Jako žena nemůže mít ve svém mateřském lůně kočku nebo opice rybu, ale musí mít nutně ve svém lůně vždy potomka stejného rodu, jakého je ona sama, tak je tomu i u Boha, o kterém nám Zjevení sděluje, že ač je Otec, má mateřské lůno (kolpos), ve kterém spočívá jeho Jednorozený, jeho jediný Syn, který nám o Bohu, jehož nikdo z lidí nezná, řekl. A v lůně Otce tak nemůže být někdo cizorody, ale stejnorodý, tak jako je tomu v případě lidí nebo zvířat: žena člověka, opice opici, Bůh Boha. Proto je také jeho Jediný nazván Jedno-rozený neboli jednoho rodu, ne cizího rodu: z Boha zrozen a jsoucí (ho Ón neboli JSEM - JHVH) je jedině zase Bůh. Kdo jiný by mohl znát Boha než ten, který je Bůh, protože hlubiny Boží může znát jedině Bůh, tak jako hlubiny člověka zná pouze ten sám člověk? Proto nám Syn mohl vyprávět o Bohu neboli ho zjevit, protože zná Otce na způsob plození: plození Syna je aktem božského poznání Otce. A to nám mohl sdělit jen jeden jediný:

"Boha nikdy nikdo neviděl; Jednorozený Syn, který je v lůně Otcově, nám o něm řekl."

"Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit."

- Boha může znát jedině Bůh a ten, komu by to On chtěl zjevit.

Co na tom, že nikde není v Písmu sousloví "Bůh Syn", když je v něm jasně napsáno, že Syn je Bůh, protože čím jiným by měl být Syn Boha neboli Syn Boží než Bohem jako jeho vlastní Otec? Copak Bůh ve svém duchovním lůně nosí osobou cizího rodu a nikoli jednoho rodu jako svého Jednorozeného?

A přitom i kromě toho víme, že jsme v Bohu Otci, když jsme v Jeho Synu, který je "ten pravý Bůh a věčný život". Což můžeme být jedině proto, že Syn je jednoho rodu s Otcem, proto být v Synu znamená být v Otci. Protože ti dva JEDNOU JSOU a jsou si rovni. Protože Bůh ve svém vlastním lůně rodí opět jedině Boha, Otec Syna: "Já a Otec JEDNO JSME", "Vše, co je Otce, je i mé", "Syn činí vše, co vidí činit Otce", "miloval jsi mě před založením světa", "kdo vidí Mne, vidí Otce", "Spatřili jsem slávu, jakou má od Otce Jednorozený Syn plný milosti a pravdy", "Slovo, které bylo Bůh, to přišlo do světa a přebývalo mezi námi".

A tím je mnohem jasnější, co znamenají slova Listu Židům:

"v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, 

jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.
On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem."

- ano, Syn je Bůh, a jen díky tomu je výrazem Boží podstaty a výraz slávy Otce a stvořitel a udržovatel všeho, stejně jako jeho Otec. Protože je Bůh: Bůh z Boha, Syn z Otce, Věčný z Věčného, který se, když se naplnil čas, stal v čase člověkem, aby jako prvorozený z bratří přivedl všechny narozené z něho zpět do lůna Otce neboli před tvář Boží, před tvář Otcovy velebnosti, kde jim setře každou slzu z očí, aby tito blahoslavení čistého srdce mohli spatřit Boha nezkaleným pohledem díky Synu Božímu, který je Bůh Syn, neboť Bůh z Boha, protože Syn z Boha Otce. Však proto je také v Písmu nazýván "Jednorozený Bůh".

Ale cožpak také my nejsme synové Boží? Jsme, ale ne vlastní. Jsme synové přijatí (hyothesian) a to právě skrze toho jednoho jediného, Otcova vlastního Syna, který právě proto je Hlavou a my Tělem, protože on jediný je vlastní Syn, kdežto my jsme synové přijatí skrze tohoto jediného, Otcova vlastního Syna. A rozdíl mezi námi a jím je také v tom, že zatímco on je nestvořený, my jsme stvořeni. Proto také nemůžeme být vlastními syny Boha Otce, ale pouze přijatými naším přivtělením se k jeho jedinému Synu, který se stal tělem neboli člověkem. Proto také Jednorozený Syn, který se stal člověkem, činí rozdíl mezi "Bohem mým" a "Bohem vaším", protože on je Otcem ne stvořen, ale zplozen, kdežto my jsme Bohem stvořeni a následně přijati za syny - je to týž Otec, jeho i náš, ale s odlišným vztahem mezi jím a Synem a mezi jím a námi. Protože on je vlastní, nestvořený, a my jsme nevlastními, přijatými, stvořenými. A nestvořený Syn se stal stvořením, když se stal člověkem, abychom my, lidé, stvoření, mohli vzít účast na přirozenosti nestvořeného Boha, jak o tom píše apoštol Petr. Neboli Bůh se stal námi, aniž by přestal být sebou, abychom my mohli být připodobněni jemu, aniž bychom přestali být sami sebou.