Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Martina.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 13, článků celkem: 16716, komentáře < 7 dní: 823, komentářů celkem: 435108, adminů: 60, uživatelů: 5259  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 357 návštěvník(ů)
a 5 uživatel(ů) online:

JirkaB
rosmano
Willy
Tolstoj
gregorios777

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
119401012
přístupů od 17. 10. 2001

Hledání: Křest Páně - proč vlastně?
Vloženo Středa, 16. leden 2013 @ 09:46:49 CET Vložil: Stepan

Úvod do křesťanství poslal oko

Problémy plynoucí z růstu víry a poznávání Boha.


Růst ve víře je neodmyslitelně spojen s určitým respektem k daným věcem, které tvoří realitu našeho viditelného světa.
Vždyť i ten je stvořen k obrazu světa duchovního a také sám Kristus používal podobenství ze světa viditelného k vyjádření některých konkrétních duchovních skutečností.

Růst je opakem ke strnulosti, zakonzervovanosti i v poznání věcí duchovních.
Křesťané jsou živými údy tajemného Kristova těla a jejich osobité setkávání s Bohem napříč staletími formuje neustále i víru celého tohoto těla. Přítomnost skutečného života poznáváme právě z růstu. Člověk vypadá ve svém mládí logicky jinak, než ve věku dospělosti. Přitom to vůbec není nikdo jiný!


Podobně je to i s vírou.
Intenzivní setkávání jednotlivých křesťanů s Bohem v neustálém běhu generací jako jednotlivé průniky k Pravdě obohacují a ovlivňují víru celé církve.
Nikoli snad víru pozměňují, zneplatňují, ale zjevují nové pohledy, obohacují život víry i chápání duchovních skutečností.
To je logickým důsledkem neustálého působení Ducha svatého v církvi, který postupně zjevuje dosud nám utajené skutečnosti (J 14,26).


V tomto světle je pak pochopitelné, že katolík v podstatě uznává pravoslavnou víru za skutečnou pravověrnou víru církve 8. - 11. století, zatímco pravoslavným, zakonzervovaným v této podobě víry, připadá podoba dnešní katolické víry jako heretická.
Protože obsahuje nové prvky, nové pohledy, které víra křesťanů před tisíci lety mít nemohla.
Je logickým, že třeba pohled na svět očima člověka s geocentrickým názorem je trošičku odlišný od pohledu člověka se znalostmi odpovídajícími dnešní době.


Mnohým stále uniká neustálá dějinná provázanost, kterou vidíme i ve světě vědy.
Lidstvo si muselo projít jakýmsi dějinným vývojem, než dospělo do současné úrovně svých znalostí vědy a technologií.
A na této sumě dnešních informací se podíleli i oni zastánci geocentrického uspořádání světa. Růst poznání vznikal ve víru názorových střetů, které bylo třeba dokazovat či vyvrátit. Naše generace by nikdy nevytvořila mobilní telefon, pokud by nenavazovala na dílo už dávno mrtvých objevitelů tranzistoru.


Z tohoto pohledu je snad už patrná naivita námitek, že dneska církev něco tvrdí, co ve vyznání víry před tisíci lety bylo věcí neznámou.
Jistěže je toto možné, logické a přirozené, ale i tak církev stále staví na původních základech, obohacených pouze o další zkušenost s Bohem. Dnešní církev nezneplatňuje starobylá vyznání víry, ale zjevuje je v novém světle, obohacuje, rozšiřuje.




V době mého mládí se třeba pro výpočet elektronických obvodů s elektronkami používala tzv. "srdeční rovnice."
Byla matematickým vyjádřením vztahů, vyjadřujících zesílení celého obvodu a žádný konstruktér se bez ní při výpočtech neobešel. V té době panovalo mezi odborníky obecné přesvědčení, že tranzistor je sice zajímavou hříčkou, ale že nikdy nemůže elektronku plně nahradit. Jak se mýlili!
Nejenže se změnila technologie součástek, ale nepředstavitelně se změnila i filosofie technického myšlení.
I když srdeční rovnice má stále svou trvalou platnost, dneska se už ani neučí. Není třeba, elektronky byly nahrazeny novými konstrukčními prvky, jejichž činnost je popsána rovnicemi jinými - položenými ovšem na stejném základu, na stejném principu.
A o tom je celý život lidstva, o neustálém poznávání věcí nových, o nových pohledech, které nás posunují k pravdě, o zdokonalování a růstu - ve víře i ve vědě.






Někteří křesťané stojí dosud bezradní před skutečností Ježíšova křtu.
Jak to, že se Pán zařadil mezi hříšníky a nechal se pokřtít od někoho jiného? Vždyť Pán byl prost hříchů, které by bylo nutno smýt! Proč tedy vůbec vstupoval do vod Jordánu?

Tato událost působila i učedníkům po velikonocích určité potíže.
Na to ukazuje dialog (z Mt 3,14), v němž se podtrhuje neadekvátnost toho, aby byl Ježíš pokřtěn Janem. Evangelista Jan pak o vlastním úkonu Ježíšova pokřtění ani přímo nehovoří - jen naznačuje v Janově vyznání o sestoupení Ducha svatého na Ježíše (J 1,33-34).



Sama událost Ježíšova křtu má velmi košatou symboliku:
Uzavřené nebe je znamením narušeného vztahu mezi Bohem a člověkem - jeho otevření naznačuje počínající novou dobu milosti.
Je zajímavé, že Duch, voda a slovo připomínají to, s čím se setkáváme ve vyprávění o stvoření (Gn 1,2).
S Jordánem je rovněž spjat vstup vyvoleného národa do zaslíbené země (Joz 3,14-17).


Slova, která zaznívají shůry , a zvláštní vybavení Duchem - to vše odkazuje na verš Iz 42,1; Ježíšovo působení tedy bude ve znamení Služebníka Hospodinova.
To však také znamená, že Nazaretský nesestupuje do Jordánu proto, aby byl očištěn ze svých hříchů, nýbrž proto, že ponese provinění těch druhých! (Iz 53,4-6).




Není obtížné si domyslit, že lidé, sestupující při křtu do Jordánu a vyznávající své viny, je tam symbolicky zanechávali - obdobně jako špínu smytou z těla.
Ježíš tedy přišel proto, aby na sebe vzal, co na něj ve vodách Jordánu jakoby čekalo.
Lukáš jako jediný zdůrazní, že Duch na Ježíše sestupoval v okamžiku, kdy se modlil (Lk 3,21).
Poukazuje tak na podobnou zkušenost prvotní komunity shromážděné k modlitbě před sesláním Ducha svatého (Sk 1,14).
Analogie je i v tom, že po křtu začíná Ježíšovo veřejné působení. Obdobně po seslání Ducha o Letnicích vystupuje církev na veřejnost a začíná naplňovat své poslání, které je pokračováním poslání Božího Syna.



Jestliže je Ježíš vtěleným Slovem, jak by se mohl ve křtu stát něčím novým, co by mu mohlo být ještě přidáno k dokonalosti vtěleného Syna?

Otcové přece hovoří o tom, že Ježíšovo lidství bylo naplněno Duchem svatým již v okamžiku úkonu vtělení. Co se tedy při křtu vlastně odehrálo?


Je třeba si uvědomit, že změně, růstu a dospívání podléhá jen Kristova lidská přirozenost.
Jestliže v úkonu vtělení Slovo přijalo tělo, jaké mají hříšní lidé (Ř 8,3) a tak vstoupilo solidárně do společenství s hříšným lidstvem, pak se jednalo o úkon Boží, k němuž Ježíš jako člověk ještě nemohl svobodně přitakat.
Odpovídajícího lidského úkonu poslušnosti je Ježíš schopen, až když se stane dospělým člověkem. Bůh totiž plně respektuje svobodu svého tvora.
Když Ježíš zcela svobodně vstupuje do vod Jordánu a přijímá své povolání i poslání služebníka, když na sebe bere hříchy lidí, když vstupuje do společenství s nimi - činí jako člověk to, co koná věčné Slovo, když se stává člověkem.




Nový zákon jasně hovoří o tom, že Ježíš byl pomazán Duchem svatým při křtu (Sk 10,38).
Věrný tomuto údaji sv, Irenej tvrdil, že Ježíš je Božím Synem od počátku své lidské existence. Svého královského a vykupitelského poslání se však plně ujal při křtu, kdy se stal pomazaným. To má svou logiku, protože za krále nebývala pomazávána nemluvňata, nýbrž dospělí mužové, schopní ujmout se svého úkolu.

To však neznamená, že Ježíš by předtím byl zcela bez vybavení Duchem, ve křtu se však mění směřování tohoto vybavení, nyní spjatého se svobodným lidským souhlasem přijímajícím úlohu naplnit veškerou spravedlnost a sejmout jako Beránek hřích světa.


Vedle tohoto se ovšem logicky rýsuje ještě jedna možnost:
Ježíš by jako člověk mohl rezignovat na dílo naší spásy, které je nad Zákon a není proto striktně vzato jeho povinností. Zdá se, jako by další Mesiášské zkoušky spočívaly právě ve zjevování hlouposti, zvrácenosti, pýchy a ukrutnosti lidí. V pozadí jakoby stála otázka: Stojí vůbec za to obětovat kvůli téhle lůze vlastní život?

Svatý Bonaventura toto komentuje takto:
I bez utrpení by byl Kristus oslaven nejen ve své duši, ale také ve svém těle. My bychom ale bez jeho utrpení zůstali porušeni nejen na duši, ale i ve svém těle.

Ježíš by teoreticky mohl od svého úkolu ustoupit, stáhnout se, rezignovat.
 To by sice nebyl hřích proti Zákonu, ale naskýtá se jiná otázka: Byl by potom Ježíš opravdu zjevitelem Boha Otce? Byl by věrný sám sobě, své identitě Božího Syna, který je obrazem Boha?


Narážíme zde na vpravdě božský paradox svobody, která je zároveň nutností.
Tak je tomu přece v dramatu lásky, jenž je paradoxně svobodou i nutností zůstat věrný milovanému až za hrob
.
A to je také ona zcela svobodná nutnost (Mk 8,31) zkoušek a utrpení Syna člověka.




Podobná témata

Úvod do křesťanství

"Křest Páně - proč vlastně?" | Přihlásit/Vytvořit účet | 154 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Křest Páně - proč vlastně? (Skóre: 1)
Vložil: oko v Středa, 16. leden 2013 @ 10:16:04 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ještě bych k článku doplnil další rozměr, který se týká i každého pokřtěného.

Svým obléknutím Krista ve křtu (Gal 3,27) bylo naše lidství posvěceno Kristem. Jako dar tedy i nad každým z nás při našem křtu zazněla slova nebeského Otce: "Toto je můj milovaný syn (dcera) ve které jsem nalezl své zalíbení".


V okamžiku křtu jsme se za zásluhy Krista stali Božími dětmi, dědici věčného života. Nebe se nám tak otevřelo.



Re: Křest Páně - proč vlastně? (Skóre: 1)
Vložil: Ferra v Středa, 16. leden 2013 @ 10:49:36 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jakou váhu má asi tento článek, když ho píše člověk, který nezná Jméno Boží, ve kterém je spása?



Re: Křest Páně - proč vlastně? (Skóre: 1)
Vložil: unshaken v Středa, 16. leden 2013 @ 20:19:37 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Docela pěkně jsi to napsal, oko,

Ale promlouváš i k protestantům, tak proč jsi výslovně nerozlišil křest Janův na odpuštění hříchů a křest Duchem svatým? To by bylo srozumitelnější a bylo by z toho taky zřejmé, že křest Janův ponořením do vody nestačí a je nutný křest Duchem:

[Skutky apoštolské 19:3-6] "Jak jste tedy byli pokřtěni?" zeptal se. "Janovým křtem," odpověděli. Pavel jim řekl: "Jan svým křtem vedl lidi k pokání a vyzýval je k víře v toho, který měl přijít po něm - v Mesiáše Ježíše." Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Když pak na ně Pavel položil ruce, sestoupil na ně Duch Svatý, takže začali mluvit v jazycích a prorokovat.

Také by v souvislosti s Janovým křtem bylo dobré připomenout, že sám Jan Křtitel nebyl účastníkem Božího království. Proto i poslední v Božím království byl a je výše, než sám velký prorok Jan Křtitel.

Problematické je také tvé tvrzení "To je logickým důsledkem neustálého působení Ducha svatého v církvi". Neboť dar Ducha svatého neobdržela a ani dnes nezískává církev, ale člověk, který se takto zrodí z Ducha. Týká se to tedy každého jednotlivce a teprve znovuzrozené údy vytvářejí církev ovlivňovanou Duchem svatým skrze tyto jednotlivce.




Re: Křest Páně - proč vlastně? (Skóre: 1)
Vložil: Elo v Čtvrtek, 17. leden 2013 @ 14:03:31 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Natrafil som na jedno pekné čítanie od známeho starovekého cirk. otca, sv. Gregora Naziánskeho. Možno niekomu tiež čosi osvetlí ohľadom chápania krstu Pána:

"Z Rečí svätého biskupa Gregora Nazianzského
(Oratio 39 in sancta Lumina, 14-16. 20: PG 36, 350-351. 354. 358-359)
Kristov krst
     Kristus je osvietený; nechajme sa osvietiť aj my. Kristus sa dáva pokrstiť; zostúpme s ním do vody aj my, aby sme s ním mohli aj vystúpiť.
     Ján krstí, Ježiš prichádza na krst. Možno aj preto, aby posvätil toho, ktorý ho pokrstil. Ale celkom isto preto, aby pochoval vo vode celého starého Adama. Pred nami a kvôli nám posväcuje Jordán, aby posväcoval Duchom a vodou, lebo aj sám bol duch a telo.
     Ján Krstiteľ sa zdráha, Ježiš nalieha. „Ja by som sa mal dať tebe pokrstiť,“ hovorí lampa Slnku, hlas Slovu, priateľ Ženíchovi, najväčší medzi tými, čo sa narodili zo ženy, Prvorodenému zo všetkého stvorenia; ten, ktorý už v matkinom lone plesá, tomu, ktorý v živote matky prijal poklonu; ten, ktorý je predchodcom a bude aj ďalej predchodcom, tomu, ktorý sa zjavil a ešte sa zjaví. „Ja by som sa mal dať tebe pokrstiť,“ dodaj: a kvôli tebe. Lebo vedel, že bude pokrstený krstom mučeníctva, alebo že ako Peter nebude mať umyté len nohy.
     Ježiš vystupuje z vody a vynáša so sebou svet do výšav a vidí, ako sa trhá a otvára nebo, ktoré Adam zavrel sebe i svojim potomkom tak, ako bol aj raj zavretý ohnivým mečom.
     Duch svedčí o Ježišovom božstve, veď prichádza ako k seberovnému. Hlas zaznieva z neba, lebo odtiaľ pochádza ten, ktorému svedectvo patrí. Prichádza ako holubica, ktorú vidno v telesnej podobe, lebo chce vzdať poctu Ježišovmu telu, ktoré je zbožstvené, je teda Božie. A zároveň oznamuje, ako holubica kedysi, pred dávnymi vekmi, koniec potopy.
     Uctime si teda dnes Kristov krst a slávme dôstojne tento sviatok.
     Celkom sa očistite a dajte sa očistiť. Boh sa z ničoho tak neteší, ako z obrátenia a spásy človeka, pre ktorého je každé slovo a každá sviatosť, aby ste svietili ako hviezdy na oblohe a boli akousi životnou silou pre ostatných ľudí. Tak budete stáť ako dokonalé svetlá pri onom veľkom svetle a naplní vás jas toho svetla, ktoré je v nebi, a budete požívať oveľa jasnejšie a čistejšie svetlo Trojice, z ktorého iba jeden lúč, vychádzajúci z jediného božstva, ste nateraz neúplne prijali v Kristovi Ježišovi, našom Pánovi. Jemu sláva a moc na veky vekov. Amen."=======Teda: Kristus teda vošiel do rieky Jordán nie preto, že mal hriechy, ale preto, aby už tu vlastne vyjadril verejne pred svetom ochotu vziať na seba hriechy sveta. Symbolika ponorenia do tej istej rieky ako hriešnici je tu naozaj výstižná: Hriešnici pri ponáraní sa do vôd Jordána vyjadrujú ochotu zmyť svoje hriechy vo vode, kým Ježiš vyjadruje ponorením sa do tej istej vody ochotu všetky ich hriechy vziať na "svoje plecia". Tu sa už vlastne oficiálne a verejne začína Jeho mesiánske, vykupiteľské dielo, ktoré vyvrcholilo na kríži, kde tie hriechy naozaj aj pocílil na vlastnom tele, čoho ovocím bol vzkriesenie k novému životu v Duchu... Najprv to prežil sám Ježiš, ako samé prvé "nové stvorenie", a v následne "v ŇOm" všetci, čo sa stanú raz súčasťou "Jeho tela" /Jeho "bunkou"/ vierou a krstom, ktorý ustanovil On sám...





Re: Křest Páně - proč vlastně? (Skóre: 1)
Vložil: ssns v Čtvrtek, 17. leden 2013 @ 23:19:53 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pěkný článek - škoda té bezobsažné kritiky v některých komentářích. Přesto mi to nedá - v čem přesně je pravoslaví zakonzervováno? Jsem samozřejmě rád, že uznáváš, že právní (výkonný, funkční) primát jednoho patriarchy nad celou církví, nebyl součástí nauky Církve v tom 1. až 11. století.

On ten zásadní rozdíl je v tom, že pravoslaví se drží té původní tisícileté víry, že nová dogmata může vyhlásit jen ekumenický koncil za souhlasu všech patriarchů. Vy jste si vybájili, že stačí jeden patriarcha (biskup), mezi jehož předchůdci je minimálně jeden Církví odsouzený heretik, který má to rozhodující slovo. Odvoláváte se neprávem na skutečnost čestného primátu daného stolce a zcela nesmyslně na Petra, protože máme jeden další patriarchát, který byl rovněž Petrovou stolicí a ještě ke všemu je starší než Řím. Důsledky vaší svévolnosti jsou velmi dobře patrné v dalším vývoji křesťanství na Západě. Časem se objevily další "nové pohledy" a přišli lidé, kteří dospěli k názoru, že vlastně nepotřebují ani toho jednoho patriarchu a ani celou tu tradici církve nejprve v otázce autority (děti vaší svévole a zpupnosti) a pak vůbec v ničem. Inu strom se pozná podle ovoce, že? A tak strom schizmatu a odpadnutí poskytuje plody schizmatu a odpadlictví. Vaše ignorování autority Církve se dnes může "pochlubit" desítkami tisíc křesťanských skupin s desítkami tisíc individuálních či kolektivních "papežů". Jakkoli považuji třeba tvrzení "jen Písmo" za nesmyslné a historicky absurdní, mám pochopení pro ty, kteří dávají přednost odmítnutí celé tradice Církve (bohužel ignorují fakt, že Písmo je součást a plod té tradice) před pokryteckým odvoláváním se na tradici od těch, kteří se jí sami tak zlovolně zpronevěřili.

I když jsem si vědom nutnosti přístupu v teologii, který nastiňuješ (a představa, že snad pravoslavná teologie nikam za těch 1000 nepokročila, je jen projevem tvé neinformovanosti), dávám přednost tomu, že kdyby kterýkoli křesťan z třeba toho 9. století přišel do pravoslavného kostela, na první pohled by rozpoznal liturgii (pravděpodobně by narazil na tu od Jana Zlatoústého z 5. století a rozhodně ne na nějakou tu novinku z poloviny 20. století) a nepotřeboval by rychlokurz dogmatiky.



Re: Křest Páně - proč vlastně? (Skóre: 1)
Vložil: ssns v Čtvrtek, 17. leden 2013 @ 23:20:17 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pěkný článek - škoda té bezobsažné kritiky v některých komentářích. Přesto mi to nedá - v čem přesně je pravoslaví zakonzervováno? Jsem samozřejmě rád, že uznáváš, že právní (výkonný, funkční) primát jednoho patriarchy nad celou církví, nebyl součástí nauky Církve v tom 1. až 11. století.

On ten zásadní rozdíl je v tom, že pravoslaví se drží té původní tisícileté víry, že nová dogmata může vyhlásit jen ekumenický koncil za souhlasu všech patriarchů. Vy jste si vybájili, že stačí jeden patriarcha (biskup), mezi jehož předchůdci je minimálně jeden Církví odsouzený heretik, který má to rozhodující slovo. Odvoláváte se neprávem na skutečnost čestného primátu daného stolce a zcela nesmyslně na Petra, protože máme jeden další patriarchát, který byl rovněž Petrovou stolicí a ještě ke všemu je starší než Řím. Důsledky vaší svévolnosti jsou velmi dobře patrné v dalším vývoji křesťanství na Západě. Časem se objevily další "nové pohledy" a přišli lidé, kteří dospěli k názoru, že vlastně nepotřebují ani toho jednoho patriarchu a ani celou tu tradici církve nejprve v otázce autority (děti vaší svévole a zpupnosti) a pak vůbec v ničem. Inu strom se pozná podle ovoce, že? A tak strom schizmatu a odpadnutí poskytuje plody schizmatu a odpadlictví. Vaše ignorování autority Církve se dnes může "pochlubit" desítkami tisíc křesťanských skupin s desítkami tisíc individuálních či kolektivních "papežů". Jakkoli považuji třeba tvrzení "jen Písmo" za nesmyslné a historicky absurdní, mám pochopení pro ty, kteří dávají přednost odmítnutí celé tradice Církve (bohužel ignorují fakt, že Písmo je součást a plod té tradice) před pokryteckým odvoláváním se na tradici od těch, kteří se jí sami tak zlovolně zpronevěřili.

I když jsem si vědom nutnosti přístupu v teologii, který nastiňuješ (a představa, že snad pravoslavná teologie nikam za těch 1000 nepokročila, je jen projevem tvé neinformovanosti), dávám přednost tomu, že kdyby kterýkoli křesťan z třeba toho 9. století přišel do pravoslavného kostela, na první pohled by rozpoznal liturgii (pravděpodobně by narazil na tu od Jana Zlatoústého z 5. století a rozhodně ne na nějakou tu novinku z poloviny 20. století) a nepotřeboval by rychlokurz dogmatiky.



Stránka vygenerována za: 1.12 sekundy