Pro Řím je nestravitelné Husovo pojetí autority, byť je biblické
Datum: Pátek, 05. červenec 2002 @ 23:11:48 CEST
Téma: Kázání


 

Pro Řím je nestravitelné Husovo pojetí autority, byť je biblické

3. JANŮV 1-11       

Vstupní slovo:

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Kdo se vyrovná moudrému a kdo zná výklad věcí? Moudrost prosvítí člověku tvář, i tvrdost jeho tváře se změní. Pravím: Dbej na králův rozkaz, a to kvůli přísaze Boží. Kdo dbá na příkazy, neokusí nic zlého, srdce moudrého ví, že nastane čas soudu. Nad každým děním nastane čas soudu; na člověku je mnoho zlého. Amen

Kazatel 8,1.2.5.6

Píseň: 33 118

Modlitba: Hospodine, náš Bože, děkujeme Ti, žes povolal celý svůj lid, aby byl Tvým královským kněžstvem. Děkujeme, žes mu dal svého jednorozeného Syna, aby byl jeho hlavou, a řekls: Toho poslouchejte. Jen On může říci: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Já jsem ta cesta, pravda i život. Děkujeme, že On zemřel a vstal z mrtvých, aby nám věřícím mohl napsat Tvůj Zákon přímo do srdce. Děkujeme Ti však také za to, že Tvůj Syn Ježíš dokonale připravuje svůj lid k dílu služby a dává mu apoštoly, proroky, zvěstovatele evangelia, pastýře a učitele. Děkujeme Ti za všechny, kdo vedou církev tak, že neztrácí ze zřetele svou hlavu, Krista, ale roste v poslušnosti Jeho Slova. Děkujeme Ti i za ty, kdo v cír-kvi žádný úřad nemají, a přece ji díky svému obecenství s Kristem činí bohatší o mnohé poklady víry, lásky a naděje. Pane a Otče náš, vyzná-váme, že neovládáme umění svaté poslušnosti. Buď jsme svéhlaví nebo slepě odevzdaní a neochotní pálit si prsty. Prosíme, dávej nám skrze svého sv. Ducha toto dvojí: vědomí, že Ty a Tvůj Syn jste tou poslední autoritou, i umění v pokoře přijímat jedni druhé jako Tvé posly, prostřed-níky Tvé pravdy a správce Tvé rozličné milosti. Dej prostým věřícím ochotu důvěřovat pastýřům i odvahu nenechat se svádět. Vzdaluj pastýře od pýchy neomylných a dávej jim mysl služebníků, ochotných slyšet Tvůj hlas z každých úst. Prosíme, užij si k tomu i tohoto shromáždění. Amen

Čtení Písma: Dt 16,18-20+Dt 17,2-20+Gal 1,8-9 (ekumenický pk.)

Píseň: 417 413 259

Základ kázání: 3. Janův 1-11(překlad prof. Františka Žilky)


Bratři a sestry, milý sbore, ptáte-li se, co mají společného všechny tři přečtené oddíly, pak je to téma autority uprostřed Božího lidu. Toto téma jsem nezvolila náhodou ani nebylo předepsáno v litur-gickém kalendáři. Vybrala jsem je proto, že tato neděle je v blíz-kosti Husova svátku. Pakli M.J.Hus něco pro církev znovu objevil, tedy právě biblické pojetí autority. Právě kvůli jeho důslednému uplatňování skončil na hranici; právě ono je dodnes nestravitelné pro ty kruhy v církvích, které se spoléhají více na automatismus svaté instituce než na svobodné vanutí Ducha sv. mezi věřícími. Takže dnes nebudeme rozbírat, jak v církvi prvního století působili cestující kazatelé a jak tato služba byla postupně zdiskreditována tím, že se do ní vetřeli všelijací podvodníci. Ale spíše se zaměříme na celkové postoje jednotlivých osob a na to, jaké řešení konfliktu mezi příkazem svědomí a příkazem vrchnosti nabízí autor listu milovanému Gaiovi. Církvi se vždy nakonec tvrdě vymstilo, když si nalhávala, že ten konflikt nemůže nastat a že všichni, kdo jej pociťují, jsou pyšní a zavrženíhodní svévolníci. On nastat může, neboť Boží lid vedou jen lidé. A ti mohou naslouchat Duchu Boží-mu i duchům nesvatým. A proto čím více se Božímu lidu klade na srdce, aby respektoval své vůdce, tím silněji se žádá, aby ti vůd-cové respektovali Boží Zákon. Mojžíš zdůraznil Izraeli, že úsilí o spravedlnost je záležitostí celého lidu a soudcové, kněží i král jsou nad lidem proto, aby měl v tomto úsilí větší šanci na úspěch a mohl dokonaleji poslouchat svého Boha, který je mu poslední autoritou. Apoštol Pavel zdůraznil křesťanům, že mírou všeho je Ježíš Kristus, který nám dal své evangelium. Když je chce někdo opravovat, byť to byl sebevětší potentát, nemá už nárok na to, aby ho sbor bral vážně, ale jen na to, aby ho poslal do pekel. Ti, kdo žijí z evangelia, mají právo i povinnost rozsuzovat udílené směrov-ky. Vidíme tedy, že Písmo udržuje vzácnou rovnováhu: nikde v něm není připuštěna nekontrolovaná autorita lidí, ale nikde se v něm také netrpí anarchie a svéhlavé ignorování představených. A o to šlo i Mistru Janu Husovi. On nebojoval za to, aby křesťan byl zbojník bez zákona. On bojoval za to, aby prostý křesťan měl právo na svatou neposlušnost, to jest, aby směl dát přednost roz-kazu vyššímu před nižším, jasnému příkazu Páně před zmatečným ustanovením lidí. Bojoval za to, aby služba napomínání fungovala v církvi obousměrně, což jedině by odpovídalo tělu Kristovu a přítomnosti Ducha sv. ve všech věřících. On bojoval o to, aby celá církev od vrchu až dolů byla podřízena Zákonu Kristovu, o to, aby ani sebevyšší hodnostář církve neviděl sám sebe jako svrchova-ného majitele pravdy, nýbrž jako jejího hledače a služebníka.
 Já starší milovanému Gaiovi, jehož miluji v pravdě. Milovaný! Přeji ti, abys ve všem prospíval a byl zdráv, jako pro-spívá tvá duše. Neboť jsem se velice zaradoval, když přicházeli bratři a vydávali svědectví o tvé pravdě, jak ty žiješ v pravdě. Nemám větší radosti než to, abych slyšel, že mé děti žijí v pravdě. Když se zaposloucháme do těchto úvodních řádek dopisu učitele žákovi či lépe zvěstovatele získanému, tak nemůžeme přeslechnout dvě slova: milovat a pravda. Pravý pastýř, pravý presbyter je tedy ten, kdo miluje lidi, kteří mu byli svěřeni a zachovává jim svou lásku, i když vyletěli z jeho líhně. Pravý pastýř je ten, kdo nedává svým ledajakou lásku, ale tu, kterou nám dává sama Pravda s velkým P, náš Pán Ježíš Kristus. Tu lásku, která nehledá svých věcí, nezotročuje, ale ponechává svobodu a dbá o blaho milova-ných. Tu lásku, která se nepovyšuje, ale chápe svou službu jako povzbuzování sobě rovných. Všimněte si, autor listu si nemyslí, že adresát je idiot, který neumí žít v pravdě, nedospělec, jemuž je nut-no linkovat všechno od A až do Z. Naopak děkuje Gaiovi za radost, kterou mu svým životem v pravdě působí. A dokonce se odváží přání, v němž se zračí velké uznání k úrovni duchovního života, který Gaius vede. Slova: „prospívej celý jako prospívá Tvá duše“ zde nebyla míněna ani trochu ironicky. Ano, presbyter Jan se chápe pera, jelikož jeho spoluučedník a spoluúčastník téhož posvě-cení by mohl být zabržděn v nadějném rozběhu. Gaius ví, co se patří, ale mohl by být zviklán. Má Zákon Kristův napsaný na srdci, ale nyní bude lepší, když mu starší bratr pomůže vyvolat to, co je tam napsáno a nenechá jej samotného dusit v nelehké zkoušce. Pravá autorita v církvi chápe sama sebe vždy takto: jako podporu těch, kdo sami následují Krista a nalézají pravdu. Když si duchovní začnou myslet, že oni, osvícení, řeknou těm neosvíceným dole, co mají dělat, a oni že to mají pouze provádět, protože jinak nejsou schopni dojít spásy, tak jsou vedle. Překračují meze, osobují si víc než jim Pán dal a popírají všeobecné kněžství. Když Mistr Jan bro-jil proti kněžské pýše, tak tím nemyslel jen přepych, ale také tohle bludné domnění kleriků, že jen oni mají patent na Ducha Božího. Dále se všichni praví duchovní rodiče poznají podle toho, že netr-vají na tom, aby z jejich duchovních dětí byly jejich přesné kopie. Radují se nejvíce z toho, když jejich duchovní děti mají pevné obe-cenství s Kristem a připodobňují se Jemu. Oni rádi ustoupí do pozadí, aby Kristus mohl růst. Nevěší na sebe, ale na Pravdu s velkým P - na Ježíše Krista. Když slyší, že se dětem daří na cestě následování, plně je to uspokojuje. I tehdy, když nikdo ze zpravo-dajů už nezdůrazňuje, jak své duchovní děti dobře vychovali.

 Pravým opakem takovéto pomáhající autority, ustupující před nároky Páně, je zde zmíněný Diotrefes. Jeho jméno znamena-lo cosi jako „Odchovanec Dia“ a on ani se nenamáhal si je změnit. Ve sboru se choval jako ten, kdo má patent na pravdu. Že nepři-jímal cestující kazatele, to nebyl důsledek hojného počtu bludařů a chytráků mezi nimi; to by se přece mohlo řešit jinak, mírněji, pří-pad od případu. Ale on se nechtěl s nikým vyrovnávat, ať to byli bludaři nebo pravověrní kazatelé. Asi na to vůbec neměl. Chtěl mít sbor jen pro sebe, nikomu nechtěl dovolit, aby mu tzv. pytlačil v revíru. Když to někdo dělal, jako např. presbyter Jan s kolegy, zne-možnil jej pomluvami. Zajišťoval si výlučné postavení při formo-vání sborového mínění a sborového života způsobem typickým pro vůdce sekty. Žádné obecenství svatých. On manipuloval lidmi a odstraňoval ze sboru ty, kdo byli příliš nezávislí na to, aby se mu bezmyšlenkovitě podřídili. Zvlášť byl vysazený na ty, kdo jej theo-logicky či mravně převyšovali. Ten člověk nemiloval Pána Ježíše, ale své prvenství. Dělal všecko proto, aby si udržel svou pozici, ale vůbec nic proto, aby sbor rostl v poslušnosti Páně. Naopak, vylože-ně mu bránil spolupracovat na dobrém díle Páně. A taková autorita církvi neslouží, nýbrž ji ničí. Takového nadřízeného měl nejen Gaius, zažil jej i M.J.Hus. Třeba tehdejší pražský arcibiskup Zby-něk Zajíc z Hazmburka jako by Diotrefovi z oka vypadl. Nárokoval si slepou poslušnost kléru, ale nebyl vůbec theologem. Zlí jazykové tvrdí, že se učil číst a psát teprve krátce před svým uvedením v úřad. Lidi, kteří po něm žádali, aby jim zdůvodnil svá cenzorská opatření Písmem a Otci, hnal před soud papežské kurie. Proti vzdě-lanějším a svobodomyslným osobám používal popravidle nařčení z kacířství, protože v nich viděl ohrožení své pozice. Blud svátost-ného automatismu, který byl tehdy vemi rozšířený a říkal, že nosi-telé úřadů mají od chvíle posvěcení automaticky Ducha sv. a tedy nárok na poslušnost, se mu výborně hodil. Jako kdysi Dioterfes i on bránil šíření evangelia, jenže neměl ve své moci jeden sbor, ale celé Čechy. Nakonec zašel tím, s čím zacházel - intrikami. Roku 1412 skončil jako vyhnanec. Ale styl autority, která nemá svou skutečnou hlavu v Ježíši Kristu, nerespektuje Jeho Slovo jako nor-mu a Jeho nejmenší jako účastníky téhož Ducha, tento styl autority s ním z české církve neodešel. To není tak jednoduché. To si vždy žádá reformaci hlav i srdcí, změnu vzorců myšlení a jednání, změnu vidění světa. U velkých i u malých, u katolíků i u nás.
 Tváří v tvář takové bezhlavé autoritě radí Jan Gaiovi, aby odpověděl svatou neposlušností: Milovaný! Nenapodobuj zlo, ale dobro! Kdo činí dobro, je z Boha. Kdo činí zlo, Boha neviděl. Milovaný! Věrně konáš, cokoli činíš pro bratří...Dobře učiníš, vypravíš-li je dál tak, jak je důstojno Boha. Vždyť se vydali na cestu pro jeho jméno a neberou nic od pohanů. My tedy jsme povinni ujímati se takových, abychom se stali spolupracovníky pro pravdu. Radí mu, aby si nikým nedal zakazovat podporu ces-tujících bratří, jelikož to je forma, jak se podílet na díle evangeli-zace, na poslání, svěřeném od Krista všem, kdo uvěřili. Radí mu, aby se nezalekl hrozeb vyobcováním, protože jsme-li Boží či ne, o tom rozhoduje Pán církve podle ovoce, které neseme, ale rozhodně to nemá v moci nějaký neposlušný církevní potentát. Z listu se už nedozvíme, jak to tenkrát dopadlo, zda si to Jan s Dioterfem sku-tečně vyřídil před celým sborem a ukončil jeho diktaturu, ani zda milovaný Gaius našel sílu vytrvat. Ale z církevních dějin víme, že Pán tu sílu svým věrným dává. Že i M.J.Hus dokázal raději zvolit setrvání v poznané pravdě a smrt, než život s vědomím, že urazil svého Pána. Svatá neposlušnost, k jaké radí Jan presbyter i Jan Hus, ovšem není anarchie pohrdající veškerým řádem a každou lidskou vrchností. Ona totiž pramení ze svaté poslušnosti - z toho, že jsme byli odděleni pro Krista, posvěceni Jeho Duchem a hledíme na Něho. Z toho, že se učíme u Krista, který je tichý a pokorný srdcem, abychom nalezli odpočinutí svým duším. A občas se nám stane, že naučené musíme uplatňovat navzdory odpověd-ným osobám v církvi, místo s jejich pomocí. Když si však někdo myslí, že musí být v opozici proti biskupům a farářům jaksi z prin-cipu, tak není práv ani Janu presbyterovi, ani Janu Husovi. Není evangelík, nýbrž kverulant. Jan presbyter zcela zřejmě respektoval staršovstvo Gaiova sboru, protože si s ním o záležitosti cestujících misionářů dříve dopisoval. Určitě mu nečinilo žádné potěšení, že nemůže pokračovat v kolegiálním rozhovoru mezi staršovstvy. Jan Hus nikdy nezpochybnil právo biskupů chránit čistotu učení, ale chtěl, aby to dělali kvalifikovaně, podle nejlepšího poznání Písem svatých, a též chtěl, aby se podřizovali i v životě Kristovu Zákonu a byli příkladem stádu. Říkal sice, že zůstává-li církevní představi-tel ve smrtelném hříchu, není už skutečným církevním představite-lem, ale neříkal, že se církev obejde bez pastýřů. Odvolal se sice k Ježíši Kristu, soudci nejspravedlivějšímu, ale až tehdy, když bezvý-sledně prošel všemi instancemi církevních soudů a nedočkal se výroku podle Zákona Božího, výroku postihujícího morální podsta-tu věci. Ano, Hus je nepřítelem ryze institucionárního pojetí církve s jeho pečlivě vystavěnou pyramidou podřízenosti a nadřízenosti, ale jen proto, že v něm není žádné místo pro onu základní svrcho-vanost Kristovu a základní podřízenost člověka Kristu, jen proto, že lidé si v něm osobují rozhodování s poslední platností a moc, která se nikomu neodpovídá. A to obojí patří jen Bohu! Naučil-li M.J.Hus české křesťany i obecnou církev něčemu podstatnému a ryze biblickému, pak tomu, že pravda je nad námi. Nikdo z nás ji nemá navždy propachtovanou, všichni ji přijímáme od Krista skrze svědectví Písem. On je Pravda, před Ním se všichni musíme poslušně sklonit, od nejmenšího až po největšího. On je Mistr, my jsme všichni žáčci, které vyučuje. On je Panovník, my jsme všichni bratři a sestry. Když to takhle zůstane, pak ti, kdo konají úřad, mají protilátky proti diotrefovskému pokušení a konají svou službu v pokoře. V pokoře jak vůči vyvýšenému Pánu církve, tak vůči ostat-ním hledačům Kristovy pravdy. Když si zapamatujeme, že my ne-máme pravdu, ale Pravda má nás, pak můžeme pokročit v ekume-ně a vytvořit společenství vzájemené lásky a úcty i s těmi, kdo jsou jiní než my. A zároveň se ubráníme rozplizlosti, která nechce vů-bec rozlišovat mezi dobrem a zlem. A proto zakončeme poselstvím z Husova listu věrným Čechům: Najprvé prosím, aby sě milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli. Amen



Píseň: 432 sl.1a4.  399
 

Přímluvy a Otčenáš

Poslání: Matouš 23,8-12 (ekumenický překlad)

Požehnání: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše       srdce i mysl v Kristu Ježíši nyní i na věky. Amen

Píseň: 489
 

Farářka: Dagmar Ondříčková, SBOR ČCE V BEROUNĚ









Tento článek najdete na Grano Salis
http://www.granosalis.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=895