Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Někteří místní trumbelíni chtějí Bohu přikazovat, co on může a co nemůže, a že podle nich prý že se nemůže stát člověkem. Přičemž prozrazují, jak mylně a lidsky přízemně si toto „stání se člověkem“ Boha představují, totiž jako proměnu Boha v člověka, jako změnu z Boha na člověka nebo někdy jako vznik nějakého „ani člověk, ani Bůh“, ale jako jakýsi „hatlámapatláma“ mix obojího: tu trochu z Boha, tu trochu z člověka a jako vznik nějakého zmixovaného Boha a člověka neboli bohočlověka, podobně jako to mívají ve své mytologii např. staří Řekové a nebo zde zmínění bloudové.
Ale v křesťanské víře se nejedná ani o jedno. Křesťané totiž věří, že Bůh se ne proměnil v člověka, ale že jako Bůh přivzal nebo též přijal naši lidskou přirozenost k tomu všemu, čím už je sám v sobě a od věčnosti, tedy že Bůh se stal člověkem, aniž by přestal být Bohem. Nevzniká tedy žádná „mixtura“ trochu z Boha a trochu z člověka, jako nějaká nová boholidská přirozenost, jak věřili už kdysi bludaři monofyzité, ale ten, který je stále týž, se stal tím, který vzniká a zaniká, aniž by sám v sobě přestal být tím neměnným, jakým je věčně. Vtělením se totiž pravý a celý Bůh stal pravým a celým člověkem, aniž by přestal být pravým a celým Bohem a aniž by kvůli tomu prvnímu nezačal být pravým a celým člověkem. A takto se Bůh ani nestal dvěma, ale je stále tímtéž jedním: Bohem, který se zároveň stal v čase člověkem, a nikoliv člověkem, kterého by přijal následně Bůh (tzv. adopcianismus), nebo člověkem, který by se snad proměnil v Boha, což je nemožné. Ten, který ustavičně JE, se v čase stal tím, čím nebyl, aniž by přestal být tím, čím JE věčně, avšak přijal na sebe to, co sám stvořil, aniž by tím přestal být Stvořitelem. Aktem vtělení se totiž nezměnil z Boha v člověka, ale sjednotil se z lásky k člověku s člověkem, a to tak, že se jím stal neboli že se vtělil, tak abychom ho my lidé mohli chápat a přijímat nám odpovídajícím, lidským způsobem a mohli ho poznat a být jím spaseni, když jsme jím skrze jeho vtělení bezvýhradně a plně přijati za syny Boží skrze naše přivtělení se ke vtělenému jednorozenému Synu Božímu:


„Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.
Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, jsme byli jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.“

Toto je tedy křesťanská víra: Bůh tak miluje svého člověka, až se jím kvůli jeho spáse stává, aby lidství udělil moc Božství, která lidství uděluje nesmrtelnost, neporušitelnost, svatost a věčnou krásu a poznání neboli „účast na Boží přirozenosti“, jak to popisuje apoštol Petr. A ani tato naše účast na Boží přirozenosti ani nezakaluje tuto Boží přirozenost, jejímž pramenem a vlastníkem je pouze sám Bůh, a ani nemění lidskou přirozenost, která je stále sama v sobě stvořená, závislá na Bohu a sama v sobě pomíjející a podléhající proměně. Touto účastí ale díky milosti Boha tato lidská přirozenost nabývá nových vlastností, které nejsou z ní samé, ale z Boha, na způsob milosti, ne na způsob pramene v sobě samém, protože ten je jedině v Bohu samém.
Když se tedy Bůh stává člověkem, nic z jeho Božství se nemění, stejně jako nepřijímá jinou přirozenost člověka než tu, jakou má každý z nás. A je to láska Boha, která ho vede k tomu, aby se ponížil a sklonil k nám, aby tímtéž povýšil nás, aby se stal jak naším přítelem, tak naším bratrem, ale i Otcem, a to zejména, jak toto sebeponížení Boha popisuje apoštol Pavel:

„Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši:
Ačkoli byl roven Bohu, přesto na své rovnosti nelpěl,
nýbrž sám sebe zmařil,
vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.
A v podobě člověka se ponížil,
v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno.“

Přesně takový je Bůh křesťanů, a kdo ho přijímá a věří v něho, má život věčný.
Právě takový je totiž Bůh, to je totiž ono jeho „jméno“ neboli on sám, které nám zjevil, když se nám zjevil v Synu, který nám sebou samým zjevuje i Otce. Kdo věří v Syna a Syna přijímá, věří totiž a přijímá i Otce, protože ti dva JEDNO jsou. Proto díky tomuto „JEDNOMU“ spatřujeme a poznáváme Boha, protože Syn je s Otcem v takové bytostné jednotě, že Syn tak dokonale zjevuje Otce, že Syn říká: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ – ne že by Syn snad byl Otcem, ale Syn je stejným způsobem a stejnou měrou Bůh jako Otec a tak Syn plně zjevuje Otce, ke kterému není jiný přístup než jedině skrze Syna: „Já jsem ta cesta, pravda i život, A nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“. Copak by takto sjednocen a takto stejný s Otcem mohl být pouhý tvor, pouhý člověk, který by o sobě mohl říct, že je sama pravda sám a život? Kdepak. Jedině Bůh dokonale odráží Boha neboli Bůh Syn Boha Otce. Kdo v tohoto Boha uvěří, poznává, kdežto kdo tohoto Boha odmítá, zůstává v tmách, protože si zamiloval více svoji představu o Bohu, vytesanou z vlastní představivosti, ale odmítá přijmout a poctít toho Boha, který se nám zjevuje a odhaluje v Synu, protože kdo odmítá Syna, nemá ani Otce. Protože život od Boha, život věčný, je jedině v Synu:

„Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu.“

Proto:

„Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce.“

Protože právě Syn je ten pravý Bůh a věčný život, který můžeme mít, jedině když jsme v Synu:

„A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu – On je ten pravý Bůh a věčný život.“

Právě v Synu a skrze Syna se Bůh stal člověkem, v Synu, skrze kterého bylo vše stvořeno a který nese vše svým mocným lovem, který byl Bůh na počátku a který se stal tělem, přišel do svého vlastního, přebýval mezi námi a my jsme spatřili slávu, jakou má od Otce Syn, plný milosti a pravdy, který jako jednorozený Bůh spočívá v náruči Otcově. Kdyby nebyl Bůh, nemohl by tak učinit. Ale on je Bůh, navíc Bůh, který se stal člověkem a přebýval mezi námi. A kdo v něho věří, má život věčný:

„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.
Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“

„Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“

„Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.“

Naše poznání Boha a naše věčnost je závislá na poznání Syna. Bez něho nelze poznat Otce a přistoupit k Otci. Proto je osoba Syna tak důležitá, podstatná a nezastupitelná, a to natolik, že nejsou jiné dveře k Otci než Syn. Kdo tyto dveře odmítá a míjí je, nemá přístup k Otci. A abychom toto poznání měly a tyto dveře se nám otevřely a my měli přístup k Otci, proto se Bůh v Synu stává člověkem, aby člověk mohl poznat a poznal Boha, který nám byl tímto vtělením zjeven:

„Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.
Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven.“

Ano, ten život byl dříve neviditelný, i když skrze něho povstal celý viditelný svět. Ale vidět Boha znamená poznat jej. Proto se tento neviditelný život, který byl u Boha a který byl Bůh, stal tělem a my jej mohli vidět, cítit, slyšet a dotýkat se ho, protože Duch se stal hmotou, aniž by přestal být Duchem. Kdyby totiž přestal být Duchem, už by nemohl zjevovat Ducha neboli Boha, protože by byl pouhým tělem., Ale on, Bůh se stal tělem, aniž b přestal být Bohem, a talk jeho tělo, jím stvořená materie, zjevovala jeho, který je Duch. To je mystérium křesťanství. Bez vtělení Boha totiž neexistuje křesťanství. Kdo říká něco jiného, je lhář a bludař, ne kristovec, ale lhář, který popírá Syna. Čímž popírá i Otce a odmítá jeho tvář, zjevenou v lidské tváři Ježíše Krista Nazaretského. Protože kdo nepohlédne na jeho lidskou tvář, nemůže hledět ani na tvář otce:

„Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“
Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?““

Protože kdo nemá Syna, nemá ani Otce. Vidět lidskou tvář Syna totiž znamená vidět božskou tvář Otce. Což by nebylo možným, kdyby Syn nebyl toutéž měrou a tímtéž způsobem Bůh jako Otec, protože sám Bůh zakázal znázornit Boha zpodobením jakéhokoliv tvora. Kdyby Ježíš nebyl zároveň Bůh, ale pouhý člověk, bylo by snad rouháním prohlašovat, že kdo vidí pouhého tvora, vidí nestvořeného Boha a Stvořitele všeho. Ale Ježíš to mohl říci právě proto, že je JEDNO s Otcem, neboli je tímtéž způsobem a toutéž měrou Bůh jako Otec. Jen proto lze v Ježíši Kristu vidět Boha Otce, protože zjevuje Otce sám sebou. Protože Syn je Bůh. A to Bůh, který se stal člověkem, aniž by přestal být Bohem: je plně Bůh i plně člověk a jedno neruší druhé, ale právě naopak jedno umocňuje druhé: lidství Boha šíří ještě více slávu Boha a Božství Boha pozvedá přirozenost člověka do Božího království, a přitom ani jedno nepřestává být samo sebou, ani Božství nepřestává být Božstvím, ani lidství nepřestává být lidstvím. Bůh se stal „Bohem„ s námi“ neboli Immanuelem:

„Budu procházet mezi vámi a budu vám Bohem a vy budete mým lidem.“

- jen již stánkem Boží šchiny neboli Boží slávy nebyl již stánek ze dřeva a kovu, jako v době Starého zákona, ale stánek z masa a krve utvořený působením Božího Ducha v ženě:

„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“

„V něm je přece vtělena všechna plnost božství.“

Právě proto a právě takto se Bůh stal člověkem, a neptal se žádných bludařů, jestli může a jestli mu to tito poblouznění dovolí. On je svrchovaný a učinil to, co sám chce, a tak, jak sám chce, a nám to již jen sdělil neboli zjevil. A kdo věří a přijímá toho, který se stal tělem, dostává život věčný a moc stát se Božím dítětem, Božím synem. Ne tak, jako se Synem stává Jednorozený, ale přijetím za syny skrze Jednorozeného, který je hlavou a my jeho tělem. A nemohli bychom se stát jeho tělem, kdyby on nebyl Bůh, který se stal tělem, ale byl by pouhým člověkem. Pak by totiž neměl žádnou moc, protože by byl stejný jako my. Ale on je jiný, protože je život, protože je pravda a protože je cesta. Protože je Bůh, jednorozený Otcův, pravý Bůh a věčný život: Ježíš Kristus. Bůh buď za to navěky pochválen!