poslal demagog jak kniha genesis chápe sebe samu? Správné stanovení žánru knihy je nezbytným předpokladem správného výkladu jejího poselství. Vono je totiž paradoxem, že ze všech biblických knih právě a pouze Genesis klade největší důraz na to, že se jedná o písemně zaznamenaný popis, vyprávění, prožitých události.
Většina současných křesťanů odkazuje knihu genesis do říší mýtů. Čímž s podivuhodnou logickou gymnastikou nechtějí říct, že by nebyla pravdivá. Mýtus je charakterizována jako poučná zvěst z vyprávění, u kterého není důležité, zda-li se historicky událo nebo ne. Prostě se poselství odděluje od historie. To však má, zvlášť s přijetím evoluční teorie o vzniku a vývoji života na zemi, své následky, které si ještě podrobně ukážeme v dalších bodech.
Zde se však zmíníme, že tato teze jde proti samotnému poselství knihy, proti jejímu žánru, proti tomu, jak kniha genesis chápe sebe samu. Správné stanovení žánru knihy je nezbytným předpokladem správného výkladu jejího poselství. Vono je totiž paradoxem, že ze všech biblických knih právě a pouze Genesis klade největší důraz na to, že se jedná o písemně zaznamenaný popis, vyprávění, prožitých události. Teda, přesněji řečeno, její první polovice - příběh od stvoření až po Josefa. Příběh Josefa tento zvláštní a v biblickém kontextu jedinečný důraz postrádá.
Jeden z vykladačských principů říká, že co Biblický text opakuje, tak právě na to klade důraz. A první polovina knihy Genesis furt dokola opakuje věty typu: Toto je (rodo)pis toho či onoho. Slovo rodopis často nesprávně chápeme jako jakýsi záznam rodokmenu, ale když se podíváme hlouběji do Genesis, pak tento výklad musíme odmítnout jako neúplný.
Zde se odráží nejstarší písemné zvyklosti, které byly odhaleny při rozluštěni klinového písma. Humanisté a osvícenští myslitelé, kteří jako první řekněme z kritického hlediska začali zkoumat vznik knihy Genesis a zformulovali její první teorie, netušili a nemohli tušit, jak staré je umění psát. Dlouhou dobu byli kupříkladu hliněné destičky s klínovým písmem brány jako ozdobné artefakty. Dnes víme, že schopnost písma sahá do hluboké minulosti, již v době a v civilizačním okruhu patriarchy Abrahama bylo písmo široce rozšířené, že se písemně zaznamenávali i všedhní věci. A Abraham nebyl nějakým slaboduchým pasáčkem koz, pocházel ze starodávného šlechtického či kněžského rodu, disponoval (vojenskou) světskou mocí a autoritou, která ho činila rovným panovníkům nejstarších městských států.
Proces mytologizace historické události potřebuje určitý čas ústní lidové slovesnosti, efektu tiché pošty. Genesis sama klade důraz na to, že se skládá ze starších písemných záznamů, které jmenovitě jmenuje a u kterých i, soudobým způsobem, udává čas sepsání. Žádná jiná biblická kniha tak silný důraz neobsahuje. Ani evangelia, ani knihy soudců a letopisů. Genesis se však odvolává na starší písemné prameny a spojuje je s nejstaršími známými biblickými osobami: S Adamem, Noem a jeho syny, Terachem, Abrahamovými syny a Izakovými syny. Tuto teorii jako legitimní možnost zmiňují taktéž překladatelé Českého studijního překladu.
Pokud vezmeme tyto odkazy vážně, pak musíme uznat, že kniha genesis neposkytuje prostor pro ústní předávání zvěsti, což je nutnou podmínkou pro vznik mýtů, ale předpokládá brzké písemné zaznamenání historických událostí.
Tak Bůh jedná v celé době v každé generaci. Vždy svým Duchem osloví jedince a ten má nutkání to, co zažil, přežvýkat a písemně zpracovat. Od Mojžíše, krále Davida a Šalamouna, přes píšící proroky až k apoštolům a evangelistům. Bůh nikdy nenechával svůj lid - bez písemného svědectví. Dopis napsaná blízkou osobou - má velkou hodnotu pro člověka na cestách. Boží lid vždy byl a vždy je na Cestách. A já osobně věřím tomu, že jej nikdy nenechal bez Písemného ujištění své lásky a péče.
Zastánci teorie mýtů argumentují černobíle: Buď je kniha genesis "učebnicí dějepisu", nebo mýtem. Jakoby nic mezi tím neexistovalo. A protože genesis věru není učebnicí ve vědeckém slova smyslu, pak musí být mýtem. Jenomže skutečnost není černobílá, obsahuje i odstíny šedi. Už staro a středověké písemnictví znalo žánry: Poezie, próza, epos, legenda, kronika. Sice se vzájemně prolínaly, někdy legenda nese i kronikářské rysy, jindy kronikář vědomě zabrusuje do legendárních vod, přesto je rozdíl motivace pisatelů dobře znát: Legendisté chtěli oslavit svaté, kronikáři chtěli popsat události. Ani kronikáři však nebyli objektivními historiky a nikdo to po nich ani nechce. Ano, byli poplatní době a často i panovníkům či biskupům, kterým sloužili a události psali jejich úhlem pohledu. Přesto, anebo právě proto, bývají věrohodným pramenem nejenom o době, o které vyprávějí.
S obdobnou důvěrou lze přistupovat ke knize genesis. Nechť nikdo netvrdí, že se jedná o objektivní, vědecký popis událostí. Jedná se však o svědectví lidí, kteří s Bohem "něco" prožili a pak to nějak přežvýkali a nakonec to sepsali či nechali sepsat. Neznamená to ani, že kupříkladu Adam přesně rozuměl tomu, co se kolem něho děje. NE. Ale prostě předal dále to, co zažil a jak tomu on porozuměl. Musíme mít na paměti, že do veškeré pravdy Bůh neuvedl ani Adama, Mojžíše, Davida či proroky, ale apoštoly a jejich pokolení. Proto i knihu genesis nelze vykládat vytržením z kontextu ostatních knih, ale musíme vycházet z toho, jak o genesis mluví Kristus, či jak o ní píše Pavel a další apoštolové.