Čtení ke kázání: Zjevení Janovo 11,16 - 18: „Čtyřiadvacet starců, sedících na svých trůnech před Bohem, padlo na kolena, klaněli se Bohu a volali: „Dobrořečíme tobě, Pane Bože všemohoucí, který jsi a kterýs byl, že ses chopil veliké moci, která ti náleží, a ujal ses vlády. Rozzuřily se národy, ale přišel hněv tvůj, čas, abys soudil mrtvé, odměnil své služebníky proroky a všechny, kdo jsou svatí a mají úctu ke tvému jménu, malé i velké; abys zahubil ty, kdo hubili zemi.“ 

ve svém minulém kázání jsem naznačil možnost, že apokalypsa ve smyslu ve smyslu pohromy, světové katastrofy a zkázy může nastal již v tomto století. Vzniká zde pak zajímavá otázka, zda lidstvo samotné způsobí záhubu země nebo Bůh do toho nějak zasáhne. Naše dnešní čtení ke kázání z biblické Apokalypsy čili z knihy Zjevení Janova přináší překvapivou odpověď. Bůh nedovolí, aby lidé zahubili zemi, nýbrž sám zahubí ty, kdo hubili zemi. Podle Nové Bible kralické budou Bohem zkaženi ti, kteří kazí zemi a podle Českého studijního překladu budou Bohem zničeni ti, kteří ničí zemi. Dnešní čtení ke kázání nás zavádí do nebe do blízkosti Božího trůnu, kde mimo se nachází čtyřiadvacet starců. Jak se píše ve čtvrté kapitole knihy Zjevení, tito starci sedící na svých trůnech před Bohem jsou oděni v bělostná roucha - symbol čistoty a na hlavách mají zlaté koruny - symbol vlády a vítězství (Zj 4,4). Těch dvacet čtyři starců bývá nejčastěji ztotožňováno s anděly, kteří mají za úkol se klanět Bohu dnem i nocí. Jejich počet zřejmě souvisí s počtem hodin jednoho dne. Jiný výklad je považuje za reprezentanty všech vykoupených (Židů i pohanů) z celé historie lidstva. Mají symbolizovat vykoupený lid Staré i Nové smlouvy. Proto Jakoubek ze Stříbra považoval čtyřiadvacet starců za symbol společenství svědků Starého a Nového zákona, ztělesněného dvanácti patriarchy a dvanácti apoštoly. Zde si připomeňme, že číslo 12 symbolizuje uzavřenost a plnost Církve a je také základem Božího organizačního uspořádání. Číslo 24 (tj. 12 x 2) pak značí dvojnásobné Boží organizační uspořádání. V tom ohledu je zajímavé, že ve starém Izraeli bylo 24 kněžských tříd. Čtyřiadvacet starců ve svém chvalozpěvu předně děkují Bohu za to, že se chopil své velké moci a začal přímo vládnout nad světem. Následně starci hovoří o hněvu či odporu národů vůči Boží vládě, o soudu nad mrtvými, o odměně věrných a o zničení zlých. Setkáváme se zde vlastně se dvěma soudy. Jednak se soudem nad mrtvými, který znamená zničení zlých, rozzuřených národů. A jednak se soudem nad svatými, který však ústí v jejich odměnu. Jsou uvedeny tři skupiny odměněných: proroci, svatí a ti, kdo mají úctu k Božímu jménu. Proroky nejsou jen ti, kteří předpovídají budoucnost, ale vůbec ti, kteří mluví k lidu Božím jménem. Svatými jsou v Novém zákoně nazýváni věřící. A ti třetí jsou podle židovského názvosloví proselyté, to jest pohané, kteří přijali židovskou víru a mravnost. Tak označovali první křesťané i ty, kteří se k církvi přidali s rozličných národů. Můžeme zde vidět také všechny ty, kteří dojdou spásy ne pro víru v Krista a příslušnost k Jeho církvi, ale budou spaseni pro své přesvědčení a víru, pokud žili podle svého svědomí. Ovšem oba soudy - tedy soud nad zlými a soud nad svatými - závisí jeden na druhém. Neboť zničením těch, kdo hubili zemi, Bůh zemi zachrání. Bůh zajisté nemá zálibu v ničení, on je přece hlavně Tvůrce. Zde se však jedná o ničení kladné a tvůrčí. V řeči moderní ekonomie jde o pozitivní destrukci, neboť zničením zlých zabrání Bůh dalšímu ničení, které prováděli. Tvrdé Boží soudy a tresty nad zpronevěřilým a hříšným lidstvem jsou totiž nezbytným předpokladem konečného Božího vítězství nad hříchem, smrtí, nespravedlností, lží a nenávistí. Satan a jeho služebníci jsou zde po úporném boji definitivně poraženi a proto může v plnosti přijít Boží království lásky a spravedlnosti. V tom smyslu je Apokalypsa paradoxně především „zpěvem o naději“(slovy Luďka Rejchrta). A to je hlavní poselství Zjevení Janova čili biblické Apokalypsy. Kniha Zjevení ujišťuje věřící, že Bůh se časem ujme vlády nad světem, porazí všechny své nepřátele a odmění spravedlivé. Naplní se zde mimo jiné morální imperativ, že každé zlo bude potrestáno a každé dobro odměněno. A to buď již v tomto věku anebo až po něm. Ukáže se, že skutečně platí to, že Bůh se odměňuje těm, kdo ho hledají, jak jsme slyšeli v našem dnešním druhém čtení. Klíčové je pak to, že podle Zjevení Janova garantem splnění všech těchto nadějí a všech Božích zaslíbení není nikdo jiný než sám Boží Syn, Ježíš Kristus a jeho očekávaný druhý příchod na zemi. Křesťané tak smí doufat v přímý Boží zásah do lidských dějin, ve kterém podstatnou roli hraje druhý příchod Ježíše Krista na zem. Proto o tomto druhém Kristově příchodu slyšíme jak již v první kapitole Zjevení Janova (Zj 1,7), tak i v poslední kapitole Zjevení Janova (Zj 22,20). Právě naděje na Kristův návrat má nám dávat sílu vytrvat a zachovat svou víru i v utrpení, provázející skon tohoto starého věku tmy, ve kterém stále ještě žijeme (Ef 6,12). Nastolení Božího království ovšem předchází den Božího soudu neboli den Božího hněvu, označovaný rovněž jako „ten den“ či „onen den“ (latinsky Dies irae, dies illa), o kterém věděl již Starý zákon (viz např. Iz 61, 2, Jl 1, 15, Jl 2, 1 - 2, Am 2,16, Mi 5, 9, Sf 1,8 či Za 14,1). První příchod Ježíše Krista za zem a posléze vznik církve zahájil Dobu milosti, Dobu víry či Dobu církve, kdy lidé vírou v Ježíše Krista mohou uniknout Božímu hněvu a soudu. Boží soudy nyní jistě probíhají, nejsou však definitivní. Doba milosti ovšem rychle spěje ke svému konci a blíží se Doba soužení (půjde o dobu sedmi let od velkého odstoupení od víry až do druhého příchodu Ježíše Krista v moci a slávě). Den Božího soudu či Doba soužení přinese, jak jsme již dnes slyšeli, konečnou zkázu těm, kteří ničí zemi. Proto je pro nás důležité, abychom nepatřili mezi ty, kteří ničí zemi a tak byli posléze Bohem zničeni. Jak lidé mohou konkrétně ničit, hubit či kazit zemi? Podle mne to mohou činit různým způsobem. Například mravně, tedy hlásáním falešné morálky, kde není místo pro plnění Desatera přikázání. Lidé mohou ničit zemi i ekonomicky, sociálně či politicky. Samozřejmě nejnebezpečnější je ničení země nábožensky či duchovně. Jde o hlásání falešného náboženství a praktikování falešné spirituality. Základem zde je odmítnutí absolutního a transcendentálního Boha. Lidé po odmítnutí Boha se pak sami staví na Jeho místo, což vede ke komplexnímu zpustošení vší země. Dnes bych se však soustředit na jeden specificky druh ničení země, a to na ekologii čili na ničení životního prostředí člověkem. Jak jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení, člověk měl zemi obdělávat a střežit. Ne drancovat a ničit. Po pádu člověka do hříchu však došlo k narušení vztahu mezi Bohem a lidmi, vzájemných vztahů mezi lidmi i vztahu člověka k přírodě. Ještě podle Mojžíšova zákona měli Izraelci šest let osívat svá pole a prořezávat své vinice, avšak sedmého roku měla mít země rok odpočinutí (Lv 25,3 -7). Žel toto ustanovení se ne vždy dodržovalo. Někteří vykladači dokonce soudí, že Židé byli v babylonském zajetí 70 let, protože po dobu 490 let nedodržovali nařízení o sedmém roce odpočinutí (čili 70 krát nerespektovali rok odpočinutí). Židé nedodržovali také tzv. milostivé léto, tedy rok odpuštění všech dluhů a navrácení veškerého zabaveného majetku (Lv 25,8 - 18). Tento rok by stanoven na každý padesátých rok čili po uplynutí 49 let (7 x 7). Dnes je ekologická situace již alarmující. Dnešní lidstvo například používá ekvivalent 1,6 planety Země na to, poskytlo zdroje, které používá a mohlo absorbovat odpad lidské společnosti, To znamená, že nyní ekologickému systému země trvá jeden rok a šest měsíců, aby obnovilo to, co lidstvo použije pro svůj způsob života a pokrytí svým potřeb za jeden rok. Lidstvo tak doslova „vyjídá“ Zemi stále rostoucím využíváním ekologických zdrojů a služeb, od nadměrného rybolovu, nadměrné těžby lesů až po emisi většího množství oxidu uhličitého do atmosféry, než je schopna příroda regenerovat tím, že ho lesy absorbují. Proto stále narůstá ekologicky deficit, to jest rozdíl mezi ekologickou stopou a dostupnou biokapacitou. Ekologická plocha je celková plocha ekologicky produktivní země a vodní plochy, využívána příslušnou populací výhradně k zajištění zdrojů a asimilaci odpadů produkovaných danou populací, při používání běžných technologií. Biokapacita neboli dostupná biologická kapacita vyjadřuje biologickou produktivitu biologicky produktivního prostoru v rámci určitého celku. Biokapacita a ekologická stopa se měří ve stejných jednotkách (globálních hektarech), což umožňuje vypočítat již zmíněný ekologický dluh. Není proto divu, že některé tzv. planetární meze (ekologické meze planety) byly již překročeny. Týká se to klimatického systému (tedy emisí skleníkových plynů), ztráty biodiverzity (vymírání biologických druhů) a bio-geochemických cyklů (vstup dusíku a fosforu do biosféry a oceánů). Mezi kriticky ohrožené planetární systémy či procesy pak patří okyselování oceánů, užívání sladké vody, změny ve využití půdy a stratosférická ozónová vrstva. Pro oblast chemické kontaminace a zatížení atmosféry aerosoly se příslušné výpočty zatím ještě dělají. Na tom se podílí každý z nás, byť různou měrou. Má se za to, že jsme poslední generací, která může v té oblasti ještě jednat a tak zabránit nejhoršímu. Každý zde může nějak přispět. Jak? Například budováním komunitních zahrad, prosazování vody jako veřejného blaha, kontrolou spotřeby energie, omezením odpadu (kupř. nepít denně z plastových láhví či plechovek, vyhnout se výrobkům na jedno použití), recyklací, používáním veřejné dopravy a kol, omezením zbytečné mobility, ekologickým, férovým a lokálním nakupováním, etickým investováním, bezpeněžními interakcemi či úsilím o ekonomickou a ekologickou spravedlnost (blíže viz Český zápas č. 28/2019, s. 9 - 10). Změna životního stylu každého člověka spolu se změnou jeho postoje v sociální, politické a ekonomické oblasti totiž mohou významně napomoci řešit současnou ekologickou krizi. Jako křesťané bychom měli být solí země a světlem světa (Mt 5,13 -14) ve všech oblastech: duchovní, mravní, společenské, ale i v oblasti ekologické čili co se týče ochrany životního prostředí. Díky tomu nebudeme těmi, kteří ničí, hubí či kazí zemi a tím na sebe přivolávají Boží zkázu. Naopak budeme se moci těšit na vstup do Božího království lásky, míru a spravedlnosti, o němž se píše: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1 K 2,9) Amen.

Modlitba po kázání:

děkujeme Ti za všechno, co jsi nám daroval skrze svého Syna, našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. V Něm máme odpuštění hříchů a přístup k  trůnu Tvé milosti. Jeho ranami jsme uzdraveni. V Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním. V Něm máme naději na život věčný i časný. On je mírou všech věcí. V Něm jsou nám také darovány všechny poklady moudrosti a poznání. Díky tomu můžeme být solí země a světlem světa ve všech oblastech. Duchovní, mravní, společenské, ale i ekologické oblasti. Žel mnohdy není tomu tak. Odpusť nám to, Nebeský Otče a daruj nám dostatek milosti, lásky, moudrosti a odvahy, abychom se polepšili. Abychom skutečně žili mravně podle Tvých přikázání. Abychom v pokoře sloužili Tobě i našim bližním. A abychom nezapomínali také chránit životní prostředí. Abychom tak nebyli těmi, kdo ničí, hubí či kazí zemi a tak na sebe nepřivolávali Tvůj svatý hněv a soud. Ale naopak abychom mohli mít neochvějnou naději na věčný život ve Tvém království lásky, míru a spravedlnosti. Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

 

                                                             Stanislav Heczko                                   

                                                              LECAV Praha