A na lidech, co si Písmo vykládají, je vidět hloupost a prázdnota takového počínání"

Mezitím Ježíš:

"Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal (dierméneusen) jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma." (Lk)

Nebo Filip:

"Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše, zeptal se: "Rozumíš tomu, co čteš?"
 On odpověděl: "Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží (mé hodégései)!" A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho. ...
 Dvořan se obrátil k Filipovi: "Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví - sám o sobě, či o někom jiném?"
 Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše." (Sk)

Je na Ježíši nebo na Filipovi "vidět hloupost a prázdnota takového počínání", jak píše Cizinec, když vykládají Písma?

Nikoliv!

I oni měli primát subjektivního poznání před objektivním Božím Zjevením. Jejich primátem bylo "soukromé zjevení", prožitek, pro který se ujalo normální řecké slovo "poznání - "gnósis" - "gnoze", o kterém religionista a biblista Pokorný píše:

"v jednotlivých případech se dokonce předpokládá, že k pravému poznání dojde při pouhé četbě gnostických traktatů" (P. Pokorný: Píseň o perle, s. 28)

"důraz na poznání, gnosi, byl pro všechny gnostiky natolik příznačný, že když je tak křesťané začali označovat a o jejich učení mluvili jako o gnosi, nedocházelo k žádným nedorozuměním" (tamtéž, s. 14)

A s tím souvisí i otázka spásy u gnostiků - spasen je ten, kdo dosáhl poznání:

"Typické je pro gnostiky jejich pojetí záchrany člověka prostřednictvím pravého poznání." (P. Pokorný, s. 27)

Proto pro gnostiky nebyly dúležité žádné svátosti, případně jen symbolicky, benevolentně, ani hierarchie. Kladli důraz na gnostické "jezení slova poznání", které jim přinášel zjevitel Kristus z duchovního světa, a pohrdali jezením jeho krve a těla v eucharistii, pro spásu nebyl důležitý křest ani pouhá víra, ale poznání, ponoření do Boha se nedělo skrze "vodu a Ducha" neboli křest, ale skrze poznání. Připomíná vám to někoho? Ne že by zde byla úplná totožnost pana Tondy s gnostiky, ale jsou zde poměrně časté a významné průniky, které ho v mnohém přibližují gnosticismu namísto k apoštoly hlásanému křesťanství. A jako pro gnostiky nebyl důležitý "exoterní neboli vnější výklad" Písma, ale esoterní (vnitřní) prožitek slova poznání, velmi, velmi podobně to předestírá i pan Cizinec.

Takže v jeho slovech o nepotřebností výkladu Písma se ani tak neskrývá objektivní pravda, jako spíše potřeba vyvýšit "osobní poznání" a osobní prožitek, ovšem často a až ve stylu: "kdo z vás to, oko, má"????

Ale důraz na subjektivní poznání nestojí v základu křesťanské víry. V základu křesťanské víry stojí čirá víra, která je sice povzbuzována a leckdy i potvrzována osobními zkušenostmi, které často naši víru provází, ale její podstata spočívá v prosté důvěřivosti vůči tomu, v koho jsme uvěřili, neboli v čiré víře:

"Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." (Jan)

A abychom uvěřlili, je potřeba Božího slova. A abychom Boží slovo správně chápali a přijali, je třeba jeho správný výklad. A aby byl jeho výkad správný, je třeba vykládat ho prizmatem učení těch, kteří nám tuto víru hlásají - apoštolů. A aby byla jistota objektivity tohoto hlásání, je třeba držet se těch, kteří byli ustanoveni jejich nástupci v kontinuitě jedné jediné víry, která je tady od počátku, ne od Luthera, ne od Markióna, ne od Valdese ani ne od Cizince, ale od Ježíše Krista a jeho dvanácti apoštolů. To je objektivita víry, objektivita hlásání a objektivita výkladu Písma. Protože pocit, ten může mít kdekdo jakýkoliv - Ježíš se nezjevil ani nehlásal skrze pocity, ale skrze objektivní slovo, ve které když se uvěří, otevírá dveře zázrakům v našem životě. Ty ale nejsou podstatou naší víry, ale jejím posílením a často i potvrzením: zkušenost stojí na víře, ne víra na zkušenosti a pocitech. Protože pocity mohou klamat a šáolit, objektivní víra však je pevnou jistotou a základem v jakémkoliv subjektivním pocitu a navzdory jemu.

Takže suma sumárum, Písmo je potřeba vykládat, jak ukazuje samo Písmo, protože při cizích výkladech člověk zůstává pouze v židovské víře bez poznání Mesiáše, nebo v sektářství gnostiků, markionitů, jehovistů, valdenských atp. Ti všichni čtou Písmo, ale neznají jeho správný výklad neboli uvedení do pravdy slova Písma. Jsou výjimky, kdy počáteční zasvěcení do pravdy slova Božího učiní Duch Svatý (třeba jako když Pavel spadl z koně u Damašku), ale ani ty se nestávají pravidlem. Naopak pravidlem je výklad, jak to učinili apoštolové, když vykládali Ježíše, nebo jak to učinil Ježíš, když vykládal Otce:

"Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám ho vyložil (exégésato - dosl. "učinil exegezi, výklad")." (Jan)

Takže výklad je skutečně potřeba, protože tím výkladem je samotná nauka dvanáci Ježíšových apoštolů, do jejíž hloubky nás i celou Církev uvádí svým výkladem Paraklétos - Duch Svatý, který "zná i hlubiny Boží".

Koneckonců, to potvrzuje i sám Pán, když potvrzuje a ustanovuje apoštoly jako garanty správného výkladu Pána a sebe jako garanta správného výkladu Otce:

"Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo slyší mne, slyší toho, který mne poslal."

- a tím je jasně prohlášena a potvrzena důležitost výkladu, garantovaného samým Pánem.