pokání znamená poznání, že v okamžiku hříchu nejsme spasení, že v okamžiku hříchu Kristus není náš Pán, Vlastník a Spasitel a uvědmnění si celé strašlivé závažnosti této skutečnosti. Pane, slituj se nade mnou, hříšným, a to né proto, že mám na to nějaký smluvní nárok, ale pouze pro Své Milosrdenství. A máme zaslíbení, že přes takovýto postoj se navracíme zpět k Bohu. Pokání znamená lítost nad svými hříchy,   ale také odhodlání se svou hříšnosti bojovat, nespokojovat se svou situací, byť tento boj může připomínat útok dona Quichota proti větrným mlýnům.

Takové pokání uzdravuje vztah. Vztah mezi člověkem a Bohem.

Když píšu či mluvím o pokání, nemohu nezmínit slavnou hru od Shakespeara - Hamlet. Připomínám scénu, kde se král marně snaží činit pokání. Říká tam: Copak mohu říkat - pane odpusť mi mou sprostou vraždu, když si držím stále to, pro co jsem vraždil? Svou korunu, svou ženu? Tady na světě snad mohu lidi oklamat, ale toho nahoře, toho nahoře neoklamu...

   Apoštol Jan dále píše: Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.

            

             Ježíš není automatická pračka. Apoštol Jan očištění od každého hříchu jasně podmiňuje konání Boží vůle, t.j. chozením ve světle. Jestliže chodíme ve tmě, t.j. jestli konáme skutky tmy, pak lžeme, když tvrdíme, ze mame s Kristem spolecenstvi, byť si myslíme, že mluvíme "upřímnou pravdu ze srdce". Apoštolu Janovi jde o konání TEĎ, v TÉTO chvíli.  V osmé kapitole svého evangelia Jan přímo popisuje, že můžeš věřit v Krista a přesto být Ďáblovým dítětem. Jan opět píše v přítomném čase. Neříká: Jestliže však jednou budeme chodit ve světle, ani nenapsal: Jestliže jsme kdysi chodili ve světle. Jan píše v přítomném čase. Jestliže teď CHODÍME (chodit neznamená sedět) ve světle (t.j. v poslušnosti Kristu, v jeho vůli), tehdy nás Kristus očišťuje od každého hříchu.

            Naše dokonalost je tedy ve vědomí  naši nedokonalosti, naše smělá důvěra pak je v našich pochybnostech o sobě samých, naše odvaha je v Bázni před Bohem a naše odpuštění je ve vědomí vlastní hříšnosti: Toho, že teď, nyni, nemáme Bohu co dát. Až si budeme myslet, ze máme Bohu co dát ( naši skvělou, krásnou víru, skutky, chvály, sebe samého), pak budeme mít problém. My totiž Bohu můžeme dát jenom to, co On dává nám, co On dává nám do správy, ne (zatím) do vlastnictví. Tehdy, když jsem si vědom vlastní hříšnosti, vlastní nedokonalosti, pln pochybností o sobě samém, jenom tehdy mohu mít smělou důvěru pro den soudu.

            Řekneme–li, že s ním (t.j. s Kristem) máme společenství, a přitom chodíme v temnotě, lžeme a nečiníme pravdu.

Honění za vlastními skutky, abych si dokazal svoji spasenost, je cesta do pekel, je cesta k hledání "bohatství v duchu." To jsou dvě různé věci: Honění se za skutky, abychim si něco dokazali, je něco zcela jineho než ptát se, v  čem pramení mé skutky a mé snažení se (případně snažení se o skutky...) Krásně to vysvětluje pohádka Mrazík na postavě Ivánka. Když se Ivánek honil za skutky, zůstával medvědem, když však učinil skutek z proměněného srdce, nalezl spasení.

Protože následovat  Ježíše můžeme jenom tehdy, když mu nemáme co dát... Když se před ním pokoříme a prosíme o Milost. Ne o naše nějaké právo, ne o nějakou Kristovu povinnost (ty mne přece musíš spasit, protože já ti říkám Pane Pane), ale když prosíme o Milost a slitovani…

 Exodus popisuje, jak se Bůh staral o Svůj lid na poušti: Každý den poskytoval lidem pokrm, manu. Mana se však nedala křečkovat, skladovat do zítřka, neboť pak zesmrádla a zčervivěla. Bůh chtěl, aby lid sbíral jeho požehnání každý den. Ne aby si nabral na rok dopředu, ale aby věrně a s důvěrou chodil na poušť každý den. Taktéž my bychom měli žít z Milosti, která je denodenní. To, že ses o odpuštění vin a o spasení modlil před pěti, deseti, dvaceti lety, je sice pěkné, ale dnes už pěkně pročervivělé a zasmrádlé. Bůh touží po naší přítomnosti každý den. Denodenně v prosbách s vírou Boží přijímejme Boha za našeho krále, Panovníka, Vlastníka, Spasitele, denodenně s vírou Boží prosme o spásu a o odpuštění vin, s jistotou, že to, oč prosíme, je nám dáno a my to vírou Boží  přijímáme a budeme to mít.