Předně: Písmo o „Pravém Bohu a pravém člověku“ nic nepraví.

Kdyby byl zde na zemi Kristus Bohočlověkem (pravým Bohem a pravým člověkem), jednalo by se o nesourodou bytost Nestvořeného (Boha) a stvořeného (člověka), tedy Svatého (Boha), s nesvatým 

(člověkem) což znamená, že Krista by od dokonalého Božství, nebo svatosti, dělila právě lidská složka. která svatou v žádném případě býti nemůže! 

Tím by byl Kristus snížen na úroveň jakéhosi poloboha, který zde na světě doznal změn, což odporuje těmto textům Písma:

Pokud by byl Kristus Bohočlověkem, tedy nedokonalou bytostí, byl by nutně nedokonalý, což Písmo popírá

_______________

Jak na to ale tito dva přišli, že vtělením by se Bůh změnil?

Kdo z pravověrných něco takového hlásá?

Křesťané totiž od počátku věří, že BŮH SE STAL ČLOVĚKEM ANIŽ BY PŘESTAL BÝT BOHEM,

a to bez jakéhokoliv smísení nebo změny:

Neměnný se stal tím, čím nebyl, aniž by přestal být tím, čím byl a čím je po celou věčnost.

Bůh se totiž vtělením nemění a ani nemůže měnit, protože Bůh je neměnný, ale bere na sebe naši změnám podléhající přirozenost, aby jí dal podíl na své neměnnosti neboli aby ji vykoupil a spasil.

A ani tím nevzniká nějaký poločlověk a poloBůh, jak Ekrazit mylně chápe pojem Boho-člověk, který znamená pouze to, že Bůh se stal člověkem, aniž by přestal být plně Bohem, a že člověk Ježíš je Bůh, který se stal plně člověkem: zcela Bůh a zároveň zcela člověk v jedné osobě, která je odvěků Boží, protože je osobou věčného Božího Syna.

Takže ano, BŮH SE NEMĚNÍ a JE POŘÁD BOHEM, jak správně předpokládají, ale to i když se vtělí neboli stane člověkem.

Proč by se měl vtělením v něco zhměnit?

Jak na to tito dva přišli?

Z vlastního nepochopení, které je plodem jejich vlastní neochoty vůči pravdě.

A toto vlastní nepochopení pak podsouvají druhým, kteří o vtělení jako změně Boha nic takového neučí ani nevěří. Což je z jejich strany obyčejný faul.

Chalcedonský koncil to svého času vyjádřil jasně:

„I. Podle příkladu svatých otců všichni souhlasně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, Pána našeho, Ježíše Krista, téhož dokonalého v božství (en theotéti) i téhož dokonalého v lidství (en anthrópotéti), opravdu Boha a opravdu člověka, téhož z rozumové duše a těla, soupodstatného s Otcem podle božství a téhož soupodstatného s námi podle lidství, nám podobného ve všem kromě hříchu, zrozeného z Otce před věky podle božství i v posledních dnech téhož pro nás a pro naši spásu z Marie Panny Bohorodičky podle lidství,

II. (učíme vyznávat) jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného ve dvou přirozenostech bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení, a to tak, že odlišnost jeho přirozeností není sjednocením zrušena, spíše zůstává zachována vlastnost obojí přirozenosti a sbíhá se v jediné osobě (en prosópon - in unam personam) nebo individuální podstatě (kai mian hypostasin - atque subsistentiam), (učíme tedy vyznávat) nikoli rozděleného či rozloučeného ve dvě osoby, nýbrž jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha, Slovo, Pána Ježíše Krista,

III. jak o něm nejprve hovořili proroci a pak nás vzdělal sám Ježíš Kristus a konečně jak nám to předalo vyznání víry otců." 

(https://old.sfr.cz/clanek_poutnik.aspx?a=1414)

A Chalcedonský koncil vyjádřil jen to, co křesťané věřili už dávno před ním neboli "jak nám to předalo vyznání víry otců".

Pravdou tohoto vyznání totiž je, že dokonalý Bůh se stal dokonalým člověkem, aby tak přivedl člověka zpět k Bohu do Boží dokonalosti neboli do nebe.

Stát se člověkem totiž vůbec neznamená PROMĚNIT se z Boha v člověka, ale PŘIJMOUT lidskou přirozenost, a to bez jakékoliv změny v nezměnitelném Bohu. Takže tato rosmanova námitka a výtka křesťanům je pouze z jeho hlavy, nikoliv z vyznání víry křesťanů, a která nemá žádné odůvodnění ani v Písmu ani ve víře křesťanů. Křesťané nikde neučí, že STÁT SE čloověkem pro Boha znamená PROMĚNIT SE v člověka a ztratit BYTÍ BOHEM. Kdyby tomu tak bylo, nemohl by Ježíš říci, že dřívě nežli Abraham byl učiněn ON JE, nebo že se vrací tam, kde byl dříve, nebo apoštol Jan by nemohl psát, že Syn je ten pravý Bůh a věčný život.

A Ekrazit tady oživuje starou známou herezi DOKETISMU, proti které se jasně vymezoval právě apoštol Jan, který právě proto tak výrazně zdůrazňoval, že BŮH SE STAL TĚLEM neboli člověkem, tzn. pravým, hmatatelným, dotýkatelným, materiálním tělem člověka, ač je nehmotný a nemateriální duchový Bůh.

Právě pro dokéty bylo lidské tělo a materiální svět něčím velmi nízkým, pohrdaným, až nečistým, čím se v jejich pojetí Bůh nemohl nikdy stát, protože je s tím podle nich neslučitelný. Přesně jak se to mylně domnívá sám Ekrazit a jak se proti tomu jasně vymezoval apoštol Jan, např.:

"Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.
 Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven."

Právě Jan jasně vymezuje, že Nehmotný se stal něčím zcela hmatatelným, tělesným, aniž by přestal být tím, čím je - nehmotným, nehmatatelným Bohem, který je Duch. Tedy přesně to, co Ekrazit odmítá. Stejně jako to odmítali židé, kteří obviňovali Ježíše:

"Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh."

- pro židy bylo pohoršením, že pouhý člověk o sobě tvrdí, že je Bůh, jako i to, že Bůh by se mohl stát člověkem, protože znali přece Desatero:

"Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí."

A najednou přijde někdo, kdo je tvorem, a tvrdí, že je Nestvořeným a Stvořitelem.

Bylo to nepřijatelné pro židy, bylo to nepřijatelné pro řecké filosofy, bylo to nepřijatelné pro dokéty, je to nepřijatelné pro Ekrazita. Ale přitom je to vlastím vyznáním pro křesťany, protože:

to Slovo bylo u Boha,

to Slovo bylo Bůh,

to Slovo se stalo tělem

a přebývalo mezi námi

- ne pouhý člověk, ale Bůh Syn, který se stal člověkem Ježíšem Kristem, který k nám promlouvá Boží věci lidským způsobem, lidskými slovy a lidským hlasem, abychom uslyšeli Boha lidským způsobem a uvěřili v něho a byli narozeni shůry, z Boha, z Ducha Svatého, Božím způsobem. Pokud by ale byl Bůh neslučitelný s hmotným, pak bychom se ani my nemohli narodit z Ducha a on by v nás nemohl nikdy přebývat, ale sám Ježíš říká jasně:

"Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude."

I to je důkazem, že Bůh nemá problém spojit se se svojí hmotou a navěky se s ní sjednotit: přebývat v ní, aby ona mohla přebývat v něm. A právě o tom je vzkříšení těla. Toho těla, které na sebe vzal Bůh, když se stal člověkem. Hmoty, která je Božím Duchem zduchovněna, takž pak nakonec může vejít do nebe i "tělo a krev":

"Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné.
 Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci.
 Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.
 Jak je psáno: 'První člověk Adam se stal duší živou' - poslední Adam je však Duchem oživujícím.
 Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní.
 První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe.
 Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích.
 A jako jsme nesli po dobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského."

Vtělením se tělo totiž stává výsostným územím Boha:

"Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek."

a Božím chrámem:

"Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím."
 On však mluvil o chrámu svého těla."

"Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?"

"My jsme přece chrám Boha živého."

Už to je důkaz, že Bůh se neštítí hmotného a těla jako někteří "přezbožní", ale že miluje své vlastní stvoření a svého vlastního člověka takovou mírou, že se jím stává, aniž by přestal být tím, čím je od věčnosti, ale naopak svým Duchem tak prostupuje celé stvoření, až to nakonec bude mít účast na vzkříšení mocí Božího Ducha.

Takže ne, vtělením není ponížen Bůh, ale povýšen člověk. A v tom tkví tajemství naší spásy.

Vtělením nepřestal být Bůh Bohem, ale my jsme začali být tím, čím je on: nesmrtelnými, nezměnitelnými, blaženými a mocnými jeho Duchem neboli mít účast na jeho slávě.