Bible v popelnici. Do úsměvu mi nebylo!!!
Datum: Úterý, 09. leden 2018 @ 10:42:03 CET
Téma: Zkušenosti


Píše se rok 2001.   Procházím chodbami naší školy. Je doba vzpomínání, doba vánoc. Člověk je víc emotivnější. Zastavuji se u tabla našich úspěšných učenek. Z jedné fotografie se na mne usmívá Věrka. Inteligentní dívka sedí za stolkem před zkušební komisí. Usmívá se, protože odpovědi na otázky zná. To je již minulost. Vzpomínám na ni, když ji do zařízení k  nám dovezla sociálka z diagnostického ústavu. Hubená patnáctiletá dívka už tehdy částečně závislá na drogách. Z důvodu sociálního ohrožení a narušení osobnosti je nařízená ústavní výchova. Rodina bez otce, který od ní odešel. Matka psychicky nemocná. Znám tenhle typy mladých. V očích stále pocit nespravedlnosti a vzdoru. 

Občas jí umožníme pobyt u matky. Věrka se s vrací  s podlitinami. Maminka ji zmlátila šňůrou od žehličky. Jediným dobrým andělem je pro ni sedmdesátiletá babička. Otec Věrky s námi nekomunikuje, dcera ho nezajímá, ale řádně hradí ošetřovné. A Věrka? Dospívá. O prázdninách doma v Praze se i zamiluje.  Maminka onoho chlapce nějak zjistila, že Věrka je v ústavní péči. Má strach o svého syna, který je zamilovaný až po uši. Co jí mohu sdělit? Vlastně nesmím a nechci sdělit nic. Pouze informuji, že Věrka je inteligentní děvče a u nás se brzy vyučí. Doporučuji matce, aby přesvědčila syna, aby ji přivedl do rodiny představit svým rodičům  a pak si jistě udělají objektivní názor. To se mamince zjevně nelíbí. Asi čekala ode mně nějaký zákrok. Ale tohle dělat nebudu.  Věrka přispívá do našeho školního časopisu a píše o závislosti na drogách. Má dost velký přehled o této problematice. Jsem tomu rád. Kéž by to v budoucnu pomohlo! Její anděl, babička, jí  posílá peníze na přilepšenou. Prodává po Praze květiny  a  snaží se našetřit peníze na další školu pro Věrku. Vnučka však babičce nějaký vděk neprojevuje. Bere vše tohle dobro jako samozřejmost. Zvoní telefon. Na konci slyším třesoucí se hlas babičky. "Pane učiteli, prosím vás, je Věrka v pořádku? Víte, já jsem ji poslala ty nové kozačky, které si tak přála, ale ještě mi neodepsala. Nevíte, co je s ní?" Co mám odpovědět, abych babičku nezarmoutil. Ne moc přesvědčivým hlasem Věrku omlouvám." To, víte ty dnešní mladí myslí jinak,  mají svoje starosti a záliby a na svoje nejbližší někdy nechtíc zapomenou. Nebojte  se! Je v naprostém pořádku, já ji oznámím, že jste volala o ona vám určitě odepíše." "Děkuji vám pane   a pozdravujte ji." Pokládám sluchátko  a je  mi nějak těžko. Realita je jiná, než jsem babičce popsal. Věrka si na svoji babičku vůbec nevzpomene. Ona pojem vděk asi nezná. Babička je hlavně zdroj peněz. Volám si ji kabinetu. "Věrko, volala mi babička a má o tebe strach. Ptala se na balíček, zda si ho dostala a pozdravuje tě." Dívám se na její tváře.  Ani drobek citového hnutí. "Dostala si balíček?" Jo"  "Tak babičce napiš  a poděkuj" Já jí napíši" úsečně odpoví. Chudák babička.    Když Věrka ukonči naši školu, vím o ni jen to, že nastupuje na dvouleté nástavbové studium, kde babička uhradila školné. Půl roku nic a pak se ozve telefon. Ředitel školy má dotaz. "Pane učiteli, máme problémy s vaší bývalou žákyní. Bere drogy a distribuuje je i ve škole."   Vypravuji mu celý její příběh  a přimlouvám se za ni. Uplynou tři roky. Jedna z pražských sociálek přijela navštívit svoje klientky. Bavíme se a vzpomínáme na bývalé žákyně. "A pamatuje si na Věrku?" ptám se. "Jistě, velmi dobře. To nevíte, že už  je po smrti?" "Cože?" " Je to asi půl roku, co ji  našli s jejím klukem mrtvou.  Předávkovali s heroinem, který byl nějak příliš koncentrovaný, a oni přehnali dávku." Tak tohle jsem nečekal. Přemýšlím? Je mi to líto.Vrací se mi její tvář. Jistě měla svoje povahové chyby, není divu. A tu si vzpomínám na návštěvu jedněch křesťanů v zařízení. Přijeli večer dva pánové a rozdali všem modré nové zákony. Ohlásili se předem, že chtějí besedu o víře, a je jim povolena. Pak v jedné ze tříd se skupinkou starších žákyň debatovali o Bohu.  Chtěl jsem vědět, co se tam bude dít. Sedl jsem si dozadu jako nezúčastněný pozorovatel. Jeden z řečníků vykládal o výchově svých dětí, Nemají doma televizor ani video. Hovořil o Bohu a o tom, jak víra v Boha pomáhá. Jak mu Bůh řekl, aby přestal kouřit. Najednou se děvčata hlásí  a já vidím před očima právě Věrku. Je nejvíce zvědavá. A jak vám to Bůh řekl?. To jste ho viděl a slyšel? Následuje sprcha otázek i od ostatních dívek. Oba  řečníci se začínají potit. Jejich přesvědčivý výkon klesá. Debata končí a po obou řečnících zbyly je ty modré nové knížky, Nový Zákon.  Kdyby tak tehdy Věrka našla odpověď? Kdyby ji něco oslovilo? Při druhém setkání s těmito muži již nikdo ze žákyň nemá  o besedu zájem. Za týden zažívám zklamání. Když jsem vynášel koš do popelnice a  sypu obsah koše do nádoby,  spatřím něco, co mi vyrazí dech. Malé modré Nové zákony se válí mezi odpadky. Bože, to snad není možné? Sahám pro ně  do popelnice a kontroluji i ostatní. I tam jsem vyndal pár těchto knížeček. Za tohle Boží slovo lidé v 17 století umírali a my to házíme do koše?  Bohužel. Špatný přístup? Nevím. Něco tu není v pořádku.   Vracím se k fotografii na tablu. Věrka se tam pořád usmívá, ale mne do úsměvu není.





Tento článek najdete na Grano Salis
http://www.granosalis.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=2470724