Ono to tak bývá, že když otec syna potrestá, bere že si odpykal trest za své provinění a pohlíží zase na něho jako by byl bez viny. No a pokud dítě učiní cosi dobrého, změní svůj život, určitě otec nepotřebuje k tomu, aby mu odpustil a jednal s ním jako s milovaným synem, nikoho k tomu dalšího, aby nesl jeho trest a trpěl za něho. To by byla docela hloupost, a taková výchova by určitě nevedla k ničemu dobrému, spíše k rozmazlenosti, nezodpovědnosti syna. A byla by to i nezodpovědnost a hloupost takového otce, aby přenášel trest a vinu jednoho syna na jiného syna.

Ono, kdyby nebylo svobody nebylo by hříchu :) Lidé by byli jako andělé (=B-ží poslové). Žili by docela nesvobodně bez možnosti výběru někde v takovém tom ráji. Jako malé děti, nevěda co činí. Byl by to takový "blažený stav neznalosti". Takže možnost volby pro člověka byla zapotřebí, aby byli jako bohové, jako B-h, který zná dobré a zlé. No a učíme se :) 

Takže smrt, to je prostě to, když duch H-spodinův se navrací zase k B-hu, když opouští člověka. A ten duch H-spodinův, každého člověka, nese svou vlastní identitu našeho já :) No a protože je naprosto s tělem duševně prolnut v jedno, je to loučení mnohdy bolestné.

Když je psáno, že žádný člověk nemůže uzřít B-ží tvář, aby nezemřel, tak je to právě o té větší přitažlivosti toho lidem "zapůjčeného ducha jejich identity" k Duchu všech duchů, odkud pocházejí. A ta touha se vrátit je snad téměř ve všech lidech, ale zároveň je zde získaný vztah k jejich dočasnému domovu - k jejich tělu. A záleží na tom, jak moc jsme zde doma ;) 

Takže, to je ten následek hříchu, že se H-spodinův duch v člověku, vdechnutý člověku, chce vrátit domů k Otci. :)