Je to dlouhé, omlouvám se, ale nemám čas to dočíst do konce.

V podstatě téměř se vším tam mohu souhlasit - ale jsou do toho implementovány osobní názory toho přednášejícího, které zavádějí posluchače do mylných závěrů.

..."Víra nám nařizuje držet se toho, že mimo apoštolskou římskou Církev nemůže být nikdo spasen, že Církev je jedinou archou spásy a že kdokoliv do ní nevstoupí, zahyne ...."...

Mimo církev není spásy, protože církev je vlastně sám Kristus a mimo Krista opravdu není spásy.

Takže si ujasněme, co všechno je vlastně církev.

Je to společenství pokřtěných ve smyslu Mt 28,19, vedených Kristem ustanovenými pastýři jeho "stáda".

My církev rozlišujeme na tři různé části:

1.) církev pozemská putující.

2.) církev trpící a očišťující se pro nebe (pro mnohé z vás je však možnost posmrtného očišťování pro nebe jako červený hadr po býka)..

3.) církev vítězná v nebi.

Jako pokřtění můžeme mít částečné společenství Kristovy církve třeba s protestanty v rovině Božího slova - tam totiž (většinou) věříme stejně. Nelze nám ale už mít společenství u Pánova stolu. Zde je už nutná víra v reálnou přítomnost Krista v eucharistii - jinak by nemohla být jednota církve.

(Sk 1,12...)

Potom se vrátili do Jeruzaléma z hory nazývané Olivová, která je blízko Jeruzaléma, ve vzdálenosti sobotní cesty. Když vešli do města, vystoupili do horní místnosti, kde pobývali Petr, Jan, Jakub, Ondřej, Filip, Tomáš, Bartoloměj, Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Zélóta a Juda Jakubův. Ti všichni zůstávali jednomyslně oddáni modlitbě spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.

Tato jednota víry prvotní církve  mezi pokřtěnými na celém světě dneska už dávno není. Přesto každý pokřtěný byl Kristem ve křtu spasen a stal se dědicem věčného života. I protestanté. Natož pravoslavní, z nichž část je v jednotě s církvi katolickou a část je v nejednotě - však víru máme všichni v hlavních rysech prakticky totožnou.

My věříme, že v okamžiku smrti získává umírající plné vědomí skutečnosti o tom, kdo je Bůh. Pokud i v něčem věřil mylně, ale žil svůj život spravedlivě a v okamžiku smrti učinil pokání ze svých hříchů, pak pro takového člověka není problém přijmout novou skutečnost o Bohu (v čem se mýlil) a vstoupit do Boží náruče.

A takto může být uveden do věčného života i protestant - dokonce i pohan, který v pozemském životě nepotkal nikoho, kdo by mu milujícího Boha pravdivě představil způsobem, aby on mohl uvěřit a dát se pokřtít.

(J 3,5)

Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do Božího království. .

Tato Kristova slova musí platit bezezbytku.

Proto katolická církev uznává také křest touhy a zná také křest krve. Skrze touhu po Bohu i skrze mučednictví pro víru lze také i nepokřtěnému vstoupit v hodině smrti do Kristovy církve vítězné v nebi.

Bůh je každému člověku hotov odpustit každý i ten nejhroznější hřích - ale hříšník musí toto odpuštění sám chtít, stát o něj!

A tak se i v hodině smrti lze narodit znovu do božího království. I protestantovi, i pohanovi...

Být v katolické církvi a v ní prožít celý život - to je výsada a předpoklad pro kvalitní prožití pozemského života, která sebou ale nese také velkou odpovědnost - kdo totiž více dostal, od toho bude také i více požadováno....

Oko

martino

Ani by mě ve snu nenapadlo, že nevěřící katolík sem šoupne základní pravdu, Mimo Církev není spásy. Základní pravda, kterou si ani katolíci dnes neuvědomují, nepřipomínají, protože jsou nábožensky nevzdělaní, zaostalí, a zcela světem pohlcení. Spása je nabízena každému člověku, ale jen málo lidí tuto nabídku Boha přijímá. Pastýři opustilo stádo a do stána vešel vlk v rouše beránčím a trhá stádo na kusy. Katolík dnes nemůže věřit ani co mluví biskup, kněz a někdy i papež. Platí jedna zásada, kterou řekl v roce 1969 papež Pavel VI. při poslední svobodné pouti Čechů do Říma po srpnu 1968 a pak se dveře na dlouho zavřely. "Zůstaňte věrní ve své víře, buďte neochvějní ve svém přesvědčení, buďte jednotní ve víře a lásce". Ještě kardinál Tomášek držel své stádo v této intenci, ale pak se svobodou ve společnosti vstoupil do Církve i západní modernismus, volají dnes po svěcení žen na kněžky, Halík, Martínek a další, volání po uvolnění sexuálních norem, včetně možnosti uzavírat druhé manželství pro rozvedené a žít v trvalém cizoložství viz. Apoštolská exhortace Amoris laetitia. Odůvodnění a obhajoba z Vaticanu je zde: 

Nebo  věroučná deklarace Fiducia Supplicans ohledně žehnání stejnopohlavním párům, což jednotně odmítla celá Afrika a Asie, ale naši biskupové v ČR ji přijali. 

Proto dnešní katolíci musí být prozíraví, protože Ďábel číhá koho by pohltil. Proto jsem překvapen, že nevěřící katolík D42 evangelizuje sám sebe a stejné své odpadlé bratry.