Potuluje se tu jeden bloud, který se nadýmá svým poznáním jména Trojice, a že kdo nemá poznání jako on, nemá poznání jména Trojice a nedokáže ani nemůže tím pádem křtít "ve jménu" Trojice, když nemá toto "poznání", jakým se zde onen holedbá. (A co na tom, že tento bloud ani nedokáže rozlišit spojení "ve jménu" (en tó onomati) a "ve jméno" neboli "do jména" (eis to onoma).)

Ale takový bloudí.

Křesťané totiž nestaví na "bezbožných řečech a protikladných naukách, které se lživě nazývají "poznání"" neboli "gnóze", ale na víře, která je pravým poznáním Boha:

"A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?"

"rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou"

""Proč nemám být pokřtěn?" A Filip řekl: "Věříš-li celým srdcem, můžeš.""

A stejně tak je tomu se jménem Boha, se jménem Trojice, kdy "jméno" už ve Starém zákonu znamenalo samotnou osobu nositele daného jména a také pověření od ní neboli "ve jménu", "jménem":

Bůh zjevil své jméno neboli sebe samého a předal pověření tohoto Jména Božímu lidu: nejprve Mojžíšovi v hořícím keři, aby vyvedl Boží, vyvolený lid z otroctví Egypta a přijal od Boha Zákon.

A potom když se Bůh stal tělem, člověkem Ježíšem Kristem neboli když se samo Jméno "JHVH" ("Jsem, který jsem") stalo tělem neboli člověkem a přebývalo mezi námi, v hořícím keři lidství, aby se nám toto Jméno Boha zjevilo, abychom uvěřili ve jméno Syna i ve jméno Otce, kterého Syn zjevuje, i ve jméno Ducha, kterého Otec a Syn dává, abychom uvěřili a byli skrze víru spaseni a vysvobozeni z Egypta tohoto světa.

Bůh nás tím nepovolová ke gnostickému "poznání", ale k víře, která je pravým poznáním a vede ke spáse:

"Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný."

"Kdo věří v Syna, má život věčný."

"Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal."

"Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího."

"Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život."

A právě takto jsme spaseni ve jménu Trojice. A právě v tomto jménu jsme pověřeni a posláni hlásat jméno Otce i Syna i Ducha a křtít ne VE JMÉNU, jak výše zmíněný bloud mylně trousí, ale VE JMÉNO neboli DO JMÉNA - ve víře své i ve víře křtěného, který je ve křtu nořen DO JMÉNA Trojice duchovní milostí Trojice - Otce i Syna i Ducha: rodí se v tomto Jménu k životu věčnému: je ponořen do Trojice, do Jména Trojice, stává se křesťanem, vlastnictvím Boha, synem Božím, zrozeným z milosti Otce skrze Syna v Duchu Svatém, poslaným Trojicí neboli "ve jménu" Trojice svědčit světu. Toto Jméno neboli Trojici samou poznáváme vírou a není vyššího poznání Trojice nad víru, jinak by Bůh požadoval jinou cestu spásy než víru. Víra totiž stojí nad zkušeností a vede ke spáse, ne naopak, že by zkušenost stála nad vírou a vedla ke spáse. Naše nejvyšší a spásné poznání Boha a Trojice je ve víře a skrze víru.

A až skrze víru poznáváme Boha stále více i zkušenostně, což neznamená vždy nějaký bombastický smyslový "zážitek", jak se nám snaží nabulíkovat ten zbloudilý rádobygnostický "pneumatik" stavějící na nějakém "zážitku" nazývaným jím "poznání", kterým se povyšuje nad druhé, jak to gnostici rády odevždy dělávali, ale znamená především růst v naději, víře a hlavně v lásce, jak nás učí apoštol Pavel i další apoštolové:

"Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání.
 Kdo říká: 'Poznal jsem ho', a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy.
 Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme.
 Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on."

A tak křtíme VE JMÉNU Trojice, když jsme sami ve jménu Trojice ve víře v ni pokřtěni a Trojicí pověřeni křtít, jak nám křesťanům skrze apoštoly přikázal Pán.

A křtíme DO JMÉNA Trojice, když křtíme podle příkazu Pána: "VE JMÉNO Otce i Syna i Ducha Svatého"

- ne v nějakém lživém "poznání" těch, kteří se svým "poznáním" povyšují nad druhé, ale ve víře ve jméno Syna, který se z milosti Otce zjevuje skrze své vtělení, a ve jméno Otce, které zjevuje jedině Syn, a ve jméno Ducha, kterého uděluje Otec a Syn. Takto se křtí ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a takto se dochází poznání Otce i Syna i Ducha Svatého: skrze víru v ně a skrze ponoření do nich, do jejich společného Jména, které nám Bůh Trojice zjevuje a svěřuje a ve kterém nás pověřuje křtít V jeho jménu a DO jeho jména učedníky Páně.

A nenechme se klamat těmi, kteří se nadýmají a vychloubají jakýmsi "poznáním", nad které podle nich není. Naším poznáním je totiž víra:

"Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi."

"mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil."

" Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího."

"Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali."

"Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život."

"Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého"

A my křesťané, kteří věříme a držíme se své víry od začátku do konce, křtíme "DO JMÉNA" Trojice neboli jsme nořeni do Trojice a stáváme se jejím vlastnictvím, označeným pečetí všech tří osob jediného Boha. Protože křesťané znamenají lid Boži, náležející Bohu Trojici skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém mposlaným od Otce. A tak se každý pokřtěný ocitá "VE JMÉNU" Trojice, do kterého je ponořen při křtu, jaký nám přikázal Pán Ježíš, jeden z Trojice. 

A tak jsme "VE JMÉNU", když v Boha neboli v jeho Jméno uvěříme a jsme "DO JMĚNA" Boha neboli Trojice ponořeni křtem. Každý křesťan je tak "VE JMÉNU" Trojice, která je jeho živorním prostorem a domovem. Takový křesťan žije "VE JMÉNU" Trojice. Navěky. A k tomu dospíváme "s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle".