Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Vincenc.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 1, článků celkem: 16650, komentáře < 7 dní: 192, komentářů celkem: 429383, adminů: 60, uživatelů: 5250  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 93 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
116424126
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: Ježíšova preexistence
Vloženo Pondělí, 03. duben 2023 @ 12:05:42 CEST Vložil: Tomas

Kritika bludů poslal milan333

Ježíšova preexistence.
Preexistence Ježíše je jeho dřívější život v nebi u svého Otce předtím, než byl Otcem poslán na zem jako člověk. Jeho preexistence má počátek a není od věčnosti.


Kol..1:15-17 On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.On předchází všechno, všechno v něm spočívá, prvorozený - řecky πρωτοτοκος prvorozený ze všeho stvoření V otázce Ježísovy preexistence existují nejednotné názory. Uveďme si tyto tři:
Trinitářský : Syn nemá počátek existoval vždy stejně jako jeho Otec Toto dogma je přijímáno ve většině církví a náboženských společenství.
Unitářský: Syn má počátek až jeho zplozením v lůně Marie Tento pohled není příliš rozšířen a přijímají jej i jiní věřící, nejen Unitáři.
Arijský: Syn má počátek a byl stvořen před počátkem vesmíru Toto učení není dnes příliš rozšířené a trinitáři je označené jako heretické.
Biblický pohled na tuto otázku je velmi důležitý, protože Ježíšova lidská výkupní oběť vydává svědectví o velikosti jeho lásky a lásky Boha Otce a otevírá pro toho, kdo ji uvěří cestu k životu.
Trinitářské a unitářské pojetí Ježíšovy oběti nemá biblickou podporu.
Trinitáři v podstatě říkají, že o nic vlastně nešlo. Ježíš je podle jejich dogmat Bůh. Bůh nemůže přestat existovat, zemřít a ani hřešit. Jeho smrt by byla předstírána a nebyla by to oběť člověka.
Řím.8:3 Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích.
Trojiční dogma v podstatě říká, že Ježíš je Bůh a současně člověk. Nikde v Božím slově nenajdeme podporu pro toto tvrzení.
V christologii je tímto termínem formulován vztah dvou přirozeností Ježíše Krista, tedy přirozenosti zcela lidské a přirozenosti zcela Boží, kdy obě tyto přirozenosti jsou „bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení" (z definice víry Chalcedonského koncilu z r. 451)
Trinitáři tvrdí, že Ježíš nemá počátek a je věčný, jako jeho Otec. Boží slovo na několika místech toto tvrzení popírá. Uvedené výše: Kol..1:15-17
Zj.3:14 Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: počátek – řecky αρχη počátek, prvenství něčeho
Když to rozvedeme dále, můžeme říci, že trojiční dogma vztah Otec a Syn popírá. Jestliže existují oba dva od věčnosti, nemají počátek, tak otcovství a synovství postrádá smysl. Ježíš nemůže být podle trojičních dogmat Boží Syn.
Jak je to s tvrzením o tom, že Ježíš má počátek až v lůně Marie. To zcela vyvrací Fil.2:6-8.
Fil.2:6-8 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Řecké slovo „εκενωσεν” (ekenósen), překládané někdy jako „zmařil”, znamená přesněji „vyprázdnil se”. Je to aktivní aorist, tzn. že to Ježíš udělal sám. Vzdal se moci a moudrosti druhé nejmocnější bytosti ve vesmíru, a z této pozice se vyprázdnil až na úroveň člověka.
Unitáři a někteří křesťané biblické texty, které potvrzují preexistenci Ježíše zlehčují tvrzením, že nerozumíme židovskému myšlení v tom, že uváděné verše svědčící o preexistenci Ježíše jsou ve smyslu prorockém.
Toto jejich tvrzení nemůže v tomto případě obstát, protože Pavel, zde popisuje to, co se již stalo a není možné tvrdit, že jde o proroctví.
Zamysleme se nad následujícím:
Bylo to Ježíšovo svobodné rozhodnutí „sám sebe zmařil“ a stejně svobodně se rozhodla jeho matka Marie Luk.1:38.
Když bychom přistoupili na unitářské tvrzení, že Ježíš má počátek až v lůně Marie, tak by to znamenalo, že se svobodně nemohl rozhodnout pro tak veliké poslání.
Ježíš by byl v takovém případě nástrojem v rukách svého Otce bez možnosti volby a to by bylo velmi zvláštní, neboť Bůh je zdrojem svobody.
2 Kor.3:17 Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda.
Další texty podporující Ježíšovu preexistenci v nebi :
Jan1:1,2 Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha.
Na vysvětlení: Zj.19:13 Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží.
Jan 1:14,15 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví. Volal: „To je ten, o němž jsem řekl: ‚Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.‘
Jan2:12,13 Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských? Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka.
Jan 6:38 neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal;
Jan 8:58 Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem. Jan 16:28 Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; opět opouštím svět a jdu k Otci.“ Jan 17:5 A nyní ty, Otče, oslav mne u sebe tou slávou, kterou jsem u tebe měl, dříve než byl svět.
Luk.9:48 a řekl jim: „Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mě poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký.“
Žid. 1:2,5,6 v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. Komu kdy z andělů Bůh řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!‘ A jinde se praví: ‚Já mu budu Otcem a on mi bude Synem.‘ A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: ‚Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!‘
1 Jana 4:9 V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.
Uvedené texty podávají svědectví o tom, že Ježíš existoval u svého Otce v nebi, ještě předtím, než se narodil jako člověk. Vyvracejí tvrzení, že jeho existence začala až v lůně Marie.
Úvodní část této úvahy nepodpořila většinový pohled na Ježíšovu preexistenci,dogmatické tvrzení o tom, že Ježíš existuje od věčnosti a nemá počátek stejně jako jeho Otec. Cílem této úvahy bylo najít biblickou odpověď na předložená dogmata.


"Ježíšova preexistence" | Přihlásit/Vytvořit účet | 43 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Ježíšova preexistence (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pondělí, 03. duben 2023 @ 14:22:25 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
..."Arijský: Syn má počátek a byl stvořen před počátkem vesmíru ...."...


Existuje ještě verze svědků jehovových, kteří odvozují vtělení Krista z osoby archanděla Michaela. Že Kristus prý byl před svým vtělením stvořeným andělem.



..."trinitáři je označené jako heretické."...

Ono skutečně heretickým je.

Jestliže skrze Syna bylo všechno stvořeno - není - nemůže být - pouhým člověkem.
Jestliže je Bůh, jestliže je právem Pán - pak nemůže mít žádný svůj počátek v čase! Pokud by totiž měl svůj počátek, podléhal by běhu času, stárnul by ... A logicky nebyl by Bohem.


(Zj 22,12 ...)
Hle, přijdu brzy a moje mzda se mnou, abych odplatil každému podle toho, jaké je jeho dílo.  Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.



..."Trinitáři v podstatě říkají, že o nic vlastně nešlo. Ježíš je podle jejich dogmat Bůh. Bůh nemůže přestat existovat, zemřít a ani hřešit. Jeho smrt by byla předstírána a nebyla by to oběť člověka."...

Toto je obrovské nepochopení skutečné křesťanské zvěsti. Toto je také hereze  - hereze nestoriánů.


Ve skutečnosti Ježíš je plně Bůh a Ježíš je také plně člověk, který skutečně na kříži zemřel. Nic z toho nebylo "jako". Ježíš zemřel ve svém lidství a Bůh ho vzkřísil - On sám jako Bůh vstal vlastní mocí z hrobu a jeho lidské tělo bylo vzkříšeno a oslaveno Bohem.


Ježíš vstoupil na nebesa a nyní vládne v nebi i na zemi (Mt 28,18).

Kdyby byl Ježíš jenom člověkem a nyní vládl v nebi - bylo by porušeno Boží slovo, že Bůh svoji slávu nepřenechá nikomu.

(Iz 42,8)
Já jsem Jahve, to je moje jméno! Jinému nedám svou slávu, ani svou čest modlám..


Pokud by byl Ježíš pouze člověkem, klanění jemu by bylo čistým modlářstvím.

Jedině v tom případě může nějaký člověk kralovat v nebi nad anděly, když je současně Bohem.  Vše ostatní je čirá utopie, zoufalství zlých duchů, našeptávajících lidem jejich hereze.





Re: Ježíšova preexistence (Skóre: 1)
Vložil: Magdalena07 v Pondělí, 03. duben 2023 @ 15:34:02 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)

Ježíš je totožný se svým Otcem,.

Pouze  na 33 pozemských let vzal na sebe lidské tělo, aby vykoupil své ovce -  svůj lid z moci Satanovy
Jan 14,7: Kdo  zná  mne, zná i mého Otce
Jan 14, 8-11
Dí jemu Ježíš: Tak dlouhý čas s vámi jsem, a nepoznal jsi mne? Filipe, kdož vidí mne, vidí Otce, a kterak ty pravíš: Ukaž nám Otce? 10A což nevěříš, že já v Otci a Otec ve mně jest? Slova, kteráž já mluvím vám, sám od sebe nemluvím, ale Otec ve mně přebývaje, onť činí skutky. 11Věřtež mi, že jsem já v Otci a Otec ve mně; nebo aspoň pro samy skutky věřte mi
Jan 10, 30 : Já a Otec jedno jsme
Jan 10, 38,..abyste  poznali a věřili, že Otec ve mně jest a já v něm 

Proto není pochyb o tom, kdo  Ježíš Kristus je !!!
 a je naprosto zbytečné  o Jeho původu spekulovat
Magdalena 



Re: Ježíšova preexistence (Skóre: 1)
Vložil: martino v Pondělí, 03. duben 2023 @ 18:02:15 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Kdyby ses na to psaní blábolu vykašlal, uděla bys lépe...nemá to ani hlavu ani patu. 



Re: Ježíšova preexistence (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Pondělí, 03. duben 2023 @ 21:25:22 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
3x vysvětlení Filipským 

Filipským 2

Mnozí se dívají na Pavlův výrok ve Filipským 2:5-8 jako na důkaz, že věřil v Mesiáše, který byl předexistující a který byl sám Bohem. Pasáž zní následovně:
Tak smýšlejte mezi sebou, jako Ježíš Kristus, který, jsa v podobě Boha, nevzal v úvahu uchvácení rovnosti s Bohem, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe podobu služebníka, stal se podobný lidem a nalézaje se v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až do smrti, a to smrti na kříži. Když k této pasáži přistupujeme, měli bychom si vybavit několik prvořadých výroků Pavla o Jednom Bohu: 1) Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků (Řím. 16:27). 2) Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš (1 Tim. 2:5). 3) Je jedno tělo... jeden Pán, jedna víra... jeden Bůh a Otec všech (Efez. 4:4-6). 4) Jest jen jeden Bůh... je jediný Bůh Otec... a jediný Pán Ježíš Kristus (1 Kor. 8:4-6). 5) Požehnaný a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů. On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět (1 Tim. 6:15, 16). Kdyby Pavel věděl, že Ježíš je předexistující, spolurovný s Otcem a spolu s Otcem tvoří Jednoho Boha, mohl by napsat těch pět právě citovaných textů, které zřejmě omezují Jednoho Boha na jednu osobu, výlučně na Otce? Pokud ano, pak je třeba Pavla obžalovat, že zmátl své čtenáře ohledně Boží přirozenosti. Je také pozoruhodné, že Lukáš, který zapsal Pavlovu službu v knize Skutků, se vůbec ani slovem nezmiňuje o Pavlově nově nalezené pravdě Trojjediného Boha. Pavel o sobě tvrdí, že “oznámil celou Boží vůli a nic nezamlčel” (Skut. 20:27). Muselo by se tudíž někde v jeho spisech a kázáních objevit tak historické poznání o trinitářském Bohu, pokud k němu došel a považoval je za důležitou část křesťanské tradice. Pavel se opětovně odvolává na jednoho Boha a míní tím jen Otce, dokonce i v souvislostech, ve kterých se mluví jak o Otci tak o Synovi dohromady. Je nápadné, že nikde jednoznačně neprohlašuje Ježíše za předexistujícího bohočlověka, za jednu z osob tvořících věčného Boha, která si plně zasluhuje titulu “Bůh” v absolutním slova smyslu. Pavel nerozmazává odlišnost mezi jedním Bohem Otcem na jedné straně a mezi Ježíšem, Jeho Synem, Pánem Mesiášem, na straně druhé. Ať už jakkoliv hodně zdůrazňuje, že ti dva jsou v dokonalém souladu, nikdy nezapomíná, že Otec je tím Jedním Bohem svého monoteistického dědictví. Neustále trvá na tom, že Bůh je unikátní osoba. Proto nechápeme, jak by při tom všem mohl od nás požadovat abychom věřili, že také Ježíš je jeden Bůh. Takové drastické vyvrácení rámce pravého náboženství by rozhněvalo židovskou část církve a stalo by se příčinou rozsáhlých sporů. Žádné svědectví o nějaké takové debatě neexistuje. Za každou cenu se musíme vyhýbat vnucování našich vlastních výkladů do spisů církve prvního století. Musíme slovům nechat jejich původní význam, který měla ve své vlastní souvislosti. Pavlovo smýšlení je konstantní. Na různých místech se úplně jasně vyjádřil, když definoval, kdo tím jedním Bohem je. Proto spolu s mnoha vykladači Písma, starodávnými i současnými, zpochybňujeme, zda raná církev skutečně rozuměla této pasáži ve Filipským jako předzvěst nikajské formule – že Ježíš je sám Bůh ze samého Boha, věčně předexistující stvořitel. Když James Dunn k této pasáži přistupoval, pokoušel se odložit stranou tendenci ke vnucování pozdějších vývojů kristologie do Pavlových názorů: “Opět bylo naším rozhodujícím, ale těžkým úkolem naladit naše ucha ve dvacátém století do pojmů a podtónů padesátých a šedesátých let prvního století n.l. ve východní oblasti Středozemního moře”.13 Dochází k závěru, že “výklad Filipským 2:6-11, podle kterého Ježíš předexistoval a pak byl vtělen atd., více dluží pozdější smyšlence o gnostickém vykupiteli, než Filipským 2:6- 11”. Varuje nás před nebezpečím, abychom do Pavlových slov nevnucovali závěry pozdějšího pokolení teologů, těch “Otců” řecké církve ve staletích, která následovala po dokončení spisů Nového zákona. Široce se přiznává náš sklon najít v Písmu přesně to, co si myslíme, že tam už je, protože nikdo z nás nedovede lehce čelit hrozivé možnosti, že naše “přijaté” poznání se s Biblí neshoduje. (Problém je ještě horší, když jsme zapojeni do učení nebo kázání Bible.) Náboženská doktrína, která byla přijata jak intelektuálně tak citově, se dá jen velmi těžko vytlačit. Souvislost Pavlových poznámek ve Filipským 2 ukazuje, že naléhá na členy společenství, aby byli pokorní. Někteří lidé se ptali, zda je vůbec možné, aby Pavel prosazoval svou jednoduchou lekci tím, že by od svých čtenářů vyžadoval, aby přijali rozpoložení mysli toho, kdo jsa od věčnosti Bohem, se rozhodl stát člověkem? Vztahovalo by se takové přirovnání nějakým způsobem k našemu lidskému stavu? Navíc by bylo od Pavla podivné, kdyby na předexistujícího Boha aplikoval jméno “Ježíš Mesiáš”, a tím vkládal zpátky do věčnosti jméno a úřad, které Boží Syn obdržel až při svém narození. Na jiných místech Pavel neváhá nazývat Ježíše člověkem. Kvůli popisu Mesiášovy role srovnává mezi Adamem a mužem Ježíšem. To je jasně vidět v 1 Korintským 15:45-47, kde Pavel říká: “Jak je psáno: ‘První člověk Adam se stal duší živou – poslední Adam se stal Duchem oživujícím‘... První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe”. Pavel trvá na tom, že Ježíš i za svého druhého příchodu, je stále ještě člověk jako byl Adam, který byl učiněn z prachu země. Pavel v Římanům 5:12-15 poznamenává: Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích... Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je obrazem toho (Ježíše), který měl přijít... Jestliže proviněním toho jednoho mnozí zemřeli, jak víc zahrnula mnohé Boží milost, darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. Pavel ve Filipským 2 popisuje vysoké postavení člověka Ježíše. Jako odlesk Boha, jeho Otce, Ježíš byl “v podobě Boha” (text neříká, že byl Bůh). Ježíš byl Mesiáš a jako takový obdržel funkční rovnost s Bohem a bylo mu souzeno, aby seděl po pravici Otce. Takovou výsadu “rovnosti s Bohem” ale nechtěl využít ke své vlastní slávě. Místo toho se ponížil a sloužil lidstvu do takové míry, že dokonce i podstoupil smrt na kříži jako kdyby byl zločinec. Ježíš nevyužil svého královského postavení Božího zástupce ve svůj vlastní prospěch, ale pojal charakter (podobu) služebníka. Pavel proti sobě staví hodnost Ježíše jako Božího zástupce – a hodnost služebníka. Nejedná se tu o kontrast mezi tím, že Ježíš byl Bůh ve věčnosti a stal se člověkem, jak si často lidé myslí. Ježíš se jednak vzdal svého rodného práva na vládu a jednak odmítnul Satanovu nabídku moci nad královstvími světa (Mat. 4:8-9). Poslušně žil v roli služebníka a byl ochoten trpět v rukou nepřátelského světa. Pavel má na mysli dráhu člověka Krista Ježíše (1 Tim. 2:5) a ne vtělení jedné z předexistujících osob tvořících Boha. Ježíšova pokora je přesným opakem Adamovy arogance. Ježíš byl odrazem Boha svého Otce. Nezneužil ale svého Bohem uděleného postavení. Nevyužil své výsady k žádným vlastním sobeckým zájmům. Adam se pod vlivem Ďábla snažil uchvátit rovnost s Bohem, na kterou neměl nárok. Na druhé straně Ježíš byl svou dokonalou poslušností schopen zrcadlit mysl a osobnost Jediného Boha, svého Otce. Pavel popisuje příkladný život Mesiáše na zemi, a neměl v úmyslu ten text aplikovat na nějakou předexistující bytost. Obrátil se na Filipské s naléhavou žádostí, aby se ponížili jako Ježíš. Ježíš byl vzorem pokory a služby. Přestože se narodil do královské rodiny Davidova domu, skrze své sebezapření se kvalifikoval na vysoké postavení světového vládce tak, jak Žalm 2 předpověděl staletí před jeho narozením. Když se ho Pilát zeptal, “Jsi tedy přece král?”, on odpověděl: “Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět” (Jan 18:37). Ježíš překonal přirozenou ctižádost na dobytí světa (i když při svém návratu oprávněně pobije Antikristovy síly). Příkladným způsobem se trpělivě podrobil vůli Boží a to vedlo k jeho oslavě po pravici Otce. Nejedná se o to, že by předexistující člen Trojice znovu získal postavení, kterého se dočasně vzdal. Jedná se o skutečnou lidskou bytost, Mesiáše, ve kterém se dokonale obrážel Otcův charakter (Kol. 1:15), který předvedl pokoru a poslušnost, a kterého Bůh svrchovaně ospravedlnil a vynesl. Jinde Pavel popisuje Ježíšovu dráhu jako ukázku pokory, když konstatuje, že “byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli” (2 Kor. 8:9). Mesiáš, určen za krále Izraele a světa, se obětoval za jiné. Pavel, aniž by si pochopitelně činil stejné nároky jako Ježíš, popisuje svou vlastní dráhu podobným způsobem: “jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše” (2 Kor. 6:10) a “také jsme nehledali slávu... ač jsme mohli jako Kristovi poslové dát najevo svou důležitost” (1 Tes. 2:6, 7). Pavel také hleděl na sebe a na své spoluapoštoly jako na mesiášské trpící služebníky, když aplikoval Izaiášova “trpící proroctví” na svou vlastní misii (Skut. 13:47; srv. Iza. 42:6; 49:6). Tradiční trinitářský argument ohledně Filipským 2 téměř zcela závisí na tom, že se výraz “v podobě Boha” pokládá za popis Ježíšova předexistujícího stavu jako Boha v nebi. Avšak “v podobě Boha” spíše vyjadřuje legální totožnost s Bohem, které se těší lidská osoba jako Jeho představitel na zemi. Naneštěstí překladatelé hodně přispěli k podpoře trinitářského hlediska. Slovo “jsa” (nebo “byl“) ve výrazu “jsa v podobě Boha” se v Novém zákoně často vyskytuje a nenese v sobě žádný smysl “existující ve věčnosti”, i když některé překlady takový význam tomu slovu vnucují. V 1. Korintským 11:7 Pavel říká, že muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží. Sloveso “je” v tomto verši je jiný tvar téhož slovesa “jsa”, popisujícího Ježíše ve Filip. 2:6 “jsa v podobě Boha”. Pavel neměl v úmyslu předložit Filipským rozsáhlý předmět o věčné božské osobě, o druhém členu Trojice, který se stal člověkem. Pavel prostě učí důležitou lekci o pokoře, založenou na příkladu historického Ježíše. V této pasáži není žádné jasné svědectví o tom, že Pavel byl trinitářem, který věřil v tradiční doktrínu o vtělení. Navrhujeme následující překlad původní pasáže Filipským 2:5-8: “Osvojte si stejné stanovisko jako Mesiáš Ježíš: I když měl božské postavení, nepovažoval svou rovnost s Bohem za něco, co by využil ke svému vlastnímu prospěchu. Nic ze své hodnosti netěžil, ale vzal na sebe roli služebníka a byl jako jiní lidé. Vypadaje jako obyčejný člověk, pokořil se tím, že byl poslušný až k smrti, dokonce i smrti ukřižováním”. V textu není nic, co by vyžadovalo, abychom mysleli na předexistující bytost. Mesiášovo vznešené postavení po pravici Boha je vyplněním Žalmu 110:1. Dobré argumenty byly předloženy na podporu toho, že text Filip. 2:10 by měl být přeložen: “aby se jménem Ježíše sklonilo každé koleno”. Svrchované postavení Ježíše po pravici Otce tudíž nezměnilo fakt, že všechno, čeho Ježíš dosáhl, je ke slávě Boha. Nesmíme zapomenout, že ten pán po Boží pravici je adoni (“můj pán”), což není titul Boha.

V Boží podobě
Navzdory masivním důkazům z Nového zákona, které ukazují, že apoštolové vždy odlišovali Ježíše od "jednoho Boha, Otce" (1 Kor 8:6), mnozí sebejistě nacházejí tradiční pohled na Ježíše jako na druhou nestvořenou bytost ve Filipským 2:5-11. Je něco paradoxního, že pisatel o kristologii v Dictionary of the Apostolic Church může říci, že "Pavel nikdy nedává Kristu jméno nebo popis ‘Boha’", nicméně ve Filipským 2 nachází popis Kristova věčného "před-života" v nebi.
Nedávná a velmi uznávaná studie o biblickém pohledu na Ježíše – Christology in the Making od Jamese Dunna nás varuje před nebezpečím číst v Pavlových slovech závěry pozdější generace teologů, "otců" řecké církve ve staletích po dokončení novozákonních spisů. Tendence nacházet v Písmu to, v co již věříme, je přirozená, protože nikdo z nás nemůže snadno čelit hrozivé možnosti, že naše "přijaté" porozumění se neshoduje s Biblí. (Problém je dokonce ještě akutnější, jestliže jsme zapojeni do výuky nebo kázání Bible.)
Nevyžadujeme však od Pavla víc, než by mohl poskytnout, když jej žádáme, aby nás obdařil v několika krátkých frázích věčnou bytostí jinou, než je Otec? To by samozřejmě ohrozilo přísný monoteismus, který on všude jinde vyjadřuje tak jasně (1 Kor 8:6; Ef 4:6; 1 Tim 2:5). Mohlo by to také vyvolat celý trinitární problém, jehož si Pavel, brilantní teolog, jakým byl, vůbec není vědom.
Podíváme-li se opět do Filipským 2, musíme se ptát, zda Pavel v těchto verších skutečně udělal to, co by bylo jeho jedinou narážkou na to, že Ježíš byl naživu před svým narozením. Kontext jeho poznámek ukazuje, že vyzývá svaté, aby byli pokorní. Často vznikla otázka, zda je jakýmkoli způsobem pravděpodobné, že by tuto lekci prosazoval tím, že žádá své čtenáře, aby přijali rámec mysli člověka, který byv věčným Bohem, se rozhodl stát se člověkem. Mohlo by také být pro Pavla podivné, aby se odkazoval na předexistujícího Ježíše jako na Ježíše Mesiáše, a tak vsadit nazpátek do věčnosti jméno a úřad, které obdržel při narození.
Pavla lze ve Filipským 2 snadno pochopit v rámci oblíbeného tématu: kristologie Adama. Právě Adam byl obrazem Boha jako Boží syn (Gen 1:26; Luk 3:38), zatímco Ježíš, druhý Adam (1 Kor 15:45) byl také v podobě Boha (ta dvě slova "obraz" a "podoba" mohou být zaměňovány). Nicméně, zatímco Adam, pod vlivem Satana, chňapl po rovnosti s Bohem ("Budete jako Bůh", Gen 3:5), Ježíš to neudělal. Ačkoli měl veškeré právo na božský úřad od doby, kdy byl Mesiášem zracadlícím božskou Přítomnost, nepovažoval rovnost s Bohem za něco, co by mělo být "uchopeno". Namísto toho se vzdal všech výsad a odmítl Satanovu nabídku moci nad královstvími světa (Mat 4:8-10), a choval se po celý život jako služebník, dokonce až do bodu jít na smrt na kříži jako zločinec.d
d Ve většině moderních českých překladů se vyskytuje netěžil z toho, že je roven Bohu (Nová bible kralická, podobně Bible 21, Český studijní překlad, Český ekumenický překlad, Jeruzalémská bible, atd) místo nepokládal rovnost s Bohem za žádoucí kořist (Žilka, podobně Bible kralická, Překlad Nového světa). (pozn.překl.)
Jako odpověď na tento život pokory Bůh nyní vyvýšil Ježíše do postavení mesiášského Pána na pravici Otce, jak předpověděl žalm 110. Pavel neříká, že Ježíš znovu získal postavení, kterého se dočasně vzdal. Spíše vychází najevo, že získal svůj vznešený úřad po svém vzkříšení poprvé. Ačkoli celý svůj život byl Mesiášem,
jeho postavení bylo veřejně potvrzeno, když byl "učiněn jak Pánem tak Mesiášem", když byl vzkříšen z mrtvých (Sk 2:36; Řím 1:4). Čteme-li Pavlovu zprávu o Ježíšově životě tímto způsobem jako popis Pánova nepřetržitého sebezapírání, bude vidět blízká paralela s dalšími jeho komentáři o Ježíšově životní dráze. "Ačkoli byl bohatý, ale kvůli vám se stal chudým" (2 Kor 8:9). Zatímco Adam padl, Ježíš dobrovolně "sestoupil".
Tradiční čtení pasáže z Filipským 2 závisí téměř výhradně na chápání Ježíšova stavu "v Boží podobě" jako odkaz na předexistující život v nebi. Překlady učinily mnoho pro to, aby posílily tento názor. Sloveso "byl" ve frázi "byl v Boží podobě" se vyskytuje v Novém zákoně často a v žádném případě nenese význam "existující ve věčnosti", i když se některé verze snaží tento význam vnucovat. V 1. Korintským 11:7 Pavel říká, že muž by si neměl zakrývat hlavu, protože je Božím obrazem a slávou. Slovesoe se zde nijak neliší od "byl" popisující Ježíše jako v Boží podobě. Pokud je obyčejný muž Boží slávou a obrazem, tím víc Ježíš, který je dokonalým lidským zástupcem Boha, v němž přebývají všechny atributy božské povahy (Kol 2:9).
Pavlův úmysl ve Filipským 2 nemá představit nesmírné téma věčné božské bytosti, která se stala člověkem, ale vyučovat jednoduchou lekci o pokoře. Musíme mít stejný postoj jako Ježíš, abychom mysleli stejně jako on. Nejsme žádáni, abychom si představovali sami sebe jako věčné božské bytosti, které se mají vzdát Božství, aby přišli na zem jako lidé.
Není všeobecně známo, že mnozí měli vážné výhrady ohledně čtení Filipským 2 jako tvrzení o předexistenci.
Bývalý Regius Professor of Divinity napsal v roce 1923: "Pavel prosí Filipské, aby přestali s neshodami a jednali navzájem s pokorou. Ve 2. Korintským 8:9 nabádá své čtenáře, aby byli velkorysí v dobročinnosti.
Měla by zaznít otázka, zda by pro něj bylo zcela přirozené, aby prosazoval tato dvě jednoduchá morální poučení náhodnými odkazy (a jediným odkazem, který kdy učinil) na obrovský problém způsobu vtělení.
A mnozí si myslí, že jeho domácké výzvy budou mít větší účinek, pokud poukáže na inspirativní příklad Kristovy pokory a sebeobětavosti v jeho lidském životě, jako v 2. Korintským 10:1: ‘Nabádám vás s Kristovou mírností a trpělivostí.’" Autor těchto komentářů, A.H. McNeile navrhuje následující parafrázi:
"Ačkoli Ježíš byl celým svým životem božský, přesto si nemyslel, aby výsada byla udržována za každou cenu, aby se s ním zacházelo jako s rovným s Bohem, ale sám od sebe se vyprázdnil (ze všeho sebeprosazování nebo božské cti) tím, že přijal povahu otroka."18
Pavel poukazuje na skutečnost, že se Ježíš objevil na lidské scéně jako každý jiný člověk ("v lidské podobě"). Jeho život, pohlížený jako celek, byl nepřetržitý proces sebeponižování, vrcholící v jeho smrtí na kříži.
Druhý Adam, na rozdíl od prvního, se zcela podřizuje Boží vůli a v důsledku toho obdrží nejvyšší povýšení.

Filipským 2.6-8

https://www.biblicalunitarian.com/verse ... ians-2-6-8
1. Tyto verše Filipským jsou velmi důležité Trinitární doktríny (i když také způsobily rozdělení mezi Trinitariány) a musí být řešeny důkladně. Existuje několik argumentů, zabalené do těchto dvou veršů, a budeme se s nimi vypořádat, bod po bodu. Za prvé, mnoho Trinitářů tvrdí, že slovo "forma", což je řecké slovo morphe, se týká Krista, s vnitřní povahou jako Bůh. To je tak silně prosazováno, že ve verši 6 NIV má, "je v povaze Boha." Nedomníváme se, že morphe odkazuje na "vnitřní podstatu" a my vám dáme důkaz, že se to týká vnější formy. Různé slovníky mají protichůdné názory o definici morphe do takové míry, do takové míry, že nemůžeme myslet na žádné jiné slovo definované lexikony takovým protichůdným způsobem. Dáme definice z lexikonů, které zaujímají obě pozice, aby ukázaly rozdíly mezi nimi.

Vine’s Lexicon má v "podobě": "správně povahu nebo podstatu, ne abstraktně, ale jako skutečně jsoucímu v jednotlivých...to nezahrnuje v sobě něco 'náhodné' nebo oddělitelné, jako jsou zvláštní způsoby projevu." Pomocí výkladových slovníků, jako je Vine’s Lexicon, trinitáři směle argumentují tím, že "příroda", která je základem Ježíšova lidského těla, je Bůh. trinitární učenci, jako je Vine’s kontrast morphe, které tvrdí, odkazuje na "vnitřní, základní povahu," se schématem, (ve verši 8, a přeloženy "vzhled" výše). Musíme přiznat, že existuje mnoho Trinitárních učenců, kteří psali lexikální položky nebo články na řecké slovo morphe, a dospěli k závěru, že Kristus musí být Bůh. trinitarian, který chce dokázat, že jeho místo může citovat z řady z nich. Tvrdíme však, že, tyto definice jsou neobjektivní a chybné. Kromě toho jsme nemohli najít žádné ne-trinitarní učence, kteří by souhlasili se závěrem trinitarních učenců, zatímco mnoho trinitární zdrojů se shodují, že morphe, se odkazuje na vnější vzhled, a nikoli vnitřní povahu.
Studie z jiných slovníků (mnoho z nich trinitárních) dává úplně jiný obrázek, než ve Vine’s Lexicon. V Bullinger’s Critical Lexicon, je morphe dána jednoslovná definice "forma".

Odborný lexikon Waltera Bauera, přeložený a revidovaný Arndtem a Gingrichem, má pod morphe "tvar, vnější vzhled, tvar". Teologický slovník Nového zákona, editoval Gerhard Kittel, má "formu, vnější vzhled."Kittel také poznamenává, že morphe a schéma jsou často zaměnitelné. Thayer také poznamenává, že někteří učenci se snaží, aby morphe odkazovat na to, co je vnitřní a zásadní, na rozdíl od toho, co je navenek a náhodné, ale říká, "rozdíl je odmítnut mnoho."

Výše uvedené důkazy ukazují, že učenci se rozcházejí v otázce používání slova morphe ve Filipským. Když učenci nesouhlasí, a to zejména, když se předpokládá, že důvodem neshody je kvůli zaujatosti nad doktrinální problém, je naprosto nezbytné udělat co nejvíce originální výzkum, jak je to možné. Skutečná definice morphe by měla být zřejmá, když kontrolujeme zdroje dostupné v době Nového zákona. Koneckonců, slovo bylo běžné v řeckém světě. Tvrdíme, že studie skutečných důkazů jasně ukazuje, že morphe neodkazuje na Kristovu vnitřní podstatu.

Ze světských spisů se dozvíme, že Řekové použili morphe k popisu, kdy bohové změnili svůj vzhled. Kittel poukazuje na to, že v pohanské mytologii bohové mění své podoby (morphe), a zejména poznamenávají Afroditu, Demetera a Dionýsa jako tři, kteří to udělali. To je zjevně změna vzhledu, nikoli přírody. Josephus, současník apoštolů, použil morphe k popisu tvaru soch (Bauerův lexikon).

Další využití morphe v Bibli podporovat stanovisko, že morphe odkazuje na vnější vzhled. Evangelium Marka nám říká, že Ježíš se zjevil „v jiné formě (morphe)“ těmto dvěma mužům, aby ho nepoznali (16:12). To je velmi jasné. Když se Ježíš zjevil dvěma učedníkům, neměl jinou „podstatnou povahu“. Prostě měl jiný vnější vzhled.

Více důkazů pro slovo morphe odkazující na vnější vzhled lze získat ze Septuaginty, řeckého překladu Starého zákona z roku 250 před Kristem. Bylo napsáno kvůli velkému počtu řecky mluvících Židů v Izraeli a okolních zemích (výsledek dobyvatelství Egypta Alexandra Velikého v roce 332 př.n.l. a jeho získání kontroly nad územím Izraele). Kolem roku 250 př.n.l. mnoho Židů mluvilo řecky, takže byl vytvořen řecký překlad Starého zákona, který se dnes nazývá Septuaginta.
Septuaginta velmi ovlivňovala Židy během doby Nového zákona. Některé citace ze Starého zákona, které se objevují v Novém zákoně, jsou ve skutečnosti ze Septuaginty, nikoli z hebrejského textu. Navíc v církvi prvního století bylo mnoho řeckých mluvících Židů. Ve skutečnosti, první zaznamenaný kongregační konflikt nastal, když hebrejsky mluvící Židé projevili předsudky vůči řecky mluvícím Židům (Skutky 6: 1).

Židé, kteří překládali Septuagintu, několikrát použili morphe a vždy odkazovali na vnější vzhled. Job říká: „Duch mi klouzal kolem tváře a vlasy na mém těle stály na konci. Zastavil se, ale nemohl jsem říct, co to je. Před mýma očima stála forma (morphe) a uslyšel jsem tichý hlas (Job 4:15 a 16).
Není pochyb o tom, že morphe odkazuje na vnější vzhled. Izaiáš má slovo morphe ve vztahu k člověkem vytvořeným modlám: „Tesař měří linii a vytváří obrys se značkou; zdrsní to dlátem a označí to kompasy. Tvaruje to ve formě (morphe) člověka, člověka v celé své slávě, aby mohl přebývat ve svatyni “(Iz 44:13). Bylo by absurdní tvrdit, že morphe v tomto verši odkazoval na „podstatnou povahu“, jako by dřevěné řezbářské práce mohly mít „podstatnou povahu“ člověka. Verš je jasný: idol má „vnější vzhled“ člověka. Podle Daniela 3:19 po Shadrachovi Meshach a Abednego se odmítli uklonit k Nebuchadnezarovu obrazu, rozzuřil se a „forma (morphe) jeho tváře“ se změnila. NASB říká: „jeho výraz obličeje“ se změnil. Nic v jeho povaze se nezměnilo, ale pozorující lidé viděli, že se jeho vnější vzhled změnil.
Pro ještě více dokumentace, kterou Židé použili k vyjádření vnějšího vzhledu morphe, se obracíme k tomu, co je známo jako knihy „Apocrypha“, psané mezi Malachiášem a Matoušem. „Apocrypha“ doslova znamená „temný“ nebo „skrytý“ a většina těchto protestantů právem nepřijímá tyto knihy jako součást pravého kánonu,
ale jsou přijímány římskými katolíky a tištěny v katolických biblích. Náš zájem o ně je způsoben skutečností, že byly psány v době psaní Nového zákona, byly Židům v té době známy a obsahují slovo morphe. V Apocrypha je morphe používán stejným způsobem, jakým jej používají překladatelé Septuagint, tj. jako vnější vzhled. Například v „Moudrosti Šalomounově“ je následující: „Jejich nepřátelé slyšeli jejich hlasy, ale neviděli jejich podoby“ (18: 1). Studie morphe v Apocrypha ukáže, že to vždy odkazovalo na vnější formu.
Existuje ještě více důkazů. Morphe je kořenové slovo některých dalších novozákonních slov a používá se také ve složených slovech. Tito přidají další podporu k myšlence, že morphe se odkazuje na vzhled nebo vnější projev. Bible mluví o zlých lidech, kteří mají „formu“ (morphe) zbožnosti (2 Tim. 3: 5). Jejich vnitřní povaha byla zlá, ale měli vnější dojem, že jsou zbožní. Na hoře Proměnění byl Kristus „přeměněn“ (metamorfomai) před apoštoly (Matouš 17: 2; Marek 9: 2). Neviděli, jak Kristus získal novou povahu, ale viděli jeho vnější podobu hlubokou změnu. Podobně, my křesťané musíme „přeměnit“ (metamorfomai) obnovením naší mysli na Písmo. Neobnovujeme novou přirozenost, když obnovujeme mysl, protože jsme již „účastníky božské přirozenosti (2 Pet. 1:4), ale v nás bude změna, kterou můžeme my i jiní hmatatelně zažít. Křesťané, kteří se transformují z tělesných křesťanů, se všemi viditelnými činnostmi těla, které způsobuje životní styl, aby se stali křesťany podobnými křesťanům, se mění takovým způsobem, že ostatní lidé „vidí“ rozdíl. 2 Korintským 3:18 říká totéž, když se říká, že křesťané budou „proměněni“ (metamorfomai) na obraz Krista. To, že se změníme na „obraz“, nám ukazuje, že změna je na vnější straně něco viditelného.

Chtěli bychom učinit ještě jednu poznámku, než vyvodíme závěr o morphe. Pokud má smysl poezie říkat, že Ježíš je Bůh, tak proč to prostě neříkat? Bůh má samozřejmě „podstatnou povahu“ Boha, tak proč by to někdo měl na mysli? Tento verš neříká: „Ježíš, být Bohem“, ale spíše „být ve formě Boha“. Pavel připomíná Filipanům, že Ježíš zastupoval Otce všemi možnými způsoby.

Co tedy můžeme udělat o morphe? Filipínský kostel se skládal ze Židů a obrácených Řeků. Od Septuaginty a jejich dalších spisů byli Židé obeznámeni s morphe odkazující na vnější vzhled, včetně formy lidí a modly. Řekům také poukázal na vnější vzhled,
včetně změny vnějšího vzhledu jejich bohů a formy soch. Pouze další novozákonní použití morphe mimo Filipíny je v Marku a tam se to týká vnějšího vzhledu. Také slova související s morphe“ jasně odkazují na vnější projev nebo vzhled.

Tvrdíme, že skutečný důkaz je jasný: slovo morphe označuje vnější vzhled nebo projev. Ježíš Kristus byl ve vnějším zjevení Boha natolik, že řekl: „Kdo mě viděl, viděl Otce.“ Kristus vždy činil Otcovu vůli a dokonale reprezentoval svého Otce ve všech směrech.
chema, jak upozorňuje Kittel, může být synonymem pro morphe, ale má spíše důraz na vnější pasce než na vnější vzhled a často poukazuje na to, co je v přírodě přechodnější, jako je oblečení, které nosíme, nebo vzhled, který máme jen na krátkou dobu. Jako lidské bytosti vždy máme vnější formu (morphe) lidských bytostí. Přesto existuje smysl, ve kterém se naše schéma, náš vzhled, neustále mění. Začínáme jako děti a rosteme a vyvíjíme se, pak jsme dospělí a stárneme. To je tolik případ, že vnější vzhled člověka je jedním z nejčastějších témat konverzace mezi lidmi, když se setkají.
Stejně jako my ostatní jsme i Kristus byl plně lidský a měl vnější formu (morphe) člověka. Protože však vždy činil Otcovu vůli a projevoval zbožné chování a poslušnost, měl proto také vnější „Boží“ vzhled (morphe). Stejně jako my ostatní se jeho vzhled (schéma) pravidelně měnil. Takže u Filipanů Schéma 2:8 může být synonymem pro morphe, nebo může klást důraz na skutečnost, že vzhled, který měl Kristus jako lidská bytost, byl v přírodě přechodný. Formulace Filipanů 2: 6-8 nám nepředstavuje boha, se kterým nikdo z nás nemůže poznat. Spíše nám představuje člověka, jako jsme my, kdo rostl a stárnul, přesto se však ve všech myšlenkách a skutcích tak soustředil na Boha, že dokonale zastupoval Otce.

2. Poté, co řekl, že Kristus byl ve formě Boha, Filipským 2:6 dále říká, že Kristus „nepovažoval rovnost s Bohem za něco, co bylo uchopeno“ (NIV). Tato věta je mocným argumentem proti trojici. Kdyby byl Ježíš Bůh, pak by vůbec nemělo smysl říkat, že „neuznal“ rovnost s Bohem, protože nikdo neuznal rovnost se sebou samým. Má smysl jen někoho pochválit za to, že nehledá rovnost, když si není rovný. Někteří trinitáři říkají: „No, nechápal rovnost s Otcem.“ To není to, co říká verš.
Říká se, že Kristus nepochopil rovnost s Bohem, což znamená, že poezie je nesmysl, kdyby byl Bohem.

3. Zahájení verše 7 obsahuje větu, která způsobila vážné rozdělení mezi trinitariány. Říká: „Ale neudělal si žádnou pověst“ (KJV), „ale neudělal nic“ (NIV), „ale sám se vyprázdnil“ (NASB, RSV, NRSV, New American Bible). Řecké slovo, které je předmětem sporu, je kenos, což doslova znamená, „vyprázdnit se.
„Po více než tisíc let, od církevních rad ve čtvrtém století do devatenáctého století, bylo ortodoxní postavení církve v tom, že Kristus byl plně Bohem a plně člověkem současně v jednom těle. Tato doktrína je známá jako „duální povaha Krista“ a musí být podporována jinými, biblická slova jako communicatio idiomatum, doslova „sdělení idiomatu“. To se týká způsobu, jakým je Kristova „božská“ povaha spojena s „lidskou“ povahou Krista tak, že skutky a podmínky člověka mohou být Bohem a skutky a podmínky Boha mohou být lidé. Dr. Justo Gonzalez, autorita o historii křesťanské církve, poznamenává: „Božská a lidská povaha existuje v jediné bytosti, i když to, jak může být, je největším tajemstvím víry.“ Biblická pravda není „nepochopitelné tajemství“. Ve skutečnosti Bůh touží, abychom Ho a Jeho Pravdu poznali (viz poznámky k Lukáši 1:35).
Doktrína duální povahy Krista je standardním vysvětlením Kristových zázraků, jako je množení jídla, poznání myšlenek druhých, pozvednutí mrtvých atd. Toto vysvětlení je udržováno navzdory skutečnosti, že proroci v Starém zákonu také dokázal tyto věci dělat.
Doktrína Kristovy duální povahy způsobila vážný problém, který dobře uvádí John Wren-Lewis:
Samozřejmě až do druhé světové války nebylo nejběžnější vizí Ježíše vůbec jako člověk. Byl to Bůh v lidské podobě, plný nadpřirozených znalostí a zázračné moci, velmi podobně jako olympijští bohové měli být, když přestrojili na Zemi Zemi. “

Naše zkušenost s mluvením s křesťany po celém světě potvrzuje to, co řekl Wren-Lewis: průměrný křesťan nemá pocit, že Kristus „byl stvořen jako jeho bratři ve všech směrech“ (Židům 2:17), ale místo toho cítí, že Kristus byl schopen dělat to, co udělal, protože se zásadně liší. Věříme, že učení duální povahy není biblické a okrádá moc lidí, kteří by se jinak mohli snažit myslet a jednat jako Kristus. To uměle odděluje lidi od Pána Ježíše.

V Německu v polovině 18. století začal luteránský teolog Gottfried Thomasius, co se nyní vyvinulo v „Kenotickou teologii“. Toto myšlení vyvstávalo z některých velmi reálných obav, které měli někteří trinitáři o duální přirozené teologii. Zaprvé, duální povaha teologie nedovolila vyjádřit Kristovo plné lidství. Za druhé, zdálo se, že z něj Kristus udělal aberaci: velmi Bůh a velmi člověk zároveň. Za třetí, „kdyby byl Ježíš vševědoucím Bohem i omezeným člověkem, měl dvě centra, a tak v zásadě nebyl jedním z nás.“ Kenotická teologie (která se od té doby rozštěpila na řadu variant) poskytla „řešení“ těchto problémů.
Protože Filipským 2:7 říká, že Kristus „se vyprázdnil“, musel „vyprázdnit“ svou Boží povahu, tj. někdy před svou inkarnací souhlasil Kristus s „omezením“ a sestoupil na Zemi pouze jako člověk.

Trojiční teologové mezi sebou vehementně nesouhlasili ohledně Kenotic Theologie
a někteří ortodoxní teologové dokonce nazývali jeho přívržence „kacíři“. Ústřední kritikou Kenotic Theologie je za prvé, že je jen o něco starší než sto let, jednoduše to není historické postavení církve. Za druhé, ortodoxní teologové tvrdí, že to není biblické,
a že Filipané 2:7 neznamená, co Kenotičtí teologové říkají, že to znamená. A za třetí, Kenotic Theologie nutí Boha, aby se změnil - Bůh se stává člověkem - což způsobuje dva problémy pro ortodoxní trinitaristy: Bůh se nemůže změnit a Bůh není člověk.

Souhlasíme s kenotickými teology, kteří tvrdí, že duální přirozená teologie neumožňuje vyjádření Kristova lidství a že vytváří „bytost“, která je opravdu aberací (odchylkou) a „v zásadě není jedním z nás“. Souhlasíme však také s ortodoxními trinitáři, kteří zastávají biblický postoj, že Bůh není člověk a že se Bůh nemůže změnit.
Tvrdíme, že tyto problémy způsobila trinitářská doktrína a že jednoduše neexistuje řešení, pokud má člověk trinitářské postavení. Tvrdíme, že skutečným řešením je uvědomit si, že existuje pouze jeden pravý Bůh, Otec,a že Ježíš Kristus je „člověkem pověřeným Bohem“, který se nyní stal „Pánem i Kristem“ (Skutky 2:22 a 36). Pak je Kristus plně člověk a je „jedním z nás“ a Bůh je Bůh a nikdy se nezměnil ani nebyl člověkem.

4. Zatímco se trinitaristé mezi sebou dohadovali o významu Filipským 2:6-8,
došlo k nešťastné věci - ke ztrátě skutečného významu verše. Tento verš nemluví ani o Kristově vzdání se „Božství“ při jeho inkarnaci, ani o tom, že jeho Boží přirozenost je ochotna „skrýt“, aby se jeho lidská přirozenost mohla jasně ukázat. Spíše to říká něco jiného. Písmo říká, že Kristus byl „obrazem Boha“ (2 Kor. 4:4) a sám Ježíš svědčil, že kdyby ho někdo viděl, viděl Otce. Říkat, že Kristus byl v „Boží podobě“ (vnější vzhled), jednoduše tuto pravdu prohlašuje jiným způsobem. Na rozdíl od Adama, který pochopil, že je jako Bůh (Gen. 3: 5), Kristus, poslední Adam, „vyprázdnil se“ veškeré své pověsti a věcí, které mu náleží jako skutečné dítě krále. Žil stejně jako ostatní muži. Ponížil se do Slova a Boží vůle. Žil podle „Je psáno“ a podle pokynů svého Otce. Neměl "troubit svůj vlastní roh“, ale místo toho sám sebe nazval "syn člověka," který v aramejském jazyce, kterým mluvil, znamenal „muž“. Důvěřoval Bohu a stal se poslušným, dokonce i strašnou a ostudnou smrtí na kříži.

Filipínská církev si vedla dobře a podporovala Pavla, ale také měli problémy. Byly tam „sobecké ambice“ (1:15; 2:3) a „marné počínání“ (2:3), hádání a nedostatečná úcta k ostatním (2:4 a 14) a potřeba pokory, čistoty a bezúhonnosti (2:3 a 15). Pavel tedy věřící napomenul, že „Tvůj postoj by měl být stejný jako postoj Krista Ježíše“ (2:5). Poté ukázal, jak Kristus nepochopil rovnost s Bohem, ale byl úplně skromný, a v důsledku toho ho Bůh „vysoce povýšil“. Příklad Ježíše Krista je mocný. Nemusíme se ujistit, že si nás lidé všimnou, ani neví, kdo jsme. Měli bychom jednoduše sloužit v poslušnosti a pokoře, ujistit se, že Bůh nás jednoho dne odmění za naše činy.



Re: Ježíšova preexistence (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Pondělí, 03. duben 2023 @ 21:30:50 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Milane ty jsi SJ?



Stránka vygenerována za: 0.52 sekundy