Bludaři neznalí věci a spoléhající se na to, že někteří jejich naslouchači jsou rovněž neznalí věci, rádi papouškují ničím nepodložené tvrzení, že víru v Trojici zavedla "zlá církev" a prosadila ji násilím až ve 4. století. Ale nic není vzdálenějšího pravdě. Protože fakta mluví jasně a rozbíjí každou lež svojí vlastní výmluvností.    

Křesťané totiž věří v Trojici už od počátku, protože OD KRISTA.     

Tuto víru dosvědčuje už Písmo ve zjevení Ježíše Krista, ve zjevení Nového zákona, jehož Starý zákon byl pouhým stínem, náznakem, ale naplněním a plným zjevením Boha a všeho byl až Ježíš Kristus, který naplnil to, co Starý zákon pouze naznačoval a zasliboval a předobrazoval:      

A právě ten, který přišel – Syn, Slovo, Ježíš Kristus – naplnil slovo Starého zákona, který převyšuje o tolik, nakolik není jen tím, kdo je podrobený Zákonu, ale samotným Zákonodárcem (neboť on vyhlašuje zákony: "Amen, amen pravím vám ..."), který daruje milost spásy a uskutečňuje pravdu ("pravda se stala skrze Ježíše Krista"). A tou pravdou je, že až Syn zjevuje Boha Otce, protože do té doby "Boha nikdo neviděl", a kromě Otce zjevuje i sebe coby jemu rovného Božího Syna ("jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl") a vedle něho ještě "jiného Přímluvce", který "zná hlubiny Boží" a ze kterého se křesťané rodí neboli se rodí z Boha - tj. z Ducha, což Ježíš jasně deklamuje a potvrzuje a nade vší pochybnost vyjadřuje před svým nanebevstoupením:  

A samozřejmě ještě mnohem více, kde právě Syn, jediný, kdo zná Otce, nám odhaluje svoji rovnost s Otcem, svůj božský statut, podobně jako rovnost Ducha s Otcem a jeho božský statut vedle Otce a Syna, kteří jsou JEDNO neboli rovni, mající totéž Božství jako Otec. A že tito TŘI, kteří JEDNO JSOU, že jsou JEDEN a JEDINÝ BŮH IZRAELE - HOSPODIN - JSEM, KTERÝ JSEM, jak naznačil Bůh již v první kapitole knihy Genesis, když se spolu radí tři osoby Boha při stvoření člověka, kterého tvoří k obrazu svému, tedy jako plodné a nezaměnitelné společenství tří osob člověka: muže + ženu + jejich společné dítě, které podtrhuje nerozlučnou jednotu tohoto společenství, jaká je obrazem nerozlučné jednoty v Trojici.  

A samozřejmě mnohem více, co už bylo vícekrát probráno a prokázáno v mnoha dalších textech a polemikách, že Písmo, respektive Bůh, zejména skrze svého Jednorozeného Syna, zjevuje sebe jako Trojici jsoucí "na počátku" (en arché) všeho, jsoucí jako Trojice: Otec a Syn a Duch Svatý.     

A tuto víru nedokazuje "jen" slovo Písma, ale i slovo tradice neboli mimobiblické texty křesťanů už od 1. století. Pojďme se na některé z nich podívat, aby bylo vidno, že křesťané věří v Trojici už od počátku, PROTOŽE OD KRISTA.          

NEJSTARŠÍ MIMOBIBLICKÁ SVĚDECTVÍ O SAMOZŘEJMÉ VÍŘE KŘESŤANŮ V TROJICI     

Bible samozřejmě není jediným dokladem učení o Trojici a víře v ni, i když ta je dokladem pramenným a kanonickým. Existují ale i další svědectví o víře křesťanů v Trojici, a to již od 1. století dále. Uveďme si některé:      

Didaché (1. stol.): 

- spis z doby tzv. apoštolských otců, tj. z doby navazující na apoštoly a čerpající z osobní znalosti apoštolů, tedy z 1. stol., ve kterém se dokládá víra v Trojici a vyznání Trojice:  

 - tím se jasně dokládá jak víra v Trojici, nastolená Ježíšem Krista, tak opět i rovnost a jednota osob Božích, stejně jako moc duchovního narození se z Boha při křtu mocí všech tří osob Boží Trojice      

Ignác Antiochijský (1. stol.): 

- další z tzv. apoštolských otců 1. století, učedník apoštola Jana, mučedník, biskup antiošské církve založené apoštolem Petrem:  

 - jasně vyznává Trojici Otce, Syna a Ducha, které tím klade na roveň a do jednoty; víru v Trojici dává do souvislosti s "učením Pána a apoštolů", které znal osobně, dosvědčuje vtělení Syna, který byl "podle těla" podřízen Otci, uvádí poslušnost apoštolů Trojici: "Kristu i Otci i Duchu"      

Polykarp (1.-2. stol.): 

- další z tzv. apoštolských otců, učedník apoštola Jana, mučedník, biskup ve Smyrně:  

- i Polykarp, učedník apoštolů, zcela samozřejmě zmiňuje a vyznává Trojici: zmiňuje všechny tři osoby a všem třem osobám stejnou měrou vzdává slávu, jaká patří jedině Bohu (jinak by to byla modloslužba), ve vyznání Polykarpa tudíž stejnou měrou všem třem osobám Boha: Otci, Synu i Duchu Svatému: „tobě spolu s ním a Duchem Svatým sláva nyní i v budoucnu“.      

Irenej z Lyonu (2. stol.): 

- jedná se o Polykarpova žáka, který jako stojící v posloupné linii apoštol Jan - Ignác Antiochijský - Polykarp - Irenej rozvíjí Janovskou teologii, tedy s důrazem na vtělení Boha, a to zejména v boji proti tehdejším gnostickým, zejména doketským herezím. I on tedy v tomto následovnictví na mnoha místech vyznává Trojici a dosvědčuje, hájí a rozvíjí víru v ni:  

"A toto je, čím nás obdarovává víra, ta, kterou nám předali starší, učedníci apoštolů: především nás učí, abychom měli na paměti, že ve křtu jsme obdrželi odpuštění hříchů ve jménu Boha Otce a ve jménu Ježíše Krista, Syna Božího, vtěleného, zemřelého a zmrtvýchvstalého, a v Božím Duchu Svatém; že křest je pečetí života věčného a znovuzrozením v Bohu, takže se stáváme dětmi ne lidí smrtelných, ale věčného a odevždy jsoucího Boha."   

- víru v Trojici popisuje jasně jako apoštolského původu, jsoucí od apoštolů, a dále jasně klade všechny tři osoby Trojice jako navzájem rovné a Ježíše jako vtěleného Boha. Ponořením do křtu ve jménu Trojice se člověk rodí z Boha, protože Otec i Syn i Duch jsou Bůh a z nich se křesťan v koupeli znovuzrození neboli ve křtu rodí      

Justin (2. stol.): 

- konvertita od filosofie ke křesťanství, jeden z prvních křesťanských teologů reagujících na nauky řeckých filosofů, apologeta, mučedník. A právě proto, že byl filosofem, hájí křesťanskou víru proti mylným nebo bludným tvrzením tehdejších filosofů nebo i židů. Tak hájí božství Syn, který je stejně Bůh jako Otec:  

- a podobně jasně hájí i Božství Ducha Svatého, který spolu s Otcem i Synem tvoří Boží Trojici, a proto jasně říká, že se stejnou měrou klaníme a stejnou měrou uctíváme jak Otce, tak i Syna i Ducha:  

- klanění patří jedině Bohu, jinak by se jednalo o modloslužbu, a proto se křesťané klaní Otci, Synu i Duchu, protože tito tři jsou jeden jediný Bůh hodný klanění a úcty      

Klement Alexandrijský (2. stol.): 

- význačný křesťanský myslitel a apologeta, učitel v Alexandrii, podobně jako Justin reagující na tvrzení řeckých filosofů a tehdejších gnostiků a proti nim hájící křesťanskou víru, důsledně založenou na apoštolském podání, jak sám zdůrazňuje. Zanechal po sobě korpus děl, kde jasně vyznává křesťanskou víru, mající základ v apoštolském podání:  

- jasné vyznání Boha Trojice - tří osob jediného Boha, což potvrzuje i na jiném místě:  

 A dále:  

- jasně vyznává Otce, Syna a Ducha Svatého, kterým stejnou měrou náleží božská úcta a kteří JSOU JEDEN JEDINÝ neboli JEDEN BŮH, ač ve třech osobách: Otci, Synu a Duchu Svatém      

Athenagoras Athénský (2. stol.): 

- jeden z raných křesťanských apologetů, kteří nastoupili po apoštolských otcích a kteří hájili křesťanskou víru nejen před židy a filosofickými naukami, ale i před tehdejšími vládci, kteří často křesťany pronásledovali:  

"Jsme ti, kdo učí, že je Bůh Otec, Bůh Syn a Duch Svatý, a kdo dokazují jejich moc v jednotě a jejich rozdílnost v působení."   

- Athenagoras zde jasně vyznává jednoho Boha ve třech osobách: Otce, Syna a Ducha Svatého, kteří JEDNO JSOU a v této jednotě se mezi sebou liší svými osobami a jejich jednotlivými "působeními" v rámci této jejich nerozdílné jednoty      

- další z řady křesťanských starověkých apologetů, který mj. píše:  

 - jasné vyznání, že Bůh, ve kterého křesťané věří, je Otec, Syn a Svatý Duch, a že ač tři osoby, je to jeden Bůh      

- jasné vyznání tří osob Božích jako jednoho Boha a jednoho Pána, které sdílí tutéž jednu slávu a jsou hodni téže cti      

 - jeden z největších starověkých křesťanských myslitelů, člověk vroucí zbožnosti a bystrého intelektu, překladatel, vykladač, teologický systematizátor hledající řešení tehdejších teologických problémů, avšak do určité míry ovlivněný tehdejším platonismem, který si bral leckdy na pomoc při hledání řešení argumentací. V tom, čeho se držel apoštolské víry, však byl zcela pravověrný, a sem náležela i jeho nauka o Trojici, kterou předkládá jako apoštolskou, zcela ve shodě s dalšími tehdejšími křesťanskými učenci a učiteli:    

 - jasně vyznává rovnost osob Božích: Otce, Syna i Ducha, kteří jsou jeden Bůh, rovni v téže jediné slávě a důstojnosti, což vyvrací to, z čeho je neznalými věci obviňován, totiž subordinacianismus. A podobně i v dalším jeho citátu:  

 - v Trojici není nějaká z osob Trojice nižší nebo vyšší, ale všechny tři jsou si rovny. A pro spásu je nezbytná celá Trojice, protože celá Trojice je Bůh jeden a jediný, který zachraňuje člověka    

- Origenes jasně vyznává jako od apoštolů přijatou a jako Církvi vlastní víru v Boží Trojici: Otce, Syna a Ducha, á že tyto tři osoby jsou stejně Bůh a proto mají „účast na téže slávě a důstojnosti“ – žádná nerovnost, žádné podřízení jedné osobě druhé ve smyslu umenšenosti nějaké osoby vůči jiné osobě Boží, jinak by neměly stejnou účast „na téže slávě a důstojnosti“, která je Boží. Není v tom žádná pochybnost, ale jistota a smělost, protože pravdivost.      

Tertulián (2.-3. stol.): 

- významný starověký křesťanský autor, apologeta, věnoval se právě otázce rozlišení tří osob v jednotě jediného Boha, bránil apoštolskou tradici proti heretikům:  

"Syn rovněž seslal dar obdržený od Otce, Ducha Svatého, třetí osobu Boha ... , učitele veškeré pravdy, která je v Otci i Synu i Duchu Svatém podle křesťanského učení."   

- jasné vyznání, že jsou tři osoby jediného Boha: Otec, Syn a Duch Svatý, a že tato víra je pevnou součástí křesťanského učení.   

A podobně i např. v následujícím citátu:  

- Bůh je jeden jediný, ač ve třech osobách: Otci, Synu a Duchu Svatém. Je takový stále, ale takto zjevně a přímo („Jeho učedníci mu řekli: ‚Nyní mluvíš přímo a bez obrazů‘“, J 16) byl odhalen až v době Nového zákona, což židé nepřijali, protože odmítli Syna a tím pádem i Ducha.      

Hippolyt Římský (2.-3. stol.): 

- žák Ireneje z Lyonu, který pokračoval v janovské tradici a teologii, který stejně jako Irenej potíral dobové hereze a vehementně bránil apoštolskou nauku:  

"Je třeba vyznávat Boha Otce Všemohoucího, je třeba vyznávat rovněž Ježíše Krista, Syna Božího, který se stal člověkem a kterému Otec poddal vše kromě Sebe samého, a je třeba také vyznávat Ducha Svatého a že jsou to tři Osoby. Objevuje se jeden Bůh jako jedna moc Boží, ale co se týče plánu spásy, Bůh se zjevuje ve třech Osobách."   

- Hippolytova vyjádření jsou navýsost jasná: Bůh je Trojice osob: Otce, Syna a Ducha Svatého, kteří jsou JEDNO v moci, neboli navzájem rovní v moci, ale v „plánu spásy" odhalující, že tento jeden Bůh jsou tři osoby, kdy jedna z nich - SYN - se stala člověkem: Ježíš Kristus je tedy jeden ze tří Boží Trojice, který se vtělil pro naši spásu.    

"Tobě patří sláva, Otci i Synu s Duchem Svatým"    

- Hippolyt vzdává všem třem osobám Božím, osobám Trojice, stejnou, nerozdílnou slávu, čímž dosvědčuje jejich rovnost a potvrzuje jejich božský statut    

- kartágijský biskup, mučedník:  

- Bůh je jeden, a to jednotou tří osob: Otce, Syna a Ducha Svatého, a jeho jednota je základem jednoty věřících.  

- zde Cyprián jasně vysvětluje, proč se ve Starém zákoně nepsalo výslovně o Trojici, ale pouze v určitých náznacích: protože toto tajemství mělo být zjeveno až "v nejposlednějších časech", i když je od počátku, jakým je Bůh sám v sobě.      

Didymus Alexandrijský (4. stol.): 

- významný a již tehdy velmi ctěný starověký křesťanský učitel, pokračovatel slavné alexandrijské teologické školy (Klement, Origenes, Atanáš, Cyril ad.):  

- jasné vyznání Trojice osob Otce, Syna  Ducha, kteří jsou jedno a to včetně své činnosti, která je božská, společná: Bůh je Otec, Bůh je Syn a Bůh je i Duch Svatý – ne tři Bohové, ale jeden jediný Bůh ve třech osobách      

To jsou jen některá svědectví zejména z prvních tří staletí, dosvědčující, že křesťané kontinuálně a od počátku věřili v Boha Trojici: Otce, Syna a Ducha Svatého, kteří jsou jeden jediný Bůh, z nichž druhá osoba Trojice se stala člověkem pro spásu lidí, tak jak to zjevuje Ježíš Kristus, jak to předávají apoštolové a jak to pro naši spásu zaznamenává Písmo. Nejsou to svědectví jediná, je jich samozřejmě mnohem víc. A jak vidno, pocházejí ze všech tehdejších jazykových oblastí rozšíření křesťanství, z oblasti řeckojazyčné i latinské, ze severní Afriky, Gálie, Říma, Smyrny, Antiochie, Alexandrie, Kartága, Palestiny... Protože VŠICHNI KŘESŤANÉ jednoduše věřili v Trojici, v Boha Otce i Syna i Ducha Svatého, jak nám to zjevil vtělený Syn, který jim přikázal udílet křest ve jménu Otce a Syna a Ducha Svatého, a oni tak činili. Trojice je původní a podstatným vyznáním křesťanů od počátku. A pokud někdo tvrdí, že Trojice je výmyslem "katolické církve" nebo koncilů od 4. století, tváří v tvář prostým faktů je takový odhalen jako sprostý lhář, jako bludař, který si vymyslel víru, ať ariánskou, apollinářskou nebo unitářskou, kterou křesťané nepřijali od apoštolů, kterou nevyznávali ani nehlásali a kterou ani neznali, protože apoštolové jim předali víru v Trojici a ve vtěleného Boha Ježíše Krista. O tom svědčí všechny doklady už od 1. století.   

Jsou samozřejmě i nějací nepoučení nebo dokonce přímo lživí lidé, případně ti, kteří ve své nevzdělanosti a omezenosti jen papouškují, kteří se snaží hanět první svědky, že byli tzv. subordinacianisty, ale i takoví jednoduše lžou, protože už jen z těch úryvků výše je vidět, že křesťané věřili ve tři rovné, stejnou měrou božské osoby jediného Boha Trojice, včetně takových mistrů teologie a duchovního života, jakými byli třeba Irenej, Klement Alexandrijský, Tertulián nebo Origenes - i tito, navzdory osočování ulhaných bludařů a nepoučených nevzdělanců, učili rovnost všech tří osob jediného Boha: Otce i Syna i Ducha Svatého, jak můžeme znovu zopakovat a předložit pozornosti čtenáře:      

Tertulián:  

- kdyby byl Syn něco méně než Otec neboli by byl subordinován neboli podřízen, nemohl by mít "tu samou moc" jako Otec      

Athenagoras Athénský:  

- čímž jasně vyvrací subordinacionismus, když třem různým osobám připisuje tutéž jednu jedinou moc a tudíž rovnost ve stejném podílu na téže božské moci      

Klement Alexandrijský:  

- přisuzuje všem třem osobám Božím stejnou moc a činnost, čímž prokazuje jejich rovnost a vyvrací tak subordinacianismus. Kdyby si osoby Trojice nebyly rovny, nemohlo by se hovořit o "jediném", protože b byla různost a nižší osoby by nebyly Bohem, kdyby neměly stejnou měrou, a to měrou božskou, moc   

Origenes:  

„Pro dosažení spásy člověk potřebuje pomoc Otce, Syna a Ducha Svatého, a nedojde spasení jinak než skrze celou Trojici. Není možné hovořit o něčem nižším nebo vyšším v podstatě Trojice."    

- čímž Origenes výslovně vyloučil subordinacianismus, poněvadž jasně deklaruje a potvrzuje rovnost osob Trojice, nikoliv umenšení neboli podřízení jedné z osob Trojice osobě jiné    

"Duch Svatý má s Otcem a Synem účast na téže slávě a důstojnosti."    

- i tady Origenes jasně deklaruje a potvrzuje rovnost všech tří osob Trojice a tudíž vyvrací nařčení ze subordinacianismu      

Hippolyt Římský:  

"Tobě patří sláva, Otci i Synu s Duchem Svatým"    

- vzdává všem třem osobám stejnou, nerozdílnou slávu, čímž dosvědčuje jejich rovnost, která vylučuje podřízenost, spočívající v umenšenosti jedné osoby vůči jiné, a tak vyvrací herezi subordinacianismu 

Kdyby vyznavači Trojice byli subordinacianisty, nebojovali by proti Áriovi, který vyznával podřízenost Syna Otci a nerovnost Otci, a podobně i u Ducha. Ale křesťané, včetně některých zde citovaných, rázně a nekompromisně bojovali proti Áriovi, který byl ovlivněn platonismem, na rozdíl od pravověrných křesťanů, a proto hlásal subordinacianismus a nerovnost Syna Otci, tak jak podobně hlásají někteří dnešní bludaři, např. unitáři a další. Ale už jen tento boj proti ariánství jasně potvrzuje, že křesťané nebyli subordinacianisté, ale vyznavači tří rovných božských osob jediného Boha Trojice a božskosti i Syn a i Ducha neboli jejich „stejnosti“ s Otcem. Takže i v tom jsou usvědčeni ze lži odpůrci pravdy, kteří lžou o vyznavačích Trojice a o vyznání víry křesťanů, jaké mají křesťané od počátku.        

BŮH TROJICE VYNÁLEZEM PRVNÍCH KONCILŮ???     

Další lží různých antitrinitárních a antikřesťanských bludařů je naprostá lež, že Bůh Trojice je prý až vynálezem prvních církevních koncilů, zejména 1. nicejského v r. 325 a jeho trvání na „homoúsii“ neboli na „soupodstatnosti“ Otce a Syna a údajné zavedení tím platonismu do křesťanství. Ale ani jedno není pravda. Žádný církevní koncil jednak ani nic cizího nezavedl do křesťanství, ani nevynalezl nic protikladného. Co učinil tento, a podobně i další koncily, je, že KONSTATOVAL, že OTEC A SYN „JEDNO JSOU“ – že jsou si zcela rovni, jak předkládá Písmo a tradice, že mají vše společné, jak jasně říká Syn – Ježíš Kristus:    

- a tedy že mají společnou a stejnou moc, společnou a stejnou činnost, společný a stejný život, společné a stejné vědění, společnou a stejnou vůli a jsou předmětem stejné úcty a že OTEC A SYN JSOU STEJNĚ BŮH neboli jsou stejných vlastností, stejných možností, stejných způsobů, stejné moci, to znamená stejné přirozenosti neboli stejné podstaty, jedním slovem: SOUPODSTATNÍ, a tudíž SYN je SOUPODSTATNÝ S OTCEM. Tedy koncil neřekl nic jiného, než co je v Písmu a co je obsahem Božího Zjevení v Ježíši Kristu:

Koncil tedy jen potvrzuje víru křesťanů, jaká byla od počátku, tzn. víru v Trojici tří rovných osob jediného Boha: Otce, Syna a Ducha, a slovo Písma i tradice o této skutečnosti, kterou zjevil jeden ze tří: vtělené Slovo – Syn, který podle Božího Zjevení má tutéž činnost, tutéž, vůli, tytéž možnosti a tutéž moc jako Otec neboli „STEJNOU PODSTATU“, podobně jako všichni lidé mají zase spolu stejnou podstatu, a že tedy SYN je SOUPODSTATNÝ s OTCEM a že tento SYN SOUPODSTATNÝ s Otcem se vtělením stal i SOUPODSTATNÝ S NÁMI neboli jedním z nás, ve všem nám rovný kromě hříchu, který je ale CIZÍ lidské podstatě, stejně jako PODSTATĚ Boží. Homoúsios tedy znamená, že SYN je STEJNĚ BŮH jako OTEC, jak to říká Písmo i tradice, protože to říká Ježíš, a koncil to tvrdí pouze a jen na tomto základě: na základě slova Zjevení, jaké nám dal Ježíš Kristus.   

Kdo tedy tvrdí, že koncil něco vymyslel a zavedl a že křesťané před koncilem nevěřili v Boha Trojici, je BEZSKRUPULÓZNÍ LHÁŘ, který odpírá jasným faktům a zavádí naprosto nehistorické a lživé fabulace a výmysly. Historie i Písmo totiž jasně ukazuje, čemu a proč a od kdy křesťané věřili a že koncil toto pouze potvrdil a nově a jasně formuloval proti tehdejším bludařům, kteří nebyli nepodobni dnešním různým unitářským a antitrinitářským a jehovistickým a jiným podobným tajtrlíkům.     

A tím se odhaluje další slabé místo těchto a podobných lžiproroků: zatímco víru křesťanů v Trojici od samého počátku dosvědčuje jak Písmo, tak i historická svědectví křesťanů, pro víru unitářů a podobných nekřesťanských pošuků není v dějinách žádný textový doklad a žádné textové svědectví, které by dokazovalo z průběhu staletí jejich pokřivenou a vylhanou víru, prostě NIC, kdežto pro víru křesťanů v Boha Trojici jsou všechna. Víra unitářů a podobných blábolistů totiž stojí pouze na jejich mylné interpretaci Písma, která pochází někdy z 19. století, kdežto víra křesťanů pochází a je prokázána už od prvního století, od počátku, od Krista, jak dosvědčují listinné dokumenty už od 1. stol. včetně Písma nebo starobylá křesťanská vyznání víry.  

Koneckonců i dobové hereze vznikly vždy až jako zpochybňování již existující křesťanské víry, která byla dávno před oněmi herezemi, a jako vymezení se proti víře, která tu už byla, nikoliv že by křesťanská víra v Trojici vznikla až po oněch herezích, což je jen další důkaz, že víra v Trojici tu byla od počátku a dříve než jakákoliv hereze, včetně směšné pohádky unitářů postrádající jakékoliv důkazy o údajně „původní víře křesťanů“, kterou je ve skutečnosti víra ve vtěleného přišlého Boha Ježíše Krista a víra v Boha Trojici, jak dokládá Písmo i tradice i církevní koncily i křesťanská vyznání víry.

Právě hereze unitářů dokazuje, že jde o velmi pozdní herezi, kterou do 19. stol. nikdo neznal a nikdo ji nevěřil. A co víc, je vyvrácena samotným Písmem, které zpochybňuje a vyvrací každou jejich tezi, takže se oni ve své zoufalosti utíkají ke konspiračním tvrzením o cenzurách biblického textu nebo o přepisováním a připisování do Písma, aniž by pro to měli jediný důkaz kromě svých smyšlených tvrzení a své chorobné mysli, trpící paranoiou a strachem ze spiknutí bez jakéhokoliv důkazu. Tato jejich ustrašená a mylná, až lživá tvrzení jsou navíc podpořena a možná dokonce i přímo způsobena jejich pramalou vzdělaností a povědomím o dějinách světových, ale zejména o dějinách křesťanství, jejich naprostou neznalostí starověkých pramenů, znalostí dějin, jak vznikaly církve a jejich učení, jak vznikalo Písmo, co bylo důležité pro křesťany dané doby, dále znalost vývoje pravd víry, ale i křesťanské zbožnosti, a ne na posledním místě znalostí Písma, jeho jazyka a jazykových zákonitostí, dobových a kulturních souvislostí atd. Kdyby v tomto byli znalí, netvrdili by tyto své nehistorické a nefaktické hlouposti a výmysly, které naprosto odporují široce známým faktům, ověřeným naopak akademickým bádáním bez ohledu na konfesi. To těmto fantastům naprosto chybí, podobně jako u většiny herezí, které mají často svůj lidový, blouznivý, nepoučený základ, tahající moudra z paty a nikoliv z pravdy.        

ZÁVĚR    

Z výše uvedeného je tedy jasné:

- křesťané si nevymysleli víru v Trojici, ale byla jim zjevena Ježíšem Kristem, který odhaluje sebe jako rovného Otci neboli jako stejně Boha, jako je Otec, a kromě nich dvou ještě „jiného Přímluvce“, Ducha, který má tytéž božské vlastnosti jako Otec a Syn a je tedy spolu s Otcem i Synem STEJNĚ BŮH jako i Otec a Syn   

- křesťané věří od počátku v Boha Trojici – v rovné osoby jediné Boha: Otce, Syna a Ducha Svatého, jak dokazují listinné důkazy od samého počátku křesťanství, to jest již od 1. století, tedy z doby, kdy ještě nebyl ani ustanoven kánon Nového zákona  

- víru v Trojici si tedy nevymyslel žádný církevní koncil, který naopak vždy tlumočil pouze to, co zjevuje Boží Zjevení a co je zaznamenáno v Písmu a v tradici apoštolů, a k tomu žádný koncil nepřidává nic, co by bylo nad slovo Písma nebo sdělení apoštolů, ale pouze to, co je již zjeveno Bohem a tradováno a předáno v Písmu a apoštolské tradici  

- koncil v Niceji, a podobně i ty další, výrazem „homoúsios“ – „soupodstatný“ neboli “stejné podstaty“ nezavádí žádnou novou, ale pouze konstatuje to, co již dávno předtím konstatuje Písmo i víra křesťanů, totiž že SYN je STEJNĚ BŮH JAKO OTEC neboli je „JEDNO S OTCEM“, tzn. stejných vlastností, stejné činnosti, stejné vůle, stejné moci, stejného soudu atd. neboli JE S OTCEM SOUPODSTATNÝ – tj. STEJNÝ JAKO OTEC ve však kromě své osoby Syna. A podobně i Duch, jak později v obraně víry a pravdy konstatovaly následující koncily.       

To jsou fakta, která stojí proti lžím heretiků a popíračům pravdy a zvěsti Ježíše Krista a která boří jejich protibožské výmysly protivící se slovu Písma, slovu Pána a slovu apoštolů a slovo Boží, Kristovy církve. Protože my křesťané víme, čemu věříme a proč a od kdy a že Pán Ježíš i jeho apoštolové jsou svědci hodnověrní a pravdiví, jak věříme od počátku. Žádné hereze a novoty to nemohu přemoci ani zamlžit ano zastřít ani umlčet. Protože jejich lži jsou přemoženy pravdou – pravdou Pána. A jedinými, komu ubližují, jsou jejich původci a šiřitelé. Pravdu nijak tito nemohou změnit.