Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Radovan.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 7, článků celkem: 16938, komentáře < 7 dní: 259, komentářů celkem: 446909, adminů: 60, uživatelů: 5282  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 226 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:

rosmano

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
124555514
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: Boží Syn je původem z nebe.
Vloženo Neděle, 22. prosinec 2024 @ 21:27:46 CET Vložil: Tomas

Grano Salis poslal oko

Je to až jistým druhem umanutosti, jak někteří lidé dokážou lpět na svých mylných závěrech o Božím Synu.


..."Ne Stando. Boží Syn se nestal člověkem. Byl pořád člověkem. Synem člověka.  Nebylo nikdy, že by Synem člověka nebyl."...




Boží Syn je věčným Bohem (Slovem, skrze které bylo všechno stvořeno).
Člověk je ze země (Adam) - i Syn člověka tedy nutně musí být ze země.

Nemůže tedy přijít Syn člověka z nebe! Kde by se tam asi vzal? 
Z nebe sestoupí Bůh a vezme na sebe člověčenství - To až toto tělo Ježíše bylo ze země - nikoli nebe - a v tomto se nám, lidem, právě připodobnil. Proto také bylo Ježíšovo tělo smrtelné jako to naše.


(J 3,12 ...)
Když jsem vám pověděl věci pozemské, a nevěříte, jak uvěříte, povím-li vám věci nebeské?  Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, který je v nebi.


"Věci pozemské" - má zde na mysli ony pravdy o duchovním novém narození, které jsou sice nadpřirozené, ale odehrávají se  v člověku na zemi - kdežto "věci nebeské" se týkají vnitřního života samotného Boha. Nikdo jiný  nemůže znát Boží tajemství , aby o nich mohl ze své autority poučovat, kromě Božího Syna, který je od věčnosti u Boha (J 1,1) a sestoupil na zem svým vtělením.
Nikdo nevystoupil do nebe - narážka na Kristovo nanebevstoupení (Jan psal své evangelium až dlouho po tom), které dokazuje Ježíšův božský původ a oslavení Syna člověka ve věčné slávě.

Tento Boží Syn (nyní už také Syn člověka Ježíš) byl za svého pozemského života stále i jako Bůh Syn s Otcem v nebi (Bůh je všudypřítomný) - Byl i v Ježíši Kristu (spolu s Otcem a Duchem svatým) na zemi.

Nyní je tento Syn člověka (původem svého těla ze země) už v nebi - vstal z mrtvých vlastní mocí - mocí Syna - Bůh (Otec, Syn a Duch svatý) ho vzkřísil a tím, že vystoupil na nebesa (jako první ze vzkříšených) , pozvedl své (a tím i naše) lidství na novou vyšší úroveň. Otevřel tím i všem ostatním lidem možnost záchrany pro věčný život v nebi.


(Fp 2,5 ...)
Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil nade vše a dal mu jméno, které je nad každé jméno, aby se ve jménu Ježíše sklonilo každé koleno; ti, kdo jsou na nebi i na zemi i pod zemí, a k slávě Boha Otce aby každý jazyk vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.    (Pán = Bůh).



(L 1,41 ...)
I stalo se, že jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, poskočilo dítě v jejím lůně; a Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a zvolala silným hlasem: „ Požehnaná jsi ty mezi ženami a požehnaný plod tvého lůna! Jak se mi to stalo, že ke mně přišla matka mého Pána?  


Kdyby byl Ježíš pouhým člověkem - z jakého důvodu by ho pak Alžběta nazvala svým Pánem



(J 17,3)
 A to je ten věčný život - aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.

Aby tedy poznali jediného pravého Boha a zároveň i člověka Ježíše Krista v jedné osobě Mesiáše.


(Zj 1,5 ...)
Tomu, jenž nás miluje a svou krví nás rozvázal z našich hříchů a učinil nás královstvím, kněžími svému Bohu a Otci — jemu sláva i moc na věky věků. Amen. ‚Hle, přichází s oblaky‘ a ‚uzří jej každé oko, i ti, kteří jej probodli‘, a ‚budou se pro něho bít v prsa všechny kmeny země‘.
 Ano, amen.  Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec, praví Pán Bůh, Ten, který jest a který byl a který přichází, ten Všemohoucí.  

(Zj 22,20)
Amen, přijď, Pane Ježíši!


(Zj 21,3 ...)
A uslyšel jsem mocný hlas z trůnu, který řekl: „Hle, Boží stánek s lidmi; bude přebývat s nimi a oni budou jeho lid, a sám Bůh bude s nimi a bude jejich Bohem. A Bůh setře každou slzu z jejich očí. A smrti již nebude, ani žalu ani křiku ani bolesti již nebude, neboť první věci pominuly.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, činím všechno nové.“ A řekl mi: „ Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“  A řekl mi: „ Stalo se. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Já dám žíznivému zadarmo napít z pramene vody života.


(J 4,13 ...)
Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude znovu žíznit; ale kdo bude pít vodu, kterou mu dám, už nikdy žíznit nebude; voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody vyvěrající k věčnému životu."


(J 7,37 ...)
Posledního dne svátků, ve velký den, Ježíš vstal a zvolal: "Žízní-li někdo, ať přijde ke mně a ať pije ten, kdo ve mne věří!" Podle slova Písma: Z jeho nitra potečou řeky živé vody. On mluvil o Duchu, jehož mají přijmout ti, kdo v něho uvěřili; Duch tam totiž ještě nebyl, protože Ježíš dosud nebyl oslaven.






"Boží Syn je původem z nebe." | Přihlásit/Vytvořit účet | 92 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Boží Syn je původem z nebe. (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Neděle, 22. prosinec 2024 @ 22:08:15 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Není důležité za koho považovali Ježíše jiní, důležité je za koho se považoval On sám a za Boha se nepovažoval a neprohlásil ani 1x.

CSP Český studijní překlad (2009)
J 8:40: "Nyní mne usilujete zabít, , který vám pověděl pravdu, kterou slyšel od Boha. To Abraham neučinil."



Re: Boží Syn je původem z nebe. (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Neděle, 22. prosinec 2024 @ 22:16:06 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jan 3.13 vysvětlení:

A nikdo nevystoupil do nebe, kromě toho, kdo sestoupil z nebe, Syn člověka, který je v nebi. Bible viz další překlady
a[13] Poslední fráze je v některých řeckých textech vynechána
"A nikdo." Ježíš nepronesl slova zaznamenaná v Janovi 3:13 (ani žádné ze slov od verše 13 do konce 3. kapitoly). Ježíš neřekl, že je v nebi, když stál v Jeruzalémě a mluvil s Nikodémem. Ježíš přestává mluvit na konci 12. verše a tam by se také měla zastavit červená písmena v biblích s červeným písmem. Verš 13 je součástí vyprávění o Janově evangeliu, nemluví Ježíš. Většina Janova evangelia je vyprávěním o Janovi. John začíná vyprávěním a většina kapitoly 1 a většina zbytku Johna je vyprávění. Jan kapitola 3 začíná vyprávěním („Byl jeden muž z farizeů...“) a toto vyprávění pokračuje ve verši 13.

Ačkoli si to většina lidí neuvědomuje, učenci diskutují o tom, jakou část Janovy kapitoly 3 pronesl Ježíš a v jakém bodě Ježíšova slova končí a vyprávění Janova evangelia začíná znovu. Ačkoli nejlepší způsob, jak vidět tuto debatu, je číst komentáře a články v teologických časopisech, snadný způsob, jak vidět debatu, je porovnat různé verze „Biblí s červenými písmeny“; červená písmena se v různých biblích zastavují na různých místech. V ESV, NASB a NIV84 Ježíš přestane mluvit (a červená písmena se zastaví) ve verši 21, ale v NIV (vydání z roku 2011) se červená písmena zastaví u Jana 3:15 a Jan 3:16 je černá dopisy a je považován za součást vyprávění. Na rozdíl od těchto dvou možností podporují textové a kontextové důkazy závěr E. W. Bullingera, který tvrdí, že Ježíš přestává mluvit ve verši 12 a vyprávění začíná veršem 13. Bullingerova Companion Bible obsahuje poznámky, které jsou dobrým důvodem pro skutečnost, že Ježíšovo mluvení končí veršem 12 a Jan, vypravěč, začíná veršem 13. Ve skutečnosti Bullinger uvádí sedm různých důvodů, proč Ježíšovo mluvení končí veršem 13. Verše 14 a 16 s tím zcela souhlasí (viz komentáře k Jan 3:14 a 3:16).

Bullingerových sedm důvodů je:

Protože minulý čas řeckých sloves, která následují po verši 12, označují dokončené události.
Protože výraz „jednorozený Syn“ nepoužívá sám Pán, ale používá jej Jan, když popisuje Pána (Jan 1:14, 18, 3:16, 18; 1. Jan 4:9).
Protože „ve jménu“ (Jan 3:18, s použitím řeckého slova en) nepoužívá Pán, ale Jan (Jan 1:12; 2:23; 1. Jan 5:13).

Protože „dělat pravdu“ se vyskytuje jinde pouze v 1. Janově 1:6.
Protože „kdo je v nebi“ (v. 13) poukazuje na skutečnost, že Pán v době, kdy Jan psal, již vystoupil.
Protože slovo „vyvýšen“ se vztahuje jak na utrpení (Jan 3:14; 8:28; 12:32, 34), tak na „slávu, která má následovat“ (Jan 8:28; 12:32; Sk 2: 33;
Protože konec ve verši 13 nejlépe odpovídá kontextu, jak ukazuje struktura oddílu.a
Silný a přímý důkaz toho, že Ježíš po verši 12 nemluví, pochází z pouhého čtení veršů v řečtině (a někdy dokonce i v angličtině) a pozornosti ke slovesům a obsahu veršů. Například verš 13 je velmi jasný: „Nikdo nevystoupil do nebe...kromě Syna člověka.“ Sloveso „vystoupil“ je v minulém čase v řečtině i angličtině a ukazuje nám, že Ježíš již vystoupil do nebe, když byl tento verš 
napsán. To potvrzuje i poslední věta verše, která říká, že Ježíš „je“ v nebi. Fráze „který je v nebi“ má všechny důkazy o tom, že je původní, a měla by se objevit v anglických biblích stejně jako v King James Version (tento bod je uveden níže v části „kdo je v nebi“).

Ortodoxní učenci přišli s „vysvětlením“, proč se domnívají, že tento verš říká, že Ježíš vystoupil do nebe, ale stále na zemi mluví s Nikodémem, ale jsou to vymyšlená vysvětlení, vymyšlená díky předpojaté teologii komentátorů. K pochopení tohoto verše není potřeba nic jiného než přímé čtení.

Slovesa v Janovi 3:14 nám nadále dávají vědět, že Ježíš již vystoupil do nebe a nebyl na zemi a nemluvil s Nikodémem. Verš 14 říká, že „tak jako“ Mojžíš „pozvedl“ 
hada (v řečtině čas aorist), tak i Syn člověka „byl vyzdvižen“ (také čas aorist). Čas slovesa „zvedl“ je stejný pro hada Mojžíše i Syna člověka. Přirozeným čtením textu tedy je, že jak had, tak Syn člověka byli v minulosti vyzdviženi. Samozřejmě, protože ortodoxní učení říká, že Jan 3:14 se odehrál dlouho před ukřižováním a nanebevstoupením Krista, přirozené čtení řeckého textu je ignorováno a čtení minulého slovesa v minulém čase se čte v angličtině, jako by byla to budoucnost, takže většina anglických verzí uvádí, že Syn člověka „bude“ vyzdvižen. Stejně jako ve verši 13 přirozené čtení sloves ukazuje, že Ježíš již byl ukřižován a vstal z mrtvých.
Slovesa ve verši 16 i nadále ukazují, že Ježíšova smrt je minulostí a že Ježíš nemluvil s Nikodémem, ale že verš 16 je příběhem Jana (v tomto bodě mnozí komentátoři souhlasí, včetně překladatelů 
NIV z roku 2011 , jehož červená písmena končí veršem 15). Text jasně říká, že Bůh „miloval“ svět a „dal“ svého Syna. Tyto věci už byly hotové, ne budoucí události. Had je „vyzdvižen“, Kristus je „vyzdvižen“, že Bůh „miluje“ svět a že Bůh „dal“ svého Syna – všechna tato slovesa v čase aoristu a všechna se vztahují k minulým událostem. To je důvod, proč dokonce i anglické verze říkají, že Bůh „dal“ svého Syna místo „dá“ ho.

Jak tedy ortodoxní komentátoři vysvětlují tyto minulé napjaté události, zejména to, jak Bůh údajně „dal“ svého Syna dlouho předtím, než Ježíš zemřel? R. C. H. Lenski, v mnoha věcech velmi dobrý komentátor, vysvětluje slovesa minulého času takto: „Toto sloveso ‚dal‘ skutečně odkazuje na akt, který se odehrál na onom světě, kde by jakékoli zohlednění času bylo 
nedostatečné, což znamená pouze to, že jsme ubohým lidským způsobem, když mluvíme o věcech, které nás přesahují.“b Jinými slovy, Lenski tvrdí, že když Bible říká, že Bůh „dal“ svého Syna dříve, než ho skutečně „dal“, bylo to proto, že se událost stala jiný svět“, kde se čas nepočítá jako my. Toto vysvětlení je vymyšlené a ignoruje prosté čtení řečtiny. Tvrdíme, že není třeba vymýšlet tak bizarní vysvětlení veršů, které lze číst a pochopit jednoduchým a přímočarým způsobem. Koneckonců, existuje nějaké jiné místo, o kterém Ježíš mluví způsobem, kterému nemůžeme jednoduše porozumět, ale musíme ho vysvětlit tím, že Ježíš mluvil o budoucí události v minulosti, protože ten akt „se stal na onom světě“? Podle našich znalostí určitě ne.

Kromě prostého a přímočarého čtení 
řeckého textu, který umísťuje události po verši 12 do minulosti, je dalším důvodem, proč se domnívat, že Ježíš přestal mluvit ve verši 12 a verš 13 obnovuje vyprávění o Janovi, to, že od verše 3 k verši 12, kdykoli Ježíš mluví, používá „já“. Po verši 12 však najdeme v textu zájmeno ve třetí osobě „on“. Logickým důvodem tohoto posunu je, že od verše 13 apoštol Jan psal o „něm“. Ve verši 3 Ježíš mluví a říká: „Říkám. Ve verši 5 říká: "Říkám." Ve verši 7 říká: "Řekl jsem." Ve verši 11 říká: „Říkám“ a ve verši 12 říká: „Řekl jsem“ a „Říkám“. Ve verši 13 dochází k náhlému posunu. Už nevidíme „já“, vidíme „jeho“ a další odkazy na Ježíše ve třetí osobě. Například ve verši 13 text odkazuje na „toho“ z nebe a ve verši 14 místo toho, aby řekl „každý, kdo ve mne věří“ (což Ježíš mnohokrát udělal v Janově evangeliu, srov. Jan 6: 35, 37; a Jan 12:44, 46); Když jsou zvažovány důkazy, slova od 

Jana 3:13 do konce kapitoly nevyřkl Ježíš, ale napsal je vypravěč, apoštol Jan, dlouho po Ježíšově smrti, vzkříšení a nanebevstoupení.
"ale ten, který sestoupil z nebe." Bylo řečeno, že něco pochází od Boha nebo pochází z nebe, pokud byl Bůh jeho zdrojem. Například Jakub 1:17 říká, že každý dobrý dar je „shůry“ a „sestupuje“ od Boha. Co tím James myslí, je jasné. Bůh je Autorem a zdrojem dobrých věcí v našem životě. Bůh pracuje v zákulisí, aby poskytl to, co potřebujeme. Tento verš neznamená, že dobré věci v našich životech přicházejí přímo z nebe. Fráze „ten, kdo sestoupil z nebe“ v Janovi 3:13 je třeba chápat stejně, jako rozumíme Jakubovým slovům – že Bůh je zdrojem Ježíše Krista, kterým byl. Kristus byl Boží plán a Bůh pak přímo zplodil Ježíše.

Existují také další verše, které říkají, že Ježíš byl „poslán od Boha“, což je fráze, která ukazuje Boha jako konečný zdroj toho, co je posláno. Jan Křtitel byl muž „poslaný od Boha“ (Jan 1:6) a byl to on, kdo řekl, že Ježíš „přichází shůry“ a „přichází z nebe“ (Jan 3:31). Když chtěl Bůh lidem říci, že jim požehná, když budou dávat desátky, řekl jim, že otevře okna „nebe“ a vylije požehnání (Mal. 3:10). Všichni samozřejmě rozuměli použitému idiomu a nikdo nevěřil, že Bůh doslova sesype věci z nebe. Věděli, že tato fráze znamená, že původem požehnání, která obdrželi, je Bůh. Ještě dalším příkladem je, když Kristus mluvil a řekl: „Odkud byl 
Janův křest? Z nebe nebo lidského původu?" (Matouš 21:25). Samozřejmě, že Janův křest by byl „z nebe“, kdyby byl zdrojem zjevení Bůh. John ten nápad nedostal sám od sebe, přišel „z nebe“. Tento verš objasňuje idiom: věci mohou být „z nebe“, tj. od Boha, nebo mohou být „s muži." Tento idiom je stejný, když se používá o Ježíši. Ježíš je „z Boha“, „z nebe“ nebo „shůry“ v tom smyslu, že Bůh je jeho Otec, a tedy jeho původ.

Myšlenka přijít od Boha nebo být Bohem poslána je také objasněna Ježíšovými slovy v Janovi 17. Řekl: „Jak jste mě poslali do světa, tak jsem já poslal do světa je.“ (Jan 17:18). Dokonale rozumíme tomu, co měl Kristus na mysli, když řekl: „Poslal jsem je do světa“. Myslel tím, že nás pověřil nebo jmenoval. Toto prohlášení neznamená, že jsme byli v nebi s Kristem a 
poté jsme se inkarnovali do těla. Kristus řekl: "Jak jsi mě poslal, já jsem poslal je." Takže stejným způsobem, jakým nás poslal Kristus, bychom měli chápat frázi, že Bůh poslal Krista.

"Kdo je v nebi." Tato poslední fráze tohoto verše, jak se objevuje v KJV a REV, je v novořeckých textech vynechána, ale její původnost je stále sporná. Ačkoli novořecké texty jako Nestle-Aland a text SBL tuto frázi vynechávají a moderní anglické Bible založené na těchto textech ji také vynechávají, existuje dobrý důvod se domnívat, že učenci sestavující tyto moderní texty udělali v tomto případě chybu. Důvod, proč moderní texty tuto frázi vynechávají, je ten, že je vynechána v egyptských textech (alexandrijská textová rodina). Přestože egyptští svědci mají velkou váhu, nejsou konečným slovem o 
originalitě žádného verše. Tato fráze je zahrnuta v textech každé jiné rodiny řeckých textů a je také v raných textech jiných než řeckých, jako jsou syrské, koptské a arménské texty.

Když je slovo nebo fráze v některých řeckých rukopisech, ale ne v jiných, učenci obvykle používají řadu testů, aby se pokusili rekonstruovat původní text. Jedním z těchto testů je: „Co říkají nejstarší texty? Další je: "Existuje čtení, které je dominantní mezi všemi různými skupinami textů a ranými verzemi, které jsou v jiných jazycích?" Velmi důležitým testem je: "Které čtení je nejtěžší?" To je důležité, protože písaři obvykle brali obtížná čtení, buď obtížná gramaticky, nebo obtížně srozumitelná, a zjednodušovali je. V tomto verši je test „obtížnosti“ velmi důležitý, protože rané 
egyptské texty tuto frázi vynechávají, ale z čistého hlediska „obtížnosti“ je mít frázi jako součást verše mnohem obtížnější než ji nemít. Bez něj se verš čte jednodušeji. Důkazy o testu „obtížnosti“ a zejména v kombinaci se skutečností, že pouze egyptské texty tuto frázi vynechávají, by nás vedly k závěru, že fráze je původní. Jedna věc je jistá: frázi buď vymysleli písaři a přidali ji k původnímu textu, nebo byla původní a byla z původního textu vypuštěna. To nás vede k otázce: „Existují historické faktory, které by písaře přiměly změnit text tak či onak? Uvidíme, že existoval důvod, proč egyptští zákoníci vymazali frázi „kdo je v nebi“.

Fráze „kdo je v nebi“ je obtížná, protože podle křesťanské tradice slova ve verši 13 pronesl Ježíš, když byl v Jeruzalémě a mluvil s Nikodémem (což není správné, jak 
jsme viděli výše). Takže skutečnost, že verš říká „kdo je v nebi“, vytvořila obrovský problém. Jak mohla Bible říci, že Ježíš byl v nebi, když byl na zemi a mluvil s Nikodémem? Písaři měli snadné řešení tohoto problému: vynechat obtížná slova. I když je snadné pochopit, proč by egyptský písař chtěl tato slova vynechat, nikdo nikdy nedokázal uvést důvod, proč by kterýkoli písař chtěl tato slova vymyslet a dát je do Bible. Zdá se, že neexistuje žádný dobrý důvod, proč by raný písař dodal „kdo je v nebi“ k verši, který by se bez něj četl mnohem jasněji.

Zatímco fráze „kdo je v nebi“ se běžnému čtenáři zdá nemístná, ještě více to platilo v Egyptě, kde probíhaly obrovské debaty o Božství Kristově a kde mnoho zákoníků nevěřilo v Trojici. Přinejmenším trojiční zákoníci věřili, že Ježíš může být zároveň 
na zemi i v nebi, takže by neviděli potřebu verš upravovat vynecháním fráze (R. C. H. Lenski je příkladem trinitárního komentátora, který nemá problém s tím, že Ježíš je zároveň v nebi i na zemi: „…je zde i stále v nebi.“c Ale pro netrinitární zákoníky v Egyptě by nedávalo vůbec žádný smysl, že by Ježíš mohl být na na zemi a v nebi zároveň, takže v Egyptě by byl tlak na vynechání obtížné fráze „kdo je v nebi“.

Na základě testů, které se obvykle používají k určení, které texty jsou originální, a na základě skutečnosti, že správně pochopená fráze dává dokonalý smysl, tvrdíme, že fráze je originální. Netrinitární zákoníci v Egyptě odstranili frázi o tom, že Syn člověka je v nebi, protože ji špatně pochopili a viděli to jako rozpor v textu.

Ale pokud je výraz „kdo je v nebi“ originální, znamená to, že vysvětlením je víra v Trojici? rozhodně ne. Klíčem k pochopení Jana 3:13 není to, že Ježíš byl na zemi a v nebi zároveň, ale spíše to, že Ježíš nepronesl slova zaznamenaná v Janovi 3:13. Jak jsme viděli v předchozím komentáři k tomuto verši, existuje velmi jednoduchá odpověď na to, proč je v textu fráze „kdo je v nebi“: Ježíš byl v nebi a ta slova neříkal Ježíš, ale napsal je. apoštolem Janem jako součást vyprávění kapitoly. Ale proč by to zákoníci, dokonce i egyptští, nepoznali? Mělo zahrnutí fráze jiné důsledky kromě Trojice? Odpověď je ano, stalo. Verš 13 (a také Jan 3:14-21) byl také tradičně připisován Ježíši kvůli jeho implikacím o stavu mrtvých. Teologové a znalci Bible dobře chápou, že nikdo nemohl jít do nebe, než Ježíš zemřel a zaplatil za hříchy lidstva. Protože každý 
člověk má hřích, pokud by i jeden člověk mohl jít do nebe předtím, než Ježíš zemřel za hříchy lidstva, pak by to znamenalo, že lidé by mohli jít do nebe, aniž by za své hříchy zaplatili, a tak Ježíš nemusel zemřít. platit za hříchy – smrt Mesiáše se stala zbytečnou. Ale v prvním století se běžně věřilo, že lidské duše žijí dál po smrti těla, a pokud duše spravedlivých lidí, jako Abraham a Sára, nemohly jít do nebe, kam šly? Víme, že Bible ve skutečnosti učí, že když člověk zemře, je mrtvý a leží v zemi a čeká na vzkříšení, ale raná církev této pravdě pevně nevěřila a dodnes se jí příliš nevěří. Židé, kteří byli farizeové, kteří se znovuzrodili a připojili se k rané církvi, věřili v bezprostřední život po smrti, stejně jako Řekové a Římané. To znamenalo, že noví obrácení ke křesťanství, Židé i pohané, přinesli do Církve víru, že duše žila po smrti těla. Skutečnost, že Pavel musel psát 
o tom, co se stane, když lidé zemřou (1. Korintským 15), ukazuje, že o tom bylo rozdělení, i když apoštolové ještě žili, a brzy po smrti apoštolů víra, že duše (nebo duch) pokračování života poté, co člověk zemřel, bylo docela pevně stanoveno jako ortodoxie. Tak to bylo a stále je běžná víra, že duše věřících, kteří zemřeli před časem Ježíše Krista, šli na místo čekání, které někteří teologové označují jako „ráj“, a je to údajně podobné Abrahamovu ňadru v Lukášovi. 16. Co se podle ortodoxního učení stalo se spravedlivými dušemi v ráji, které čekaly na Ježíšovu smrt a vzkříšení? Čekali v „Ráji“, dokud Ježíš nevystoupil do nebe, a v té době vzal všechny ty spravedlivé duše s sebou do nebe. Nyní můžeme vidět, jak by Jan 3:13 mohl způsobit problémy lidem, kteří věřili, že duše po smrti žije dál. Protože Jan 3:13 říká, že „nikdo nevystoupil do nebe“, 
jestliže tato slova pronesl sám Ježíš, pak nauka o bezprostředním životě po smrti nebyla zpochybněna a nebyla ohrožena. Ježíš byl stále na zemi a mluvil s Nikodémem, takže duše spravedlivých mrtvých stále čekaly v ráji. Jestliže však verš 13 byl slovy Jana vypravěče a byl napsán poté, co Ježíš vystoupil do nebe, pak má nauka o bezprostředním životě po smrti problémy. Jestliže Jan napsal slova „nikdo nevystoupil do nebe“ dlouho poté, co Ježíš vystoupil, pak když Ježíš vystoupil do nebe, nevzal s sebou spravedlivé duše. Nebyl by žádný důvod, aby spravedlivé duše byly v „čekací zóně“ po Ježíšově nanebevstoupení, takže pokud nešly s Ježíšem nahoru do nebe, pak je logické, že ortodoxní učení, že duše žije dál po smrti těla, je špatně a že když lidé zemřou, jsou ve skutečnosti úplně mrtví a v hrobě a čekají na vzkříšení nebo vytržení (o čemž 
tvrdíme, že je pravým učením Písma). Při zkoumání Jana 3:13 textové důkazy podporují závěr, že poslední fráze je původní: Ježíš vystoupil do nebe a byl v nebi, ale nikdo jiný v nebi nebyl. Tvrdíme také, že textové důkazy ukazují, že Ježíš tento verš nemluvil, ale že je spíše součástí vyprávění Janova evangelia. Díky tomu je tento verš jedním z mnoha veršů v Bibli, které učí, že nikdo není v nebi. Mrtví spí, dokud Ježíš nepřijde a nevzkřísí je při vytržení, při prvním vzkříšení nebo při druhém vzkříšení.




Re: Boží Syn je původem z nebe. (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Neděle, 22. prosinec 2024 @ 22:21:23 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)

Filipským 2:6-8 vysvětlení pro chápavé:

(6) Který, ačkoli existoval v podobě Boha, nepovažoval rovnost s Bohem za věc, kterou je třeba uchopit,

(7) ale vyprázdnil se, vzal na sebe podobu služebníka a stal se podobou lidí.

(8) Když byl nalezen jako muž, ponížil se tím, že se stal poslušným až k smrti, dokonce k smrti na kříži. (NASB)

1. Tyto verše ve Filipským jsou velmi důležité pro trinitární doktrínu (ačkoli také způsobily rozdělení mezi trinitáři) a je třeba se jimi důkladně zabývat. Do těchto dvou veršů je zabaleno několik argumentů a budeme se jimi zabývat bod po bodu. Za prvé, mnoho trinitářů tvrdí, že slovo 
„forma“, což je řecké slovo morphe, odkazuje na Kristovu vnitřní přirozenost jako Boha. To je tak silně tvrzeno, že ve verši 6 má NIV „být ve své podstatě Bohem“. Nevěříme, že morfe odkazuje na „vnitřní esenciální přirozenost“, a uvedeme důkaz, že odkazuje na vnější formu. Různé lexikony mají protichůdné názory na definici morfe do takové míry, že si nemůžeme představit žádné jiné slovo definované lexikony tak protichůdnými způsoby. Uvedeme definice z lexikonů, které zaujímají obě pozice, abychom ukázali rozdíly mezi nimi.

Vine's Lexicon má pod „formou“: „správně přirozenost nebo podstatu, nikoli abstraktně, ale jako skutečně existující v jednotlivci… nezahrnuje v sobě nic ‚náhodného‘ nebo oddělitelného, ​​jako jsou 
konkrétní způsoby projevu. Pomocí slovníků, jako je ten Vineův, trinitáři směle tvrdí, že „přírodou“, která je základem Ježíšova lidského těla, byl Bůh. Trinitářští učenci jako Vine kontrastní morfé, o kterém tvrdí, že se vztahuje k „vnitřní, esenciální přirozenosti“, se schématem (ve verši 8 a výše přeloženým „vzhledem“), o kterém tvrdí, že odkazuje na vnější vzhled. Připouštíme, že existuje mnoho trinitářských učenců, kteří napsali lexikální záznamy nebo články o řeckém slově morphe a došli k závěru, že Kristus musí být Bůh. Trinitář, který chce dokázat svůj názor, může citovat z řady z nich. Tvrdíme však, že tyto definice jsou zaujaté a chybné. Kromě toho jsme nenašli žádné netrinitářské učence, kteří by souhlasili se závěrem trinitářských učenců, zatímco mnoho trinitárních zdrojů se shoduje na tom, že morfe odkazuje na vnější vzhled a 
ne na vnitřní povahu.

Studium jiných lexikonů (mnoho z nich trinitárních) poskytuje zcela jiný obrázek než Vineův lexikon. V Bullingerově kritickém lexikonu je morfe uvedena jednoslovná definice, „forma“. Odborný lexikon od Waltera Bauera, přeložený a revidovaný Arndtem a Gingrichem, má pod morfem „formu, vnější vzhled, tvar“. Teologický slovník Nového zákona, vydaný Gerhardem Kittelem, má „formu, vnější vzhled“. Kittel také poznamenává, že morfe a schéma jsou často zaměnitelné. Robert Thayer má ve svém respektovaném lexikonu pod morfe „formu, kterou osoba nebo věc zasáhne vizi; vnější vzhled." Thayer říká, že Řekové říkali, že děti odrážejí vzhled (morfé) svých rodičů, což je něco, co si snadno všimneme v každé 
kultuře. Thayer také poznamenává, že někteří učenci se snaží, aby morfe odkazovalo na to, co je vnitřní a podstatné, na rozdíl od toho, co je vnější a náhodné, ale říkají: „Mnozí tento rozdíl odmítají“.

Výše uvedené důkazy ukazují, že učenci se neshodnou na použití slova morphe ve Filipech. Když učenci nesouhlasí, a zvláště když se věří, že důvodem neshody je zaujatost v doktrinální otázce, je naprosto nezbytné provést co nejvíce originálního výzkumu. Skutečná definice morfe by měla být zřejmá, když zkontrolujeme zdroje dostupné v době Nového zákona. Koneckonců, toto slovo bylo v řeckém světě běžné. Tvrdíme, že studium skutečných důkazů jasně odhaluje, že morfe se nevztahuje na Kristovo vnitřní esenciální bytí, ale spíše na vnější vzhled.

Ze světských spisů se dozvídáme, že Řekové používali morfé k popisu, kdy bohové změnili svůj vzhled. Kittel poukazuje na to, že v pohanské mytologii bohové mění své formy (morfé), a zvláště poznamenává Afroditu, Demeter a Dionýsa jako tři, kteří tak učinili. Jde jednoznačně o změnu vzhledu, nikoli o přirozenost. Josephus, současník apoštolů, použil morfé k popisu tvaru soch (Bauerův lexikon).

Jiná použití morfe v Bibli podporují pozici, že morfe odkazuje na vnější vzhled. Markovo evangelium má krátký odkaz na známý příběh z Lukáše 24:13-33 o tom, jak se Ježíš zjevil dvěma mužům na cestě do Emauz. Marek nám říká, že se Ježíš těmto dvěma mužům zjevil „v jiné podobě (morfé)“, takže ho nepoznali (16:12). To je velmi jasné. Když se Ježíš zjevil dvěma učedníkům, neměl jinou „podstatnou podstatu“. Měl prostě jiný vnější vzhled.

Další důkaz pro slovo morphe, na které se odkazuje vnější vzhled lze získat ze Septuaginty, řeckého překladu Starého zákona z doby asi 250 př. Kr. Byl napsán kvůli velkému počtu řecky mluvících Židů v Izraeli a okolních zemích (důsledek dobytí Egypta Alexandrem Velikým v roce 332 př. n. l. a jeho získání kontroly nad územím Izraele). Kolem roku 250 př. n. l. mluvilo řecky tolik Židů, že vznikl řecký překlad Starého zákona, který se dnes nazývá Septuaginta. Septuaginta velmi ovlivnila Židy v době Nového zákona. Některé citace ze Starého zákona, které se objevují v Novém zákoně, jsou ve skutečnosti ze Septuaginty, nikoli z hebrejského textu. Kromě toho bylo v církvi v prvním století mnoho řecky mluvících Židů. Ve skutečnosti k prvnímu zaznamenanému kongregačnímu konfliktu došlo, když hebrejsky mluvící Židé projevili předsudky vůči řecky mluvícím Židům (Skutky 6:1).

Židé překládající Septuagintu použili morfe několikrát a vždy odkazovalo na vnější vzhled. Job říká: „Duch mi klouzal po tváři a vstávaly mi chlupy na těle. Zastavilo se to, ale nedokázal jsem říct, co to bylo. Před mýma očima stála forma (morfé) a slyšel jsem tichý hlas (Job 4:15 a 16). Není pochyb o tom, že morfe odkazuje na vnější vzhled. Izajáš má slovo morfe ve vztahu k umělým modlám: „Tesař měří čárou a dělá obrys fixou; zdrsňuje ho dláty a značí kružítkem. Utváří ji do podoby (morfé) člověka, člověka v celé jeho slávě, aby mohl přebývat ve svatyni“ (Iz 44,13). Bylo by absurdní tvrdit, že morfe v tomto verši odkazovalo na „esenciální přirozenost“, jako by dřevěná řezba mohla mít „esenciální povahu“ člověka. Verš je jasný: idol má „vnější vzhled“ muže. Podle Daniela 3:19 poté, co se Šadrach, Méšach a Abednego odmítli poklonit Nabuchodonozorově obrazu, rozzuřil se a „tvar (morfé) jeho tváře“ se změnil. NASB říká, že se „výraz jeho tváře“ změnil. V jeho povaze se nic nezměnilo, ale přihlížející lidé viděli, že se jeho vnější vzhled změnil.

Pro další dokumentaci toho, že Židé používali morfo k označení vnějšího vzhledu, se podíváme na to, co je známé jako „apokryfy“, knihy napsané v době 

Malachiáše a Matouše. „Apokryfy“ doslovně znamená „nejasný“ nebo „skrytý“ a většina protestantů tyto knihy právem nepřijímá jako součást pravého kánonu, ale jsou přijímány římskými katolíky a otištěny v katolických biblích. Náš zájem o ně je dán tím, že byly napsány v době těsně před sepsáním Nového zákona, byly v té době Židům známé a obsahují slovo morfe. V apokryfech se morfe používá stejným způsobem, jakým jej používají překladatelé Septuaginty, tedy jako vnější vzhled. Například v „Šalamounově moudrosti“ je následující: „Jejich nepřátelé slyšeli jejich hlasy, ale neviděli jejich podoby“ (18:1). Studium morfe v apokryfech ukáže, že se vždy vztahovalo k vnější formě.

Důkazů je stále více. Morphe je kořenové 
slovo některých dalších novozákonních slov a používá se také ve složených slovech. Ty přidávají další podporu myšlence, že morfe odkazuje na vzhled nebo vnější projev. Bible mluví o zlých lidech, kteří mají „formu“ (morfózu) zbožnosti (2 Tim 3:5). Jejich vnitřní povaha byla zlá, ale navenek vypadali jako zbožní. Na hoře proměnění byl Kristus „proměněn“ (metamorphoomai) před apoštoly (Mt 17:2; Marek 9:2). Neviděli, jak Kristus dostal novou přirozenost, spíše viděli, jak se jeho vnější podoba hluboce mění. Podobně i my křesťané máme být „transformováni“ (metamorphoomai) obnovením své mysli k Písmu. Novou přirozenost nezískáme, když obnovujeme svou mysl, protože jsme již „účastníky božské přirozenosti (2. Petrův 1:4), ale dojde v nás ke změně, kterou my i ostatní můžeme hmatatelně zažít. Křesťané, kteří 
se transformují z tělesných křesťanů se všemi viditelnými tělesnými aktivitami, které životní styl obnáší, na křesťany podobné Kristu, se mění takovým způsobem, že ostatní lidé mohou „vidět“ rozdíl. 2. Korintským 3:18 říká totéž, když říká, že křesťané budou „proměněni“ (metamorphoomai) k obrazu Krista. To, že budeme proměněni v „obraz“, nám ukazuje, že změna je něčím viditelným navenek.

Než uděláme závěr o „morfe“, chtěli bychom upozornit ještě na jednu věc. Pokud smyslem tohoto verše je říci, že Ježíš je Bůh, tak proč to prostě neříct? Bůh má samozřejmě „esenciální přirozenost“ Boha, tak proč by to někdo zmiňoval? Tento verš neříká „Ježíši, být Bohem“, ale spíše „být v podobě Boha“. Pavel 
připomíná Filipanům, že Ježíš zastupoval Otce všemi možnými způsoby.

Co tedy můžeme uzavřít o morfe? Filipská církev se skládala z Židů a obrácených Řeků. Ze Septuaginty a dalších  spisech byli Židé obeznámeni s morfem, které se týkalo vnějšího vzhledu, včetně podoby lidí a idolů. Pro Řeky to také odkazovalo na vnější vzhled, včetně měnícího se vnějšího vzhledu jejich bohů a podoby soch. Jediné další použití morfe v Novém zákoně mimo Filipským je v Markovi a tam se vztahuje k vnějšímu vzhledu. Také slova související s morphe jasně odkazují na vnější projev nebo vzhled. Tvrdíme, že skutečný důkaz je jasný: slovo morfe odkazuje na vnější vzhled nebo projev. Ježíš Kristus byl ve vnějším zjevu Boha natolik, že řekl: „Kdo viděl mne, viděl Otce. Kristus vždy plnil Otcovu vůli a ve všech směrech dokonale zastupoval svého Otce. Schema, jak zdůrazňuje Kittel, může být synonymem pro morfe, ale klade větší důraz na vnější ozdoby než na vnější vzhled a často poukazuje na to, co je ve své podstatě přechodnější, jako je oblečení, které nosíme, nebo vzhled, který máme. jen na krátkou dobu. Jako lidské bytosti máme vždy vnější podobu (morfé) lidských bytostí. Přesto existuje určitý smysl, ve kterém se naše schéma, náš vzhled, neustále mění. Začínáme jako děti, rosteme a vyvíjíme se, pak dospíváme a stárneme. To je natolik případ, že vnější vzhled člověka je jedním z nejčastějších témat konverzace mezi lidmi, když se setkají. Stejně jako my ostatní byl Kristus plně člověkem a měl vnější podobu (morfé) člověka. Protože však vždy plnil 
Otcovu vůli a projevoval zbožné chování a poslušnost, měl proto také vnější „vzhled“ (morfé) Boha. Stejně jako my ostatní se jeho vzhled (schéma) pravidelně měnil. Ve Filipským tedy může být schéma 2:8 synonymem pro morfe, nebo může klást důraz na skutečnost, že vzhled, který měl Kristus jako lidská bytost, byl ve své podstatě přechodný. Znění Filipským 2:6-8 nám nepředstavuje Bohočlověka, se kterým se nikdo z nás nemůže ztotožnit. Představuje nám spíše muže, jako jsme my, který rostl a stárl, a přesto byl v každé myšlence a skutku tak zaměřen na Boha, že dokonale představoval Otce. 2. Poté, co řekl, že Kristus byl v podobě Boha, Filipským 2:6 dále říká, že Kristus „nepovažoval rovnost s Bohem za něco, co by se mělo chápat“ (NIV). Tato věta je silným argumentem proti Trojici. Pokud by byl Ježíš Bůh, pak by vůbec nedávalo 
smysl říkat, že „nepochopil“ rovnost s Bohem, protože nikdo nepochopil rovnost se sebou samým. Pochválit někoho za to, že nehledá rovnost, má smysl jen tehdy, když si rovný není. Někteří trinitáři říkají: "No, neusiloval o rovnost s Otcem." To není to, co verš říká. Říká se, že Kristus nepochopil rovnost s Bohem, což činí tento verš nesmyslným, pokud by byl Bohem. 3. Úvod 7. verše obsahuje frázi, která způsobila vážné rozdělení mezi trinitáři. Říká: „Ale neudělal si žádnou pověst“ (KJV), „ale neudělal ze sebe nic“ (NIV), „ale vyprázdnil se“ (NASB, RSV, NRSV, New American Bible). Řecké slovo, o které se jedná, je kenos, což doslova znamená „vyprázdnit“. Po více než tisíc let, od církevních koncilů ve čtvrtém století až do století devatenáctého, bylo ortodoxní stanovisko církve, že Kristus byl plně Bohem a zároveň plně člověkem v jednom 
těle. Tato doktrína je známá jako „dvojí přirozenost Krista“ a musí být podpořena nebiblickými slovy, jako je communicatio idiomatum, doslova „komunikace idiomu“. To se týká způsobu, jakým je Kristova „boží“ přirozenost sjednocena s „lidskou“ přirozeností Krista takovým způsobem, že jednání a podmínky člověka mohou být Bohem a jednání a podmínky Boha mohou být člověkem. Dr. Justo Gonzalez, odborník na dějiny křesťanské církve, poznamenává: „Božská a lidská přirozenost existují v jediné bytosti, i když to, jak to může být, je největší tajemství víry.“ [1] Biblická pravda není „nepochopitelné tajemství“. Ve skutečnosti Bůh touží po tom, abychom Ho a Jeho pravdu poznali (viz poznámky k Lukášovi 1:35). Nauka o dvojí přirozenosti Krista byla standardním vysvětlením Kristových zázraků, jako je rozmnožování potravy, poznávání myšlenek druhých, kříšení mrtvých atd. Toto vysvětlení je zachováno navzdory skutečnosti, že proroci v Starý zákon také uměl tyto věci. Nauka o Kristově dvojí přirozenosti způsobila vážný problém, který dobře uvedl John Wren-Lewis: Až do druhé světové války nebyla nejběžnější vizí Ježíše jako člověka. Byl to Bůh v lidské podobě, plný nadpřirozených znalostí a zázračné moci, velmi podobný tomu měli být olympští bohové, když navštívili Zemi v přestrojení.“ [2] Naše zkušenost z mluvení s křesťany po celém světě potvrzuje to, co prohlásil Wren-Lewis: průměrný křesťan nemá pocit, že Kristus „byl učiněn jako jeho bratři v každém ohledu“ (Žd 2:17), ale místo toho cítí, že Kristus mohl udělat to, co udělal, protože byl zásadně jiný. Věříme, že učení o dvojí přirozenosti je nebiblické a okrádá moc lidem, kteří by se jinak snažili myslet a jednat jako Kristus. To uměle 
odděluje lidi od Pána Ježíše. V polovině 19. století v Německu zahájil luteránský teolog Gottfried Thomasius to, co se nyní vyvinulo v „kenotickou teologii“. Toto uvažování vzešlo z některých velmi skutečných obav, které měli někteří trinitáři o teologii dvojí přírody. Za prvé, teologie dvojí přirozenosti neumožňovala vyjádřit Kristovo plné lidství. Za druhé, zdálo se, že to proměnilo Krista v aberaci: velmi Boha a zároveň velmi člověka. Za třetí, „pokud byl Ježíš vševědoucí Bůh i omezený člověk, pak měl dvě centra, a nebyl by tedy v zásadě jedním z nás“. Kenotická teologie (která se od té doby rozpadla na řadu variant) poskytla „řešení“ těchto problémů. Protože Filipským 2:7 říká, že Kristus se „vyprázdnil“, to, co musel „vyprázdnit“, byla jeho božská přirozenost, tj. někdy před svým vtělením Kristus souhlasil se „omezením sebe sama“ a sestoupil na zem 
pouze jako člověk. Trojiční teologové mezi sebou ostře nesouhlasili ohledně kenotické teologie a někteří ortodoxní teologové dokonce nazývali její přívržence „kacíři“. Ústřední kritika kenotické teologie je: Za prvé, je stará jen o něco málo více než sto let a jednoduše to není historické postavení Církve. Za druhé, ortodoxní teologové říkají, že to není biblické a že Filipským 2:7 neznamená to, co říkají kenotičtí teologové. A za třetí, kenotická teologie nutí Boha ke změně – Bůh se stává člověkem – což ortodoxním trinitářům způsobuje dva problémy: Bůh se nemůže změnit a Bůh není člověk. Souhlasíme s kenotickými teology, kteří říkají, že teologie dvojí přirozenosti neumožňuje vyjádřit Kristovo lidství a že vytváří „bytost“, která je ve skutečnosti aberací a „v zásadě není jedním z nás“. Souhlasíme však také s ortodoxními 
trinitáři, kteří zastávají biblický postoj, že Bůh není člověk a že se Bůh nemůže změnit. Tvrdíme, že je to trinitární doktrína, která způsobila tyto problémy, a že pro ně prostě neexistuje žádné řešení, dokud člověk zastává trojiční pozici. Tvrdíme, že skutečným řešením je uvědomit si, že existuje pouze jeden Pravý Bůh, Otec, a že Ježíš Kristus je „člověk pověřený Bohem“, který se nyní stal „Pánem i Kristem“ (Skutky 2:22 a 36 ). Potom je Kristus plně člověkem a je „jedním z nás“ a Bůh je Bůh a nikdy se nezměnil ani nebyl člověkem. 4. Zatímco se Trinitáři mezi sebou dohadovali o smyslu Filipským 2:6-8, stala se nešťastná věc – ztráta skutečného významu verše. Tento verš nemluví ani o tom, že by se Kristus vzdal svého „Božství“ při své inkarnaci, ani o tom, že by jeho Boží přirozenost byla ochotna „skrýt“, aby se jeho lidská přirozenost mohla jasně projevit. Spíše to říká něco jiného. Písmo říká, že Kristus byl „obrazem Božím“ (2. Korintským 4:4) a sám Ježíš svědčil, že kdo viděl jeho, viděl Otce. Tvrzení, že Kristus byl ve „formě“ (vnějším vzhledu) Boha, jednoduše vyjadřuje tuto pravdu jiným způsobem. Na rozdíl od Adama, který pochopil, že je jako Bůh (Gn 3:5), se Kristus, poslední Adam, „vyprázdnil“ od veškeré své pověsti a věcí, které mu náleží jako pravé dítě krále. Žil stejným způsobem jako ostatní muži. Pokořil se Slovu a vůli Boží. Žil podle „Je psáno“ a podle přikázání svého Otce. Netrhal „na svůj roh“, ale místo toho se nazýval „synem člověka“, což v aramejském jazyce, kterým mluvil, znamenalo „člověk“. Důvěřoval Bohu a stal se poslušným, dokonce až k hrozné a hanebné smrti na kříži. Filipská církev si vedla dobře a podporovala Pavla, ale měla také problémy. Existovala 
„sobecká ctižádostivost“ (1:15; 2:3) a „marná domýšlivost“ (2:3), hádky a nedostatek ohleduplnosti k druhým (2:4 a 14) a potřeba pokory, čistoty a bezúhonnosti ( 2:3 a 15). Pavel tedy napsal věřícím výzvu, aby „váš postoj byl stejný jako postoj Krista Ježíše“ (2:5). Potom ukázal, jak Kristus neuchopil rovnost s Bohem, ale byl zcela pokorný, a v důsledku toho ho Bůh „velmi vyvýšil“. Příklad Ježíše Krista je mocný. Nepotřebujeme zajistit, aby si nás lidé všimli nebo věděli, kdo jsme. Měli bychom jednoduše sloužit v poslušnosti a pokoře a měli bychom si být jisti, že nás Bůh za naše skutky jednoho dne odmění.



Re: Boží Syn je původem z nebe. (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Neděle, 22. prosinec 2024 @ 22:31:42 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jan 17:3

Otče... aby poznali Tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal Ježíše Krista.

Důkaz chyby Trojice

U Jana 17:3 Ježíš označuje za jediného pravého Boha Otce, Boha, kterého zjevuje světu. Trinitární odpovědí je tvrzení, že jelikož slovo „pouze“ modifikuje/upřesňuje slovo „Bůh“, nevylučuje možnost, že Ježíš a Duch svatý jsou také „jediným pravým Bohem“. A tak rádi v reakci říkají:

Otec je jediný pravý Bůh
Syn je jediný pravý Bůh
Duch svatý je jediný pravý Bůh
Jinými slovy, Trinitář připouští, že kdyby slovo „pouze“ kvalifikovalo slovo „Otec“, pak ano, pouze Otec by byl jediným pravým Bohem. Ale protože tomu tak není, Trinitář trvá na tom, že to nevylučuje Ježíše a Ducha svatého z toho, že jsou „jediným pravým Bohem“.

Odhalení podvodu

1. Matouš 24:36

Předně je třeba brát výše uvedené trinitářské tvrzení s rezervou. V Matoušovi 24:36 slovo „pouze“ modifikuje/kvalifikuje Otce a stále popírají zjevné důsledky tohoto verše – že pouze Otec je vševědoucí, a proto pouze Otec je Bůh. Říká se, že jen Otec zná den a hodinu. Takže můžeme vidět, že i kdyby Ježíš řekl: "Otče....toto je věčný život, že POUZE ty jsi pravý Bůh", takový jazyk by pro ně stejně nic neznamenal.

2. Nevědomé přijetí trinitárních učenců

Ve svých diskusích o Janovi 1:1 učenci trinitářů připouštějí, že použití určitého členu v Janovi 1:1c by znamenalo, že Ježíš je celým Bohem a takový jazyk by vylučoval všechny ostatní kromě Ježíše. Ve skutečnosti by podle jejich vlastních argumentů stačilo jen říci: „Otec je TEN Bůh,“ a to by vyloučilo absolutně všechny ostatní. Slova „pouze“ a „pravda“ by ani nebyla vyžadována.

3. Do očí bijící pokrytectví

Všimli jste si někdy, že trinitáři budou trvat na tom, že výraz „Bůh poslal svého 
jediného syna“ znamená, že nikdo jiný není Božím zplozeným synem, a že POUZE Ježíš je Božím zplozeným synem? Prosím, pečlivě zvažte význam tohoto pokrytectví. Na jedné straně trvají na tom, že slova „jediný Syn“ znamenají, že pouze Ježíš je Boží vlastní syn, zatímco zároveň trvají na tom, že slova „pouze pravý Bůh“ neznamenají, že pouze Otec je pravý Bůh. Ale situace je úplně stejná. Mluví z obou stran úst. Jejich tvrzení, že „jediný syn“ znamená, že pouze Ježíš je Boží syn, prozrazuje skutečnost, že skutečně vědí, že Jan 17:3 nám říká, že jediným pravým Bohem je pouze jedna osoba.

4. SKUTEČNÝ PROBLÉM Trinitáře

Skutečným problémem, který má Trinitář před sebou, je jeho implikovaná definice 
slova „Bůh“ pro tento verš. Musí se pokusit sugestivně definovat slovo „Bůh“ jako „božská ousia“ nebo „božská přirozenost“, protože zde mluvíme o jediném Bohu a jednota trinitární doktríny je božská přirozenost. Definovat „Bůh“ jako božskou přirozenost zde v tomto verši je jedinou definicí slova „Bůh“, o kterou se mohou trinitáři dokonce pokusit.

Otec je jediná pravá [božská přirozenost]
Syn je jediná pravá [božská přirozenost]
Duch svatý je jediná pravá [božská přirozenost]
Ani to jim však neprojde. Pro Ježíše, aby identifikoval Otce jako božskou přirozenost, by bylo matoucí osobu a bytost, velké ne-ne v trinitární doktríně. Pokud je Otec identifikován jako božská přirozenost, znamenalo by to, že Ježíšovou božskou přirozeností je Otec.

5. „Ty“ a „jediný pravý Bůh“ jsou nezbytné ekvivalenty.

Když Ježíš říká: „aby poznali Tebe, jediného pravého Boha“, je zcela jasné, že má v úmyslu říci, že jeden je rovnocenný druhému. "Ty" = "jediný pravý Bůh." Avšak jediný způsob, jak mohou trinitáři definovat slovo „Bůh“, je definovat jej jako „božskou přirozenost“. To by však znamenalo, že „Ty“ a „Jediný pravý Bůh“ jsou ekvivalentní věci, které zaměňují co a kdo, osobu a bytost. Otec také NENÍ ekvivalentní božské přirozenosti, protože by to znamenalo, že Ježíšova božská přirozenost je v trinitární doktríně Otcem. Když pochopíme, jak sugestivně definují své pojmy, je jasné, že nedávají žádný smysl.

6. Nejde o poznání přírody, ale o identitu

Ježíš zde mluví o tom, že poznání Boha Otce je osobní a intimní cesta, osobní vztah s Bohem. Slova „jediný pravý Bůh“ odkazují na identitu, se kterou můžeme mít vztah. Nemáme vztahy s přírodou; máme vztahy s lidmi. A člověk, ke kterému zde máme mít vztah, je „jediný pravý Bůh“, tedy Otec.

OTEC... aby poznali TEBE, JEDINÉHO PRAVÉHO BOHA, a Ježíše Krista, kterého jsi poslal.

Slova „pouze pravý Bůh“ nemohou odkazovat na božskou přirozenost. Tato slova musí odkazovat na identitu, se kterou můžeme znát, tedy s kým můžeme mít intimní osobní vztah. Proto, jak již 

připustili trinitární učenci, Otec a jediný pouze pravý Bůh" jsou koextenzivní zaměnitelné termíny a to vylučuje všechny kromě Otce z identity jako jediného pravého Boha. Mít vztah s jediným pravým Bohem znamená mít vztah s Otcem. Nelze tedy říci, že jediný pravý Bůh je také Ježíš, který bezhlavě běží do šílenství, když říká, že Ježíš je Otec.


7. Jediný pravý Bůh Ježíše Krista

V Janovi 20:17 Ježíš jasně říká, že jeho Bůh má být naším Bohem a že Bůh je jeho Otec. U Jana 17:3 se Ježíš modlí ke svému Bohu a Otci. Jeho Otec je jeho jediný pravý Bůh a jeho jediný pravý Bůh je pouze jeho Otec a je to tento jediný pravý Bůh, který poslal Ježíše, jak zde říká. Ježíš nezná nikoho jiného než svého Otce jako pravého 

Boha. Můžeme si tedy být jisti, že když se v modlitbě zmiňuje o Otci jako o „jediném pravém Bohu“, myslí tím pravým Bohem pouze jeho Otec. Ve skutečnosti to Ježíš ani nemusí říkat. Kromě Jana 17:3 je jasně zřejmé, že jeho Bohem není nikdo jiný než jeho Otec.


Závěr

Je zcela zřejmé, že trinitární trik je zde sugestivně naznačit definici slova „Bůh“, které znamená „božská přirozenost“, aby mohli říci, že všechny tři osoby jsou jediným pravým Bohem, to znamená, že všechny tři osoby mají tohoto jediného. božská přirozenost. Je však zřejmé, že slovo „Bůh“ zde není přirozeností, ale identitou, osobou, Otcem, ke kterému máme osobní vztah.


Ježíš zde označuje svého jediného Boha, jediného Otce, za „jediného pravého Boha“, což tím vylučuje všechny ostatní včetně sebe.



Re: Boží Syn je původem z nebe. (Skóre: 1)
Vložil: rosmano v Neděle, 22. prosinec 2024 @ 22:37:25 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)

No vidíš to, Stando :-)

Přece jen se ti mistrně zfabrikovanými fabulacemi a úvahami podařilo dokázat, že Ježíš je lhář :-)
A že lhal Bohu, když se k Němu modlil takto:

       J 17:3:   A to je ten věčný život - aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista.


Máš z toho dobrý pocit, že máte Boha (Boha proti své vůli) Ježíše, ale s nálepkou lháře ? :-)
    Že jste Mu vnutili a dokázali, že je také Bůh, a že se mýlil nebo lhal Bohu, když se k Němu modlil ?

Já osobně bych Boha lháře nechtěl mít.





Re: Boží Syn je původem z nebe. (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Neděle, 22. prosinec 2024 @ 22:52:07 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
...Kdyby byl Ježíš pouhým člověkem - z jakého důvodu by ho pak Alžběta nazvala svým Pánem

Pánem neznamená Bohem. A Alžběta věděla, že mu bude dán Bohem trůn jeho otce Davida. Nikde nebylo předpovězeno ani andělem řečeno, že Ježíš (Mesiáš) bude někdy vládnout jako Bůh.

CSP Český studijní překlad (2009)
L 1:32: "Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida."



Re: Boží Syn je původem z nebe. (Skóre: 1)
Vložil: rosmano v Neděle, 22. prosinec 2024 @ 22:54:45 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)


Stando, škoda že opakuješ 100x vyvracené fabulace, dezinterpretace a překrucování Písma a jeho významu.



Asi ty argumenty ti také budu muset opakovat.

Falešné a překroucené dezinterpretace jsou tvoje úvahy ohledně:

1)  J 3,12-13

2)  Fp 2,5

3)  J 17,3   (tak zvrácenou "logiku" jsem ještě k tomu verši neslyšel)

4)  Zj 1,5

5)  Zj 21,3







Re: Boží Syn je původem z nebe. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pondělí, 23. prosinec 2024 @ 10:06:58 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Skutečně nepřestávám žasnout nad tou vytrvalou umanutostí!

Dítě, které je Bůh.
Bůh se rozhodl přijít k lidstvu způsobem, který nemá obdoby - stal se člověkem. Křesťanství zdůrazňuje výjimečný vztah, v němž Bůh sám sestupuje k člověku.
Na rozdíl od jiných náboženství,, kde lidé hledají cesty k Bohu skrze různé praktiky a filozofie, v křesťanství je směr opačný - Bůh přichází mezi lidi.
Tento Boží pohyb k člověku je základem křesťanské naděje. Skrze své vtělení se Bůh stal nejen dosažitelným, ale blízkým každému.


Ježíš Kristus je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi.....
V Něm nám Bůh zjevuje plnost své spásné lásky a přináší ji na svět.
Tento jedinečný vztah s Bohem vede k plnému pochopení smyslu života.
V Ježíši Kristu se každému člověku nabízí plnost Božského zjevení. Křesťanství nabízí možnost vztahu s Bohem, který přichází  k lidem z vlastní iniciativy, aby je zachránil  a otevřel jim věčný život.



V osobě Krista, jak píše apoštol Pavel, "přebývá plnost Božství tělesně" (Kol 2,9).





Re: Boží Syn je původem z nebe. (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pondělí, 23. prosinec 2024 @ 11:15:04 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Větší radostí je dávat, než dostávat. Tedy pokud máte opravdu rádi.

A protože Bůh nás má opravdu rád, dal nám to nejvíc, co nám mohl dát. Sebe.


Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.....

Boží slovo přijalo naše lidství, celou naši přirozenost, s výjimkou hříchu.

Vtělení Božího Slova určitě zázrakem nazývat musíme, protože se vymyká přirozenému řádu. Dokonce se jedná o zázrak na více úrovních, či na více rovinách našeho chápání. V okamžiku Vtělení lze považovat za zázrak doplnění genetické informace, kterou v přirozeném řádu zajišťuje mužská pohlavní buňka, do Mariina vajíčka, které se tak stává zygotou a brzy poté lidským embryem, tedy člověkem.
Tato událost byla podle Božího moudrého rozhodnutí připravena jiným zázrakem: neposkvrněným početím Panny Marie. Ta byla sice počata přirozeným způsobem z muže a ženy (tradice nám sděluje jména Jáchyma a Anny), ale zde došlo k mimořádné události v tom, že lidská přirozenost, kterou Maria při početí obdržela, nebyla zatížena prvotní vinou Adamova hříchu.

Daleko větší zázrak lze ovšem vidět v tom, že při Vtělení Božího Slova se božství spojuje s lidstvím. Nic podobného se od stvoření světa nestalo..
A je na místě připomenout, že tato událost je tak mimořádná, že se nelze divit, kolik se objevilo nauk, které tuto událost popíraly a které musela církev zavrhnout jako nauky heretické.

Teologie tuto událost vysvětluje asi takto:
Při přirozeném početí člověka z muže a ženy vzniká nejen nový lidský organismus, ale také nová osoba. Předává se lidská přirozenost, kterou máme my lidé všichni společnou a zároveň se zde objevuje  zcela jedinečný člověk, neboli osoba.
Při početí Božího Slova v lůně Panny Marie působením Ducha svatého, se nová osoba nevytvořila, protože je zde od věčnosti.
Jinými slovy, Druhá Božská Osoba, Syn, Boží Slovo, přijímá naši lidskou přirozenost nezatíženou hříchem, a stává se zároveň i lidskou osobou, protože má lidské tělo i lidskou duši.
Lze to také nazvat spojením Božské a lidské přirozenosti v jediné osobě Božího Syna - Slova, které se stalo tělem, Ježíše Krista.

Tato událost je nezbytným předpokladem pro další Boží spásné působení.
Boží Syn přijal naše lidství, abychom mohli být poučeni o skutečnostech týkajících se Božího království a aby mohl zástupně za nás přinést jako člověk smírnou oběť  za naše hříchy, která má univerzální rozměr právě díky spojení obou přirozeností  v jeho jediné Osobě.
Dalším největším zázrakem je Kristovo zmrtvýchvstání, kdy jeho oslavené lidství ukazuje cíl, který Bůh nabízí každému člověku.

(Žd 2,16)
Je přece jasné, že se neujímá andělů, ale ujímá se semene Abrahamova.




Re: Boží Syn je původem z nebe. (Skóre: 1)
Vložil: Vota v Pondělí, 23. prosinec 2024 @ 12:45:48 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Oko, jen takový krátký dotaz k tomu Vašemu příspěvku zde:


Vy už nevěříte, že člověk je "d u c h o v n í   d u š e" (duch duše, žid.: nefeš chaja, živoucí duše) ?


Už nevěříte, že člověk má svůj původ z Nebes z B-žího ducha, vdechnut ve stvořené maso formy lidské?


Jako ten Váš důkaz není moc důkazný natož průkazný, když lidský duch se po smrti těla jako vrací zpět odkud vyšel, k Tomu z něhož vyšel.


Každý člověk bez rozdílu pochází od B-ha a od Něho z Nebes. Jeho vnější forma je sice pozemská - duševní tělo či tělesná duše (, což taky znamená žijící tělesný druh, pozemská forma života, je to život také, avšak bez toho tzv. oduševnění jinak zduchovnělé podstaty, pudový, tzv. přirozený (Zemi)).


My Židé máme za to, že všichni lidé mají svůj původ z Nebes a taky pozemský ze Země. Všichni do jednoho. A B-h tak člověka taky učinil, že ho učinil nakrátko níže (tzv. ponížil) jako anděly tím, že lidského ducha vdechl do hmoty (ze) Země, ale po smrti ho povýší (tzv. korunuje) v Nebesa a to nad anděly, protože anděly neučinil tak, aby na Zemi učinili v té hmotě (či do ní) B-žím příbytkem (tedy toho B-žího ducha vycházejícího z ducha Pána Nenes a Země. Proto je lidský duch částkou B-žího ducha, každého člověka bez rozdílu. Ne jen jakéhosi jednoho jedince, který jako měl být z Nebes od B-ha a už nikdo jiný. Všichni jsou, protože veškerý lidský duch je vdechnut do lidské hmoty při jeho početí a pak formuje tu hmotu (formu lidského bytí - tělo). Jediný rozdíl mezi prvními lidmi a námi je v tom, že Adam a Eva se fakt nenarodili (tělesně - duševní tělo) z rodiček matek, jak je dnes běžné to rozmnožování. Ale lidský duch se nevytváří oplozením matky mužem, víte to že? Tak pak nechápu, co to tu tropíte....


Jste tu jakoby jednou tak, pak jinak, jak fouká, tak se klátí ... Takhle ovšem dobrá argumentace nevypadá.






Stránka vygenerována za: 0.78 sekundy