Adamův hřích je dva tisíce let zahlazený obětí Krista. Nenechte se nikým oklamat, že tomu tak není.

Kdo kvůli dávno zahlazenému Adamovu hříchu zatracuje novorozence je zakuklený odpůrce oběti Krista, je to nepřítel Boha! Jsou to pekelníci kteří strašlivým bludem vydírali celé generace podvedených křesťanů v oblasti zvláště citlivé- děti. Útok na děti je vždy nejpodlejším útokem ze všech.

Varujte se takových. Kristova slova "Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl." se nacházejí v biblickém kontextu o posledních časech ve kterých se právě nacházíme.

Poznání se rozhojnilo a dnes se již ví kdo, jak a proč satanský útok na novorozence provádí. K poznání stačí si v logických souvislotech přečíst Boží slovo. Hned na začátku Bůh říká, že se musí zabránit hříšným lidem k přístupu ke stromu života. Proč? Důvod je Bohem vzápětí uvedený. Protože jinak by hříšný člověk žil věčně. Není to hřích Adama co přímo způsobuje první smrt, nikdy nebyl. Hřích Adama způsobil vyhnání z ráje, oddělení od Boha a všech dober které sloužily k tomu aby člověk žil věčně. Prokletý svět mimo rajskou zahradu život věčný neumožňuje a je v něm bolest, smrt a kvůli přežití nutnost pracovat.

Pekelníci hlásají satanské lži, že prý se děti rodí kvůli hříchu Adama jako nespasené a v moci temnot.

Zatracují novorozence hříchem který je dávno obětí Krista zahlazený.

Jsou mazaní. Neřeknou přímo že narozené dítě které žel zakrátko zemřelo je zatracené protože mu nebyla udělená svátost "křtu". Řeknou pokrytecky- je nespasené, a vymyšlejí si podivné neexistující mezistupně mezi světem spasených a zatracených kvůli jejich svatokupeckým aktivitám.

Pekelníci rádi Boží slovo překrucují. Země ve které žijeme je kvůli hříchu Adama prokletá. Pekelník z prokletí země vyfabuluje prokletí všech lidí do narození, což je velká satanská lež. Boží pravdou je, že prokletý je pekelník který hlásá jiné evangelium než hlásali apoštolové! A jak se pozná prokletý hlasatel jiného evangelia? Podle neustálého vzdoru k Božímu slovu! Pozor na Bohem klaté hlasatele jiného evangelia, jsou to děti otce lži, které se Satanem spolupracují na zatracení lidstva! A i když se to nezdá, dělají to vědomě.

Po oběti Krista není nic mezi světem spasených a zatracených. Vězení spravedlivých duchů existovalo do oběti Krista. Kristus tyto duchy vysvobodil a svou obětí toto vězení zrušil. Do oběti Krista nebyla spása možná. Po oběti Krista jsme od početí spasení všichni. Každý začíná s čistým štítem jako Kristem spasený, ale pro mocné svody světa každý zhřeší a každý z nás hříchem ztratil dětskou svatost. Proto nám Kristus dává svaté děti za vzor. Dáva nám za vzor svatost kterou každý z nás již jednou měl a ztratil ji hříchem. Pojem znovuzrození se je proto velmi výstižný a proces narození se z vody a Ducha je známý. Nikodém pochopil první číst správně, když Pánu Ježíši odpověděl jak může někdo vstoupit do lůna matky a narodit se znovu. Nikodém ze slov Krista správně pochopil, že je třeba narodit se znovu jako dítě, z čehož je zřejmé že znal slova Pána Ježíše ve kterých nám dává svatost dětí za vzor i jako podmínku vstupu do nebe. Nikodém však nerozuměl procesu spásy ve víře. Byl však na tom mnohem lépe než ti co dnes děti považují za zatracené (nespasené) v moci temnot a chtějí je zachraňovat nepravým křtem.

Svatý člověk nepotřebuje spásu, spásu potřebuje hříšník!

Kristus nás všechny spasil před 2000 lety, a všichni jsme našim vlastním prvním hříchem o spásu přišli. 

Když člověk svým znovuzrozením spásu ve víře znovu získá, stane se i přesto že je již dospělým znovu dítětem Boha. Proto se v křesťanství užívá výraz "děti Boží" i u dospělých. Po znovuzrození, se znovu stáváme tím, čím jsme již jako děti od početí byly, stáváme se znovu děti Boha. Je to stejná analogie jako u Adama a Evy. 

Pád ze svatosti do hříchu, skrývání se, útěk před Bohem a ze hříchu pak znovuzrození se v oběti Krista a návrat k Bohu. 

Znovuzrození se v oběti Krista u spravedlivých do času oběti Krista nebylo možné na zemi, a odehraje se současně s jejich vzkříšením v Kristu. 

Po času oběti Krista se lze znovuzrodit do opětovného stavu dítěte Božího již za tohoto času, času milosti. Proto se Kristus několikrát zmiňuje o tom, že již nyní máme život věčný, a to i přesto pokud zemřeme první smrtí. První smrt není nutná, není to brána do věčného života, branou je Kristus a to již nyní. První smrt je pouze překonatelná překážka na cestě domů. První smrt není nutná jelikož při přichodu Krista živí lidé co náleží Kristu nezemřou, ale budou proměnění. Kdyby byla první smrt nevyhnutelnou nutností, tak by při příchodu Krista živí křesťani byli usmrceni a pak vzkříšení spolu s mrtvými zemřelými v Kristu. Proto není nevyhnutelné zemřít první smrtí.

První smrt způsobují dvě příčiny.  Buď zemřeme na staří či nemoc kvůli nepřístupnosti rajského stromu života, zemřeme kvůli nepřístupnosti rajského ovoce umožňující věčný život a zdraví, anebo zemřeme proto, že nás něco nebo někdo zabije.

Prolhaní pekelníci ze hříchu udělali zabijáka pro smrt první. Je v tom obrovský klam, kterým lze snadno podsvést každého kdo nežije v Božím slově. Je pravdou, že zemře duše která hřeší. Je to v Božím slově. Jenže!

Hřích nezpůsobuje přímo smrt první, hřích způsobuje smrt druhou smrt věčnou.

V těchto dvou smrtích mnozí nemají jasno. Je to snadné pochopit. Jsou jenom dvě možnosti. Zkráceně.

Nenechte si od nikoho namluvit, že je něco mezi tím!

My co náležíme Kristu neumíráme první smrtí kvůli hříchu, umíráme proto, že tento svět ve kterém dočasně žijeme, svět který není našim domovem, je světem ve kterém je neustále nebezpečí zabití, a není v něm nic rajského co by umožňovalo život věčný. Žijeme ve světe bez Boha, žijeme v nebezpečném světě bezbožníků. Naše vlast je jinde. Je u Boha.

Neznovuzrození také neumírají první smrtí kvůli hříchu, Vzpomínáte na slova Boha, že kdyby hříšníci měli přístup ke stromu života tak by žili věčně? Neznovuzrození hříšníci taky umírají kvůli nebezpečnému světu kde je neustále nebezpečí zabití a není v něm strom života.

Pokud však při první smrti zemře hříšník ve svém hříchu, tak propadá smrti druhé, smrti věčné.

Proto je psáno, že zemře duše která hřeší, tím je myšlená druhá smrt, smrt věčná. Znamená to, že zemřeš smrtí věčnou pokud v hříchu zemřeš při smrti první.

Pekelníci to však rádi zamotávají a po staletí hlásají satanskou lež, že kvůli hříchu umíráme smrtí první. Je to lež.

I svatého lze v tomto světe usmrtit, ale jenom smrtí první. Proč?

První smrt v tomto světě je pouze možnost, protože je zde někdo nebo něco co může zabít a není zde dokonalá andělská ochrana před úrazem a zabitím. Když by tato zabijácká možnost nebyla, a byla by zde rajská strava věčného života a zdraví, první smrt by nebyla možná ani v tomto současném prokletém světě.

Od svého početí jsme svaté Boží děti, až do našeho prvního hříchu za který neseme před Bohem osobní odpovědnost. Čím později nastane okamžik našeho prvního hříchu, tím pro nás lépe. Verše v záhlaví článku jsou často mylně vykládány. Je velkým omylem myslet si, že věřícím se rodí děti čisté ve smyslu spasené a nevěřícím nečisté ve smyslu nespasené.

Zmiňovaný omyl je motivovaný bludem pekelníků o nespasených dětech kvůli Adamovu hříchu.

Výklad. Děti křesťanů jsou výchovně posvěcené příkladným životem jejich rodičů žijících v Kristu. Děti požívají prostřednictvím rodičů Boží ochranu a jejich nevyhnutelné zhřešení se tak posunuje ideálně až do doby jejich dospělosti, kdy jsou již mentálně a duchovně natolik vyspělé, že po okusení zakázaného ovoce si uvědomí co ztratily a posvěcení z jejcih dětství je rychle nasměruje zpět k Bohu.

Děti které od malička vyrůstají v rodiném prostředí hříšném jsou odmalička pohoršovány a jejich první osobní hřích se odehraje poměrně brzy většinou v dospívání kdy jej nemají šanci ho s pomocí Boha zvládnout. Pod pojmem nečisté dítě se rozumí dítě někým pohoršené. Pohoršené dítě sice může páchat hříšné skutky, za které však nenese žádnou odpovědnost, ale odpovědnost nese pohoršovatel který dítě pohoršil, a většinou je to rodič. Pohoršené=nečisté dítě je stále ještě svaté až do prvního hříchu za který nenese před Bohem odpovědnost pohoršovatel, ale hříšník sám. 

Okamžikem prvního hříchu se v každém z nás probudí to, čemu říkáme svědomí. Svědomí nás pak provází po celý život. Ve svědomí neustále probíhá naše poznávání dobra i zla. Svědomí nás varuje přede zlem, nevysvětlitelně inspiruje k dobru, a také na nás samých kousavě žaluje kvůli zlým skutkům. 

Svědomí se v nás probouzí prvním hříchem a první reakcí je se kvůli výčitkám ve svědomí skrýt se před Bohem tak jako Adam a Eva. Všimli jste si toho někdy v sobě samých? Všimli jste si toho, že když někomu ublížíte a máte kvůli tomu výčitky svědomí, tak se skrýváte a vyhýbáte se tomu komu jste ublížili? Všimli jste si tohoto fenoménu? Povšimněte, že úplně stejně se kvůli vyčitkám ze hříchu vyhýbáte Bohu tak jako lidem, namísto toho abyste ihned prosili Boha a lidi za odpuštění. Lidově se o tom říká- nechci mu chodit na oči. Kvůli čemu? Kvůli nečistému svědomí!

V útěku a skrývání se před Bohem kvůli hříchu je symbolika. Kvůli hříchu od nás milující Bůh neodchází, to my odcházíme od Boha a skrýváme se před ním. Proč? Kvůli svědomí které nám otevírá poznání dobra i zla. Pro poznání dobra chceme být s Bohem, pro poznání vlastního zla před Bohem utíkáme a skrýváme se. Věčné lidské dilema, které lze překonat jedině pokorou. Pokorným doznáním, že nejsme spasení ze skutků vlastních, ale jsme spasení zcela nezaslouženě obětí Krista.

Po takovém poznání a doznání můžeme poznání zla o nás samých přijmout a pokorně nabídnout Bohu jako problém pro nás lidsky neřešitelný. Poznání sice zůstane, ale veledůležité je to, že kvůli sebepoznání již před Bohem neutíkáme, ale Bohu se odevzdáváme. A ono to funguje. 

Odměnou je Kristův pokoj a jistota spásy.

Kazatel