Je tu spor, zda Ježíš je Bůh a zda apoštolové hlásali, že Ježíš je vtělený Bůh.

Jedním z míst, které dokazuje, že ano, je např. Pavlův list Filipanům, kde apoštol jasně mimo jiné píše:

"aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí -
 a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán." (Flp 2, 10-11)

 V tomto verši se jedná o citaci proroka Izajáše, který jasně píše:

"Přede mnou každý klesne na kolena a každý jazyk odpřisáhne:
»Jenom v Hospodinu - řekne o mně - je spravedlnost i moc«." (Iz 45,23-24)

Je to starozákonní výrok vztahující se výlučně k Hospodinu, který Pavel vztahuje na Ježíše Krista a prohlašuje ho Pánem neboli JHVH, kterému se bude klanět celé stvoření, tedy prokazovat mu božskou úctu, jakou jinde vyžaduje Hospodin výlučně ke své osobě.

A když apoštol Pavel mluví o Ježíšově jménu, před kterým má klekat celé stvoření, je to právě toto jméno - P Á N - neboli JHVH neboli HOSPODIN - ADONAJ. Pavel mu jasně přisuzuje Božskou důstojnost, neboli Božství, neboli to, že Ježíš KRistus je Bůh - PÁN.

Že tomu tak je, ukazuje Pavlem i jinde použitá citace Izajáše, kde jasně říká, že tento verš se vztahuje k Bohu, před kterým poklekne každé koleno a vyzná, že Pán je Bůh:

"Neboť je psáno: 'Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.'" (Řím 14, 11)

- tento verš a v něm vyjádřený požadavek je vztažen výlučně na Boha. A Pavel ho v úryvku z Filipským vztahuje na Ježíše Krista, čímž říká, že on je ten Bůh - Adonaj - Pán. Proto se mu má klanět každé koleno. Vyžaduje pro něj božskou úctu, která nemůže patřit nikomu jinému, není-li Bůh, jinak by se jednal o modloslužbu.

Z toho všeho vyplývá, že Pavlem uvedená vyznání jsou jedněmi z nejjasnějších výpovědí Nového zákona o Božství Pána Ježíše Krista, neboť jsou na něj vztažena slova, která jsou ve Starém i Novém zákoně vztažena výlučně na Hospodina - na Pána, Adonaje, kterým je u Pavla prohlášen a s ním ztotožněn Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. Což Pavel potvrzuje i svými předcházejícími slovy, kde píše o Ježíšově rovnosti s Bohem a božské důstojnosti, kterých se zřekl kvůli tomu, aby se stal člověkem. Ne že by o ně vtělením přišel, ale zřekl se jejich výsad, jejich působení na úkor přijetí našeho lidského údělu s jeho křehkostí včetně smrti. Pavel tak jasně ukazuje, jaký je Bůh, který se neváhá zříci své vlastní výsosti kvůli naší nízkosti, aby nás z této nízkosti svým vtělením a obětí pozvedl do své výsosti. Je to Bůh pokorný, který pro záchranu těch, které miluje, se neváhá zříci sebe sama a zemřít za ně, aby je zachránil a sdílel pak s nimi v nebi svoji božkou blaženost, které se v okamžiku vtělení zřekl pro zakoušení našeho utrpení. To vše, aby nás z něj navěky vysvobodil.