Zdroj: https://bohu-a-svetu.estranky.cz/clanky/15-tezi/smrt-adamova-neni-duchovni--ale-fyzicka....html

V Septuagintě čteme: „Cokoli tvá ruka nalezne vykonat, učiň podle své síly, protože není dílo ani přemýšlení ani poznání ani moudrost v Hádu, kam odcházíš“ (Kaz 9,10 LXX). Touto smrtí Adam skutečně zemřel. Druhá smrt je naproti tomu výslovně popsána až v knize Zjevení jako „ohnivé jezero“ (Zj 20,14; 21,8). Právě toto rozlišení mezi první a druhou smrtí tvoří biblický rámec celé nauky o smrti.

S druhou smrtí souvisí také Pavlova úvaha o Zákoně. Apoštol píše: „Bez zákona se hřích nezapočítává“ (Řím 5,13). A jinde o sobě říká: „Já jsem kdysi žil bez zákona; když však přišlo přikázání, hřích ožil a já jsem zemřel“ (Řím 7,9). Zemřít znamená “ztratit budoucnost”, už  odsouzení k smrti je smrt. Pavel popisuje okamžik, kdy se stal před Bohem odpovědným za své jednání. První smrt čeká každého člověka, tady však Pavel píše o smrti jiné, která souvisí s tím, že do jeho života přišel Boží Zákon = Dospělost. Druhá smrt proto souvisí se soudem nad vědomým hříchem, nikoli s biologickou smrtelností člověka.

Co se tedy stalo Adamovi? Bůh řekl: „V den, kdy z něho pojíš, smrtí zemřeš“ (Gn 2,17). Mnozí namítají, že Adam přece nezemřel během čtyřiadvaceti hodin. Jenže biblické slovo „den“ nemusí vždy označovat běžný den. Žalmista říká: „Protože tisíc let je v tvých očích jako den včerejší, který minul“ (Ž 89,4 LXX; v hebrejském číslování Ž 90,4). Stejnou myšlenku opakuje i apoštol Petr (2 Pt 3,8). Adam skutečně zemřel „v Božím dni“ – nedožil se ani tisíce let. Zemřel ve věku 930 let (Gn 5,5), tj v tom samém “dni.”  Boží výrok se tak naplnil doslova, aniž by bylo nutné zavádět pojem duchovní smrti.Ještě důležitější je, jak samotná Genesis popisuje důsledky pádu. Nikde nečteme, že Adam duchovně zemřel. Bůh mu říká: „Prach jsi a do prachu se navrátíš“ (Gn 3,19). Neříká: A teď jsme od sebe duchovně odděleni. Duchovně si zemřel, byť o tom vlastně nevíš a vůbec to nezažíváš na sobě. Ne. Rozsudek se týká těla, smrtelnosti a návratu do země, z níž byl člověk vzat. Teď poznáváš, že tě štípou proměnění komáří a žerou klíšťata s pozměněným stylem života, že vane studený vítr a ty jsi bezbranný před nově vyzbrojenými šelmami, zkrátka že jsi nahý. A je ti to nepřijemné. Teď poznáváš, že se ti hlnění nos a dostáváš rýmu, teď poznáváš, že ti padaj vlasy, stárneš, podléháš nemocem, slabostem, umíráš. Dostáváš strach, že jsi zapříčinil nevratné změny, a proto se schovávš před tím, kdo Tě stvořil a kdo Ti svěřil zahradu Eden do péče. Prach jsi a v prach se navrátíš - a ty to poznáváš na vlastní kůži, proživáš to, můžeš se toho dotknout. 

Celá tedy řeč směřuje k fyzické existenci člověka. Neříká nic o vzájemném vztahu mezi Bohem a člověkem, říká, jak se člověk a příroda kolem něj proměnili.Stejný důraz nacházíme u apoštola Pavla. V listu Římanům píše: „Tvorstvo bylo poddáno marnosti, ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je podrobil, v naději... Celé tvorstvo až dosud společně sténá a trpí porodními bolestmi“ (Řím 8,20–22). Pavel zde nehovoří o duchovním pádu stromů, zvířat ani hor. Mluví o fyzické skutečnosti. Příroda se stala pomíjivou, smrtelnou a podrobenou zániku. To odpovídá i svědectví Genesis. Svět, který byl na konci šestého dne označen jako „velmi dobrý“, se po pádu mění ve svět smrti. Později Bible shrne tento stav slovy: „Každé tělo porušilo svou cestu na zemi“ (Gn 6,12 LXX). A toto vše je konstatováno, i když tvorstvo koná podle instintků - které má právě od Boha. Tedy na světě musela proběhnout veliká změna, ne duchovní, ale fyzická. Svět padl do nedokonalosti - fyzické.

Ani další kapitoly Genesis nenaznačují, že by Adam ztratil vztah s Bohem. Naopak. Eva po narození Seta vyznává: „Bůh mi dal jiné potomstvo místo Abela“ (Gn 4,25). Kain i Abel dobře vědí, že jejich oběti jsou před Bohem přijímány nebo odmítány. Bůh s Kainem napřímo mluví, varuje ho a vyzývá k pokání. Žádné duchovní oddělení mezi Bohem a člověkem není patrné. Dokonce Kain říká: Jestliže mne dnes vyhazuješ od tváře země i  od tváře tvé, skryju se a budu sténat a třást se na zemi.. Nevyhání jej Bůh. Kain sám si domýšlí to, co Bůh ani neříká a žije podle toho. Je psáno: Vyšel pak Kain od tváře Boží a sídlil v zemi Nod naproti Edenu. Kain odchází sám "od tváře Boží." To vše nám říká: Vyhnání z Edenu neznamená přerušení vztahu mezi Bohem a člověkem. Neznamená nějakou duchovní bariéru. Znamená především ztrátu přístupu ke stromu věčného života, jakéhosi protijedu ke stromu poznání dobrého a zlého. Znamená vstup do světa, jehož základem a principem je smrt. Protože nelze poznat dobré a zlé bez smrti. Jak se říká: Když nejde o život, nejde o nic. V tomto světě, ve zprávě o pádu, v evangeliu, zde o život jde. Hřích není nějaké políčko v nějakém duchovním účetnictvím, má dáti dal, o kterém nevíme a ani tam nemůžeme nahlédnout. Hřích je, jak uvidíme níže, způsobená bolest. A bolest, ať už fyzická, nebo psychická, tu zažíváme denně. Na tu s sáhnout dokážeme. Ta bezesporu existuje.

Z tohoto pohledu je Adamův pád především pádem fyzickým. Smrt, nemoc, slabost, stárnutí, bolest a rozklad se stávají údělem nejen člověka, ale celého stvoření. To je také důvod, proč celé tvorstvo očekává vykoupení společně s člověkem. Kdyby šlo pouze o jakousi „duchovní smrt“ člověka, bylo by obtížné vysvětlit, proč Pavel zahrnuje do následků pádu i zvířata, rostliny a celý kosmos.Právě proto je hlavním problémem lidstva fyzická smrt. Boží rozsudek nad Adamem nezní: „Oddělil ses ode mne duchovně.“ Zní: „Prach jsi a do prachu se navrátíš.“ Smrt je nepřítel, který pronikl do celého stvoření. Proto také Kristus nepřišel pouze změnit lidské smýšlení nebo napravit morálku. Ale přišel na Golgotu. Musel skutečně reálně a historicky zemřít a skutečně reálně a historicky vstát z mrtvých. Jaká byla Adamova smrt, taková byla Kristova oběť a Kristovo vítěství. Jeho oběť byla fyzická a jeho vzkříšení bylo fyzické. Na kříži neumíral mýtus, fotografie, neumíralo podobenství, neumíralo se duchovně, zdánlivě a jenom jako. Umíralo se fyzicky a bolestně. Taktéž vzkříšení nebylo duchovní, mýtické, obrazné, nějaký neosobní otisk ve vesmíru, bylo tak fyzické, že farizeové nevěděli, kde se z hrobu podělo Kristovo tělo. Marie Magdalská neobjímala ducha, ale oslaveným tělem vzkříšeného Krista. "Nevěřící Tomáš" se nedotákal symbolických, metaforických ran a jizev, ale oslaveného těla vzkříšeného Krista. Kristus nám svou smrtí nedal příklad, jak máme jednat, on nám dal svůj život - Život Věčný. Proto může Pavel napsat: „Jestliže jsme s Kristem zemřeli, věříme, že s ním budeme také žít“ (Řím 6,8). Nadějí evangelia není nesmrtelná duše opouštějící tělo, ale vzkříšení mrtvých. Z tohoto pohledu není posmrtný úděl lidstva rozdělen jednoduše na „všichni spasení do ráje, všichni ostatní automaticky do pekla“.  Druhá smrt je Božím soudem nad vědomým a zatvrzelým odmítnutím Boží vůle. Bible opakovaně zdůrazňuje, že odpovědnost člověka roste s poznáním. „Bez zákona se hřích nezapočítává“ (Řím 5,13). Člověk je souzen podle světla, "bohatství", zodpovědnosti, které obdržel. Tam, kde byl vyhlášen Boží zákon, kde zaznělo evangelium nebo kde člověk vědomě poznal Boží vůli a přesto ji úmyslně odmítl, vzniká odpovědnost za druhou smrt. Peklo pak není především místem Boží pomsty, ale místem Boží spravedlnosti. Je místem, kde člověk na vlastní existenci zakouší důsledky bolesti, kterou svými skutky působil druhým. Hřích vždy znamená působení bolesti Bohu, bližnímu nebo stvoření, či všem v jednu chvíli. Boží soud proto není svévolný, ale spravedlivý. Ne, do pekla nepřijde každý nespasený. A ti, co do peklad vejdou, v něm se svě drtivé většině nebudou věčně, ale dokud "nezaplatí poslední haléř." Dokud si neprožijí bolest, za kterou jsou osobně zodpovědni, dokud nepřijmou zodpovědnost svou a spravedlnost Boží. Cesta ven z pekla však není ráj. Žádný nespasený nevejde do Božího království. Není protiklad peklo versus ráj, je protiklad věčný život versus smrt. Prach jsi a v prach se navrátíš. Protože ten poslédní haléř, který musí každý zaplatit, je jeho vlastní život. Kdo s Kristem nezemřel, nebude s Kristem žít.

I zde tedy vstupuje do dějin Golgota. Kdo během svého života činí pokání, svěřuje své hříchy Kristu. Kristus na sebe bere důsledky lidského hříchu a nese je na svém vlastním těle. Ten, kdo své provinění upřímně vyznává Bohu, nemusí po smrti nést jejich důsledky sám v ohnivé gehenně druhé smrti, protože je již nesl Kristus na golgotském kříži. Proto je Kristova oběť zástupná. Pokání přitom není seznam dokonale vyjmenovaných provinění. Je především pravdivou sebereflexí vlastního života. Je ochotou přiznat si vlastní slabost, vlastní vinu i vlastní potřebu Boží milosti. Celník v chrámu nevyjmenovává jednotlivé hříchy. Pouze volá: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ Přesto odchází ospravedlněn. Naproti tomu farizeus, který nevidí žádnou vlastní vinu, odchází neospravedlněn. Rozhodující není délka seznamu hříchů, ale upřímnost srdce.

Nakonec se vše vrací k největšímu Božímu přikázání. Apoštol Jan píše: „Milovaní, milujme jedni druhé, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a zná Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska“ (1 J 4,7–8). Nejde o zamilovanost ani citovou náklonnost, ale o lásku agapé – ochotu hledat dobro druhého. Kdo takto miluje člověka i celé stvoření, poznává samotného Boha, protože Bůh je láska. Kdo naopak působí bolest, staví se proti Bohu, neboť každá bolest způsobená jeho tvorům je bolestí způsobenou jejich Stvořiteli.Právě zde tedy leží jeden z podstatných rozdílů mezi krealismem a převládajícím proudem současného křesťanství. 

Mainstreamová teologie zpravidla chápe Adamovu smrt především jako duchovní oddělení od Boha. Krealismus naproti tomu vychází z přesvědčení, že Písmo pojem "duchovní smrt" nezná. Bible mluví o první smrti – fyzické smrti všech lidí – a o druhé smrti, kterou představuje konečný Boží soud v Ohnivém jezeře, nebo, chcete li, v pekle. Adam nezemřel duchovně, nezažil duchovní oddělení od Boha. Adam se stal fyzicky smrtelným. Byl fyzicky vyhnán ze Zahrady Eden a fyzicky mu skrze anděly a jejich hořící meče byla zablokována cesta k návratu. A právě proto Kristus nepřišel zachránit pouze lidskou „duši“, ale přinést vzkříšení mrtvých a nové stvoření, v němž „smrti již nebude“ (Zj 21,4).https://bohu-a-svetu.estranky.cz/