ačkoli byl." Mnoho překladů překládá toto přítomné příčestí huparchō (#5225 ὑπάρχω) jako „ačkoli byl“, je vhodnější zachovat přítomný, spojitý aspekt příčestí. Prostý minulý čas, „ačkoli byl ve formě Boha“, by se dal chápat tak, že v nějakém pozdějším bodě přestal být ve formě Boha, což přítomné příčestí nesděluje.

"Boží zjev." Tento záznam se skutečně týká celé pasáže Fil. 2:6-8. Jedním z velkých účelů listu Filipským je povzbudit církev k jednotě a pokoře a ve skutečnosti lze jednoty dosáhnout pouze pokorou. (Pavlovu prosbu o jednotu vidíme ve Fil. 1:27 a 2:2 a vidíme jeho prosbu o pokoru ve Fil. 2:3). Poté, co lidem řekl, aby byli pokorní a dbali na zájmy druhých, dává příklad Ježíše a říká: „Mějte v sobě takové 

smýšlení, jaké bylo také v Kristu Ježíši“ (Fil. 2:5). Ježíš byl v podobě Boha, to znamená, že jako Boží Syn měl božské postavení a autoritu, ale ponížil se a stal se služebníkem druhých. Podobně, bez ohledu na to, jaké je vaše postavení v církvi, ať už jste apoštol nebo máte vedoucí službu, jste povoláni k tomu, abyste se pokořili a sloužili, ne aby vám sloužili.

Tyto verše byly použity na podporu Trojice, ale nejsou. Ve skutečnosti způsobili rozdělení mezi trinitáři. Do těchto dvou veršů je zabaleno několik argumentů a budeme se jimi zabývat bod po bodu.

Za prvé, mnoho trinitářů tvrdí, že slovo „forma“, což je řecké slovo morphē, odkazuje na Kristovu vnitřní přirozenost jako Boha. To je tak silně prosazováno, že 

ve Fil. 2.6 NIV má „být v samotné přirozenosti Boha“. Důkazy nepodporují, že morphē odkazuje na „vnitřní esenciální povahu“, a my uvedeme důkaz, že odkazuje na vnější formu. Různé lexikony mají protichůdné názory na definici morphē do takové míry, že si nemůžeme představit žádné jiné slovo definované lexikony tak protichůdnými způsoby. Uvedeme definice z lexikonů, které zaujímají obě pozice, abychom ukázali rozdíly mezi nimi.

Vine's Lexicon má pod „formou“: „správně přirozenost nebo esenci, ne abstraktně, ale jako skutečně existující v jedinci… nezahrnuje v sobě nic ‚náhodného‘ nebo oddělitelného, ​​jako jsou konkrétní způsoby projevu.“ A pomocí slovníků, jako je ten Vineův, trinitáři směle tvrdí, že „přirozeností “, která je základem Ježíšova lidského těla, byl Bůh. Trinitární učenci jako Vine kontrastují morphē, o kterém tvrdí, že odkazuje na „vnitřní, esenciální přirozenost“, se schématem (ve Fil 2.8 a přeloženo jako „móda“), o kterém tvrdí, že se týká vnějšího vzhledu. Připouštíme, že existuje mnoho trinitářských učenců, kteří napsali lexikální záznamy nebo články o řeckém slově morphē a dospěli k závěru, že Kristus musí být Bůh. Trinitář, který chce dokázat svůj názor, může citovat z řady z nich. Tvrdíme však, že tyto definice jsou zaujaté a chybné. Kromě toho jsme nenašli žádné netrinitářské učence, kteří by souhlasili se závěrem trinitářských učenců, zatímco mnoho trinitářských zdrojů se shoduje, že morphē odkazuje na vnější vzhled a ne na vnitřní povahu.

Studium jiných lexikonů (mnoho z nich trinitárních) poskytuje zcela jiný obrázek 

než Vineův lexikon. E. W. Bullinger dává morphē jednoslovnou definici, „forma“.b Odborný lexikon Waltera Bauera, přeložený a revidovaný Arndtem a Gingrichem, má pod morphē „forma, vnější vzhled, tvar.“c Gerard Kittel, TDNT, má "forma, vnější vzhled." Kittel také poznamenává, že morfé a schéma jsou často zaměnitelné. d Robert Thayer ve svém uznávaném lexikonu pod morfé rozumí „formu, kterou osoba nebo věc zasáhne vizi; vnější vzhled.“e Thayer říká, že Řekové říkali, že děti odrážejí vzhled (morphē) svých rodičů, což je něco, co si snadno všimneme v každé kultuře. Thayer také poznamenává, že někteří učenci se snaží, aby morphē odkazovalo na to, co je vnitřní a podstatné, na rozdíl od toho, co je vnější a náhodné, ale říkají: „Mnozí tento rozdíl odmítají“.

Výše uvedené důkazy ukazují, že učenci nesouhlasí s používáním slova morphē u Filipských. Když učenci nesouhlasí, a zvláště když se věří, že důvodem neshody je zaujatost v doktrinální otázce, je naprosto nezbytné provést co nejvíce originálního výzkumu. Skutečná definice morphē by měla být zřejmá, když zkontrolujeme zdroje dostupné v době Nového zákona. Koneckonců, toto slovo bylo v řeckém světě běžné. Tvrdíme, že studium skutečných důkazů jasně ukazuje, že morphē se nevztahuje na Kristovo vnitřní esenciální bytí, ale spíše na vnější vzhled.

Ze světských spisů se dozvídáme, že Řekové používali morphē k popisu, kdy bohové změnili svůj vzhled. Kittel poukazuje na to, že v pohanské mytologii bohové mění své podoby (morphē), a zvláště poznamenává Afroditu, Demetehm, a Dionýsos jako tři, kteří to udělali. Jde jednoznačně o změnu vzhledu, nikoli o přirozenost. Josephus, současník apoštolů, použil morphē k popisu tvaru soch.f

Další použití morphē v Bibli podporují pozici, že morphē odkazuje na vnější vzhled. Markovo evangelium má krátký odkaz na známý příběh z Lukáše 24:13-33 o tom, jak se Ježíš zjevil dvěma mužům na cestě do Emauz. Marek nám říká, že Ježíš se těmto dvěma mužům zjevil „v jiné podobě (morphē)“, takže ho nepoznali (Marek 16:12). Ačkoli tato část Marka pravděpodobně nebyla původní, ukazuje, že lidé té doby používali slovo morphē k označení vnějšího vzhledu člověka. Je jasné, že když se Ježíš zjevil těm dvěma učedníkům, neměl jinou „podstatnou podstatu“, měl prostě jiný vnější vzhled.

Více důkazů pro slovo morphē odkazující na vnější vzhled lze získat ze Septuaginty, řeckého překladu Starého zákona z doby asi 250 př. Kr. Byl napsán kvůli velkému počtu řecky mluvících Židů v Izraeli a okolních zemích (důsledek dobytí Egypta Alexandrem Velikým v roce 332 př. n. l. a jeho získání kontroly nad územím Izraele). Kolem roku 250 př. n. l. mluvilo řecky tolik Židů, že vznikl řecký překlad Starého zákona, který se dnes nazývá Septuaginta. Septuaginta velmi ovlivnila Židy v době Nového zákona. Některé citace ze Starého zákona, které se objevují v Novém zákoně, jsou ve skutečnosti ze Septuaginty, nikoli z hebrejského textu. Kromě toho bylo v církvi v prvním století mnoho řecky mluvících Židů. Ve skutečnosti k prvnímu zaznamenanému kongregačnímu konfliktu došlo, když hebrejsky mluvící Židé projevili 

předsudky vůči řecky mluvícím Židům (Skutky 6:1).

Židé překládající Septuagintu několikrát použili morphē a vždy odkazovalo na vnější vzhled. Job říká: „Duch mi klouzal po tváři a vstávaly mi chlupy na těle. Zastavilo se to, ale nedokázal jsem říct, co to bylo. Před očima mi stála podoba (morphē) a slyšel jsem tichý hlas“ (Job 4:15-16). Není pochyb o tom, že morphē odkazuje na vnější vzhled. Izajáš má slovo morphē ve vztahu k umělým modlám: „Tesař měří čárou a dělá obrys fixou; zdrsňuje ho dláty a značí kružítkem. Utváří ji do podoby (morphē) člověka, člověka v celé jeho slávě, aby mohl přebývat ve svatyni“ (Iz 44,13). Bylo by absurdní tvrdit, že morphē v tomto verši odkazovalo na „podstatnou přirozenost“, jako by dřevěná řezba mohla mít „esenciální povahu“ člověka. Verš je 

jasný: idol má „vnější vzhled“ muže. Podle Daniela 3:19 poté, co se Šadrach, Méšach a Abednego odmítli poklonit Nabuchodonozorově obrazu, rozzlobil se a „tvar (morfé) jeho tváře“ se změnil. NASB říká, že se „výraz jeho tváře“ změnil. V jeho povaze se nic nezměnilo, ale přihlížející lidé viděli, že se jeho vnější vzhled změnil.

Pro další dokumentaci toho, že Židé používali morphē k označení vnějšího vzhledu, se podíváme na to, co je známé jako „apokryfy“, knihy napsané v době Malachiáše a Matouše. „Apokryfy“ doslovně znamená „nejasný“ nebo „skrytý“ a většina protestantů tyto knihy právem nepřijímá jako součást pravého kánonu, ale jsou přijímány římskými katolíky a otištěny v katolických biblích. Náš zájem o ně je způsoben tím, že byly napsány v době těsně před sepsáním Nového zákona, v té 

době je znali Židé a obsahují slovo morphē. V apokryfech se morphē používá stejným způsobem, jakým jej používají překladatelé Septuaginty, tedy jako vnější vzhled. Například v „Šalamounově moudrosti“ je následující: „Jejich nepřátelé slyšeli jejich hlasy, ale neviděli jejich podoby“ (18:1). Studium morphē v apokryfech ukáže, že se vždy vztahovalo k vnější formě.

Důkazů je stále více. Morphē je kořenové slovo některých dalších novozákonních slov a používá se také ve složených slovech. Ty přidávají další podporu myšlence, že morphē odkazuje na vzhled nebo vnější projev. Bible mluví o zlých lidech, kteří mají „formu“ (morfózu) zbožnosti (2 Tim 3:5). Jejich vnitřní povaha byla zlá, ale navenek vypadali jako zbožní. Na hoře proměnění byl Kristus „proměněn“ 

(metamorphoomai) před apoštoly (Mt 17:2; Marek 9:2). Neviděli, jak Kristus dostal novou přirozenost, spíše viděli, jak se jeho vnější podoba hluboce mění. Podobně i my křesťané máme být „transformováni“ (metamorphoomai) obnovením své mysli k Písmu. Novou přirozenost nezískáme, když obnovujeme svou mysl, protože jsme již „účastníky božské přirozenosti (2. Petrův 1:4), ale dojde v nás ke změně, kterou my i ostatní můžeme hmatatelně zažít. Křesťané, kteří se transformují z tělesných křesťanů, se všemi viditelnými činnostmi těla, které život styl znamená, být křesťany podobnými Kristu, změnit se takovým způsobem, že ostatní lidé mohou „vidět“ rozdíl. 2. Korintským 3:18 říká totéž, když říká, že křesťané budou „proměněni“ (metamorphoomai) k obrazu Krista. To, že budeme proměněni v „obraz“, nám 

ukazuje, že změna je něco viditelného navenek.

Dalším důvodem, proč morphē v tomto kontextu neodkazuje na esenciální povahu Krista, je to, že pokud smyslem tohoto verše je říci, že Ježíš je Bůh, tak proč to prostě neříct? Pokud je Ježíš Bůh, řekněte to, neříkejte, že má „podstatnou Boží přirozenost“. Bůh má samozřejmě „esenciální přirozenost“ Boha, tak proč by to někdo zmiňoval? Tento verš neříká „Ježíši, byl Bohem“, ale spíše „byl v podobě Boha“. Pavel připomíná Filipanům, že Ježíš zastupoval Otce všemi možnými způsoby.

Co tedy můžeme uzavřít o morphē? Filipská církev se skládala z Židů a obrácených Řeků. Ze Septuaginty a jejich dalších spisů byli Židé obeznámeni s morphē odkazujícím na vnější vzhled, včetně podoby lidí a idolů. Pro Řeky to také odkazovalo na vnější vzhled, včetně měnícího se vnějšího vzhledu jejich bohů a podoby soch. Jediné další použití morphē v Novém zákoně mimo Filipským je v Markovi a tam se vztahuje k vnějšímu vzhledu. Také slova související s morphē jasně odkazují na vnější projev nebo vzhled. Tvrdíme, že skutečný důkaz je jasný: slovo morphē odkazuje na vnější vzhled nebo projev. Ježíš Kristus byl ve vnějším zjevu Boha natolik, že řekl: „Kdo viděl mne, viděl Otce. Kristus vždy plnil Otcovu vůli a ve všech směrech dokonale zastupoval svého Otce.

Schema, jak zdůrazňuje Kittel, může být synonymem pro morphē, ale klade větší důraz na vnější ozdoby než na vnější vzhled a často poukazuje na to, co je ve své podstatě přechodnější, jako je oblečení, které nosíme, nebo vzhled, který máme. jen na krátkou dobu. Jako lidské bytosti máme vždy vnější podobu (morphē) lidských bytostí. Přesto existuje určitý smysl, ve kterém se naše schéma, náš vzhled, neustále mění. Začínáme jako děti, rosteme a vyvíjíme se, pak dospíváme a stárneme. To je natolik případ, že vnější vzhled člověka je jedním z nejčastějších témat konverzace mezi lidmi, když se setkají. Říkáme: „Páni, zhubla jsi“ nebo „Změnila jsi účes“ a poukazujeme i na drobné změny vzhledu.

Stejně jako my ostatní byl Kristus plně člověkem a měl vnější podobu (morphē) člověka. Protože však vždy plnil Otcovu vůli a projevoval zbožné chování a poslušnost, měl proto také vnější „vzhled“ (morphē) Boha. Stejně jako my ostatní se jeho vzhled (schéma) pravidelně měnil. Ve 

Filipským 2:6-8 tedy může být schéma synonymem pro morphē nebo může klást důraz na skutečnost, že vzhled, který měl Kristus jako lidská bytost, byl ve své podstatě přechodný. Znění Filipským 2:6-8 nám nepředstavuje Bohočlověka, se kterým se nikdo z nás nemůže ztotožnit. Představuje nám spíše muže, jako jsme my, který rostl a zestárnul, přesto byl v každé myšlence a skutku tak zaměřen na Boha, že dokonale představoval Otce.

Dalším bodem, který bychom měli učinit, je, že bylo navrženo, že od fráze morphē theou (μορφῇ θεοῦ), tradičně „forma Boha“, je paralela s frází ve Fil. 2.7, morphēdoulou (μορφὴν δούλου), „forma otroka“, že překlad „forma boha“ je lepší než „forma Boha“. Zdá se však pravděpodobnější, že „forma Boha“ je správná, protože tato fráze se řídí předložkou en („v“), což znamená, že podstatné jméno Theos nemusí mít před sebou určitý člen, aby bylo „Bůh“ a to platí zejména ve světle skutečnosti, že druhý Theos ve Fil. 2.6 jasně odkazuje na Boha a ne na „boha“. Řekli bychom „služebník“, protože podstatné jméno je jednotné, ale „Bůh“ je od přírody jednotného čísla, zatímco výraz „a Bůh“ nebo „bůh“ ve skutečnosti mate překlad. Také říkat „forma boha“ by postrádalo smysl tohoto verše, protože neříká, že Ježíš byl „bůh“, takže nepochopil rovnost s Bohem, ale spíše to říká, že byl ve vnější formě. Bůh (jeho činy, jeho autorita, jak bylo vysvětleno výše), přesto nepochopil rovnost s Bohem, svým Otcem.

"považována za rovnost s Bohem není něco, čeho by se mělo chápat." Poté, co řekl, že Kristus byl v podobě Boha, Filipanům 2:6 dále říká, že Kristus „považoval za rovného Bohu, ne za něco, co by se dalo uchopit“. Přeloženo tímto způsobem je tato fráze silným argumentem proti Trojici. Pokud by byl Ježíš Bůh, pak by vůbec nedávalo smysl říkat, že „neuchopil“ rovnost s Bohem, protože nikdo neuchopil rovnost se sebou samým. Pochválit někoho za to, že nehledá rovnost, má smysl jen tehdy, když si rovný není. Někteří trinitáři říkají: „No, byl 

nebo usilovat o rovnost s Otcem." To není to, co verš říká. Říká se, že Kristus neuchopil rovnost s Bohem, což činí tento verš nesmyslným, pokud by byl Bohem. Protože harpagmos nemá z řeckých zdrojů jasný význam, lidé jej definují podle své teologie. Takže například Hawthorne a Martin uvádějí některé příklady toho, jak teologové přemýšleli o harpagmu. Někteří teologové se domnívají, že to znamená 

něco, co „ještě není vlastněno, ale žádoucí, věc, kterou je třeba uchopit, uchopit, jako Adam nebo Satan, každý svým vlastním způsobem, uchopit poté, co byl rovný Bohu.“g S tímto postojem souhlasíme. , ale předpokládá, že Ježíš nebyl Bůh. Trojiční teologové si spíše myslí, že harpagmos znamená něco, čeho je již dosaženo a čeho se máme držet. Pokud by tedy Ježíš byl Bůh, přirozeně by si chtěl tuto pozici udržet, ale místo toho se jí vzdal a záhadně se stal Bohočlověkem. Jiní trojiční teologové se domnívají, že se to týká „nečekaného“, „kusu štěstí“ nebo „šťastného nálezu.“ V takovém případě si Ježíš nemyslel, že být rovný Bohu je něco, co je třeba využít. Jiní teologové přebírají význam ze slovesa, které se nachází v 1. Tes. 4.17 a znamená „náhle uchvácen“ s odkazem na „vytržení“ církve. To vede k velmi nejasnému bodu ve Filipským 2.6, 

jehož podstatou je, že Ježíš měl podobu Boha, ale nemyslel si, že bytí s Bohem bylo „vytržením“, něčím, co pro něj lze udělat, protože to bylo jeho pro začátek přirozenosti. Žádný duch ho nemohl přivést do tohoto stavu. Účelem ukázky výše uvedených výkladů je ukázat, že význam podstatného jména harpagmos není jasný. Místo toho teologové vnášejí do textu svou teologii a vysvětlují harpagmos z hlediska toho, co jim dává smysl vzhledem k tomu, co věří, že odpovídá rozsahu Písma. Nejčastějším způsobem překladu této fráze u trinitářů je však něco blízkého „nepovažoval rovnost s Bohem za něco, co je třeba uchopit“ (ESV, NASB, NAB, NET). Ačkoli to není špatný překlad, výraz „uchopený“ je natolik nejednoznačný, že jeden z jasných aspektů dotyčného slova, harpagmos (#725 ἁρπαγμός), může být přehlédnut. Ačkoli 

přesný význam slova harpagmos není zřejmý, protože se jedná o hapax legomenon, to znamená, že se vyskytuje pouze zde v Novém zákoně a v řecké sekulární literatuře je poměrně vzácný, existuje aspekt tohoto slova, který je jasný v každém použití. Označuje něco, co člověk aktuálně nemá. Když pozorujeme jeho použití v mimobiblické řečtině, objeví se vzorec. Odkazuje na „zabavení majetku“ v Plutarchovi a „cenu, kterou je třeba uchopit“ na to, jak Petr pohlížel na svou blížící se smrt na kříži (citováno v Eusebiovi), a je sémanticky velmi blízké významu harpagmatu, který je použito 18krát v Septuagintě a znamená „kořist“ nebo „zkazit“.i Navíc sloveso s v podstatě stejným kořenem harpagē (# 724 ἁρπαγή) znamená „loupež“ nebo „plenění“.j Ve všech těchto použitích harpagmos a jeho blízcí sémantičtí sousedé se vztahují k něčemu, co člověk ještě nevlastní, spíše se vztahuje k něčemu, co je odebráno, ukradeno nebo získáno. Když tedy trojiční překladatelé jednoduše použijí frázi „něco, co je třeba uchopit“, dalo by se to chápat tak, že to Ježíš již měl, ale když se „vyprázdnil“, jednoduše se vzdal své rovnosti s Bohem. Tím se však míjí význam toho slova. Vztahuje se k něčemu, co v současné době nevlastníme, a proto je nejlepší přeložit myšlenku jako „považovaná za rovnost s Bohem, nikoli za něco, za co je třeba se chopit“, což objasňuje, že Ježíš neměl rovnost s Bohem. Existuje další aspekt tohoto verše, který ještě více upevňuje biblické unitářské chápání. Nedávno Skip Moen, trinitář, poukázal na to, že „ne“ ve Filipským 2.6 se neshoduje se slovesem hēgeomai (#2233 ἡγέομαι; „myslet, uvažovat, uvažovat, počítat“), i když téměř všechny anglickverze to tak mají, ale spíše to jde s podstatným jménem harpagmos. To znamená, že verš nečte: „nepovažoval rovnost s Bohem za něco, čeho je třeba se chopit“ (NIV84), ale spíše by měl znít jako „považoval rovnost s Bohem za něco, za co je třeba se chopit“. Přeloženo to tímto způsobem objasňuje, že to není tak, že by Ježíš jednoduše neuvažoval o rovnosti s Bohem, ale že o tom uvažoval a myslel si, že to není něco, čeho by se měl uchopit. V tomto světle, jak píše Moen, „z toho vyplývá, že Ježíš viděl rovnost s Bohem jako něco nedosažitelného“. Moen pokračuje: „To znamená, že tento verš neříká, že se Ježíš vzdal rovnosti s Bohem dobrovolně, protože to nesloužilo cílům Mesiáše. Říká, že Ježíš nikdy neusiloval o to být rovný Bohu, protože rovnost s Bohem není možná.“k V tomto světle můžeme jasně vidět kontrast mezi Satanem a Kristem (nebo Adamem a Kristem), protože zatímco Satan a Adam byli zaslepeni pýchou a toužili a chtěli být jako Bůh, Kristus zůstal pokorný a zachoval si jasné vědomí, že být rovný Bohu je zcela nedosažitelné a spokojil se s plněním záměru, který s ním Bůh měl, a s radostí plnil vůli Boží.