Jeden zbloudilý bláhovec v marnosti své pozemské mysli namítl, že pokud je stvořený člověk coby muž a žena plodící spolu dalšího člověka obrazem Božím, musel by mít Bůh také manželku a rozmnožovat se. Ale takovýto bláhovec se dopouští hned několika omylů.

Prvním z nich je, že my věřící neodvozujeme Boha z člověka, ale díky Božímu Zjevení vidíme, že člověk je odvozen od Boha, a že člověk je obrazem Boha, nikoliv totožností s Bohem.

Dalším faux pas dotyčného je, že Boha hodnotí tělesně, podle naší tělesné reality, jako kdyby Bůh byl muž a k plození Syna by tak potřeboval ženu. Ale Bůh není ani muž ani žena a nemá tělesnou pohlavnost, ale tělesná pohlavnost člověka je obrazem plodnosti Boha - ve stvoření totiž není nic, co by Bohu bylo cizí a nebylo nějakým způsobem odrazem jeho Božství, které je ale netělesné, nepohlavní, nepárové. Vše tělesné, pohlavní a párové má v něm ale svůj zdroj a nese v sobě otisk Božích vlastností, mezi které patří i plodnost i vztahovost. Kdyby nebyl vztahový, nemohl by stvořit vztahové bytosti. Kdyby nebyl plodný, nemohl by stvožit obraz své plodnosti.

Ale ne každá plodnost vyřaduje párovost. Copak buňka potřebuje manželku, aby se mohla dělit a tak udílet ze sebe život? A copak Adam potřeboval matku, aby mohl být povolán k existenci? A copak Bůh potřebuje manželku, aby nás mohl učinit svými syny? Není snad plodnost Boha vyššího, nadtělesného řádu, nezávislého na pohlavnosti a párovosti?

Ano, je. Plodnost v Bohu znamená takové překypování svojí plností a dokonalostí, že ji sdílí i mimo sebe: ať  ve stvoření, tak i sám v sobě. Proto Otec plodí Syna, a to bez počátku. Není to lidské plození jako u muže a ženy, i když lidské plození je obrazem právě tohoto plození Božího. V Bohu je to bytostné sdílení sebe sama pro druhého, a tomuto sdílení se říká láska, která nehledá svůj prospěch, ale má na srdci dobro druhého, pro kterého je ochotna umřít. A právě to se děje "v Bohu", kde Otec "plodí" Syna neboli udílí mu vše své a sdílí to s ním, a Otec je výchozím pramenem této lásky, neboť Syn je z Otce, ne Otec ze Syna. Otec plodí v sebeoběti svého Syna, který je díky tomu, že mu Otec odevzdává vše kromě své identity neboli své osoby, stejný jako Otec. Tedy i Syn činí také to, že se zcela odevzdává Otci, protože cokoliv činí Otec, činí i Syn, a tak i Syn zcela odevzdává v lásce sebe sama Otci, čímž potvrzuje otcovství Boha Otce: Syn by nemohl být Synem bez Otce a Otec by nemohl být Otcem bez Syna. Proto není okamžiku ve věčnosti, kdy Otec by nebyl Otcem a Syn by nebyl Synem: oba jsou odvěčně, v plnosti: v plodnosti Božství, ale i v plnosti Božího Otcovství a Božího Synovství. A tou láskou, tou mocí, kterou Otec plodí Syna a kterou je Syn plozen Otcem, je Duch Svatý: on je láskou, kterou se vzájemně milují a kterou si navzájem odevzdávají a kterou je ve vzájemnosti umocňován tento pulsující život: Duch, který je osoba, protože Bůh se nědělí na osobu, tedy někoho, a na nějaké neosobní části, tedy na od něho oddělenou nějakou energii. Nikoliv. Bůh je tím, co koná, tedy ne že pouze miluje, ale je Láskou, ne jen že žije, ale je Životem, a proto láska, kterou on miluje a kterou on předává a kterou on sdílí, je vždy a jen osoba, osoba Boží, a tou je Duch, který je Pán a Dárce života a který čeho se doktne, to je připodobněno Synu, čímž Duch "svědčí" o Synu - Kristu, jak v Janově evangeliu zaslibuje Ježíš o Utěšiteli - Duchu pravdy.

Toto je tajemství Božího plození Syna Otcem v Trojici skrze osobu Ducha. Bůh Otec k tomu nepotřebuje manželku. Vždyť on, který je pramen jak Syna, tak Ducha, je pramnen jak mužské, tak ženské plodnosti ve svém obrazu člověku, a my díky Božímu zjevení víme, že i když Otec je TEN Otec, přesto má mateřské lůno, ve kterém Syn věčně spočívá neboli "JE v lůně Otcově". Otec nepotřebuje manželku, protože jako Bůh má sám v sobě plnost plodnosti, tak jako každá z osob Boha, kterou nám Ježíš zjevil, nebo podobně, jak tomu bylo u Adama, který byl i bez ženy počátkem další osoby, nebo jak tomu bylo u Marie, která i bez muže byla matkou další osoby.

Vždyť ani Adam nepotřeboval manželku, aby z něho povstala Eva: měl svoji plodnost sám v sobě, a tuto plodnost pak sdílel s další osobou: ženou. A život, který si pak navzájem předávají, ona zosobněná láska muže a ženy je pak jejich dítě, které je zosobněnou láskou otce a matky.

Je tedy bláhový, kdo odvozuje Boha z člověka, jak to činili modloslužebvníci, když si Boha ztvárňovali jako ptáka, strom, Slunce... Ne, Bůh se neodvozuje ze stvoření, ale stvoření je obrazem Boha v různých stupních své dokonalosti, kdy nejdokonalejším obrazem Boha je člověk, který právě proto je trojosobní (muž + žena + dítě), protože i Bůh je trojosobní (Otec + Syn + Duch). To ne Bůh napodobuje lidské soužití a lidskou rodinu a lidskou plodnost, ale naopak člověk je odvozen od Božího soužití a Boží plodnosti a Božího sdílení života.

Bůh tedy nepotřebuje manželku, aby mohl mít Syna, protože není ani muž ani žena, ale má Syna, protože je Otec, a nebyl by Otcem bez Syna, stejně jako by nebyl Syn bez Otec. A že je Otec a že je i Syn, víme ze Zjevení Božího, které nám učinil Syn, jenž spočívá v lůně Otce a jenž se stal člověkem, aby člověk mohl poznat neviditelného a dosud nepoznatelného Boiha, kterého dosud znal jedině Syn, který nás učinil hodnými tohoto poznání, když se stal jedním z nás, zatímco je od věčnosti jedno s Otcem. A jaké že je to poznání? Je to poznání, které nás duchovně plodí a činí z nás syny skrze jediného neboli jednorozeného Syna, který je jedinou Hlavou a my jsme k němu díky jeho vtělení přivtěleni, abychom díky tomu mohli být navždy tam, kde je navždy on: v lůně Otce, jako synové v Synu a skrze Syna, abychom měli takvcou účast na Otcově plodnosti, že již nikdy nezemřeme neboli budeme plozeni Otcem skrze Syna v Duchu Svatém neboli budeme mít účast na Boží přirozenosti, jak píše apoštol Petr, tzn. i včetně Boží plodnosti, jakou je od věčnosti plozen Jednorozený v lůně Otcově.