Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Na poušti a pustých místech se odehrává velká část známých biblických příběhů a významných událostí. Na co to ukazuje? Jaký význam má „pustina“ pro každodenní život člověka s Bohem a proč do ní vstupovat.

  Řada zásadních biblických událostí, se odehrává na poušti nebo pustých místech, není to jenom proto, že je to krajina typická pro Blízký Východ, křižovatku Asie, Afriky a Evropy. Je to prostor vhodný k tomu, aby se člověk oprostil od všech rušivých jevů a zaměřil svoji vnímavost k duchovním věcem. Proto člověk má vstupovat do takovéto „pustiny“ v modlitbě a postu. Proto někdy Bůh  člověka do „pouště“ vede a zde se mu přibližuje a rozmlouvá s ním.
Poušť jako cesta a putování V biblickém významu nikdy není poušť posledním cílem. Vždy je to oblast, kterou je třeba projít a vyjít z ní. Na poušti je velice snadné zabloudit, proto je třeba být cele zaměřeni k Bohu, který vede. Poušť je jako labyrint, do kterého když vstoupíme, musíme se vydat na cestu a putovat a nevšímat si „zlatých telat“. Mít v sobě něco jako kompas, který vždy ukáže, jestli bloudíme, nebo si držíme směr. Kdysi putoval přes poušť Abraham, když poslechl Boží hlas a odešel z oblasti dnešního Iráku, chaldejského Ur. Stal se z něho vlastně putující nomád. A s celou rodinou a stády cestoval, se svou vírou tam, kam ho Bůh vedl. Je napsáno, že si ho Bůh oblíbil a důvěrně spolu rozmlouvali jako přátelé. Také prorok Eliáš, odešel na poušť a putoval 40 dní a 40 nocí až k Boží hoře Oreb. Teprve zde nakonec byl připravený, aby mohl vnímat Boží hlas a přítomnost v tichém jemném vánku a porozumět Jeho odpovědi. Putování přes poušť vyvolává představu putování Izraele do zaslíbené země. Prvotním výchozím bodem bylo vyjití ze zajetí, z otroctví. To znamená vymanění se ze svázanosti – nemožnosti být sami sebou a pro svého Boha. Vyjít na očistnou cestu pouští. Je to cesta, na které se odehrává exodus z otroctví ke svobodě. „Měj na paměti celou cestu, kterou tě vedl Hospodin, tvůj Bůh, 40 let stepí, aby tě zkoušel a zvěděl, co je v tvém srdci, zda budeš zachovávat jeho příkazy či nikoliv. Pokořil tě a dal ti hladovět, potom tě nakrmil manou, kterous neznal, kterou neznali tvoji otcové, aby ti ukázal, že nežije člověk jenom chlebem, ale že žije vším, co vychází z úst Božích... /Dt 8, 2-7/
Poušť nebo pustina také označuje místo, které bychom na mapě světa nenašli. Je to označení pro určitý stav duše. Lépe řečeno označuje proces, který probíhá v nitru člověka a probouzí oblast, kterou můžeme označit jako duchovní. Okamžik vstupu do takové „pouště“ mohou nastartovat různé okolnosti nebo situace, které nás potkávají ať náhle a nárazově, nebo postupně v „malých dávkách“. Hlavní je to, že tento prostor v každém člověku je, i když jsme ho ze své mysli vypustili a zapomněli, nebo ho pořád míjíme. Je v nás prostě „naprogramovaný“. Abychom mohli do této pouště vstoupit, musíme objevit skrytý vstup. Je podobný nízké bráně v jeruzalemských hradbách nazývané Ucho jehly, a tak pokud chceme vejít, musíme se sklonit. Jen tak, na kolenou, můžeme na toto pusté místo vstoupit. Jen tehdy, pokud se necháme vést Duchem, můžeme se vydat na cestu do pouště, s nadějí, že nezabloudíme a budeme se vracet s poznáním Boží bázně, pevní a připraveni pro uskutečňování cesty Páně.
Poušť jako místo poznání, setkání a modlitby „Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť,budu jí promlouvat k srdci. Zas jí dám její vinice, dolinu Akór jako bránu k naději. Tam mi opět odpoví jako za dnů mládí, jako v den, kdy vystoupila z egyptské země.“ Ozeáš 2,16-17 Poušť je prostor, kde panují extrémní podmínky, slunce ve dne vše spaluje, stejně jako mráz v noci. Otázky života a smrti nabývají jednoznačnosti. Sluneční paprsky nemilosrdně osvětlují propasti a vítr přesouvá tuny písku, které vypadaly tak pevně a stabilně. Odkrývají se místa, která tu vždy byly - jen neviděné. Člověk získává znovu povědomí o tom, co to znamená být bez Boha. A co to znamená být s Bohem. Kdo skutečně je v Božích očích a jak se může stát takovým, jakým ho Pán chce. Je to místo setkání se sebou, jako jednotlivcem v samotě a tichu. Znamená to návrat k sobě, k tomu, co je v nás pravé, pravdivé, co má hodnotu a duchovní rozměr. To vede k proměně mysli, k rozpuštění a opuštění sebe jako Já a vnímání sounáležitosti. Je to místo a čas pro obrat a obnovu. Sjednocení roztříštěnosti, obnovu klidné síly a získání pravé zaměřenosti. To umožňuje vnímat Boží blízkost jako svatou a budící bázeň. Jan Křtitel pobýval a vyučoval na poušti – cestu pokání – vnitřní proměny – a ohlašoval příchod Beránka a Božího království. Připomínal slova proroka Izaiáše „Připravte na poušti cestu Hospodinu!“ ...Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ Právě na poušti v modlitbě, se můžeme připravit na setkání s Pánem, být připravení na to, aby nás vedl a proměňoval.
Poušť je v  evangeliu obdobím přípravy před nastávající činností. Ježíš před zahájením své služby a veřejného působení pobýval na poušti. „ A hned ho Duch vedl na poušť. Byl na poušti 40 dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.“ /Mk 1,12-13/ Poušť je také místem odpočinku a načerpání síly. „Řekl jim (Ježíš): „Pojďte sami někam stranou na osamělé místo a trochu si odpočiňte.“ /Mk 6,31/ Je to prostředí jako stvořené pro modlitbu, hledání Boží vůle a soustředění se na nutné kroky, které je třeba udělat. „Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu sám, aby se modlil.“ /Mt 14, 23/ „ V těchto dnech vyšel na horu, aby se modlil a celou noc strávil v rozmluvě s Bohem. Když se rozednilo, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanácte, které také nazval apoštoly.“ /Lk 6, 12-13/
Carlo Caretto, který před zahájením své služby pobýval na poušti, ve své knize Skutečnosti z druhé strany píše: „Jestliže odcházeli na poušť proroci a Ježíš, musíme to občas činit i my. Nejde o to, jít opravdu do skutečné pouště. Jde o to, abychom si vytvořili kousek „pouště“ ve vlastním životě. To znamená stáhnout se, osvobodit se od věcí a lidí. Vytvořit si poušť znamená věnovat občas celý den modlitbě, vystoupit na nějaký opuštěný kopec, vstát v noci k modlitbě. Nebojte se, že utrpí společenství vaší dočasnou odloučeností. Nebojte se, že se umenší vaše láska k bližnímu, když vzroste vaše osobní láska k Bohu. Naopak prospěje jí to. Naše blíženská láska /vztah k bližním/ někdy vysilující a vyčerpávající, zůstane vždy původní a nová, pouze ve spojení se silnou a zcela osobní láskou k Pánu. Odpovídá lidské přirozenosti nerozdělovat tyto dva druhy lásky, ale naopak držet je v rozvinuté dialektice. Rovněž intimní vztahy lásky, potřebují občasné odloučení a vzdálení, aby se pak hlouběji a nověji procítily motivy spojení. Samota je údělem člověka na zemi. Proto je zapotřebí stále se v ní cvičit a k ní dozrávat. Poušť je vhodná k tomuto dozrávání. Realizace Boží lásky ve společenství a růst v Bohu o samotě na cestě osobní modlitby, se musí doplňovat a navzájem vyrovnávat.“ (Caretto,1994, s.11-12)
„Rozpoltil na poušti skály, dal jim pít hojně jak z propastných tůní.“ Žalm 78,15

Literatura ke studiu: Carlo Caretto,: Skutečnosti z druhé strany, Olomouc 1994, Matice Cyrilometodějská, Carlo Caretto,: Poušť uprostřed města, Brno 1996, nakl.Cesta, Catherine Hueck de Doherty,: Pustina-Křesťanská spiritualita Východu pro člověka západní kultury, Brno 1997, nakl.Cesta