Říká, jakým očistcem je tato hrozivá noc
a jak v ní božská Moudrost
osvěcuje lidi na zemi stejným osvícením,
kterým očišťuje a osvěcuje anděly v nebi.

1. Z toho, co bylo řečeno, postřehneme, jak tato temná noc láskyplného ohně tak jako v zastřených temnotách začíná duši očišťovat, tak v ní v zastřených temnotách dává plamenům rozrůstat se. Postřehneme také, že stejně jako se v onom životě duchové očišťují temným hmotným ohněm, v tomto životě se očišťují a utvrzují v čistotě láskyplným ohněm ducha; neboť toto je rozdíl: tam se ohněm utvrzují v čistotě a zde se utvrzují v čistotě a jsou osvěcováni jenom láskou. O tu lásku požádal David (Žalm 51,12), když řekl:
Cor mundum crea in me, Deus,
(Stvoř mi čisté srdce, Bože) atd.
Vždyť neposkvrněnost srdce není nic menšího než láska a milost z Boha; neboť ti čistého srdce jsou naším Spasitelem nazváni blahoslavenými (Mt 5,8), což je tolik, jako by se řeklo milující, poněvadž blahoslavenství se nedává za nic menšího než lásku.

2. A že se duše očišťuje při osvícení tímto ohněm láskyplné Moudrosti, (protože Bůh nikdy nedává mystickou moudrost bez lásky, vždyť táž láska ji vlévá), to dobře ukazuje Jeremjáš (srov. Pl 1,13), když říká: Seslal oheň do mých kostí a vyučil mne. A David říká, že Moudrost z Boha je stříbro zkoušené v ohni, to je v očistném ohni lásky. Neboť toto zastřené patření v temnotách kontemplace2
vlévá do duše lásku a moudrost společně, každému podle jeho hlubokosti a potřeby, duši zároveň osvěcuje a očišťuje ji, jak říká Moudrý (srov. Sír 51,26), od jejích nevědomostí, což, jak říká, udělala s ním.3. Odtud také usoudíme, že tyto duše očišťuje a osvěcuje tatáž Moudrost od Boha, která očišťuje anděly v jejich nevědění a činí je vědoucími a ozařuje jim to, co nevěděli, proudí od Boha přes hierarchie první až k posledním a odtud k lidem.

3 Vždyť proto o všech dílech i vnuknutích, která působí andělé, se v Písmu pravdivě říká i to, že jejich původcem je Bůh a oni že je vykonávají; neboť podle řádu je poskytuje skrze ně a oni také od jedněch k druhým bez nějakého průtahu, tak jako je sdílený paprsek slunce mnoha skly mezi sebou navzájem uspořádanými; vždyť, ačkoliv je pravda, že paprsek prochází všemi samostatně, přece jen každé sklo paprsek odesílá a předává dalšímu více zformovaný a uzpůsobený podle typu skla, poněkud kratší a slabší, podle toho, nakolik je sklo více nebo méně vzdáleno slunci.

4. Z toho plyne, že duchové vyšší a ti nižší, čím více se přibližují k Bohu, tím víc jsou očištěni a projasněni podstatnějším očišťováním; a že ti poslední přijímají osvícení mnohem skrovněji a z větší vzdálenosti. Z toho vyplývá, že člověk, ke kterému až proudí od Boha tato láskyplná kontemplace, chce-li mu ji Bůh dát, přijímá ji nutně podle své míry, velmi ohraničeně a bolestně.
Neboť světlo od Boha, které osvěcuje anděla, činí ho v lásce průzračnějším a jemnějším, vždyť je ryzí duch, připravený pro takové vlití, ale člověka, protože je poskvrněný a slabý, osvítí přirozeně, jak bylo řečeno výše, tak, že ho zastírá temnotou, působí mu trýzeň, jako slunce zhnisanému a nemocnému oku, a uvádí jej do lásky vášnivě a bolestně, dokud jej tentýž oheň lásky nezduchovní a nezjemní, očišťuje ho tak dlouho, až bude moci v láskyplném vlití v jemnosti přijmout sjednocení na způsob andělů, pomocí Pána již očištěný, jak řekneme dále.
Ale zatím přijímá láskyplné patření kontemplace a poznání ve stísněnosti a v úzkostné touze lásky, jak zde říkáme.

5. To planutí a úzkostnou touhu lásky nepociťuje duše neustále. Neboť na počátku, když začíná duchovní očišťování, všechno v božském ohni směřuje spíše k vyzkoušení a přípravě dřeva duše než k tomu, aby ji učinil horoucí, ale postupem času, když oheň duši již pomalu prohořívá, pociťuje zpravidla velmi silně toto planutí a horoucnost lásky.
Zde, jak se rozum v temnotě postupně více očišťuje, se někdy stává, že mystická a láskyplná bohověda4 společně se vzplanutím vůle zraní osvícením také další schopnost rozumu nějakým poznatkem a božskou září v takové líbeznosti a něžnosti, že osvícená, říkám, jí pomáhající vůle se zázračně rozhoří a žhne v ní, aniž by něco dělala,
v živých plamenech5 tím božským ohněm lásky,
způsobem, že se duši již zdá, že živý oheň je příčinou živé inteligence, kterou dostává.
A odtud je to, o čem hovoří David v jednom žalmu (srov. 39,4), když říká:
Žhnulo mi srdce v mém nitru a jakýsi oheň,
zatímco jsem chápal, se rozhoříval.

6. A toto rozhoření lásky najednou v obou mocnostech rozumu i vůle, které se zde sjednocují, je pro duši ohromným bohatstvím a rozkoší; neboť to je jistý dotek s Božstvím a počátky již dokonalého sjednocení v lásce, které očekává. A tak k doteku takového vznešeného zakoušení a lásky od Boha se nedochází dřív, než po překonání velké námahy a značné části očišťování; ale pro jiná, nižší zakoušení, kterých se duši zpravidla dostává, není zapotřebí takového očišťování.

7. K tomu, co jsme právě řekli, se váže skutečnost, že v duchovních dobrech, které se od Boha do duše pasivně vlévají, může vůle velmi dobře milovat, aniž by tomu rozum rozuměl, tak jako rozum může rozumět, aniž by vůle milovala; protože tedy temná noc kontemplace spočívá v božském světle a lásce, má tak jako oheň světlo a horkost
a není nevhodné, když se sdílí toto láskyplné Světlo,
že někdy víc zraní vůli, dá jí planout láskou, a rozum zanechá v temném zastření, aniž by ho zranilo světlem;
a naopak, když rozum osvítí světlem a obdaruje ho inteligencí, nechává vůli vyprahlou, jak se také stává, s možností přijmout horoucnost ohně a nevidět světlo,
ale také vidět světlo a nepřijmout horoucnost ohně,
a toto činí Pán, který vlévá, jak chce.