K odpuštění musí být dva: ten, kdo odpouštění z Milosti a Bezpodmínečně vysílá a ten, kdo jej v pokání přijímá. Odpuštění znamená uzdravení vztahu, postavení jej na Nových základech a pravidlech.

Bůh je láska. Bůh je tedy vztah. Odpuštění není nic menšího než uzdravení vztahu. Než obnovení partnerství. Bůh dává člověku svobodu odejít, ale taktéž nechává dveře otevřené k návratu. Odpuštění není jedostraný akt. při jednostraném aktu nedochází k uzdravení vztahu, k obnovení partnerství. Aby došlo k odpustění, tak jej jedna strana musí vyslat a druhá strana jej musí přijmout. Jinak nedojde k odpuštění. Je to obdobné jako s elektrickým proudem. Aby vznikl proud, nestačí, aby byla zapojena jedna elektroda. Musí být spojeny elektrody dvě s opačným potenciálem. Až když jsou elektrody spojené, může jedna elektroda náboj vyslat a druhá jej přijmout. Pokud jedna eletroda odmítá být ve spojení a přijmout náboj, nevzniká proud.

Stejným způsobem, jakým odpouští Bůh, jsme volání i my, abychom odpouštěli našim vinikům. Musíme tedy studovat, jakým způsobem Bůh odpouští a tento způsob předávat dále. Jakým způsobem tedy odpouští Bůh.

A) Bůh odpuštění vysílá bezpodmínečně - Golgotským křížem. Golgotský kříž je vysílač Božího odpuštění. Říká nám, že nemusíme se bát přijít k Bohu, vždyť Jeho ruce jsou přibité na kříži. Říká nám, že Bůh od nás nevymáhá škodu, kterou jsme mu způsobili, že Bůh raději snese křivdu, než aby od nás vymáhal to, co mu právoplatně dlužíme. Že Bůh raději odsoudí samého sebe na našem místě, než aby odsoudil nás. Že přebírá naší odpovědnost za naše činy a přijímá jejich následky. Vše je otevřeno bezpodmínečně. Není hřích (s jedinou vyjímkou rouhání se proti Duchu SVatému), který by Bůh nepřevzal na své záda.

Toto není duchovnín účetnictví. Co jsme si to jsme si. Tlustá čára za minulostí. 

Ne. Kříž je Skutečnost. Není na něm nic abstraktního, nic duchovního, nic mýtického, symbolického. Je to místo fyzického trestu, fyzického utrpení, fyzické smrti. Je to milost, která zjevuje bolest, utrpení, kterou jsme kdy způsobili, blízkým, dalekým, druhému člověku, přírodě. Bolest jako následky našich rozhodnutí a našich činů. Bolest, kterou podle zákona oko za oko, zub za zub, život za život, máme nést my. Bůh však, jako golgoský hromosvod, ji snese na našem místě.

Prach jsi a v prach se obrátíš. Prokletí lidského rodu, které "v Adamovi" neseme z pokolení na pokolení. V hebrejskem myšlení je potomek již přítomen v předcích. V Adamovi tedy všichni umíráme. Zde, na Golgotě, však umírá někdo, kdo není z Adama. Tudíž někdo, kdo nedědí Adamovo prokletí, ale kdo jej vzal dobrovolně na svá záda. A svou smrtí a svým vzkříšením zlomil prokletí. Opět, není to škrt pera v duchovním účrtnictvím. Neříká, co jsme si to jsme si. Nesnizuje to Adamův skutek a jeho následky, tyto následky však bere na svá záda.

Golgotským křížem Bůh říká: Já tě nesoudím.

B) Bůh toto odpuštění vysílá jako Milost.

To, že Bůh vysílá své odpuštění, neznamená, že člověk má na toto odpuštění právní nárok. Boží odpuštění není obchod něco za něco. Člověk se jej nemůže domoci u Božího soudu. Je to Suverénní Milost Panovníka nad viníkem, kterého Soud, Zákon a Spravedlnost odsuzuje ke smrti.  Ano, Bůh říká Já tě nesoudím, ale to neznamená, že je člověk bez viny. Bolest, kterou člověk způsobil, existuje a je zjevena na kříži. Lidská Vina, lidská zodpovědnost, je na golgotě v plné nahotě zjevena. Člověk nemá na Milost zákonný nárok, neboť zákon člověka odsuzuje.  

C) Člověk odpuštění přijímá - pokáním. 

Pokud na spásu není zákonný nárok, nemá člověk co říci na svoji obhajobu. Před Bohem stojí nahý. Pokání znamená dívat se na sebe, Boha i na své bližní Novým pohledem. Božím pohledem. Pokání je změna smýšlení: O sobě, o tom, kým jsem já, o Bohu, kým je Bůh - Pán, Král, Spasitel, Panovník, Partner. Nazývání vše pravými jmény: Boha, sebe samého, hřích. Přijetí pravého právního postavení před Bohem - Pane, smiluj se nade mnou hříšným. Přijetím Božího zíkona jakožto nových pravidel nového vztahu.

Stejným způsobem jsme volání odpouštět i my našim viníkům:

A) Vysílat odpuštění bezpodmínečně - nevymáhat škodu, ochotu snést křivdu, nemstít se, neoplácet stejnou mincí, neotřískávat křivdu v každé budoucí hádce viníkovi o hlavu = Odstranit každou překážku z minulosti, která by viníkovi bránila k návratu.  

B) Vysílat jej jako Milost - ani na Vaše odpuštění nemá viník právní nárok. Ani Vaše odpuštění není automatické. Je to Milost, která se nedá vymoci před soudem jako zákonnou povinnost, ale která se jako Milost musí přijmout.

C) Viník Vaše odpuštění přijímá - pokáním. Změnou smyšlení o Vás, o jeho vině a o jeho samém. Přijetím nových pravidel nového vztahu. Tato změna musí být vidět, musí nést své ovoce. Kdo nečiní pokání a odmítá nová pravidla Vašeho vztahu, ten odmítá odpuštění jako takové. Tam nedochází k uzdravení vztahu, k obnovení partnerství. 

Nelze odpustit tam, kde k pokání nedochází, protože tam nedochází ani k uzdravení vzájemného vztahu či jeho protagonistů. Nelze odpustit tam, kde jedna strana se vysmívá druhé, zneužívá ji, kde nedochází ke změně postoje k vlastním chybám či nedostatků. Jednostranné bezpodmínečné odpuštění, jak jej vyučují křesťanské i evangelikální kruhy, vede do pekla závislosti, zneužívání, podrytí sebedůvěry a sebehodnocení.

Příklady.

U příkladu s nevěrou nelze dojít k odpuštění, uzdravení vztahu a jednotlivců v něm, dokud nedojde ke změně náhledů na nevěru a k jejîm důvodech, k vlastním chybám a ke změně pravidel vztahu = k mechanismu vzájemné komunikace, řešení konfliktů, přidružených problémech typu alkoholismu, a k proměně postoje jednoho k druhému i k sobě samému, k úctě, agape i zdravé bázni před pocitům partnera.

Při provalení nevěry má podvedený partner "právo" - se urazit, cítít se ublíženě, pomstit se, odejit ze vztahu. Při aplikaci tohoto "práva" však vztah zákonitě skončí.

Nebo také může partner převzít (spolu) zodpovědnost. Zamyslet se i nad svým vlastním chováním a jednáním k partnerovi. Otevřít dveře, aby se partner mohl vrátit. Nastavit nové pravidla vztahu a to nejenom na straně partnera, ale i na své. Nevyžadovat "zaplacení škody" - neustálým připomínáním poklesku partnera, morálním citovém vydírání, manipulaci a podobně. Ale zacit od znovu s  čistým stolem.

Při takovémto pokání může dojít k odpuštění i k převzetí zodpovědnosti, jak to popisuji v předchozích odstavcích. Když však pokání nepřichází, nepřijímá se odpuštění a nemůže dojít k převzetí zodpovědnosti. Ano, na jedné straně se otevírají dveře, ale těmi dveřmi musí druhá strana projít.

Druhý příklad:

Představme si, že manžel ztratí práci. To znamená hluboký zásah do situace celé rodiny. Žena má v tom případě dvě možnosti: Buď manžela podpoří, rodina se uskromní, nastaví nová pravidla fungování, anebo si najde movitějšího chlapa, ktery udrží její život na stejném standardu. A to se ani nemusí na svého chotě nijak zlobit, nemusí mu nic vyčítat, nemá co odpouštět. Ale prostě nepřevezme zodpovědnost a jde dále.

První možnost je tedy to, co nazývám převzetí zodpovědnosti. Ztráta zaměstnání je "chybou manžela", ale manzelka "převezme zodpovědnost" a vezme důsledky této ztráty i na své záda tím, že se změní standard i jejího života. To jsou otevřené dveře z jedné strany.

Na druhe straně je "pokání", proces přechodu přes otevřené dveře. V tomto příkladu by to znamenalo kupř to, že manžel nezakotví na kanapi s pivem a puštěnou televizi, ale bude si aktivně hledat práci, zlepsovat kvalifikaci a  třeba se vice angažovat v domácích pracech. Že si prostě chlap "uvědomuje," že je  třeba bojovat a nerezignovat.

Ztráta zaměstnání vede k tomu, že manželství   musí přijmout nová pravidla vztahu, fungování.  Pokud manželka nepřevezme zodpovědnost a manžel nebude "činit pokání", jejich vztah se nezdraví, začnou působit rány a křivdy a dříve či později se rozpadne, ať už oficiálně, nebo "pouze" vnitřně.

Odpuštění jako dvoustranný akt. Druhá možnost se sice tváří jako odpuštění, kdy žena se na svého chotě "nezlobí", nemá mu "co odpouštět", vzpomíná na něho "v dobrém", co jsme si, to jsme si, tlustá čára za minulostí, ale vztah skončil. Pokud chápeme odpuštění jako uzdravení vztahu, tak k němu nedošlo. 

Nemyslím si, že Bohu jde o ono jednostranné odpuštění. Ono slovo, které často jen tak hodíme do vzduchu typu: Ano, odpouštím ti, ale nikdy ti to nezapomenu. Z odpuštění se stává laciná, kýčovitá fráze, bez obsahu. Odpuštění, které je popisováno v bibli, má naproti tomu obsah ve  vnitřním světe dvou osob. Toho, kdo odpouští, a toho, komu je odpuštěno. Není to slovo, které se řekne do větru, je to uzdravení vztahu dvou lidi a vlastně i uzdravení jedince jako takového. Oba potřebují větu: Promiň, ublížil jsem ti, uvědomují si a je mi to líto, a chtěl bych to napravit. Oběť ji potřebuje slyšet, viník ji potřebuje (upřímně, tj ze srdce pokání) vyslovit. Jinak nedojde k uzdravení ani vztahu, ani obou jedinců. Je  třeba odpuštění vyslat, tj otevřít dveře, převzít zodpovědnost a odpuštění přijmout, tj činit pokání.