Jsou někteří, kteří by chtěli Boha, který tak převyšuje člověka, až je pro člověka nedosažitelný, člověku naprosto vzdálený, "odlidštěný", s nekonečným odstupem od člověka a stvoření. Hodně z toho v sobě nese židovství. Proto židé jako celek nepřijali Boha, který by se stal člověkem: "jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh". A podobně, a ještě v míře mnohem větší, je takovým islám. Tato náboženství nám nastiňují Boha, který jako kdyby se až "štítil" člověka, z obavy, že by snad Bůh byl poskvrněn, kdyby se člověka byť jen dotknul, natož kdyby se jím sám stal.

A přitom Bůh se stal člověkem. A to je právě ono zjevení Boha - jeho vtělení nám zjevuje, JAKÝ je Bůh: je tím, který si nezakládá na sobě, ale jako nanejvýš pokorný se ponižuje, sklání se k člověku, a to v takové míře, že se člověkem stává a tím bere na svá bedra člověka jako vzal pastýř ztracenou a opět nalezenou ovci. Právě tento úkon filantropické neboli lidumilné lásky Boha, ve které se on dobrovolně ponižuje a "nebere za svoji kořist" majestát a důstojnost a výsady svého Božství, nám zjevuje, jaký opravdu je: ne vyvýšený vládce, ne nepřístupný Král, ale pokorný a sebe nedbající Bůh, který z lásky k druhému a dokonce z lásky k člověku dobrovolně "ztrácí" sebe sama, aby nalezl toho, který se pro své viny ztratil sám sobě. Je to Bůh, který se všem stává vším, aby zachránil alespoň některé. Je to Bůh, který zapomíná na sebe, aby "připomenul" člověka sobě samému, a je to Bůh, který tak pokorně a horlivě miluje, že obětuje sebe sama a zříká se svého života až k vlastní smrti, jen aby životem obdaroval toho, který život pozbyl kvůli hříchu, ale díky Boží milosti a Boží oběti jej opět nalezl. Je to Bůh, který se dobrovolně ztráccí sobě samému, aby byl nalezen člověk, ten ztracený vinou hříchu, kterou bezhříšný Bůh bere na sebe, aby člověka spasil a osvobodil od mnoci hříchu a smrti.