Tenhle příspěvek není žádný kalkul hrající si s nenávisti kvůli lajkům, jak se to někdo bude snažit "rámovat". Je reakcí na dlouholetý naprosto přehnaný mediální tlak, který se snaží bagatelizovat válečné zločiny a uspořádání po druhé světové válce a udělat z našeho národa, který byl naprosto jednoznačně obětí německé agrese, jakéhosi viníka. Proč to tak je a o co komu jde, se mě neptejte, ale je zcela evidentní, že na významná výročí války se už dlouho pravidelně nepíše o utrpení obětí agresora, ale o zločinech obětí. Naprosto absurdní to je, když ten tlak zesiluje symbolicky na výročí konce války. Možná aby nám ho asocioval nikoliv s vítězstvím nad německým nacismem, ale s nějakou naší vinou.

A tak jsem se začetl do historie toho mírumilovného sudetského spolku, který je zcela neškodný a jde mu jen o naše společné dobro a usmíření, jak se ze všech stran dozvídáme! Dočetli jste se někdy z našich médií něco konkrétnějšího o jeho minulosti? Nemyslím si. Tak si dáme hodinu suplování za naše ctihodné novináře.

Jeho současný vůdce Bernd Posselt vstupoval do tohoto sdružení v sedmdesátých letech, kdy mu šéfoval nějaký pan Becher.

Pan Becher byl, člen NSDAP, blízký spolupracovník Henleina, propagandista ve Wehrmachtu a novinář, podobně jako třeba Erik Tabery z Der Respektu, který ovšem občas napsal něco o tom, že Židi nepatří do árijské společnosti.

V roce 1983 mu byla udělena Evropská Karlova cena Sudetského německého svazu za mimořádné zásluhy o sebeurčení a mezinárodní porozumění.

V názorovém křídle landsmančaftu Witikobund byl zase ještě v roce 2000 Walter Stain - bývalý člen Hitlerjugend, SA, aktivní člen NSDAP (od roku 1933) a vysoký důstojník SS. Po válce se stal bavorským ministrem za stranu vysídlenců, později byl dlouhá léta aktivní ve vedení sudetoněmeckých organizací. Stain se v prosinci 1954 stal bavorským ministrem práce a sociálních věcí (do roku 1962). Byl zodpovědný za najmutí bývalého SS Hauptsturmführera Waltera Hergla jako šéfa advokátní kanceláře a jako osobního řečníka zaměstnával Friedricha Prillera, také bývalého SS Hauptsturmführera. V letech 1986 až 1989 byl Stain spolkovým předsedou Witikobundu. Dostal Bavorský Řád za zásluhy v roce 1961. Na posledním obrázku je fotka jiného Waltra Steina jako postavy ze sovětského filmu Jdi a dívej se pojednávajícího o tom, jak Walter a jeho druzi z SS, což byl i ten skutečný Walter, rozšiřovali Třetí říši upalováním žen a dětí v kostelech. Jenom shoda jmen a shoda, že to byli oba esesáci.

A pak je tu taky Siegfried Zoglmann (1913–2001): Bývalý SS-Obersturmführer a vysoký velitel Hitlerjugend v Protektorátu, spoluzakladatel křídla lansmančaftu Witikobund. Toho můžete vidět na obrázku číslo dva. Okamžitě po nástupu do své funkce vedoucího mládeže NSDAP při úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě se Siegfried Zoglmann začal zabývat germanizací české mládeže a českého obyvatelstva vůbec. Ve svých tezích se například věnoval biologickým zdrojům němectví v Čechách a na Moravě. První poválečné období strávil Zoglmann v ilegalitě. Bál se toho, že pokud by o něj požádalo Československo, mohl mu hrozit trest smrti. Nikdo se ale o něho nezajímal. A tak se stal politikem! Válečný zločinec Siegfried Zoglmann byl nositelem Velkého spolkového záslužného kříže. Byl mu také udělen Čestný list Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

To byli 25 let šéfové a kolegáčci dnešního velkého spojovače Bernda Posselta, který ještě v roce 2015 otevřeně požadoval zrušení dekretů, což ve skutečnosti požaduje dodnes. To už tak bývá, že slušní lidé vstupují do náckovských spolků, spolupracují s válečnými zločinci, které určitě jenom nějakým omylem po válce nikdo nezavřel do kriminálu a u toho se 50 let vizuálně stylizují na Goeringa! Bernd musel zažívat krutá muka, když se každý den musel pohybovat po boku válečných zločinců, ale překonal to! Usmíření!

Představte si, kdyby si Turek nechal narůst knírek jako rakouský malíř a načesal si Posseltovskou patku, určitě by to taky v Der Respektu přešli jako úplnou náhodu! A už úplně vidím, jak by v Der Respektu vůbec ani trochu nikomu nevadilo, kdyby se zjistilo, že Macinka byl v osmdesátých letech blízkým spolupracovníkem bývalého šéfa pražského Gestapa. Vůbec!

Na obrázku dole vidíte ctihodného pana Bechera na sjezdu okrojovaných nostalgiků pod nápisem „Das ganze Deutschland soll es sein“. Oblíbená to větička předválečných Henleinovců, která přeneseně znamená „Německo má být všude tam, kde se mluví německy." Byla pevnou součástí propagandy nacistické Třetí říše. Adolf Hitler a nacisté tento historický verš používali k ospravedlnění své expanzivní politiky a rozbití sousedních států, včetně Československa. Ta fotka je ale z roku 1955.

Kdyby naše porevoluční vlády za něco stály, tak by hned v devadesátých letech s touhle partou válečných zločinců nejenže neuzavírali žádné dohody, ale požadovali by jejich okamžité rozpuštění a vydání zmiňovaných představitelů před soudy, kde by byli souzeni za válečné zločiny.

A vy čecháčci se nechcete usmiřovat! Že se nestydíte!

Hrozní jsme.

Prakticky každá rodina (včetně mojí) tady má někoho, kdo byl v roce 1938 vysídlený, totálně nasazený, nebo skončil v koncentráku a máme se usmiřovat s člověkem, který většinu života spolupracoval bez mrknutí oka s kovanými esesáky. Sice se tváří, že nic nechce, ale v oficiálním programu má požadavek na zrušení Benešových dekretů a odčinění křivdy vyvlastnění.

Pro méně chápavé novodobé Emanuely Moravce a Čurdy. Když byl někdo esesák, nebo šéf Hitlerjugend, nebyl to žádný povinně do Wehrmachtu naverbovaný chudák, co za nic nemohl, jenom plnil rozkazy a před válkou volil sociální demokraty. Byl to kovaný nácek nejhoršího formátu.

A víte co je nejlepší? Za tenhle příspěvek popisující naprosto neuvěřitelnou obludnou situaci, kdy bývalí nacističtí váleční zločinci naprosto bez problémů fungovali v nejvyšší politice sousední země a tady má někdo ještě pocit, že bysme se jim měli omlouvat, mě někdo bude nálepkovat jako nacionalistického nácka. A jsou to přesně ti lidi, co neustále někde vidí domnělé nácky, ale když se objeví ti skuteční, tak se s nimi chtějí strašně kamarádit.