Kolosanům 2:9

V něm totiž tělesně přebývá veškerá plnost božství.

Tvrzení trinitářů

Trinitáři tvrdí, že tento verš naznačuje, že „Ježíš je Bůh“, protože říká, že v něm tělesně přebývá veškerá plnost božství.

Tvrzení vs. fakta

Fakta ukazují, že Pavel odkazuje na oslavený stav Ježíše Krista a na to, jak Bůh tělesně přebývá ve vzkříšeném Ježíši.

Problémy s tvrzením

1. Překlady

„Neboť v něm přebývá veškerá plnost Božství tělesně.“ (Douay-Rheims).

„Neboť v něm přebývá veškerá plnost Božství tělesně“ (ASV).

„Neboť v něm přebývá veškerá plnost Božství tělesně“ (KJV).

„Neboť v něm přebývá tělesně celá plnost božství.“ (ESV).

„Neboť v Kristu přebývá tělesně celá plnost božství.“ (NIV).

„Neboť v něm přebývá tělesně celá plnost božství.“ (NAB).

„Neboť v něm přebývá tělesně celá plnost božství.“ (NASB).

Neboť v něm přebývá tělesně celá plnost božství (NRSV).

„Neboť v něm přebývá tělesně celá plnost božství“ (RSV),

2. Theotēs

Starší překlady překládají řecké slovo theotēs jako „Božství“. Z neznámého důvodu si mnoho laiků věřících v Trojici myslí, že toto konkrétní slovo implikuje pojem trojjediného Boha. Ale tento názor je prostě mylný. Toto slovo jednoduše znamenalo „Božství“ a nebylo to konkrétní slovo používané pro pojem trojjediného Boha. V moderní angličtině bychom stejnou myšlenku vyjádřili slovem „božství“ nebo „božskost“ v kvalitativním smyslu. Pavel zde říká, že podstata Boha Ježíše Krista přebývá ve vzkříšeném Ježíši tělesně. Slovo theotes se nevztahuje na „kdo“, ale na „co“.

3. Nesrovnalost v trojiční doktríně

O co se trojičníci vlastně snaží? Text říká, že v něm přebývá plnost božství v těle. Jeho tělo je jeho lidská přirozenost. Na jedné straně trojičníci tvrdí, že Ježíšovo tělo je jeho lidskost. Na druhé straně zde tvrdí, že je tělesně „Bohem“. Jeho božská přirozenost a jeho lidská přirozenost jsou ve jejich vlastní doktríně dvě odlišné a rozdílné věci. Ale zde je to, jako by chtěli tvrdit, že jeho lidská přirozenost („tělesná“) je božství. V trojiční doktríně můžete říci, že božská identita je božství, ale nemůžete říci, že jeho lidská přirozenost je božství. Na kříži neviselo božství, ale lidství. Toto tvrzení nedává žádný smysl a je v rozporu s jejich vlastní doktrínou.

4. Chybné předpoklady trinitářů

Trinitáři bezohledně předpokládají, že tento verš lze vztáhnout na Ježíše „v dnech jeho těla“ (Žid 5:5), a činí tak běžně, i když Pavel říká, že již neznáme Krista podle těla (2 Kor 5:16). Kontext však bezpochyby ukazuje, že Pavel zjevně odkazuje na vzkříšeného Krista.

5. Kolosanům 1:19

V Kolosanům 1:19 se Pavel odkazuje na totéž, když říká: „v něm se rozhodla přebývat veškerá plnost“. Z kontextu je jasné, že se odkazuje na oslaveného Krista, „prvorozeného z mrtvých“.

6. Kolosanům 2:10 a Efezanům 3:19

Hned následující verš naznačuje, že Kolosané byli stvořeni, aby v nich přebývala plnost božství. Samozřejmě bychom nepředpokládali, že jsou Bohem. A opět v Efezanům 3:19 Pavel říká: „abyste byli naplněni veškerou plností Boží.“ Nepředpokládali bychom, že to znamená, že věřící jsou Bohem.

7. Neříká se zde, že Ježíš JE božství.

Tento verš neříká, že Ježíš JE božství. Říká, že v něm PŘEBÝVÁ veškerá plnost božství. Bůh Otec přebývá ve věřících (J 14:23). To neznamená, že věřící JSOU Bohem. Věřící jsou „účastníky božské přirozenosti“ (2 Petr 1:4). To neznamená, že JSOU Bohem.

1. Pavel se konkrétně odkazuje na VZKŘÍŠENÉHO Krista.

Kontext Koloským 2:9 jasně ukazuje, že Pavel se odkazuje na VZKŘÍŠENÉHO Krista.

a. Pavel se odkazuje na Krista v přítomném čase, což znamená, že se odkazuje na vzkříšeného Krista.

V něm totiž přebývá tělesně veškerá plnost božství a v něm jste byli naplněni, a on je hlavou veškeré vlády a moci, a v něm jste byli také obřezáni obřízkou, která není rukou učiněná...

b. Pavel také zdůrazňuje, že v Kristu přebývá tělesně veškerá plnost božství, protože mluví k členům Kristova těla a ukazuje jim, co je jejich v Kristu: „ale tělo je Kristus“ (2:17). Kristovo tělo jsou ti, kteří jsou „v“ vzkříšeném Kristu.

V něm totiž přebývá tělesně veškerá plnost božství a v něm jste byli naplněni, a on je hlavou veškeré vlády a moci, a v něm jste byli také obřezáni obřízkou, která není rukou učiněná...

Pavel také říká Kolosanům, že byli „naplněni“ v Kristu. To se může vztahovat pouze k naplnění ve vzkříšeném Kristu.

c. Když Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých, povýšil ho daleko nad veškerou „vládu a moc“ a podřídil mu všechny věci (1 Kor 15:27; Žid 2:5-9). Z tohoto důvodu jsou všechny věci (doslova) sjednoceny v Kristu (Ef 1:9-10), o čemž Pavel hovoří zde v Koloským 2:10.

V něm totiž přebývá tělesně veškerá plnost božství a v něm jste byli naplněni, a on je hlavou veškeré vlády a moci a v něm jste byli také obřezáni obřízkou, která není rukou učiněná...

Opět je zcela jasné, že Pavel odkazuje na vzkříšeného Krista.

d. Pavel vysvětluje, že Kolosané byli vzkříšeni z mrtvých spolu s Kristem.

V něm totiž přebývá tělesně veškerá plnost božství a v něm jste byli naplněni, a on je hlavou veškeré vlády a moci, a v něm jste byli také obřezáni obřízkou, která není rukou vykonaná. Odložili jste tělo hříchu obřízkou Kristovou; 12 byli jste s ním pohřbeni křtem, v němž jste byli také vzkříšeni skrze víru v působení Boha, který ho vzkřísil z mrtvých. Když jste byli mrtví ve svých přestoupeních a v neobřízce svého těla, učinil vás spolu s ním živými...

Bezprostřední kontext nenechává absolutně žádné pochybnosti o tom, že Pavel konkrétně odkazuje na vzkříšeného Krista. Proto není žádný důvod zneužívat tento text k odkazování na neukřižovaného Ježíše v době jeho pozemského života.

2. Stejná PLNOTA božství přebývá ve všech pravých křesťanech

Hned v následujícím verši Pavel říká Kolosanům, že jsou v Kristu naplněni:

V něm totiž přebývá tělesně veškerá plnost božství a v něm jste byli naplněni.

Řecké slovo použité ve verši 10 je plēroō, což je slovesná forma podstatného jména plērōma použitého ve verši 9. Jedná se o slovesnou a podstatnou formu stejného řeckého pojmu. Pavel říká v podstatě totéž v dopise Efezským:aby Kristus přebýval ve vašich srdcích skrze víru; a abyste, zakořeněni a zakotveni v lásce, byli schopni spolu se všemi svatými pochopit, jaká je šířka, délka, výška a hloubka, a poznat Kristovu lásku, která přesahuje poznání, abyste byli naplněni až po celou plnost Boží. Efezským 3:17-19.

Kolosané také měli v sobě plnost božství. Mít plnost Boží neznamená, že JSTE Bůh. Znamená to, že v vás přebývá plnost Ducha Božího. Veškerá plnost božství, plnost Boží, byla v Ježíši tělesně. Veškerá plnost božství byla také v Kolosanech. Kolosané byli „účastníky božské přirozenosti“ (2. Petr 1:4), což znamená, že jsou „účastníky Ducha“ (Žid 1:4), a tak jsou naplněni vzkříšeným Kristem. Vzkříšený Kristus křtí Duchem Svatým, protože byl vzkříšen, aby byl „oživujícím Duchem“ (1 Korinťanům 15:45); Pán JE Duch (2 Korinťanům 3:17; 4:5). Být „v Kristu“ znamená být ve vzkříšeném životě Ježíše, který byl vzkříšen v Duchu svatosti (Římanům 1:4). Už neznáme Krista podle těla, ale Krista podle Ducha (2 Kor 5:16; 1 Petr 3:18). Duch přebývá v Kristově těle, to znamená v těch křesťanech, kteří tvoří jeho tělo. Jsou naplněni ve vzkříšeném Kristu, protože plnost toho Ducha přebývá ve vzkříšeném Ježíši tělesně.

3. Plnost poznání a moudrosti

Ve svém prvním listě Korinťanům Pavel vysvětluje, že „Boží moudrost“ nám je zjevena v Duchu. Duch nám odhaluje samotné hlubiny Boha. A právě o tom 

Pavel hovoří v Koloským 2:9. Všimněte si kontextu:

k veškerému bohatství, které pochází z plné jistoty porozumění poznání tajemství Boha a Krista, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Říkám to, aby vás nikdo nesvedl přesvědčivými argumenty... Dbejte na to, aby vás nikdo nezajal filosofií a prázdným klamem podle lidské tradice, podle základních principů světa, a ne podle Krista. V něm totiž přebývá v těle veškerá plnost božství...

Pavel zde zdůrazňuje, že veškerá plnost Božího poznání a moudrosti nám je zjevena skrze Ducha, když jsme v Kristu, protože veškerá ta plnost přebývá ve vzkříšeném Kristu, který byl tělesně oděn a naplněn Duchem živého Boha, když vstal z mrtvých. Duch přebývá ve vzkříšeném Ježíši tělesně a to je samo o sobě plnost božství, protože Duch nám sděluje všechny poklady Boha a nebe. Všimněte si, co řekl Pavel:

„Plnost“, kterou má Pavel na mysli, je konkrétně plnost moudrosti a poznání, kterou máme v Kristu, a zmiňuje to Kolosanům, aby si uvědomili, že se nemusí nechat svést lidmi a jejich filozofiemi. Tato plnost pochází od Ducha v nás a platí to i pro Ježíše „tělesně“, protože jeho ukřižované tělo bylo „pohlceno“ Duchem, když vstal z mrtvých, takže je tělesně „oživujícím Duchem“.

Porovnejte také následující dva úryvky z Kolosanům a všimněte si, jak má Pavel podobné myšlenky:

neustále se za vás modlíme a prosíme, abyste byli naplněni poznáním Jeho vůle ve vší duchovní moudrosti a porozumění, abyste žili způsobem hodným Pána, aby se mu ve všem líbili, nesli ovoce v každém dobrém skutku a rostli v poznání Boha; posilováni veškerou mocí podle jeho slavné síly, abyste dosáhli veškeré vytrvalosti a trpělivosti; s radostí děkujeme Otci, který nás způsobil hodnými podílu na dědictví svatých ve světle. 1:9-12.

a

ke všem bohatstvím, která pocházejí z PLNÉ jistoty porozumění poznání tajemství Boha a Krista, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal přesvědčivými argumenty... Proto, jak jste přijali Krista Ježíše, Pána, tak v něm choďte, pevně zakořeněni a nyní v něm budováni a upevňováni ve víře, tak jak jste byli poučeni, a přetékající vděčností. Dbejte na to, aby vás nikdo nezajal filosofií a prázdným klamem podle lidské tradice, podle základních principů světa, a ne podle Krista. V něm totiž přebývá tělesně veškerá PLNOTA božství a v něm jste naplněni...

4. Účastníci božské přirozenosti

Věřící jsou „účastníky božské přirozenosti“ (2. Petr 1:4), protože jsou „účastníky Ducha svatého“. Proto v nich přebývá stejná plnost božství, jaká přebývá v Ježíši v těle. Křesťané mají v sobě plnost Boží v podobě Ducha svatého, který přebývá v jejich srdcích. Ale Kristus má v sobě plnost Boží v tělesné podobě, protože je tělesně oslaven. Jeho ukřižované tělo bylo pohlceno a oděno Duchem svatým Božím. Ukřižované tělo je tělo, které bylo oděno nesmrtelností Ducha, který dává život. Z tohoto důvodu je vzkříšený Ježíš životodárným Duchem (1 Kor 15:45); Pán je Duch (2 Kor 3:17) a my jsme proměňováni do stejného obrazu od slávy k slávě (2 Kor 3:17-18). A všichni věřící budou mít stejný obraz, až vstanou z mrtvých (1 Kor 15:49). Křesťané, tělo Kristovo, mají tuto stejnou plnost, protože Ježíš byl vzkříšen v těle, aby se stal životodárným Duchem. Jako takoví jsou účastníky božské přirozenosti a budou mít v sobě celou plnost božství, když budou vzkříšeni. To je to, co znamená pravé synovství.

Závěr

Tvrzení o Trojici je postaveno na písku, na falešném předpokladu. Stoupenci Trojice jednoduše předpokládají, že pokud v Kristu přebývá veškerá plnost božství, pak máme 

nějak předpokládat, že je Bohem podle své identity. Avšak i Kolosané měli v sobě plnost Boží, protože jsou členy Kristova těla. Plnost, o které je zde řeč, je bohatství nebes, které máme v Duchu Božím přebývajícím v nás, poklady moudrosti a poznání.

Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebesích v Kristu.

Kol 1:15-16:

On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

1. Stejně jako u všech dobrých biblických výkladů je důležité vzít v úvahu kontext veršů a důvod, proč byly napsány a umístěny právě na daném místě. Čtení knihy Kolosanům odhaluje, že kolosenská církev ztratila své zaměření na Krista. Někteří věřící v Kolosech v praxi opustili své spojení s Hlavou, Ježíšem Kristem, a někteří byli dokonce vedeni k uctívání andělů (2:18 a 19). Situace v Kolosech vyžadovala důrazné připomenutí Kristova vedení nad jeho církví, a právě to poskytl list Kolosanům.

2. Tyto verše nemohou potvrzovat Trojici, protože začínají tím, že Kristus je „obrazem [eikon] neviditelného Boha“. Kdyby byl Kristus „Bůh“, pak by to verš jednoduše řekl, místo toho, že je „obrazem“ Boha. Otec je na desítkách míst jasně nazýván 

„Bohem“ a toto by bylo vhodné místo, kde by se dalo říci, že Ježíš je Bůh. Místo toho se nám říká, že Kristus je obrazem Boha. Pokud je jedna věc „obrazem“ jiné věci, pak „obraz“ a „originál“ nejsou totéž. Otec je Bůh, a proto neexistuje žádný verš, který by Otce nazýval obrazem Boha. Nazývat Ježíše obrazem Boha krásně ladí s jeho výrokem: „Kdo viděl mě, viděl Otce“ (Jan 14:9 a 10).

Existují teologové trinitáři, kteří tvrdí, že slovo eikon (z něhož pochází anglické slovo „icon“, což znamená „obraz“ nebo „zobrazení“) znamená v Koloským „projev“ a že Kristus je projevem Boha. Domníváme se, že tento závěr je neopodstatněný. Slovo eikon se v Novém zákoně vyskytuje 23krát a je zjevně používáno ve smyslu „obraz“ v běžném slova smyslu. Používá se pro obraz Caesara na minci, pro modly, které jsou umělými obrazy bohů, pro věci ze Starého zákona, které byly pouze obrazem reality, kterou máme dnes, a pro „obraz“ šelmy, který se vyskytuje v Zjevení.

2 Korinťanům 3:18 říká, že křesťané jsou proměňováni do „podoby“ Pána, když odrážíme jeho slávu. Všechny tyto verše používají slovo „podoba“ v běžném smyslu, tj. jako zobrazení oddělené od originálu. 1 Korinťanům 11:7 říká: „Muž by neměl zakrývat svou hlavu, protože je podobou a slávou Boží.“ Stejně jako je Kristus nazýván obrazem Božím, tak i muži jsou nazýváni obrazem Božím. Nejsme tak přesným obrazem jako Kristus, protože jsme poznamenáni hříchem, ale přesto nás Bible nazývá „obrazem“ Božím. Slovní formulace o tom, že jsme obrazem Božím, je tedy pro nás stejná jako pro Krista. Trváme na tom, že slova v Božím slově musí být čtena a chápána v jejich běžném nebo obvyklém významu, pokud neexistuje dobrý důvod pro změnu tohoto významu. 

V tomto případě je běžný význam slova „obraz“ „podobnost“ nebo „podobnost“ a v Novém zákoně se tak používá pokaždé. Kdyby slovo „obraz“ v té době získalo nový význam ve vztahu ke Kristu, Bible by nám to jistě sdělila. Jelikož tomu tak není, tvrdíme, že použití slova „obraz“ je stejné, ať už se vztahuje k obrazu na minci, obrazu boha, nebo k Kristu a křesťanům jako obrazu Božímu.

3. Bůh delegoval na Krista svou moc tvořit. Efezským 2:15 odkazuje na Krista, který stvořil „jednoho nového člověka“ (svou církev) z Židů a pohanů. Tím, že vylil dar Ducha svatého na každého věřícího (Skutky 2:33 a 38), stvořil Pán Ježíš v každém z nich něco nového, totiž „nového člověka“, jejich novou přirozenost (2 Kor. 

5:17; Gal. 6:15; Ef. 4:24).

4. Církev Kristova byla zcela novým útvarem, který Kristus stvořil z Židů a pohanů. Musel také vytvořit strukturu a pozice, které by jí umožnily fungovat, a to jak ve světě duchovním (pozice pro anděly, kteří by sloužili církvi – viz Zj 1,1, „jeho anděl“), tak ve světě fyzickém (pozice a služby zde na zemi – viz Ř 12,4-8; Ef 4:7-11). Bible popisuje tyto fyzické a duchovní skutečnosti výrazem „věci na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné“ (1:16).

5. Mnoho lidí si myslí, že protože Kolosanům 1:16 říká: „Neboť skrze něho bylo stvořeno všechno“, musí být Kristus Bohem, ale celý verš je třeba číst pozorně a s porozuměním pro použití slov a řečnických figur. Studium legitimních řečnických figur je složité a nejlepší práce, 

kterou známe, byla napsána v roce 1898 E. W. Bullingerem. Nese název Figures of Speech Used in the Bible (Řečnické figury používané v Bibli) a je snadno dostupná, protože byla mnohokrát přetištěna.

Za prvé, student Bible (a vlastně i jazyka a života) si musí být vědom toho, že když se používá slovo „všechny“ (nebo „každý“ či „všechno“), často se používá v omezeném smyslu. Lidé ho takto používají v běžné řeči v zemích a jazycích po celém světě. Já (John S.) jsem to zažil právě před pár dny. Bylo pozdě v noci a já jsem si před spaním chtěl dát sušenku. Když jsem řekl své ženě, že chci sušenku, odpověděla: „Děti snědly všechny sušenky.“ Samozřejmě, že naše děti nesnědly všechny sušenky na světě. Implicitním kontextem byly sušenky v domě a naše děti je snědly všechny. To je dobrý příklad použití slova „všechny“ v 

omezeném smyslu a Bible ho používá stejným způsobem.

Například když Absalom svolal radu proti svému otci Davidovi, 2. Samuelova 17:14 říká, že „všichni muži Izraele“ se shodli na radě. „Všichni“ muži Izraele tam nebyli, ale verš znamená „všichni“, kteří tam byli. Dalším příkladem je Jeremjáš 26:8, kde se píše, že „všichni lidé“ se chopili Jeremjáše, aby ho zabili, ale z kontextu je zcela jasné, že „všichni lidé“ tam ani nebyli a ti, kteří přišli na místo později, chtěli Jeremjáše propustit. 1 Jan 2:20 (KJV) říká o křesťanech: „vy víte všechno“. Jistě neexistuje žádný křesťan, který by skutečně věřil, že ví všechno. Tato fráze používá omezený význam slova „všechno“, který je určen kontextem.

Jde o to, že kdykoli čteme slovo „všechno“, 

musíme se rozhodnout, zda je použito v širším smyslu „všechno ve vesmíru“, nebo v užším smyslu „všechno v určitém kontextu“. Domníváme se, že v Koloským 1:16 je na místě užít úzký význam, a další důkazy pro to uvádíme v bodě 6 níže (více o omezeném významu slova „všechno“ viz poznámka k Janovi 2:24).

6. Důležitý stylistický prostředek v Koloským 1:16 se nazývá „obklopení“. Bullinger poznamenává, že Řekové tento stylistický prostředek nazývali epanadiplosis, zatímco Římané jej označovali jako inclusio (str. 245), a na několika stránkách uvádí příklady z Bible, které tento stylistický prostředek dokládají. Píše: „Když se tento stylistický prostředek používá, označuje, že to, co je řečeno, je dokončeno v jednom úplném kruhu... což dává úplnost učiněnému výroku.“ S tímto 

na paměti si všimněte, že fráze „všechno bylo stvořeno“ se vyskytuje na začátku a na konci verše a obklopuje seznam stvořených věcí: „Neboť skrze něho bylo stvořeno všechno: věci na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, ať už trůny, mocnosti, vládci nebo autority; všechno bylo stvořeno skrze něho a pro něho.“ Věci, které jsou „stvořeny“, nejsou kameny, stromy, ptáci a zvířata, protože ty byly stvořeny Bohem. 

Tyto věci, „trůny, mocnosti, vládci a autority“, jsou mocnosti a pozice, které Kristus potřeboval k řízení své církve, a byly jím za tímto účelem stvořeny. Obrazné vyjádření známé jako „obklopující“ nám pomáhá identifikovat správný kontext „všech věcí“ – že se jedná o užší význam slova „všechny“ a odkazuje na věci potřebné k správě církve.

7. Fráze ve verši 17, že „on je před všemi věcmi“, byla použita k pokusu dokázat, že Ježíš existoval před vším ostatním. Slovo „před“ (zde pro) se však může vztahovat na čas, místo nebo pozici (tj. nadřazenost). To nás vede k závěru, že smyslem celé této části je ukázat, že Kristus je „před“, tj. „nadřazený“ všem věcem, jak říká verš. Kdyby někdo trval na tom, že se jedná o čas, poukázali bychom na to, že v následujícím verši je Kristus „prvorozený“ z mrtvých, a tedy „před“ svou církví jak v čase, tak v postavení.

1Jan 1:1: "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života."

„počátek“.

Někdy se stane, že někoho zmate slovo „počátek“ ve verši 1 a domnívá se, že odkazuje na skutečnost, že Ježíš byl s Bohem „na počátku“. Slovo „počátek“ je v řečtině velmi flexibilní, stejně jako v angličtině, a odkazuje na počátek toho, o čem se v daném kontextu hovoří. K objasnění tohoto pojmu může posloužit příklad v angličtině. Pokud náš přítel vejde do kina po začátku filmu, posadí se vedle nás a řekne: „Zmeškal jsem začátek, pověz mi, co se stalo“, nemyslíme si, že zmeškal začátek stvoření. Význam slova „začátek“ je určen kontextem.

Než se zmíníme o některých věcech, na které se v Písmu vztahuje pojem „počátek“, měli bychom si uvědomit, že řecké slovo přeložené jako „počátek“ v 1. Janově 1:1 je archē (#746 ἀρχή), které samo o sobě má mnoho významů. Mezi významy slova archē patří první osoba nebo věc v řadě, začátek, vůdce (osoba); první místo, vláda nebo magistrát (úřad); původ nebo aktivní příčina něčeho; a krajní bod něčeho.a

Ve svém použití v Písmu jako „začátek“ se archē vztahuje k mnoha věcem, včetně: lidského rodu (Matouš 19:4); Velkého soužení (Matouš 24:8), světa (Matouš 24:q21); Dobré zprávy o přítomnosti a poselství Ježíše (Marek 1:1); znamení, která Ježíš učinil (Jan 2:11); Ježíšovo veřejné působení (Jan 15:27); začátek Ježíšova učení apoštolů (Jan 16:4); křesťanskou církev (Skutky 11:15); raný 

život Pavla (Skutky 26:4); misijní činnost Pavla (Filipským 4:15); založení země (Židům 1:10); učení o spasení Ježíšem Kristem (Židům 2:3); o stvoření (2. Petr 3:4); a o hříchu (1. Jan 3:8).

Také existují případy, kdy není přesně jasné, na co se „počátek“ vztahuje. Například 1. Janův 3:11 odkazuje na poselství, které lidé slyšeli „od počátku“. Obvykle se předpokládá, že to znamená od první chvíle, kdy začali slyšet něco o evangeliu, ale mohlo by se jednat i o obecnější použití, odkazující na počátek učení evangelia o Ježíši Kristu, jak je použito v Markovi 1:1.

Tak je tomu i zde v 1. Janově 1:1; použití slova „počátek“ není jasně definováno; s největší pravděpodobností se však vztahuje na začátek Ježíšova působení.

„my“. Slovo „my“, s nímž Jan píše, není specifikováno, ale jedná se o lidi, kteří byli s Ježíšem a viděli ho, slyšeli ho a dotýkali se ho, a nyní, o několik let později, jsou stále spojováni s apoštolem Janem. Skutečnost, že Jan nespecifikuje „my“, naznačuje, že jeho tehdejší publikum vědělo, kdo jsou, takže můžeme s jistotou předpokládat, že se jednalo o některá z „velkých jmen“ rané církve.

Thayerův řecko-anglický lexikon, sloveso „ἀρχή“.

https://revbible.com/comm/1-John/chapter1/1

2. Kor 6:16

uprostřed nich.“

Řecký výraz doslovně znamená „žít v nich (nebo „mezi nimi“), ale překlad by měl odrážet to, co se skutečně stalo, tedy že Bůh žil „uprostřed“ nich ve svatyni a poté v chrámu. Bůh tedy žil uprostřed nich a také „chodil“ nebo se pohyboval mezi nimi.

Jan 2:19

Zbořte tento chrám a za tři dny ho postavím. (NASB)

1. Mnoho veršů jasně uvádí, že to byl Otec, kdo vzkřísil Ježíše, a Bible si nemůže protiřečit.

2. Ježíš mluvil k Židům poté, co převrátil jejich stoly a vyhnal jejich zvířata z chrámu. Bylo to poprvé ze dvou případů, kdy tak učinil, a tato událost se stala na začátku jeho služby. Podruhé to udělal na konci své služby a tato událost je zaznamenána v jiných evangeliích. Židé byli rozhněvaní a nevěřící a Ježíš mluvil v zahalených výrazech, takže evangelium podle Jana musí dodat: „ale on mluvil o chrámu svého těla“, (Jan 2:21 – NASB), aby čtenář nebyl zmatený. Jelikož Ježíš stál ve skutečném chrámu, když řekl: „Zbořte tento chrám“, 

přirozeným předpokladem by bylo to, co si mysleli jeho posluchači, že mluvil o chrámu, ve kterém v tu chvíli stál.

3. Skutečnost, že Ježíš mluvil v zahalených výrazech k nevěřícímu publiku, by nás měla přimět k opatrnosti při vytváření doktríny na základě tohoto verše, zejména když mnoho jiných jasných veršů říká, že Otec vzkřísil Ježíše. Například 1. Korinťanům 6:14 uvádí: „Svou mocí Bůh vzkřísil Pána z mrtvých.“ Ježíš nebyl v situaci, kdy učil, když mluvil. Nálady byly vzrušené a Židé byli proti Ježíši tak jako tak. Bylo běžné, že Ježíš mluvil způsobem, kterému nevěřící nerozuměli. I při letmém čtení evangelií najdeme řadu případů, kdy Ježíš mluvil a nevěřící, kteří ho poslouchali (a někdy i učedníci), byli zmateni tím, co řekl.

4. Víme, že Ježíš mluvil v narážkách, ale co tím myslel? Téměř jistě měl na mysli skutečnost, že on sám byl nakonec zodpovědný za své vzkříšení. Jak to? Ježíš byl zodpovědný za to, aby se udržel „bez poskvrny a vady“ a plně se podřídil vůli Otce. V tomto smyslu byl jako každá jiná oběť. Oběť, která měla vadu, byla pro Pána nepřijatelná (Lev. 22:17-20; Mal. 1:6-8). Jelikož se tato událost v Janově evangeliu odehrála na začátku jeho služby, věděl, že ho čeká dlouhá a těžká cesta a že poslušnost nebude snadná. Kdyby se odvrátil od Boha, protože se mu nelíbilo, co mu Bůh řekl, aby udělal, nebo kdyby byl pokoušen až k hříchu, jeho hřích by byl „vadou“, která by ho diskvalifikovala jako dokonalou oběť. Pak by nemohl zaplatit za hříchy lidstva a nedošlo by k vzkříšení. Čtenář si musí uvědomit, že Ježíš nešel do chrámu a nepřevrátil stoly s penězi proto, že „se mu zrovna chtělo“. Jan 2:17 

naznačuje, že naplňoval proroctví Starého zákona a vůli Boží, což vždy činil. Kdyby nenaplnil proroctví z Žalmu 69:9, nenaplnil by celý zákon a byl by diskvalifikován z možnosti zemřít za hříchy lidstva. Jeho osud byl tedy v jeho vlastních rukou a mohl říci: „Já ho pozvednu.“

5. V řeči je běžné, že pokud má někdo v něčem zásadní podíl, mluví se o něm, jako by danou věc udělal. Víme, že Ježíše ukřižovali římští vojáci. Říkají to evangelia a víme, že Židé by to neudělali, protože kontakt s Ježíšem by je znečistil. Přesto Petr řekl židovským vůdcům: „Vy jste ukřižovali Pána“ (Skutky 5:30). Každý chápe, že Židé hráli zásadní roli v ukřižování Ježíše, takže v jistém smyslu ho skutečně ukřižovali, i když sami neprovedli tu špinavou práci. Podobný příklad ze Starého zákona najdeme v 2. Samuelově 5 

a 1. Paralipomenon 11. David a jeho muži útočili na jebuzejské město Jeruzalém. Zápis jasně uvádí, že David poslal své muže napřed do města, aby bojovali, a dokonce nabídl pozici generála tomu, kdo jako první vstoupí do města. Zápis však říká: „David dobyl pevnost Sion.“ Samozřejmě víme proč. David sehrál klíčovou roli při dobytí Jeruzaléma, a proto Písmo říká, že jej dobyl. Stejný typ formulace, který je tak běžný v Bibli a vlastně ve všech jazycích, použil i Ježíš. Vzkřísil své tělo, tj. sehrál klíčovou roli v jeho vzkříšení.

6. Kristus věděl, že svými myšlenkami a činy může zaručit své vlastní vzkříšení tím, že bude bezhříšně poslušný až do smrti. To Bohu umožnilo legálně splnit svůj slib vzkříšení Krista, který byl bez hříchu a proto si nezasloužil smrt, „mzdu za hřích“.

https://www.biblicalunitarian.com/verses/john-2-19

Barclay Daily Study Bible (NT)

Jan 1:1-18

Na počátku světa bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Toto Slovo bylo na počátku u Boha. On byl ten, skrze nějž všechno povstalo, a nic na tomto světě nepovstalo bez něho. V něm byl život a život byl světlem lidí. Světlo svítí ve tmě, protože tma ho nikdy nemohla přemoci. Vyšel muž poslaný od Boha jménem Jan. Přišel jako svědek, aby vydal svědectví o světle, aby skrze něj všichni uvěřili. On sám nebyl tím světlem, ale jeho úkolem bylo vydávat svědectví o světle. On byl to skutečné světlo, které svým příchodem na svět dává světlo každému člověku. Byl na světě, a ačkoli svět byl stvořen jím, svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního domu, ale jeho vlastní lidé ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, těm, kdo věří v jeho jméno, dal moc stát se dětmi Božími. Ti se nenarodili z krve, ani z lidského popudu, ani z lidské vůle, ale jejich narození bylo z Boha. Slovo se stalo osobou a přebývalo v nás, plné milosti a pravdy. A my jsme spatřili jeho slávu, slávu, jakou dostává od svého otce jediný syn. Jan byl jeho svědkem, neboť zvolal: „Toto je ten, o kterém jsem vám řekl: Ten, který přichází po mně, byl přede mnou, protože byl dříve než já. Z jeho plnosti jsme všichni čerpali a přijali jsme milost za milostí, protože to byl zákon, který byl dán skrze Mojžíše, ale milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Je to jediný, ten, který je Bůh, ten, který je v náručí Otce, který nám pověděl všechno o Bohu.“

Tuto pasáž budeme dále studovat v krátkých částech a podrobně; ale než to uděláme, musíme se pokusit pochopit, co se Jan snažil říct, když popisoval Ježíše jako Slovo.

Slovo se stalo tělem (Jan 1:1-18 pokračování)

První kapitola čtvrtého evangelia je jedním z největších dobrodružství náboženského myšlení, jakých kdy lidská mysl dosáhla.

Netrvalo dlouho a křesťanská církev se setkala s velmi základním problémem. Začalo to v judaismu. Na počátku byli všichni její členové Židé. Ježíš byl lidským původem Žid a ve všech ohledech, s výjimkou krátkých návštěv oblastí Tyru a Sidonu a Dekapole, nikdy nebyl mimo Palestinu. Křesťanství začalo mezi Židy; a proto nevyhnutelně mluvilo židovským jazykem a používalo židovské myšlenkové kategorie.

Ale ačkoli bylo kolébkou judaismu, velmi brzy se rozšířilo do širšího světa. Během třiceti let od Ježíšovy smrti procestovalo celou Malou Asii a Řecko a dorazilo do Říma. Do roku 60 n. l. muselo v církvi připadat sto tisíc Řeků na každého Žida, který byl křesťanem. Židovské myšlenky byly Řekům zcela cizí. Abychom uvedli alespoň jeden výjimečný příklad, Řekové nikdy neslyšeli o Mesiáši. Samotný střed židovského očekávání, příchod Mesiáše, byl pro Řeky zcela cizí myšlenkou. Samotná kategorie, v níž židovští křesťané chápali a prezentovali Ježíše, pro ně nic neznamenala. Zde tedy spočíval problém – jak mělo být křesťanství prezentováno řeckému světu?

Historik Lecky jednou řekl, že pokrok a šíření jakékoli myšlenky závisí nejen na její 

síle a vlivu, ale i na predispozici k jejímu přijetí v době, které je prezentována. Úkolem křesťanské církve bylo vytvořit v řeckém světě predispozici k přijetí křesťanského poselství. Jak to vyjádřil E. J. Goodspeed, otázka zněla: „Musí být Řek, který se zajímá o křesťanství, veden židovskými mesiášskými myšlenkami a židovským způsobem myšlení, nebo lze najít nějaký nový přístup, který by promlouval z jeho zázemí k jeho mysli a srdci?“ Problém byl v tom, jak prezentovat křesťanství takovým způsobem, aby mu Řek rozuměl.

Kolem roku 100 n. l. žil v Efezu muž, kterého tento problém fascinoval. Jmenoval se Jan. Žil v řeckém městě. Zabýval se Řeky, pro které byly židovské myšlenky cizí, nesrozumitelné a dokonce i hrubé. Jak mohl najít způsob, jak těmto Řekům prezentovat křesťanství způsobem, který by přivítali a pochopili? Najednou ho napadlo řešení. V řeckém i židovském myšlení existovalo pojetí slova. Bylo to něco, co by se dalo vypracovat tak, aby odpovídalo dvojímu světu řeckých Židů. Bylo to něco, co patřilo k dědictví obou ras a čemu obě mohly rozumět.

Začněme tedy pohledem na dvě pozadí pojetí slova.

Židovské pozadí

V židovském pozadí k myšlence slova přispívaly čtyři prvky.

(i) Pro Žida bylo slovo mnohem víc než pouhý zvuk; bylo to něco, co mělo nezávislou existenci a která skutečně dělala věci. Jak to vyjádřil profesor John 

Paterson: „Mluvené slovo pro Hebrejce bylo děsivě živé... Byla to jednotka energie nabitá silou. Letí jako kulka k palbě.“ Právě z tohoto důvodu byla hebrejština šetrná na slova. Hebrejská řeč má méně než 10 000; řecká řeč jich má 200 000:

Moderní básník vypráví, jak jednou vykonavatel hrdinského činu nebyl schopen jej sdělit svým spolukmenovým spoluobčanům pro nedostatek slov. Načež povstal muž „postižený nezbytnou magií slov“ a vyprávěl příběh slovy tak živými a dojemnými, že „slova ožila a procházela se v srdcích jeho posluchačů“. Slova básníka se stala mocí. Historie má mnoho příkladů tohoto druhu.

Když John Knox kázal v dobách reformace ve Skotsku, říkalo se, že hlas tohoto jednoho muže vložil do srdcí jeho posluchačů více odvahy než deset tisíc trubek, které jim hřměly v uších. Jeho slova na lidi působila hluboko. V dobách Francouzské revoluce napsal Rouget de Lisle Marseillaisu a tato píseň poslala muže na pochod k revoluci. Slova působila hluboko. V dobách druhé světové války, kdy Británie postrádala spojence i zbraně, slova premiéra Sira Winstona Churchilla, která pronášel k národu, na lidi působila hluboko.

Ještě více to platilo na Východě a stále platí. Pro východní lidi není slovo jen zvuk; je to síla, která dělá věci. Jednou, když Sir George Adam Smith cestoval po poušti na Východě, skupina muslimů jeho skupinu pozdravila obvyklým způsobem: „Mír s vámi.“ V tu chvíli si nevšimli, že je křesťan. Když zjistili, že požehnali nevěřícímu, spěchali zpět, aby si požehnání znovu vyžádali. Slovo bylo jako věc, která mohla být vyslána, aby něco udělala, a kterou bylo možné znovu přinést zpět. Básník Will Carleton to vyjadřuje takto:

„Chlapci pouštějící draky tahají své ptáky s bílými křídly;

Takhle nemůžete pouštět slova:

‚Opatrně s ohněm,‘ je dobrá rada, kterou známe,

‚Opatrně se slovy,‘ je desetkrát dvojnásobná.

Nevyjádřené myšlenky mohou někdy upadnout zpět mrtvé,

Ale sám Bůh je nemůže zabít, když jsou vyřčeny.“

Dokážeme dobře pochopit, jak pro východní národy měla slova nezávislou, mocnou existenci.

(ii) Starý zákon je plný této obecné představy o moci slov. Jakmile byl Izák oklamán, aby požehnal Jákobovi místo Ezauovi, nic, co mohl udělat, nemohlo toto slovo požehnání vzít zpět (Genesis 27:1-46). Slovo vyšlo a začalo jednat a nic ho nemohlo zastavit. Zejména vidíme Boží slovo v akci v příběhu o stvoření. V každé fázi čteme: „I řekl Bůh…“ (Genesis 1:3; Genesis 1:6; Genesis 1:11). Boží slovo je stvořitelskou silou. Znovu a znovu se setkáváme s touto představou tvořivého, jednajícího a dynamického Božího slova. „Slovem Hospodinovým stvořena byla nebesa“ (Žalm 33:6). „Slal své slovo a uzdravil je“ (Žalm 107:20). „Slal svá 

přikázání na zemi; jeho slovo běží rychle“ (Žalm 147:15). „Tak bude i mé slovo, které vychází z mých úst; nevrátí se ke mně prázdné, ale vykoná to, co jsem zamýšlel, a bude se mu dařit v tom, k čemu jsem je poslal“ (Izajáš 55:11). „Není mé slovo jako oheň, a praví Hospodin jako kladivo, které rozbíjí skálu?“ (Jeremiáš 23:29). „Od počátku stvoření, od prvního dne, jsi mluvil a řekl: ‚Buď stvořeno nebe a země.‘ A tvé slovo se stalo dokonalým dílem“ (Ester 6:38). Pisatel Knihy Moudrosti oslovuje Boha jako toho, „který jsi svým slovem učinil věci“ (Md 9:1). Všude ve Starém zákoně se objevuje tato myšlenka mocného, ​​stvořitelského slova. I lidská slova mají jakousi dynamickou aktivitu; o kolik více to musí být u Boha?

(iii) Do hebrejského náboženského života vstoupilo něco, co výrazně zdůraznilo 

rozvoj této myšlenky Božího slova. Sto a více let před příchodem Ježíše byla hebrejština zapomenutým jazykem. Starý zákon byl psán hebrejsky, ale Židé tento jazyk již neznali. Učenci ho znali, ale ne obyčejní lidé. Mluvili vývojem hebrejštiny zvaným aramejština, která je k hebrejštině něčím podobným jako moderní angličtina k anglosaštině. Protože tomu tak bylo, musela být Písma Starého zákona přeložena do jazyka, kterému lidé rozuměli, a tyto překlady se nazývaly Targumy. V synagoze se Písma četla v původní hebrejštině, ale poté byla přeložena do aramejštiny a jako překlady se používaly Targumy.

Targumy vznikly v době, kdy byli lidé fascinováni transcendencí Boha a nemohli myslet na nic jiného než na Boží vzdálenost a odlišnost. Proto se muži, kteří 

Targumy vytvářeli, velmi báli připisovat lidské myšlenky, pocity a činy Bohu.

Řečeno odborným jazykem, snažili se ve všech ohledech vyhnout antropomorfismu, když o něm hovořili. Starý zákon pravidelně hovoří o Bohu lidským způsobem; a kdekoli se s něčím takovým setkali, targumové nahrazovali Boží jméno Božím slovem. Podívejme se, jak tento zvyk fungoval. V Exodu 19:17 čteme, že „Mojžíš vyvedl lid z tábora, aby se setkal s Bohem.“ Targumové si mysleli, že je to příliš lidský způsob, jak mluvit o Bohu, a tak řekli, že Mojžíš vyvedl lid z tábora, aby se setkal s Božím slovem. V Exodu 31:13 čteme, že Bůh řekl lidu, že Sabat „je znamením mezi mnou a vámi po všechna vaše pokolení.“ To byl pro targumy příliš lidský způsob, a tak řekli, že Sabat je znamením „mezi mým slovem a vámi“. 

Deuteronomium 9:3 říká, že Bůh je stravující oheň, ale targumové to přeložili jako Boží slovo je stravující oheň. Izajáš 48:13 nabízí skvělý obraz stvoření: „Má ruka položila základy země a má pravice rozprostřela nebesa.“ To byl pro targumy až příliš lidský obraz Boha a oni přiměli Boha říct: „Svým slovem jsem založil zemi a svou silou jsem pověsil nebesa.“ Dokonce i tak úžasná pasáž, jako je Deuteronomium 33:27, která hovoří o Božích „věčných pažích“, byla změněna a stala se: „Věčný Bůh je tvým útočištěm a jeho slovem byl stvořen svět.“ V Jonathanově targumu se fráze „slovo Boží“ vyskytuje nejméně 320krát. Je pravda, že se jedná pouze o opis jména Božího; faktem však zůstává, že slovo Boží se stalo jednou z nejběžnějších forem židovského vyjádření. Byla to fráze, kterou by každý zbožný Žid poznal, protože ji tak často slyšel v synagoze, když se četlo Písmo. Každý Žid byl zvyklý mluvit o Memře, slově Božím. (iv) V této fázi se musíme podrobněji podívat na něco, co jsme již začali zkoumat v úvodu. Řecký výraz pro slovo je Logos (G3056); ale Logos (G3056) neznamená jen slovo; znamená také rozum. Pro Jana a pro všechny velké myslitele, kteří tuto myšlenku používali, byly tyto dva významy vždy úzce propojeny. Kdykoli používali Logos (G3056), měli na mysli dvojí myšlenku Božího Slova a Božího Rozumu. Židé měli druh literatury zvaný Literatura moudrosti, která byla koncentrovanou moudrostí mudrců. Obvykle se nejedná o spekulativní a filozofickou, ale o praktickou moudrost pro život a řízení života. Ve Starém zákoně je velkým příkladem literatury moudrosti Kniha přísloví. V této knize jsou určité pasáže, které dávají 

Moudrosti (Sofie) tajemnou životodárnou a věčnou moc. V těchto pasážích je Moudrost jakoby zosobněna a je považována za věčného Božího činitele a spolupracovníka. Existují tři hlavní pasáže. První je Přísloví 3:13-26. Z této pasáže si můžeme zvláště všimnout: „Je stromem života pro ty, kdo se jí drží; ti, kdo se jí pevně drží, jsou nazýváni šťastnými. Hospodin moudrostí založil zemi, rozumností upevnil nebesa, svým poznáním se prohlubně vyvalily a oblaka padala rosu“ (Přísloví 3:18-20). Vzpomínáme si, že Logos (G3056) znamená Slovo a také Rozum. Již jsme viděli, jak Židé vnímali mocné a tvořivé Boží slovo. Zde vidíme, jak se začíná objevovat druhá strana. Moudrost je Božím zástupcem při osvícení a stvoření; a Moudrost a Rozum jsou velmi podobné. Viděli jsme, jak důležitý byl Logos (G3056) 

ve smyslu Slova; nyní vidíme, že začíná být důležitý ve smyslu Moudrosti nebo Rozumu. Druhou důležitou pasáží jsou Přísloví 4:5-13. V něm si můžeme všimnout: „Drž se poučení, neopouštěj ho, střež ho, neboť je tvým životem.“ Slovo je světlem lidí a Moudrost je světlem lidí. Tyto dvě myšlenky se nyní rychle prolínají. Nejdůležitější pasáž ze všech je v Příslovích 8:1-9; Příslovích 2:1-22. V něm si můžeme zvláště všimnout: „Hospodin mě stvořil (mluví Moudrost) na počátku svého díla, prvního ze svých dávných skutků. Před věky jsem byl ustanoven, na počátku, před počátkem země. Když nebyly žádné hlubiny, byl jsem zrozen, když nebyly žádné prameny oplývající vodou. Než byly utvořeny hory, dříve než pahýly, byl jsem zrozen; dříve než učinil zemi s jejími polemi, aniž by utvořil první prach světa. Když upevňoval nebesa, byl jsem tam, když nakreslil kruh na povrchu propasti; když upevnil nebesa nahoře; když upevnil prameny propasti; když určil moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho rozkaz; když vyznačil základy země, tehdy jsem byl vedle něj jako mistr; a byl jsem mu každý den potěšením, vždycky jsem se před ním radoval“ (Přísloví 8:22-30). Když čteme tuto pasáž, slyšíme ozvěnu za ozvěnou toho, co Jan říká o slově v Jan 1:1-5. 

Moudrost měla onu věčnou existenci, onu funkci dávání světla, onu tvořivou sílu, kterou Jan připisoval slovu Logos (G3056), s nímž ztotožňoval Ježíše Krista.

Vývoj této myšlenky moudrosti se zde nezastavil. Mezi Starým a Novým zákonem lidé dále vytvářeli tento druh spisů zvaný literatura moudrosti. Obsahovala tolik koncentrované moudrosti a čerpala tolik ze zkušeností moudrých mužů, že se stala 

neocenitelným průvodcem životem. Zejména byly napsány dvě velmi významné knihy, které jsou součástí apokryfů a jejichž čtení prospěje duši každého člověka.

(a) První se nazývá Moudrost Ježíše, syna Siracha, nebo, jak je lépe známá, Kazatel. I ona hodně klade na toto velké pojetí tvořivé a věčné moudrosti Boží.

„Písek mořský a kapky deště,

A dny věčnosti kdo sčítá?

Výšinu nebes a šíři země

A hlubinu a moudrost, kdo je vyzkoumá?

Moudrost byla stvořena přede vším,

A rozumnost prozíravosti od věků.“

(Sir_1:1-10).

„Vyšel jsem z úst Nejvyššího,

A přikryl jsem zemi jako mlha.

Bydlím na výšinách,

A můj trůn je v sloupu oblakovém.

Sám jsem obcházel okruh nebes,

A chodil jsem v hlubinách propasti.“

(Sir_24:3-5).

„Stvořil mě od počátku světa,

A až do konce neselžu.“

(Sir_24:9).

I zde nacházíme moudrost jako věčnou, stvořitelskou sílu, která byla po Božím boku ve dnech stvoření a na počátku času.

(b) Kniha Kazatel byla napsána v Palestině kolem roku 100 př. n. l.; a téměř ve stejnou dobu byla v egyptské Alexandrii napsána stejně velká kniha s názvem Šalomounova moudrost. V ní je největší ze všech obrazů moudrosti. Moudrost je poklad, který lidé používají k tomu, aby se stali přáteli Božími (Mdr 7,14). Moudrost je tvůrkyní všech věcí (Mdr 7,22). Je dechem Boží moci a čistým proudem plynoucím z Všemohoucího (Mdr 7,25). Může dělat všechno a činí vše novým (Mdr 7,27).

Ale pisatel dělá víc než jen mluví o moudrosti; staví moudrost a slovo na stejnou úroveň. Pro něj jsou tyto dvě myšlenky stejné. Může mluvit o Boží moudrosti a Božím slově ve stejné větě a se stejným významem. Když se modlí k Bohu, obrací se:

Bože mých otců a Pane milosrdenství, který jsi stvořil vše

svým slovem a svou moudrostí jsi ustanovil člověka

(Mud 9,2).

Dokáže o slově mluvit téměř tak, jak měl mluvit Jan:

„Neboť když všechno bylo v tichém tichu a ta noc byla uprostřed svého rychlého běhu, tvé všemohoucí slovo seskočilo z nebe z tvého královského trůnu jako divoký válečník doprostřed země zkázy a přineslo tvé nefalšované přikázání jako ostrý meč a vztyčilo se, naplnilo vše smrtí; dotklo se nebe, ale stálo na zemi

(Mdr 18,14-16).

Pro pisatele Knihy Moudrosti byla moudrost Boží věčnou, tvořivou a osvěcující mocí; moudrost a slovo byly jedno a totéž. Byla to moudrost a slovo, které byly Božími nástroji a činiteli ve stvoření a které vždy přinášely Boží vůli do mysli a srdce člověka.

Když tedy Jan hledal způsob, jak by mohl doporučit křesťanství, nalezl ve své vlastní víře a v záznamech svého vlastního lidu myšlenku slova, obyčejného slova, které samo o sobě není jen zvukem, ale dynamikou.“ věc, slovo Boží, kterým Bůh stvořil svět, slovo Targumů, které vyjadřovalo samotnou myšlenku Božího jednání, moudrost Moudrostní literatury, která byla věčnou tvůrčí a osvěcující mocí Boha. Jan tedy řekl: „Chcete-li vidět ono slovo Boží, chcete-li vidět tvůrčí moc Boží, chcete-li vidět ono slovo, které přivedlo svět k existenci a které dává světlo a život každému člověku, podívejte se na Ježíše Krista.“ „V něm se k vám dostalo slovo Boží.“

Řecké pozadí

Začali jsme tím, že Janův problém nespočíval v tom, aby představil křesťanství židovskému světu, ale aby ho představil řeckému světu. Jak se tedy tato myšlenka slova hodila do řeckého myšlení? Už tam byla a čekala na použití. V řeckém myšlení se myšlenka slova zrodila kolem roku 560 př. n. l. a kupodivu v Efezu, kde bylo napsáno čtvrté evangelium.

V roce 560 př. n. l. žil efezský filozof jménem Herakleitos, jehož základní myšlenkou bylo, že vše je ve stavu pohybu. Všechno se měnilo ze dne na den a z okamžiku na okamžik. Jeho slavným příkladem bylo, že je nemožné vstoupit dvakrát do stejné řeky. Vstoupíte do řeky; vystoupíte; znovu vstoupíte; ale nevstoupíte do stejné řeky, protože voda tekla dál a je to jiná řeka. Pro Herakleita bylo všechno takové, všechno bylo v neustále se měnícím stavu pohybu. Ale pokud je to tak, proč nebyl život naprostým chaosem? 

Má nějaký smysl svět, kde panoval neustálý pohyb a změna?

Hérakleitos odpověděl: veškerá tato změna a pohyb nebyly nahodilé; byly řízené a uspořádané, neustále sledovaly nepřetržitý vzorec; a tím, co tento vzorec ovládalo, byl Logos (G3056), slovo, rozum Boží. Pro Hérakleita byl Logos (G3056) principem řádu, pod nímž vesmír nadále existuje. Hérakleitos šel ještě dál. Tvrdil, že vzorec existuje nejen ve fyzickém světě, ale také ve světě událostí. Tvrdil, že nic se nepohybuje bezcílnýma nohama; v celém životě a ve všech událostech života existuje účel, plán a záměr. A co to bylo, co ovládalo události? Odpovědí byl opět Logos (G3056).

Hérakleitos se k věci dostal ještě blíž. Co nám v každém z nás individuálně říkalo rozdíl mezi dobrem a zlem? Co nám umožnilo myslet a uvažovat? Co nám umožnilo správně se rozhodnout a rozpoznat pravdu, když ji vidíme? Hérakleitos opět dal stejnou odpověď. To, co dalo člověku rozum, poznání pravdy a schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, byl Boží Logos (G3056), který v něm přebývá. Hérakleitos tvrdil, že ve světě přírody a událostí „se všechny věci dějí podle Logosu (G3056) a že v jednotlivém člověku „je Logos (G3056) soudcem pravdy“. Logos (G3056) nebyl nic menšího než Boží mysl ovládající svět a každého člověka v něm.

Jakmile Řekové tuto myšlenku objevili, už se jí nikdy nevzdali. Fascinovala je, zejména stoiky. Stoici vždy žasli nad řádem světa. Řád vždy implikuje mysl. Stoici se ptali: „Co udržuje hvězdy na jejich drahách? Co způsobuje příliv a odliv? Co způsobuje, že den a noc přicházejí v neměnném pořadí?“ „Co střídá roční období v určený čas?“ A oni odpověděli: „Všechno je ovládáno Božím Logosem (G3056).“ Logos (G3056) je moc, která dává světu smysl, moc, která ze světa dělá řád místo chaosu, moc, která uvádí svět do chodu a udržuje ho v dokonalém řádu. „Logos (G3056),“ říkali stoici, „prostupuje vším.“

V řeckém světě existuje ještě jedno jméno, na které se musíme podívat. V Alexandrii žil Žid jménem Filón, který si dal za cíl studovat moudrost dvou světů, židovského a řeckého. Žádný člověk nikdy neznal židovská písma tak, jak je znal on; a žádný Žid nikdy neznal velikost řeckého myšlení tak, jak ji znal on. I on znal, používal a miloval tuto myšlenku Logosu (G3056), slova, rozumu Božího. Zastával názor, že Logos (G3056) je nejstarší věc na světě a nástroj, skrze který Bůh stvořil svět. Řekl, že Logos (G3056) je myšlenka Boha vtisknutá do vesmíru; hovořil o Logosu (G3056), jímž Bůh stvořil svět a všechny věci; řekl, že Bůh, kormidelník vesmíru, drží Logos (G3056) jako kormidlo a s ním řídí všechny věci. Řekl, že i lidská mysl je vtisknuta Logosem (G3056), že Logos (G3056) je to, co dává člověku rozum, sílu myslet a sílu vědět. Řekl, že Logos (G3056) je prostředníkem mezi světem a Bohem a že Logos (G3056) je knězem, který staví duši před Boha.

Řecké myšlení vědělo o Logosu vše (G3056); vidělo v Logosu (G3056) tvůrčí, 

vedoucí a řídicí moc Boha, moc, která stvořila vesmír a udržovala ho v chodu. Jan tedy přišel k Řekům a řekl: „Po staletí jste přemýšleli, psali a snili o Logosu (G3056), síle, která stvořila svět, síle, která udržuje řád světa, síle, skrze kterou lidé myslí, uvažují a vědí, síle, skrze kterou lidé přicházejí do kontaktu s Bohem. Ježíš je ten Logos (G3056), který sestoupil na zem.“ „Slovo,“ řekl Jan, „se stalo tělem.“ Mohli bychom to říct jinak – „Mysl Boží se stala osobou.“

Židé i Řekové

Židé a Řekové pomalým promýšlením dospívali k pojetí Logosu (G3056), Mysli Boží, která stvořila svět a dává mu smysl. Jan tedy vyšel k Židům a Řekům, aby jim řekl, že v Ježíši Kristu tato tvořivá, osvětlující, ovládající a udržující mysl Boží sestoupila na zem. Přišel jim říct, že lidé už nemusí hádat a tápat; stačí, aby se podívali na Ježíše a viděli Mysl Boží.

Věčné Slovo (Jan 1:1-2)