O Boží Trojici není v Bibli ani čárka.

Všechny ty teze jakoby podporující Boží Trojici jsou NADinterpretace či DEZinterpretace Písma.

     A o každé z těch uvedených tezí jsme jednotlivě diskutovali už nejméně 10 krát.

       Takový záměr Boha se nedá vyčíst z žádné biblické knihy.

   Záměr Boha je přesně opačný.

     Bůh nesčetněkrát mluví o sobě jako o Jednom, Jediném, kromě Něhož nikdo podobný ani stejný není.  ECHAD - hebrejsky.  JEDEN.   A Pán Ježíš to potvrzuje.  I apoštolové to potvrzují.

    Bůh vždycky mluví o sobě jako "JÁ".       Nikdy ne "MY"

    O Bohu mluví lidé  jako "ON"      Nikdy ne "ONI".

    K Bohu se obracíme skrze "TY".   Nikdy ne "VY".

        Atd....

a) Pán Ježíš má božské atributy:

V Písmu jsou Ježíši připisovány věci, které patří výhradně Bohu:

existence před stvořením„  - Dříve než byl Abraham, já jsem.“ (Jan 8,58)

Ani omylem...

Jan 8:58

„Než byl Abraham, já jsem.“

Tvrzení trinitářů

Trinitáři tvrdí, že Ježíš záměrně používal zvláštní jazyk, aby se identifikoval jako Jahve, Bůh Izraele. Tvrdí, že používal Boží božské jméno, aby se identifikoval jako Jahve, a jako Jahve podle nich Ježíš říkal, že existoval jako vědomá božská osoba (Bůh Syn) ještě předtím, než existoval Abraham, a proto Židé jasně pochopili, že se identifikuje jako jejich Bůh, a chtěli ho ukamenovat za rouhání.

Trinitáři se ve skutečnosti pokoušejí v souvislosti s tímto veršem vyslovit tři různá tvrzení najednou:

1. Ježíš používal řeckou verzi božského jména (ego eimi), které bylo dáno Mojžíšovi v Exodu 3:14, a proto se identifikoval jako Jahve, jejich Bůh.

2. Ježíš tvrdil, že existoval jako sebevědomá živá božská osoba/bytost ještě předtím, než existoval Abraham.

3. Židé věděli, že Ježíš se identifikoval jako jejich Bůh, a proto ho chtěli ukamenovat za rouhání.

Tvrzení vs. fakta

Fakta nám říkají, že Ježíš odkazuje na to, co původně prohlásil: že je světlem světa. Toto světlo existovalo dlouho před Abrahamem.

Problémy s tvrzeními

1. Nemožnost trojiční interpretace

Trojjediný výklad je v přímém rozporu s Ježíšovými vlastními slovy, a to nejméně ve čtyřech zjevných ohledech:

(1) Ježíš právě řekl, že pokud svědčí o sobě samém, jeho svědectví není pravdivé (J 5,31; 8,17-18). Ale přesně to trojjediní přisuzují Ježíšovi v Janovi 8,58, což je v přímém rozporu s tím, co řekl.

(2) Ježíš také právě řekl, že pokud by se oslavoval sám sebe ohledně toho, kým je, jeho sláva by neměla absolutně žádný význam (8:54). Ale trinitáři opět odporují Ježíšovi a trvají na tom, že se v Janovi 8:58 skutečně oslavoval, a to nejvyšším možným způsobem, a namísto toho, aby to nemělo žádný význam, jak tvrdil Ježíš, trinitáři mu odporují a trvají na tom, že to 

má význam.

Trinitáři mluví o Ježíši dvojznačně. Na jedné straně přiznávají, že Filipským 2:5-9 říká, že Ježíš se zřekl sám sebe a ponížil se. Na druhé straně však Ježíše oslavují jako všemohoucího Boha.

(3) Trinitáři také říkají, že Židé chtěli Ježíše ukamenovat, protože přesně věděli, co řekl v Janovi 8:58. Ale opět tím trinitáři přímo odporují Ježíšovi, který právě řekl, že tito Židé nemohou pochopit, co říká, protože nejsou z Boha, ale jsou dětmi ďábla (8:43-47).

(4) Ježíš varoval své učedníky, aby nikomu neříkali, že je Božím Pomazaným (Matouš 16:20; Lukáš 9:20-21). Ale od nás se očekává, že uvěříme, že Ježíš chodil po Izraeli a prohlašoval se za Jahveho, jejich 

Boha. Je to směšně absurdní rozpor.

Ježíšovo vlastní svědectví v tomto dialogu nám jasně ukazuje, že trojiční výklad Janova evangelia 8 je naprosto nemožný, protože je v přímém rozporu s tím, co Ježíš právě řekl. Trojičníci tím vlastně dokazují, že Ježíše neslyší o nic víc než Židé v tomto dialogu, a ani je to nezajímá. Mnohem víc se zajímají o šíření své falešné doktríny než o to, co Ježíš říká.

2. Ego Eimi

Trinitáři tvrdí, že když Ježíš použil slova ego eimi, Židé věděli, že používá božské jméno jejich Boha. Toto tvrzení je však z několika důvodů absurdní.

Trinitáři obvykle tvrdí, že ego eimi bylo řecké vyjádření Božího jména „Jahve“. To je však nesmyslné z několika důvodů. Pokud by tomu tak bylo, Ježíš by vlastně řekl: „Než byl Abraham, byl Jahve.“ To je absurdní nesmysl. A máme také věřit, že se Gabriel v Lukášovi 1:19 identifikoval jako Jahve, když řekl: „Já jsem (ego eimi) Gabriel.“ Když Petr v Lukášovi 22:33 řekl Ježíšovi: „Jsem (ego eimi) připraven jít s tebou do vězení a na smrt“, máme pak říci, že použil slova ego eimi, aby Ježíšovi řekl: „Jahve je připraven jít s tebou do vězení a na smrt?“ Použitím ego eimi Petr také tvrdil, že je Jahve? Když Jan řekl: „Já jsem (ego eimi) ne Kristus“, máme věřit, že to ve skutečnosti znamená, že Jan Křtitel říkal, že Jahve není Kristus? (Jan 1:20). Když setník řekl: „Já jsem (ego eimi) člověk podřízený autoritě“ (Matouš 8:9), máme věřit, že to ve skutečnosti znamenalo „Jahve je člověk podřízený autoritě“ a setník tvrdil, že je Jahve? Když Ježíš řekl, 

že jeden z jeho učedníků ho zradí, a Jidáš doslova řekl: „Nejsem já (ego eimi) Pán?“, máme věřit, že to skutečně znamenalo, že Jidáš tvrdil, že je Jahve, a že Jahve zradí Ježíše? (Matouš 26:25). Proč nejsou trinitáři konzistentní s termínem ego eimi v mnoha jiných pasážích? Důsledky trinitářského tvrzení jsou znepokojivě směšné. 

V řecké Septuagintě nebylo skutečné božské jméno zjevené Mojžíšovi „ego eimi“, jak všichni trinitáři tvrdí. Boží jméno v tomto řeckém překladu bylo „ego eimi ho ōn“, což znamená „já jsem bytí“ nebo „já jsem existence“ nebo „já jsem ten, který existuje“ nebo něco podobného. Také anglické překlady, které znějí „Já jsem tě poslal“, nepřekládají z řečtiny „ego eimi tě poslal“. V řečtině se ve skutečnosti píše „ho ōn poslal mě k vám“ (Exodus 3:14). 

Jinými slovy, neříká se „Ego eimi poslal mě k vám“. Toto tvrzení trinitářů je nejistě založeno na falešném předpokladu, že Boží božské jméno v řečtině je prostě ego eimi. Ale není tomu tak.

Zdá se také, že lidé zde zaměňují dvě různé otázky.

Slova ego eimi jsou v Novém zákoně použita mnohokrát několika lidmi. Tato slova byla součástí jejich běžné každodenní slovní zásoby. Výraz ego eimi byl pro Řeky běžný v každodenní řeči, stejně jako slova „já jsem“ jsou běžná v naší každodenní řeči v angličtině. Nikdo nepovažoval ego eimi za dvě řecká slova, která by byla výlučně vyhrazena jako božské jméno jejich Boha. Slepec v následující kapitole se identifikuje slovy „já jsem“ (ego eimi). Trinitáři se v podstatě snaží proměnit běžný jazykový výraz v božské jméno Boha, aby neupřímně vyhovoval jejich doktrinálním účelům.

Všimněte si, jak se tito dva muži identifikují slovy „ego eimi“.

A Asahel pronásledoval Abnera a při tom se neotočil ani doprava, ani doleva, aby Abnera sledoval. Abner se ohlédl a řekl: „Jsi to ty, Asahele?“ A on odpověděl: „JÁ JSEM“ (tj. „To jsem já“). 2 Samuelova 2:19-20

Proto sousedé a ti, kteří ho dříve viděli jako žebráka, říkali: „Není to ten, který sedával a žebral?“ Jiní říkali: „To je on“, další zase: „Ne, ale je mu podobný.“ On však stále opakoval: „JÁ JSEM.“ Jan 9:8-9.

Toto trojiční tvrzení je obvykle 

prezentováno tak, jako by Ježíš náhle pronesl slova ego eimi, která nikdy nikdo nepoužil, aby se identifikoval šokujícím a úctyhodným způsobem, který vyvolal hněv Židů, protože oni automaticky rozpoznali ego eimi jako božské jméno svého Boha. Kontextální fakta však ukazují, že je to absurdní a pravdou je právě opak. Během tohoto dialogu s Židy v 8. kapitole Janova evangelia Ježíš použil výraz ego eimi několikrát předtím, než jej použil ve verši 8:58 (8:12,16,18,23,24,28). A přes všechna tato Ježíšova použití výrazu ego eimi během tohoto dialogu ani jeden z Židů nikdy nepředpokládal, že Ježíš odkazuje na jejich Boha. Použití výrazu ego eimi je ani v nejmenším nepřekvapilo. Židé se Ježíše ptali, za koho se považuje. V této souvislosti Ježíš použil výraz ego eimi dvakrát velmi podobným způsobem a oni ani nemrkli. Již tento fakt jasně dokazuje, že Židé nepovažovali použití tohoto výrazu za odkaz na božské jméno svého Boha.

Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších; neboť pokud neuvěříte, že já jsem (ego eimi), zemřete ve svých hříších.“ Židé mu řekli: „Kdo jsi?“ (8:24-25).

Ježíš řekl: „Až povýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem (ego eimi) a že nedělám nic sám od sebe, ale mluvím to, co mě naučil Otec. A ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného, neboť vždycky dělám to, co se mu líbí.“ Když to řekl, mnozí uvěřili v něj. (8:28-30).

Mysleli si tito Židé, že Ježíš používá božské jméno jejich Boha? Ne, to je ani nenapadlo.

3. Trini-Think Double-Speak

Navíc se zdá, že si málokdo všímá trinitární dvojsmyslnosti, která se objevuje. V jednu chvíli tvrdí, že tento jazyk byl použit, aby těmto Židům oznámil, že je jejich Bohem. Když však poukážou na všechny problémy s jejich tvrzením, své tvrzení změní. Nyní tvrdí, že tento jazyk používá Ježíš, aby Židům řekl, že existoval dříve než Abraham. V jednom okamžiku mají tato slova jeden účel a v dalším okamžiku mají jiný účel. Který to tedy je? S jakým záměrem Ježíš použil slova ego eimi? Aby se identifikoval jako Bůh? Nebo říci ostatním, že existoval dříve než Abraham? Tyto dvě věci si nejsou ani vzdáleně podobné. Zdá se, že trinitáři to opravdu nevědí, protože se nedokážou rozhodnout. Zdá se, že jen házejí želé proti zdi a doufají, že dříve či později se jedno z jejich tvrzení uchytí.

4. Tvrzení "Ježíš existoval dříve než Bůh"

Trinitáři také tvrdí, že pokud Ježíš existoval jako osoba před Abrahamem, musí být proto Bohem, protože pouze Bůh může existovat před Abrahamem a stále existovat. To se však zcela mýlí. Pošetilost tohoto argumentu je vidět, když si uvědomíme, že před Abrahámem existovalo mnoho andělů, kteří jsou stále zcela živí a zdraví, včetně satana a jeho andělů, a zdá se, že si můžeme být zcela jisti, že jejich preexistence by neznamenala, že některý z nich je Bůh. Nejde o to, že Ježíš je anděl; jde o to, že toto tvrzení je zjevně chybné už samo o sobě.

Dalším falešným předpokladem, který trinitáři očekávají, že lidé přijmou, je, že pokud Ježíš nějakým způsobem preexistoval před Abrahamem, pak se to nějak rovná závěru, že byl božskou druhou osobou Trojice, která se potloukala s Bohem v nebi před stvořením a po něm. Problém je v tom, že JW a ariáni věří, že Ježíš existoval před Abrahamem, aniž by věřili, že je Bůh. Předpokládat, že Ježíš existoval dříve, se nerovná předexistující hypostazi trojosobního Boha. Preexistence není oprávněním uchylovat se k představám.

Navíc v židovském myšlení, pokud bylo něco Bohem předurčeno při stvoření světa, bylo to již skutečností. Jan například říká, že "Beránek byl zabit od založení světa" (Zj 13,8). Umírající židovský syn Davidův byl skutečností dávno před rokem 30 n. l. Když Bůh předurčí, skutečnost začíná. On však určuje časy a období, kdy se věci projeví a naplní v čase a prostoru našeho stvoření. 

Bůh není součástí našeho stvoření a našeho času a prostoru. Přebývá v bezčasí a nepodléhá času. Ačkoli tedy vše, co Bůh předurčil, aby se stalo, je již skutečností, neznamená to, že jsme to ještě neviděli.

Ježíš je zaslíbený Mesiáš. Bůh tohoto Mesiáše zaslíbil ještě před Abrahamem. Když Bůh něco zaslíbí, vždy se to splní; je to nadcházející skutečnost, skutečnost, která je realitou, i když sem ještě nedorazila. A právě o tom mluvil Ježíš. On je zaslíbený Kristus.

5. Rouhání: údajná židovská motivace pro sbírání kamenů

Trojiční apologeti mají také neoprávněný výklad Jan 8,59. Tvrdí, že Židé chtěli Ježíše ukamenovat, protože se prohlašoval za Jahveho, a proto si podle jejich zákona zasloužil ukamenování. Mnozí trinitáři se dokonce dopustí neupřímného tvrzení, že tito Židé by se nepokusili Ježíše ukamenovat, pokud by netvrdil, že je Bůh, když naznačují, že jediným způsobem, jak by se Ježíš mohl rouhat Bohu, je tvrdit, že je sám Bohem. To je však naprostá nepravda. Bible nám ukazuje, že se člověk mohl rouhat Božímu jménu mnoha způsoby. Židé navíc ukamenovali Štěpána a ten se za Boha neprohlásil.

Situace trinitářů je však ještě horší. Potřebují, aby každý přijal premisu, že Židé by Ježíše nikdy neukamenovali, pokud by neporušil Mojžíšův zákon, jako by chtěli říci, že tito lidé byli spravedliví zákonodárci a nikdy by Ježíše neukamenovali, pokud by si nemysleli, že nějak přestoupil Zákon. Trinitáři naznačují, že pokud se ho pokusili ukamenovat, nutně to znamená, že si Židé mysleli, že k tomu mají zákonný důvod. Trinitáři však opět popírají jasná fakta a Ježíšovo svědectví, které toto tvrzení zakládá. Ježíš v tomtéž dialogu svědčil o opaku. Tito lidé byli bezprávní pokrytci (Mt 23,28) a Ježíš zde dosvědčil, že ho chtěli zabít (8,37.40) dávno před svým výrokem v Janově evangeliu (8,58). Ježíš nám také říká, proč ho chtěli zabít: "Jste ze svého otce ďábla a chcete plnit přání svého otce. On byl od počátku vrah a nestojí v pravdě, protože v něm není pravda. Kdykoli mluví lež, mluví ze své vlastní přirozenosti, neboť je lhář a otec lži" (8,44). V evangeliích Ježíš tyto lidi neoznačil za zákonodárce, ale za bezprávné pokrytce, zloděje, lháře, vrahy, hady, zmije, syny pekla a syny Satana. Mělo by být zcela zřejmé, že trinitářská domněnka, že tito lidé nikdy nepřekročí Mojžíšův zákon, je ve světle Ježíšova svědectví o jejich nezákonnosti žalostně 

směšná. Trinitáři popírají Ježíšova slova, který nám v tomtéž dialogu říká, PROČ ho tito muži chtěli zabít. Chtěli Ježíše zabít a ukamenovat, protože plnili přání svého otce: ďábla (8,43-47). Ještě dále trinitární tvrzení říká, že Židé chtěli Ježíše ukamenovat, protože jasně pochopili, co říká v J 8,58. To je však v přímém rozporu s tím, co o nich Ježíš právě řekl. Řekl, že nemohou pochopit, co říká, protože nejsou z Boha, ale z ďábla (8,43-47). To je svědectví Ježíše, Božího Syna. A pokud skutečně slyšíme Ježíše v 8. kapitole Janova evangelia, je to svědectví Boha Otce, protože Ježíšova slova nebyla jeho vlastní, ale Otcova, který ho poslal. Proč tedy trinitáři neslyší Boha nebo mu nevěří?

6. Zmatek Židů = zmatek trinitářů

Ježíš řekl, že Abraham se radoval, že se dočká svého dne. Židé na to reagují změnou toho, co Ježíš řekl: "Ještě ti není padesát let, a už jsi viděl Abraháma?" Ježíš jim odpověděl: "Ne. Ježíš však neřekl, že viděl Abraháma. Bylo to naopak. Řekl, že Abraham se radoval, že uvidí svůj den.

Analýza důkazů

1. Dva požadovaní svědci

V Janově evangeliu 8,12-58 se celý dialog mezi Ježíšem a Židy týká toho, za koho se Ježíš vydával, a toho, že v této věci byli požadováni dva svědci. Dva svědky vyžadoval Zákon a Ježíš sám řekl, že kdyby svědčil sám o sobě, jeho svědectví by nebylo pravdivé. Tuto záležitost objasňuje tím, že vysvětluje, že mluvil slova Otce. Druhým svědkem svědčícím o Ježíši byl tedy sám Otec. Stejně tak Ježíš řekl, že 

kdyby oslavoval sám sebe, jeho sláva by nic neznamenala. Je zapotřebí dvou svědků a těmi dvěma svědky byli Ježíš a Bůh Otec.

2. Ježíš mluvil Otcova slova

Ježíš řekl, že nepřišel, aby plnil svou vlastní vůli, ale aby plnil pouze vůli Otcovu. Z tohoto důvodu nám v Janově evangeliu mnohokrát říká, že neučil své vlastní učení a nemluvil svá vlastní slova. Říkal pouze to, co mu dal říci Otec. Řekl také, že jeho slova nejsou jeho vlastní, ale Otcova, který ho poslal. Jakmile pochopíme, že Ježíš mluvil Otcova slova, je jasné, jak byl Otec druhým svědkem ohledně toho, kdo Ježíš byl. A nejen to, jakmile si uvědomíme, že Ježíš mluvil Otcova slova, jeho slova "dříve než Abraham jsem já" jsou slova, která Otec vyjadřoval těmto Židům.

3. Jsem světlo světa

Dialog mezi Ježíšem a Židy začal ve chvíli, kdy Ježíš prohlásil: "Já jsem světlo světa". Bůh Otec je světlo (1J 1,5) a Otec přebývající v Ježíši konal skutky (1,10). Nyní si uvědomme, že když Ježíš řekl: "Já jsem světlo světa", vyslovil Otcova slova, jak připomíná Židům v tomto rozhovoru (8,26.28.47). Proto každý, kdo přijímá Ježíšovo svědectví, potvrdil, že Bůh je pravdivý (3,33; srov. 14,24). Otec byl pravým světlem, které přicházelo na svět, a Jan Křtitel o tomto světle vydával svědectví (1,6-9). Tímto způsobem Ježíš prohlásil Otce (1,18), pokud jde o všechny věci, které řekl, a všechny věci, které udělal. Skutky, které konám ve jménu svého Otce, svědčí o mně (10,25; srov. 5,36). Otec, který zůstává v Ježíši, vykonal tyto skutky (14,10-11).

Ježíš zvěstoval Otce, který je Světlo, tím, že plnil Otcovu vůli, říkal, co mu Otec dal říkat, a dělal, co mu Otec dal dělat. Otec, který je Světlo, byl vysvětlen/vyjádřen skrze Ježíše, a proto mohl Ježíš říci: "Já jsem Světlo světa", tj. vysvětlil/vyjádřil Otce, který je tím pravým Světlem, jež přicházelo na svět, jak o tomto Světle svědčil Jan Křtitel. Otec existoval již před Abrahamem a jeho vůle pro dílo Mesiáše existovala již před Abrahamem. Nyní se tato Otcova vůle projevovala, naplňovala.

4. Světlo před Abrahamem

Abraham se radoval, že se dočká Ježíšova dne. Ježíš je Beránek, který byl zabit před založením světa (Zj 13,8). Bůh Beránka předurčil k tomu, aby byl zabit na kříži. Ježíš byl zaslíbeným semenem, které Bůh slíbil Abrahamovi:

Písmo předvídalo, že Bůh ospravedlní národy skrze víru, a proto předem zvěstovalo Abrahamovi evangelium slovy: "Všechny národy budou v tobě požehnány." Galatským 3,8.

Abraham vírou "očekával město, které má základy a jehož architektem a stavitelem je Bůh" (Židům 11,9). Ve víře Abraham věřil v lepší domov, nebeský domov (11,16-21). Abrahamovo potomstvo bylo zaslíbeno (3,16-18) a Ježíš byl naplněním tohoto zaslíbení. Člověk Ježíš byl skutečností od chvíle, kdy ho Bůh zaslíbil Abrahamovi, a to je pravda, protože to byl Bůh, kdo dal zaslíbení. Ve skutečnosti byl skutečností ještě předtím, než se stal Abraham. On je Beránek, který byl zabit od založení světa.

Židé se Ježíše ptali, zda je větší než 

Abraham. V jejich očích nemohl být nikdo větší než Abraham a nikdo z nich nechtěl říct, že je větší než Abraham. Ale dříve je větší a Ježíšova odpověď zněla ano. Byl předurčen od stvoření světa a Abraham se radoval, že uvidí svůj Den, Boží světlo. Byl větší než Abraham, a to pak znamenalo, že Ježíš byl větší než tito židovští vůdci, a to bylo něco, co jim vřelo krev.

Závěr

Bůh Otec je Světlo a toto Světlo existovalo dlouho před Abrahamem. To tělo jménem Ježíš prohlásilo Otce. Otec přebývající v Ježíši konal skutky a tímto způsobem bylo toto tělo Světlem světa, Světlem Otce zářícím skrze lidskou bytost. Protože Otec přebývající v něm konal skutky a toto tělo prohlašovalo Otce světu ve smyslu všech věcí, které Ježíš dělal, toto tělo zářilo tím Světlem Boha Otce, který je tím Světlem. Toto tělo, Ježíš, bylo tím Světlem Otce, tím Světlem, které existovalo dlouho před Abrahamem.

Já jsem Světlo světa.

Abraham se radoval, že uvidí svůj Den; Viděl ho a radoval se.

Než byl Abraham, já jsem.

a) Pán Ježíš má božské atributy:

V Písmu jsou Ježíši připisovány věci, které patří výhradně Bohu

stvořitelská moc„ - Skrze něho bylo stvořeno všechno.“ (Jan 1,3

1. Trinitáři používají tento verš, aby ukázali, že Kristus stvořil svět a jeho obsah. To však není pravda. Při správném výkladu tohoto verše nám pomůže to, co jsme se dozvěděli při studiu J 1,1 výše.

Jan 1,1-3

(1) Na počátku bylo Slovo [Boží moudrost, plán nebo záměr] a Slovo bylo u Boha a

Slovo bylo božské.

(2) Totéž bylo na počátku u Boha.

(3) Všechno bylo učiněno skrze ně [Slovo] a bez něho nebylo učiněno nic, co bylo učiněno.

2. Zájmeno ve 3. verši lze oprávněně přeložit jako "ono". Nemusí být přeloženo jako "on" a nemusí se nijak vztahovat k "osobě". Hlavním důvodem, proč lidé získávají představu, že "to Slovo" je osoba, je to, že je s ním použito zájmeno "on". V 

řeckém textu je samozřejmě zájmeno mužského rodu, protože stejně jako mnoho jiných jazyků, včetně španělštiny, francouzštiny, němčiny, latiny, hebrejštiny atd. i řečtina přiřazuje všem podstatným jménům rod a rod zájmena se musí shodovat s rodem podstatného jména. 

Například ve francouzštině je stůl ženského rodu la table, zatímco psací stůl je mužského rodu le bureau a zájmena ženského a mužského rodu se musí shodovat s rodem podstatného jména. Při překladu z francouzštiny do češtiny bychom však nikdy nepřekládali "the table, she" nebo "the desk, he". A nikdy bychom netrvali na tom, že stůl nebo psací stůl je nějakým způsobem osoba jen proto, že má mužské nebo ženské zájmeno. Pro stůl a psací stůl bychom použili anglické označení "it", a to navzdory tomu, že v původním jazyce mají stůl a psací stůl mužský nebo ženský rod. To platí pro překlad jakéhokoli jazyka, který podstatným jménům přiřazuje rod. Ve španělštině je auto rodu mužského, el carro, zatímco kolo je rodu ženského, la bicicleta. Opět platí, že žádný překladatel do češtiny by nepřeložil "auto, on" nebo "kolo, ona". Lidé překládající ze španělštiny do češtiny používají při označení auta nebo kola slovo "to". Dalším příkladem je řecké podstatné jméno ženského rodu "kotva" (agkura), které by si doslova žádalo zájmeno ženského rodu. Přesto by žádný překladatel z angličtiny nenapsal "I accidentally dropped the anchor, and she fell through the bottom of the boat." (Omylem jsem upustil kotvu a ona propadla dnem lodi). Napsali bychom: "propadla dnem lodi". V řečtině je slovo "vítr" (anemos) mužského rodu, ale do češtiny bychom ho takto nepřeložili. 

Řekli bychom: "Vítr foukal tak silně, že převrátil popelnice", nikoli "vítr, převrátil popelnice". Při překladu z jiného jazyka do češtiny musíme správně používat anglický jazyk. Studenti, kteří se učí řečtinu, hebrejštinu, španělštinu, francouzštinu, němčinu atd. rychle zjistí, že jednou z obtížných věcí při studiu jazyka je zapamatovat si rod jednotlivých podstatných jmen - něco, co v angličtině nemáme.

Řečtina je jazyk, který podstatným jménům přiřazuje rod. Například slovo "slovo" je v řečtině rodu mužského, zatímco slovo "duch" je rodu středního. Všechny jazyky, které podstatným jménům přiřazují rod, vyžadují, aby zájmena odkazující k podstatnému jménu měla stejný rod jako podstatné jméno. Jakmile jasně pochopíme, že rod zájmena je určen rodem podstatného jména, pochopíme, proč nelze stavět nauku na rodu podstatného jména a jeho souhlasného zájmena. Žádný student Bible by neměl zastávat stanovisko, že "Slovo" je nějakým způsobem osoba mužského rodu na základě svého zájmena, stejně jako by nezastával stanovisko, že kniha je osoba ženského rodu nebo stůl je osoba mužského rodu, protože takový rod je těmto podstatným jménům přiřazen ve francouzštině. Pokud by se totiž někdo pokusil vybudovat teologii na základě rodu podstatného jména v jazyce, vznikl by velký zmatek.

V doktrinálních diskusích o Duchu svatém někteří lidé tvrdí, že je to osoba, protože v Bibli se o něm ve verších píše "on" a "on". Tak například Jan 14,16.17 říká:

Jan 14,16 a 17

(16) A já budu prosit Otce a on vám dá jiného rádce, aby byl s vámi navěky-.

(17) Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí ani nezná. Vy ho však znáte, neboť žije s vámi a bude ve vás.

V řeckém jazyce je slovo "duch" středního rodu, a proto je spojeno se středním zájmenem "to". Například verš 17 výše by tedy měl být doslovně přeložen takto: "Svět ho (ducha) nemůže přijmout, protože ho nevidí ani nezná. Vy jej však znáte, neboť žije s vámi a bude ve vás." V tomto případě se jedná o "ducha". Každý analytický lexikon potvrdí, že zájmena v tomto verši, která se týkají ducha, jsou středního, nikoli mužského rodu.

Pokud jsou zájmena v řeckém textu středního rodu, proč je překladatelé 

překládají jako "on" a "jeho"? Odpověď na tuto otázku zní, že překladatelé si uvědomují, že při práci s jazykem, který podstatným jménům přiřazuje rod, rozhoduje o překladu zájmen do češtiny kontext a obecné chápání daného předmětu, jak jsme viděli na výše uvedených příkladech (stůl, kolo, auto, vítr atd.). Udivuje nás, že trinitární překladatelé vědí, že totéž zájmeno středního rodu lze převést na anglické zájmeno mužského rodu (např. "it" se stane "he"), ale zřejmě nejsou stejně ochotni vidět, že řecké zájmeno mužského rodu lze přeložit jako anglické zájmeno středního rodu (např. "he se stane "it"), pokud to předmět a kontext odůvodňují. Z jazykového hlediska mohou být obě konverze zcela legitimní. Jakákoli změna však nezávisí na rodu, který řecký jazyk přisuzuje, ale spíše na předmětu, o němž se mluví. Například logos je Boží plán a mělo by být "to" a "duch svatý", je-li použit jako Boží dar, by měl být do češtiny také přeložen jako "to". Pro neindoktrinovanou mysl plány a dary zjevně nejsou "osoby".

Trojiční křesťané věří, že "Duch svatý" je bytost mužského rodu, a zájmena, která se k němu vztahují, překládají jako "on" navzdory skutečnosti, že podstatné jméno je středního rodu a v řečtině vyžaduje "to", nikoli "on". Podobně, i když podstatné jméno mužského rodu vyžaduje v řečtině zájmeno mužského rodu, stejně by se do češtiny nepřeložilo jako zájmeno mužského rodu "on", pokud by se z kontextu nedalo prokázat, že subjekt je skutečně mužského rodu; tj. člověk, zvíře mužského rodu nebo Bůh (který se v Bibli představuje jako muž). Otázka, kterou je třeba zodpovědět, když se zabýváme 

"Slovem", "Utěšitelem" a "Duchem svatým", tedy nezní: "Jakého rodu je podstatné jméno a s ním spojené zájmeno v řeckém jazyce?".

Spíše se musíme ptát: "Odkazují tato slova na osobu mužského rodu, která by v angličtině vyžadovala zájmeno "he", nebo se vztahují na "věc", která by vyžadovala zájmeno "it"?". Když "duch svatý" odkazuje na Boží moc v činnosti nebo na Boží dar, je to správně "to". Totéž platí pro "utěšitele".

V hebrejštině je "duch" ženského rodu a musí mít ženská zájmena, zatímco v řečtině je "duch" rodu středního a má středová zájmena. Člověk, který by se snažil budovat teologii na základě rodu podstatného jména a zájmena, by se tedy dostal do zajímavé situace, kdyby se snažil vysvětlit, jak je možné, že "duch" Boží nějak 

změnil rod v době, kdy byl Nový zákon psán.

Protože překladatelé Bible byli téměř vždy trinitáři a "Slovo" bylo téměř vždy mylně ztotožňováno s osobou Krista, zájmena odkazující na logos ve 3. verši byla téměř vždy překládána jako "on". Pokud je však logos ve skutečnosti Božím plánem, záměrem, moudrostí a rozumem, pak by se řecké zájmeno mělo do češtiny překládat jako "to". Požadovat, aby "Slovo" bylo osobou mužského rodu, a tedy třetí částí trojčlenného božství, protože zájmena používaná při zmínce o něm jsou mužského rodu, je špatná učenost.

3. Ve světle výše uvedeného překladu odhaluje úvod Janova evangelia úžasnou pravdu a je také silnou polemikou proti prvotním herezím té doby. Již jsme viděli (v části Jan 1,1), že gnostici učili, že v hierarchii bohů jsou bůh Elohim a bůh Kristus vlastně proti sobě. V době, kdy byl Jan napsán, působili také doketisté, kteří učili, že Kristus je duchovní bytost a jako tělo se pouze jeví. Úvod Janova evangelia ukazuje, že na počátku byl pouze jeden Bůh, nikoliv mnoho bohů. Ukazuje také, že tento Bůh měl v sobě rozum, moudrost, plán či záměr, který se stal tělem v Ježíši Kristu. Bůh a Kristus tedy nejsou ve vzájemném protikladu, jak někteří tvrdili, a Kristus nebyl duchovní bytostí, jak říkali jiní.

V úvodu Janova evangelia je tato jednoduchá pravda krásně odhalena: "Na počátku byl jeden Bůh, který měl rozum, záměr a plán, jenž byl svou podstatou a původem božský. Skrze tento důvod, plán a záměr a kvůli němu bylo všechno stvořeno. Nic nebylo stvořeno mimo jeho působnost. Tento plán se pak stal tělem v osobě Ježíše Krista a přebýval mezi námi." Takové chápání úvodu Janovy knihy odpovídá celému Písmu a je z překladatelského hlediska zcela přijatelné.

Marek 2:7

a) Pán Ježíš má božské atributy:

V Písmu jsou Ježíši připisovány věci, které patří výhradně Bohu:

přijímání klanění  (Mt 14,33)

Ježíši se poklonili vždy jako člověkovi a Mesiáši skrze kterého působil Bůh Otec, nikdo nikdy se neklaněl Ježíši jako Bohu.

Jan 20:28

Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“

Tvrzení trinitářů

Trinitáři tvrdí, že Tomáš sám identifikuje Ježíše jako „Boha“.

Tvrzení versus fakta

Fakta z Písma nám ukazují, že Tomáš vyznával to, co ho Ježíš naučil – vidět Ježíše znamená vidět Otce (14:10-11; 12:44-45). Že lidské tělo jménem Ježíš zjevuje Otce (1:18). Ve skutečnosti je smyslem celého Janova evangelia ilustrovat, jak člověk Ježíš zjevil Boha Otce.

Problémy s tvrzením

1. Čemu nakonec Tomáš uvěřil: Ježíš vstal z mrtvých.

Trojjediný výklad vychází z představy, že Tomáš využil této příležitosti, aby prohlásil Ježíše za svého Boha. Tento výklad však odporuje kontextu. Tento příběh není o tom, že Tomáš pochyboval o tom, kým Ježíš byl, ale o tom, zda Ježíš vstal z mrtvých. Tomáš pochyboval o vzkříšení svého Pána a prohlásil, že neuvěří, že vstal z mrtvých, dokud ho sám neuvidí. Ve verši 27 Ježíš říká Tomášovi, aby se podíval na rány na jeho rukou a boku, které dokazují, že skutečně vstal z mrtvých. Tomášova odpověď Ježíšovi ve verši 28 je založena na tom, že konečně uvěřil, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých. Ježíš pak ve verši 29 odpovídá Tomášovi, že je požehnaný, protože uvěřil, když ho viděl. Ježíšova odpověď odkazuje na skutečnost, že Tomáš konečně uvěřil, že vstal z mrtvých. Trinitáři čtou verš 29, jako by Ježíš požehnal Tomášovi za to, že uvěřil, že je jeho Bůh. Celý smysl tohoto úryvku však spočívá v tom, že Tomáš konečně uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých.

2. Vážně chybný předpoklad

Trinitární výklad je také založen na velmi chybném předpokladu. Trinitáři předpokládají, že jelikož Tomáš pronesl tato slova K Ježíši, musel využít této příležitosti, aby prohlásil, že Ježíš je jeho Bůh („můj Bůh“). Jak však ukazuje následující pasáž, tento předpoklad je velmi chybný.

Od té chvíle začal Ježíš svým učedníkům ukazovat, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho vytrpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. Petr ho vzal stranou a začal mu domlouvat: „To nikdy, Pane! To se ti nikdy nestane.“ Ježíš se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi za mnou, satane! Jsi mi kamenem úrazu. Neboť nemáš na mysli věci Boží, ale lidské.“

Matouš 16:21-23

Kdybychom interpretovali výše uvedený úryvek stejným způsobem, jakým trinitáři interpretují Jan 20:28, museli bychom dojít k závěru, že Petr je sám Satan. To je však zjevně nesprávné. I když Ježíš tato slova řekl přímo Petrovi, víme, že to neznamená, že Petr je sám Satan. Musíme se tedy ptát, zda podobná situace nastala i v Janovi 20:28.

Text říká, že Tomáš tato slova řekl Ježíši. Neříká, že Tomáš „nazval“ Ježíše „Bohem“.

3. Okolní kontext

Bezprostřední kontext je v rozporu s tvrzením o Trojici. V předchozím kontextu Ježíš popisuje svého Otce jako svého Boha a Boha Marie, místo aby se identifikoval jako její Bůh. V následujícím kontextu Jan naznačuje, že napsal toto evangelium, včetně příběhu o Ježíši a Tomášovi, ne proto, aby nám řekl, že Ježíš je sám Bohem, ale aby jsme uvěřili, že Ježíš je Boží syn:

Viděli jsme Pána. (20:25).

Vystupuji k Otci svému a Otci vašemu, k Bohu svému a Bohu vašemu. (20:17)

Tyto věci byly napsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věřící měli život v jeho jménu. (20:31).

Trinitární výklad verše 28 tyto kontextové skutečnosti ignoruje a popírá.

4. Význam řecké gramatiky

Tomáš doslova řekl Ježíšovi: „můj Pán a můj Bůh“. Kdyby Tomáš řekl „můj Pán a můj Bůh“, tvrzení o Trojici by mělo mnohem větší váhu. Druhé tvrzení by bylo výrazem, který by se v řečtině běžně používal k označení jedné osoby jako Pána i Boha. Tomáš však tento výraz nepoužil. Použil jazykovou konvenci, kterou by řečtí mluvčí použili, kdyby chtěli označit DVĚ osoby: „můj Pán a můj Bůh“.

Verš 17 je zde také velmi významný. Ježíš říká, že vystoupí k „Otci vašemu i Otci mému, Bohu vašemu i Bohu mému“. Takovýto jazyk by použil řecký mluvčí, 

kdyby chtěl odkazovat pouze na jednu osobu. Neřekl, že vystoupí k „Otci vašemu i Otci mému, Bohu vašemu i Bohu mému“. Tato skutečnost nám říká, že Jan byl ve výběru jazykových struktur velmi selektivní a použil by jazykovou strukturu verše 17, kdyby chtěl odkazovat na jednu osobu. Jan tuto jazykovou strukturu pro „jednu osobu“ nepoužil, když psal Jan 20:28. Nezaznamenává, že by Tomáš řekl „můj Pán a můj Bůh“. Místo toho použil jazykovou strukturu, kterou používali mluvčí řečtiny, aby odkazovali na dvě osoby: „můj Pán a můj Bůh“. Dále je také významné, že Tomáš neřekl: „můj Pán a můj Bůh“. Místo toho řekl: „můj Pán a můj Bůh“.

Porovnejte následující dva verše. Pokud se první verš níže vztahuje na dvě osoby, co pak druhý?

To je antikrist, ten, kdo popírá Otce i Syna. 1 J 2,22

Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ J 20,28

Tato jazyková struktura se však v Písmu občas používá i při odkazování na jednu osobu. Například se někdy používá k rozlišení mezi dvěma různými rolemi, které může jedna osoba zastávat (viz Jan 13:13-14). Takže i když se jedná o jazykovou konstrukci používanou řeckými mluvčími k odkazování na více než dvě osoby, tato skutečnost sama o sobě není dostatečným důkazem. Musíme se proto ptát, zda v Bibli existují další informace, které dokazují, že Tomáš odkazoval na dvě osoby. Odpověď na tuto otázku zní: „Ano, v Písmu existují další informace, které dokazují, že Tomáš odkazoval na dvě osoby.“

5. Bůh Tomáše versus Bůh Ježíše Krista

Trinitáři se zde nevědomky prozrazují jako polyteisté. Jejich tvrzení implicitně naznačuje, že Bůh Tomáše a Bůh Ježíše nejsou stejným Bohem. Bůh Tomáše je Ježíš, ale Bůh Ježíše Krista NENÍ Ježíš, ale někdo jiný (a ve své vlastní doktríně přiznávají, že Otec není Syn a naopak). Ale nějak se jim zjevné důsledky jejich tvrzení nikdy nezdají.

Trinitáři se zdají být zcela slepí k tomu, že jakákoli zmínka o pravém Bohu je nutně odkazem na Boha Ježíše Krista. To je nevyhnutelné, protože existuje pouze jeden Bůh. Takže když Tomáš říká „můj Bůh“, nutně odkazuje na Boha Ježíše Krista, tedy na Otce.

Vystupuji k Otci svému a Otci vašemu, k Bohu svému a Bohu vašemu.

Jan 20:17

To, že Bůh Tomášův a Bůh Ježíše Krista jsou totožní a že když Tomáš říká „můj Bůh“, nutně odkazuje na Boha Ježíše Krista, je nevyhnutelné, protože existuje pouze jeden Bůh. A Ježíš skutečně právě potvrdil skutečnost jejich společného Boha v Janovi 20:17. Tomáš tedy nutně odkazuje na Otce. A tato skutečnost přímo odkazuje na to, o čem je celé Janovo evangelium – „Kdo viděl MĚ, viděl OTCE.“

6. Duch Svatý pochází od OTCE

V Janovi 20:28 Ježíš vstal z mrtvých, ale Tomáš tomu nevěřil, dokud Ježíše sám neviděl. Nyní pečlivě porovnejte tyto verše:

Až přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který pochází od OTCE Jan 15:26

A když to Ježíš řekl, ukázal jim své ruce a bok. Tehdy se učedníci radovali, že viděli Pána. Ježíš jim tedy znovu řekl: „Pokoj vám. Jak mě poslal Otec, tak i já posílám vás.“ A když to řekl, dechl na ně a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. Jan 20:21-22

V ten den poznáte, že já jsem v Otci, vy ve mně a já ve vás. Jan 14:20 (viz 14:9-11).

Ježíš na ně vydechl Ducha, ale již jim slíbil, že to bude Duch, který vychází od OTCE. „V ten den poznáte...“ Tomáš to věděl. Ježíš byl v Otci a Otec byl v Ježíši.

Analýza faktů

1. Kontext: Vidět a věřit

Ale Tomáš, zvaný Didymus, jeden z dvanácti, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu tedy řekli: „Viděli jsme Pána!“ On jim však řekl: „Pokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a nevložím prst do stop po hřebech a nevložím ruku do jeho boku, neuvěřím.“ O osm dní později byli jeho učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel, i když byly dveře zavřené, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vlož sem ruku a vlož ruku do mého boku, a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě viděl, uvěřil jsi. Blahoslavení jsou ti, kteří neviděli, a přece uvěřili.“ 20:24-29

Kontext Jan 20:28 se týká tématu vidět a 

věřit. Vzkříšený Ježíš se již zjevil učedníkům, ale Tomáš nebyl přítomen. Když tedy učedníci prohlásili, že viděli Ježíše, Tomáš prohlásil, že neuvěří, že Ježíš vstal z mrtvých, dokud ho sám neuvidí s ranami na rukou a boku. Ježíš se pak zjevil Tomášovi a řekl: „Vztáhni sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni sem ruku a vlož ji do mého boku, a nebuď nevěřící, ale věřící.“ A poté, co mu Tomáš odpověděl, Ježíš mu odpověděl: „Protože jsi mě viděl, uvěřil jsi. Blahoslavení jsou ti, kteří nevidí, a přesto věří.“ Je zcela jasné, že vidět a věřit je smyslem tohoto příběhu.

2. Vidět a věřit: Co Ježíš učil Tomáše a učedníky

Na konci 13. kapitoly Janova evangelia Ježíš informuje své učedníky, že odchází, a oni jsou velmi znepokojeni. Říká jim však, aby se neznepokojovali, protože znají cestu. Ale oni jsou stále zmateni, a tak jim Ježíš vysvětluje:

„A vy víte, kam jdu.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš, jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu řekl: „Já jsem cesta, pravda a život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce; od nynějška ho znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a to nám stačí.“ Ježíš mu řekl: „Jsem s vámi tak dlouho, a ty jsi mě ještě nepoznal, Filipe? Kdo viděl mě, viděl Otce.“

Kontext Janova evangelia 20:28 je vidět a věřit. Ježíš učil Tomáše a jeho učedníky o vidění a víře. Vidět Ježíše neznamenalo vidět jen jednu osobu, ale dvě osoby: (1) Ježíše, jejich Pána, a (2) jejich Boha a Otce. Ježíš jim také přesně vysvětlil, JAK viděli Otce. V dalším dechu Ježíš řekl: „Otec, který ve mně přebývá, koná skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec je ve mně, jinak věřte kvůli samotným skutkům.“ (14:10-11). V Janovi 12:44-45 učinil Ježíš podobné prohlášení Židům, kde řekl, že vidět/věřit v něj znamená vidět/věřit v toho, který ho poslal. Znát Ježíše znamenalo znát Otce; věřit v Ježíše znamenalo věřit v Otce; vidět Ježíše znamenalo vidět Otce. Je to proto, že Ježíš byl poslán Otcem, aby mluvil a konal skutky ve jménu svého Otce. A co víc, skutky konal Otec, který v něm přebýval. Tímto způsobem byl Ježíš Otcovým Slovem pravdy. A tímto způsobem, jak Ježíš vysvětluje, viděli Otce, když viděli Ježíše.

V Janovi 1:18 nám Jan říká, že nikdo nikdy neviděl Boha, ale jediný zrozený v náručí 

Otce ho prohlašuje/vysvětluje. Přesně o tom Ježíš mluví v Janovi 14, když učí své učedníky o vidění a víře. Vidět Ježíše znamená vidět Otce. Vidět Ježíše znamená vidět nejen jednu osobu, ale dvě osoby.

Ježíš učí o vidění a víře:

Verš Ježíš Otec

Jan 12:44 Kdo věří ve mne věří také v toho, který mě poslal.

Jan 12:45 Kdo vidí mě vidí také toho, který mě poslal.

Jan 14:9 Kdo viděl mě viděl také Otce.

Jan 20:28 můj Pán a můj Bůh.

Text říká, že Tomáš pronesl tato slova k Ježíši. Text neříká, že Tomáš „nazval“ Ježíše „Bohem“. Proč tedy Tomáš pronesl tato slova k Ježíši? Ježíš nám to výslovně vysvětluje v Janově evangeliu. Vidět Ježíše znamenalo vidět někoho jiného: jeho Otce. Vidět Ježíše znamenalo vidět nejen jednu osobu, ale dvě. A přesně to Tomáš vyznává v Janovi 20:28.

3. V ten den poznáte

Pečlivě porovnejte tyto dvě Ježíšova učení:

Kdo viděl mě, viděl Otce; jak můžete říkat: „Ukaž nám Otce“? Nevěříte, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? (14:9-10).

V ten den poznáte, že já jsem v Otci, vy ve mně a já ve vás. (14:20).

Ježíš nám, svým učedníkům, říká, že „v ten 

den“ plně pochopíme pravdu této věci. Ten den je den, kdy vstal z mrtvých. „Za chvíli mě svět už neuvidí, ale vy mě uvidíte; protože já žiji, budete žít i vy. V ten den poznáte, že jsem v Otci. (14:19-20). Také je učil, že Duch jim připomene vše, co je právě naučil (14:26). V ten den učedníci poznají, že Ježíš je v Otci.

A opět Ježíš vdechl svým učedníkům Ducha, toho samého Ducha, o kterém řekl, že pochází od OTCE a kterého jim pošle. Stalo se tak proto, že byl vzkříšen v Duchu a slávě Otce, když ho Bůh vzkřísil z mrtvých. Pán JE Duch (2 Kor 3,17; 1 Kor 14,45) a z toho důvodu mohl vdechnout Ducha ze sebe, Ducha, který pochází od Otce.

Když dáme všechny tyto skutečnosti dohromady, odpověď je jasná a 

nepopiratelná. Vidět Ježíše znamená vidět Otce. Vidět Ježíše znamenalo vidět dvě osoby, Ježíše a Otce. Ježíš učil Tomáše a učedníky, že v ten den poznají, že Ježíš je v Otci. Důvod Tomášových slov je jasně vysvětlen v Písmu, v tomtéž Janově evangeliu.

Závěr

Jelikož existuje pouze jeden Bůh, Tomáš nutně odkazoval na Boha Ježíše Krista, když řekl „můj Bůh“. Po upřímném zvážení všech důkazů není pochyb o tom, že Tomáš potvrzoval Ježíšovo dřívější učení, že vidět a věřit v Ježíše znamená vidět a věřit v Otce, Boha Ježíše, Boha Tomáše (20:17). Ježíš sám nám v tomto evangeliu říká, že prohlásil/vysvětlil Otce ve všem, co řekl a udělal. Jan nám říká totéž – Ježíš přišel, abychom poznali Otce, pravého Boha (1 Jan 5:20). On je Cesta k Otci a skrze Něho poznáváme Otce. Ježíš vysvětlil, že když viděli Ježíše, viděli Otce, protože Otec, který v něm přebýval, konal skutky (14:9-10). O kolik více tedy Otec přebýval v tom mrtvém těle, které Otec vzkřísil z mrtvých mocí svého Ducha Svatého, který vychází od OTCE a který Ježíš vdechl svým učedníkům (viz 20:21-22). Protože vidět Ježíše znamenalo vidět Otce, řekl Tomáš Ježíšovi: „Můj Pán a můj Bůh.“ Tomáš vyznává to, o čem je celé Janovo evangelium. Ježíš dal Otce poznat lidem na světě. Jednorozený prohlašuje/vysvětluje Otce. Z toho důvodu vidět Ježíše znamená vidět Otce. Vidět Pána Ježíše znamená vidět Otce, našeho Boha a Boha Ježíše Krista.

Blahoslavený jsi, Tomáši. Protože jsi viděl, uvěřil jsi. Jan 20:29

Kdo věří ve mne, nevěří ve mne, ale v toho, který mne poslal.

Kdo vidí mne, vidí toho, který mne poslal. Jan 12:44-45

Můj Pán a můj Bůh.

Výrok "Já jsem“ (ἐγώ εἰμι) v Janově evangeliu:  přímo odkazuje na Ex 3,14 (Boží jméno JHWH).

  Židé to chápali - proto ho chtěli ukamenovat (Jan 8,59). 

To by nedávalo smysl, pokud je Ježíš  "jen člověk“. 

Jan 8:59: Zvedli tedy kameny, aby po něm hodili, ale Ježíš se skryl a vyšel z chrámu.

„Zvedli kameny, aby po něm hodili.“ 

Židé byli tak arogantní, že si mysleli, že pokud je někdo Mesiáš, poznají to, a proto považovali za rouhání a za hodné smrti, pokud by se někdo prohlašoval za Mesiáše. Když Ježíš řekl: „Já jsem ten,“ a že byl před Abrahamem a že se Abraham radoval, že uvidí Ježíšův den, Židé si uvědomili, že Ježíš o sobě prohlašuje, že je Mesiáš, a tak zvedli kameny, aby ho zabili. Později byl souzen a ukřižován za to, že se prohlašoval za Mesiáše. Trinitáři tvrdí, že Židé zvedli kameny, aby Ježíše ukamenovali, protože o sobě tvrdil, že je Bůh, ale to je pouze domněnka. Biblické důkazy ukazují, že Židé zvedli kameny, aby Ježíše zabili, protože chápali, že o sobě tvrdí, že je Mesiáš. Židé se Ježíše ptali, zda je Kristus, Mesiáš, i jindy, a Ježíš jim řekl, že jim řekl, že je Kristus (Jan 10:24-25). Židé dále jasně uvedli, že kdokoli uvěří, že Ježíš je Kristus, bude vyloučen ze synagogy (Jan 9:22). Také u Ježíšova soudu se velekněz zeptal: „Při živém Bohu tě zavazuji, abys nám řekl, zda jsi Kristus, Syn Boží“ (Mt 26:63). Židé se Ježíše ptali, zda je Kristus. Nikdo se ho nikdy nezeptal, zda je Bůh. Ale pokud by si Židé mysleli, že Ježíš o sobě tvrdí, že je Bůh, byla by to jistě otázka, kterou by položili. Místo toho se velekněz u soudu velmi jasně zeptal Ježíše, zda je „Kristus“, protože Židé věděli, že se za něj Ježíš vydává. Když Židé slyšeli Ježíšovu jasnou odpověď („Ano, je to tak, jak říkáš“), obvinili ho z rouhání a řekli: „Zaslouží si zemřít!“ (Mt 26,66). Také se domnívali, že si zaslouží smrt zde v Janovi 8,59, a zvedli kameny, aby ho zabili, ale Ježíš jim unikl. Naproti tomu poté, co u soudu slyšeli jeho „rouhání“ v tom, že se prohlašuje za Krista, ho odvedli k Pilátovi a přiměli Římany, aby Ježíše popravili ukřižováním. Technicky vzato bylo pro Židy nezákonné kohokoli popravit, ale v dobách velkých emocí byl zákon někdy ignorován. To by se stalo v Janovi 8, kdyby Ježíš neunikl, téměř se to stalo Pavlovi v chrámu (Skutky 21,31) a stalo se to i Štěpánovi, prvnímu křesťanskému mučedníkovi (Skutky 7,58–60). Asi dva měsíce po této události na Svátku stánků, když byl Ježíš opět v Jeruzalémě na svátek Chanuky, si Židé znovu uvědomili, že Ježíš o sobě tvrdí, že je Syn Boží (Jan 10:36), a pokusili se ho i tehdy ukamenovat (Jan 10:31). Stručně řečeno, Židé zvedli kameny, aby Ježíše zabili, protože věděli, že o sobě tvrdí, že je Kristus; nakonec ho za toto tvrzení zabili. „Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu.“ Místo „skryl se“ lze řecké slovo přeložit také jako „byl skrytý“, což znamená, že ho jeho učedníci pravděpodobně ukryli tím, že ho obklopili. Je však pravděpodobné, že Ježíš jako jejich vůdce věděl, co má dělat, a řídil své učedníky v tom, co dělali. Během Ježíšova působení byly některé části chrámu stále ve výstavbě a Židé, dychtiví se Ježíše zbavit, se pravděpodobně vydali pro kameny ze staveniště a zatímco byli pryč, Ježíše obklopili jeho učedníci a skupina opustila chrám. Ačkoli Bůh mohl Ježíšovi pomoci s útěkem, je pravděpodobnější, že to bylo díky rychlému myšlení a rozhodnému jednání, což jsou věci, které by měly být součástí života každého křesťana. Některé verze Bible přidávají frázi „procházel mezi nimi a tak minul“ (srov. KJV). Existuje mnoho důkazů o tom, že tato slova nebyla původní, ale byla přidána pozdějšími písaři. Neobjevují se v nejstarších rukopisech, a když se v pozdějších rukopisech objeví, existují mezi nimi určité rozdíly ve formulaci. Řecké rukopisy tedy vykazují známky pozdějšího přidání a důvodem pro přidání, které mohlo začít jako poznámka písaře, bylo pokusit se ukázat, že Ježíšovo opuštění oblasti byla zázračná událost a že ho Bůh zahalil, když procházel přímo mezi svými nepřáteli. Pozdější rukopisy západní textové tradice obsahují tato další slova, a proto se objevují v Ženevské bibli (1599), Bibli krále Jakuba (1611) a Novém překladu krále Jakuba, které byly přeloženy ze západních textů, přičemž starší verze byly přeloženy dlouho předtím, než byly objeveny nejstarší a nejlepší řecké texty

V Písmu Duch svatý:  mluví (Sk 13,2) . 

V Písmu Duch svatý učí (Jan 14,26). 

V Písmu Duch svatý rozhoduje (Sk 15,28).

V Písmu Duch svatý  může být zarmoucen (Ef 4,30).

V Písmu Duch svatý  má vůli (1 Kor 12,11).  

V Písmu se Duch svatý  za nás přimlouvá (Ř 8,26).

 Síla, energie ani „projev moci“:  neučí,  nerozhoduje,  není zarmoucena, nemá schopnost se za někoho přimlouvat.  

To jsou znaky osoby, ne mechanismu. 

b.)  Duch svatý je nazýván Bohem  Sk 5,3–4:  

Petr říká, že Ananiáš lhal Duchu svatému  a hned dodá:  "Nelhal jsi lidem, ale Bohu.“  

Rovnice:  Duch svatý = Bůh    

Duch svatý je inteligentni síla a moc Boha Otce skrze kterou Bůh působí. Proto může dělat cokoliv je to zkrátka Boží AI.

Trojice není spekulace, ale nejlepší možné učení, které bere celé Písmo vážně. 

 

Bla bla bla samá lež jako věž.Trojuce je výmysl cirkevnich otců uzákoněný v roce 382 v Konstantinopoli.