__________________________

rosmano se opět snaží chytračit, v domění, že může přechytračit pravdu. Ale pravda je vždy chytřejší než on.

Aby Bůh mohl být člověkem, nemusí vůbec půlit osobu ani se rozdvojovat, stačí pouze, když se stane člověkem.

Osoba je totiž vždy pouze osobou, ať je Boží nebo lidskou, a v obou případech má vždy vše to, co činí osobu osobou, např. vědomí sebe sama, jedinečnost, schopnost usuzování a rozhodování a také přirozenost, skrze kterou osoba jedná.

Když je tedy osoba lidská stejně osobou jako osoba Boží, jaký je tedy rozdíl mezi Bohem a člověkem, když ten i onen jsou osobou?

Rozdíl je v jejich přirozenosti: zatímco Boží osoba koná a je skrze svoji přirozenost a v ní, osoba člověka koná a je skrze svoji lidskou přirozenost a v ní. A ani jedna z těchto přirozeností neumenšuje být osobou. Osoba totiž není "něco", jako třeba mozek v hlavě nebo ledvina v útrobách, ale je principem dané přirozenosti: Boží, lidské a andělské. A tak ani lidská přirozenost přijatá Bohem ve vtělení nepostrádá skutečnou osobu, která je vlastní lidské přirozenosti - jejím principem je stále stejně osoba jako v našem případě každého z nás, ale tentokrát je to osoba, která preexistovala před stvořením tohoto konkrétního těla a konkrétní lidské duše, které počal Bůh skrze Ducha Svatého v Marii, a to osoba Boží. A osobní charakter osoby Boha a člověka se neliší v tom, co dělá osobu osobou, ale liší se v přirozenosti, kdy osoba Boží je díky Boží přirozenosti vševědoucí, věčná a všudypřítomná, kdežto osoba lidská je v tom všem omezená jakožto stvořená, ale v obou případech je osoba vždy osobou, protože osoba není NĚCO, nějaký hmotný předmět, nebo orgán, nebo nějaká substance, ale je PRINCIPEM dané přirozenosti, bez které tato přirozenost nemůže existovat a působit, konat. Nikde totiž není přirozenost Boží nebo lidská nebo andělská bez osoby, jen tak, sama o sobě, ale vždy je automaticky podstatně vztažena ke své vlastní přirozenosti a spjata se svou vlastní přirozeností, která ale také není - podobně jako osoba - NĚCO, ale vždy NĚKDO. Nikde totiž neleží žádná andělskost bez osoby anděla, ani lidskost bez osoby člověka, ani božskost bez osoby Boha. Vždy je to NĚKDO: ten anděl, ten člověk, ten Bůh. A ten Bůh se stal člověkem: neboli přijal přirozenost lidskou v celé úplnosti, vztaženou k jeho Boží osobě jako k principu této konkrétní lidské přirozenosti: Bůh se stal plně člověkem, aniž by mu chybělo něco z lidství, ale ve své osobě se stal osobním principem přijatého lidství, sjednoceného tak s jeho Božstvím "beze změny, beze smíšení a bez rozdělení": plně Bůh se stal plně člověkem, a osobní Bůh se stal osobním člověkem, protože ani Bůh ani člověk ani aděl nemůžoou NIKDY být neosobní. A úlohu lidské osoby vtěleného Boha má stále táž a jediná osoba: osoba Boha. proto říkáme, že BŮH SE STAL ČLOVĚKEM, nikoliv že člověk se stal Bohem, protože to není ani možné: žádná lidská osoba není schopna unést přirozenost Boží, kdežto Bůh je mocen a schopen nést přirozenost lidskou, jak jednak ukázal svým stvořením všeho, kdy "vše nese svým mocným slovem", a jak do dokázal svým vtělením, když "vše nese svým mocným Slovem, které se stalo tělem" - tím se tak moc sjednotil se sým stvořením a zejména se svým milovaným člověkem, že už nemůže být hlubší jednoty, která navíc díky tomu tímto způsobem koná spásu, protože Bůh tímto nese celou lidskou přirozenost a tím i celé stvoření na svých bedrech, jako zatoulanou ovečku v poušti hříchu.

Chyba rosmanovy úvahy tedy je, že si osobu představuje jako NĚCO, jako něco hmotného, což u jeho nepoučených a neoduchovnělých, tělesných představ není nic divného. Jako kdyby osoba byla nějaká štricle salámu, která leží tamhle nebo onde. Ale osoba není něco, jako třeba tělo nebo duše, osoba je principem osobní přirozenosti, která může být buď Boží, nebo lidská nebo andělská, velmi vzdáleně podobně jako je principem všeho stvořeného pouhá myšlenka Boha, která ač neviditelná a nehmotná a neuchopitelná zároveň sama o sobě vše tvoří a také nese celý svět: nelze ji zhmotnit, ukázat na ni, a přesto vidíme její projev ve stvoření, které je velmi konkrétní a je uvedeno do existence a neseno v ní pouhou její silou, jako svým principem. A podobně osoba je nehmotný a nezpředmětnitelný princip osobní přirozenosti, mezi které náleží přirozenost Boží, andělská a lidská. A v případě Božího vtělení se principem lidské přirozenosti už od početí stává osoba Boha, která početím v lůně Panny Marie působením Ducha Svatého přijímá lidskou duši i tělo, tedy plnost lidské přirozenstoineboli všeho toho, co je vlastní pouze člověku a cv dělá člověka člověkem. A člověkem se stal ten, který je plně Bohem a nepůlí se, tak jako se nemůže půlit ani člověk a jeho osoba: ten, který je plně Bohem, se stal plně člověkem, aniž by přestal být plně Bohem. A proto také když mluví člověk Ježíš Kristus, mluví zcela a plně sám Bůh, jen nyní ldiským způsobem: lidskými slovy, lidským hlasem, skrze lidská ústa a lidskými hlasivkami do našich lidských uší. Právě proto se stal člověkem, aby nám lidským způsobem zjevil své božské bytí a své božské způsoby, mezi kterými na prvním místě vyniká láska. Láska, která se stala tělem. A právě proto může po vtělení lidským způsobem říkat: JÁ JSEM JSOUCÍ, nebo Já jsem Život, Já jsem Pravda, Já jsem Vzkříšení, "dříve nežli Abraham byl JÁ JSEM" atd. Protože v Ježíši a skrze něj k nám hovoří přímo a bezprostředně sám Bůh, protože Ježíš je Bůh sám, a sděluje nám hluboké Boží skutečnosti lidskými slovy a zejména svým lidským bytím, které se obětuje za nás, aby nám zjevil lásku nejen slovy, ale celým svým bytím, celou svou bytostí, kdy nám dává vše, čím sám je, a odevzdává nám jak své lidství na kříži, tak i svého Ducha, abychom se stali údy jeho těla, které je lidským tělem božského Boha. Tak se Ježíš stává branou do nebe i žebřem Jákobovým, po kterém k nám sestupuje Bůh a my zase k Bohu.

A v tom je tajemství křesťanské víry: že v Ježíši k nám přichází sám Bůh - Immanuel. A v tom je spása: uvěřit v něho a vidět ho pohledem víry: "Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." Kdo totiž věří, má život věčný, kdo však neuvěří, nemá život, ale hněv Boží na něm zůstává.

Vidět Ježíše tedy znamená vidět Boha, protože neviditelný Bůh se stal viditelným, abychom ho mohli poznat a být jím spaseni: "Můj Pán a můj Bůh."

Takže opakuji obzvlášť pro rosmana: ne, osoba opravdu není součástí čehokoliv, ale je osobním principem tří možných přirozeností (Boží, andělské a lidské), stejně jako Boží myšlenka, i když tvoří vše stvořené, přesto není součástí stvořených tvorů, ale je jejich principem.

A v případě vtělení osoby Boha se principem přijaté lidské přirozenosti stala osoba Boha, takže tato lidská přirozenost je od svého početí stejně osobní jako je tomu v případě všech lidí, jen teď je osobní díky osobě Boha, která nepostrádá nic z toho, co činí osobu osobou, včetně osoby lidské. Každá osoba je totiž na prvním místě tím, co říká sama o sobě: JÁ, a tím je jak Bůh, tak člověk, ale i nadělé. A tak Bůh může po vtělení říst JÁ lidským způsobem, abychom my toto jeho JÁ neboli JÁ JSEM poznali způsobem adekvátním našim lidským schopnostem a uvěřili v něho a mohli přijmout jeho Ducha, který v nás uskutečňuje Boží spásu a kterým byl počat Ježíš a skrze kterého se máme narodit my "z vody a z Ducha" a dosáhnout tak účasti na Boží přirozenosti, poté co Bůh vzal účast na naší přirozenosti.