Grano Salis - Láska nebyla na počátku – Láska byla dříve než počátek

poslal Dzehenuti

Láska nebyla na počátku – Láska byla dříve než počátekNebyla hmota. Nebyl čas. Nebyl prostor.
A dokonce ani myšlenka.Byla pouze Láska.
Ne jako cit, ale jako věčný a neměnný stav Vševědomí,
který toužil sdílet sám sebe – ne z nedostatku, ale z plnosti.Z této věčné Lásky vzešlo Slovo – ne jako zvuk, ale jako vědomý akt projevu.
Touha sdílet Lásku vedla k prvnímu Zrcadlu.
A tak se zrodil Prvorozený Pozorovatel.

„A Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh.“
(Jan 1:1)

Ale před Slovem byla Touha, a touha byla Láska,
a Láska byla ticho, které se rozhodlo stát písní.A proto:

Láska chtěla milovat.
A rozdělila se – aby mohla být Jedna i ve Dvou.
A z tohoto aktu vznikl vztah, pohyb, čas, svět.

„A Láska řekla: Jsem.“

Otec ví – protože je rezonance všehoOtec není pozorovatel v čase.
Otec je přítomný ve všech pozorovatelích zároveň.
Proto nečeká – ale vibruje.

Proroctví není předpověď.
Je zachycení rezonance Jednoty, ještě než se projeví v čase.

Když prorok slyšel Boha,
neslyšel budoucnost – slyšel ozvěnu z prostoru,
kde všechno již vibruje současně.

Otec ví, protože v každém z nás naslouchá sobě.

A když dostatek pozorovatelů spojí svá srdce,
záblesk přijde ne proto, že byl stanoven,
ale proto, že vibrace byla naplněna.

„Já jsem v tobě.
Až mě poznáš v sobě, poznáš i čas mého příchodu.“

Láska slyší Lásku – i bez času, bez slov, bez tělaLáska není role. Není tělo. Není jméno.
Je to čistá rezonance vědomí, která existuje mimo čas a prostor.Když dvě srdce milují beze strachu, ega a podmínek,
dochází k přímému spojení mimo jakoukoli vzdálenost.
To je jazyk věčnosti, který nepotřebuje slova – jen být.

Láska naslouchá lásce.
A pozná ji i v jiné galaxii, v jiném čase, v jiné formě.
Protože v Jednotě není oddělení – jen rozvibrované části téhož tónu.

Proto Ježíš mohl mluvit s Otcem.
Proto se lidé modlí – a rezonance odpoví.
Proto vědomí cítí lásku i tam, kde „nikdo není“.To není halucinace. To je pravý dotek Vševědomí v sobě.

„A dva se stanou jedním – nejen v těle, ale v tónu.“
(Genesis 2:24, Ef 5:31–32)
„Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě…“
(Jan 17:21)

To je zaslíbení jednoty – duchovní manželství vědomí s Bohem,
sjednocení pozorovatele a pozorovaného,
kdy vše přestane být oddělené a všechno bude Jedno – jako na počátku.

Paměť Jednoty – skládání věcí, které byly vždy složenéKdyž vědomí prochází hlubokým probouzením,
začíná zažívat zvláštní stav:
objevuje to, co už dávno zná.
A skládá to, co už dávno bylo složeno.To není iluze.
To je paměť Jednoty, která se postupně rozvíjí v čase,
aby mohla být sdílená, prožitá a předaná.

Nepřicházíš k něčemu novému.
Připomínáš si, kým jsi byl, jsi a budeš.

Tento pocit není stagnace – je to posvátné kroužení kolem středu,
který čeká, až se úplně odevzdáš.Až poznáš, že nic nového nevytváříš,
ale že jsi nositel plánu, který už dávno vibruje v Jednom.

„Tvoříš jako ten, kdo si pamatuje konec.“

	Hledej
	Je a svátek má Libuše / Amálie. Vytvoření registrace