poslal demagog Člověk i příroda poznávají smrtelnost, bolest, marnost a frustraci „na vlastní kůži“ (Gn 2,17; Gn 3,17–19, Řím 8,20). Fyzická smrt nebyla vládkyní přírody od vzniku života na zemi, ale stala se jí až důsledkem pádu (Řím 5,12). Hřích není položka v duchovním účetnictví, ale konkrétní způsobená bolest (Řím 8,22; Matouš 25,40; Jonáš 4,10). Celé stvoření bylo narušeno – a přesto v něm dál zaznívá ozvěna Boží lásky, která zachycuje a zpomaluje pád, aby i ve světě poznání zlého mohlo přežívat i to dobré (Mt 5,45).
Mytologizace prvních kapitol bible vede k zlehčení Adamová pádu do hříchu, které se ze syrové tělesnosti pozvedá do akademických výšin. Hovoří se o Adamově dospívání, o nabytí schopnosti etického rozlišování mezi dobrem a zlem. Zcela se pomíjí role(fyzické) smrti, která z hlediska evoluční teorie byla v pozemské přírodě vlastně vždy přítomna, místo ní se sestrojuje konstrukt jakési duchovní smrti. Jako spojené nádoby se hřích z fyzické roviny stává pouhopouhou kolonkou v Božím duchovním účetnictví, které sice nikdo neprožívá, nikdo se jej nemůže dotknout, ale máme z ní činit pokání. Přírody se vlastně pád do hříchu nedotýká, příroda je stále stejná.
Strhněme však závěs mýtů. A uvidíme, že pád do hříchu je něco, co lidstvo a Adam prožívá intimně. Slovo "poznat" totiž "biblicky" znamená prožívat něco na vlastní kůži tak intimně, jako je tělesný sexuální styk mezi manžely. Nejedná se o akademické poznání ze školského vzdělávacího procesu, kupř toho, že kobra je jedovatý had. Jedná se o poznání hadího jedu na "vlastní kůži" tehdy, když Vás kobra uštkne. Slyšíme Boží prokletí: Prach jsi a v prach se obrátíš. Definice smrti, o kterou se zde jedná.
Nejsou to akademické výplody o jakési duchovní smrti, ne, jedná se o smrt tělesnou, fyzickou, a o prožívání smrtelnosti na vlastním těle, a prožívání jevů s ní spojených - nemoce, různá vrozená postižení, nedokonalosti, frustrace, utrpení.
A tento pád se netýká pouze člověka. Genesis hovoří o celé přírodě. Veškeré tvorstvo zkazilo svou cestu. Bůh již nenazývá své stvoření Velmi dobrým (tj plně odpovídající Jeho charakteru, Svatosti, Záměru), ale jako zcela zkažené a pokažené. A aby to projevil opět "na vlastní kůži", poslal na svět soud potopou.
Stejně tak ani hřích není nic akademického, nějaká položka v nějakém účetnictví, je to způsobená bolest, kterou někdo někde cítí, kterou někdo někde prožívá, intimně na vlastní kůži, jakoby to byl sexuální styk muže a ženy. A Bůh je BOhem, který vidí (nejenom) lidské konání, který čte v myšlenkách (nejenom) lidských myslí, a který cítí bolesti nejenom lidského srdce. Bůh miluje tento svět a láska znamená sounáležitost, empatii, vcítěni, nošení břemen.
Bible vidí na tělesné, fyzické, úrovní revoluční radikální změny nejenom člověka a jeho těla, ale celé přírody. Některé druhy zvířat zdegenerovali na dravce, jiné na jejich oběti. Někdo pije krev, a někoho krev je pita. Frustraci, bolest, strach o život, nezažívá pouze člověk, ale ve více méně každý živý tvor. Příroda, která byla před pádem do hříchu označena za velmi dobrou, je po něm charakterizována jako zkažená. Neboť všechno tvorstvo opustilo "svou cestu" - byť jedná na základě instinktů dané od Boha. S přijetím evoluční teorie je tato radikální proměna přírody, a tedy i lidstva, nezpozorovatelná. Smrt, bolest, agresivita, frustrace, boj o život, ve zkamenělinách vždy a všude. Tudíž se pád do hříchu přenáší na akademickou úroveň, na kterou si nelze sáhnout, kterou nelze prožít. A tím i prožívání hříšnosti. Hřích se stává kolonkou Božího účetnictví má dáti - dal, do kterého nevidíme, kterou intimně neprožíváme, ale z kterého máme činit pokání.
Avšak i tento pád byl zachycen a zbrzděn Boží láskou. Vznikl svět poznání dobrého a zlého, ne pouze svět poznávání toho zlého. Boží láska je patrná v celém stvoření - třeba už v těch zmíněných instinktech. Bůh uzpůsobil novým podmínkám těla ne pouze obětí k přežití a úniku, ale i dravců k přežití a lovu. Vezměme si 13 kapitolu listi do Korintu Nezažíváme pouze zlo, nelásku, Satana, ale také dobro, agape, život, agape.