Pohřeb bez pláče
Datum: Středa, 06. prosinec 2017 @ 13:52:05 CET
Téma: Zamyšlení


Jednoho dne jsem otevřel dopis a už rukopis na adrese  obálky vyjadřoval, že autorem písma tentokrát  nebude náš milovaný věřící pán. Otvírám obálku a prosvítající černý rámeček na nepopsané stránce jen potvrdil mé obavy. Je to parte. Zemřel člověk, kterého jsem měl tak rád. Pán, který mne před léty pozval do své rodiny a svojí láskou  společně s jeho manželkou ukázal, že  s nimi žije Pán Ježíš jako Duch Svatý a je zdrojem lásky a míru. Už není mezi živými.  Musím jet na pohřeb, na poslední rozloučení. Strašně se toho bojím.  Poslední pohřby v době mého mládí byly pohřby mých rodičů a to byl pro mne stresující zážitek.  

Nemáme auto  a děti jsou malé.  " Františku, ty musíš jet a musíš se přemoci!" posiluje moje rozhodnutí manželka, která stejně jako já má plné oči slz.  Brzy ráno v den pohřbu usedám na vlak, který mne po asi šesti hodinách dopraví do místa, které jsem měl tak rád. V chalupě je plno pozůstalých a přijímají mne, jako by k nim odjakživa patřil. Nevidím ale slzy smutku. Vybírají se písně, které zazní v obřadní síni  a hlavní slovo pronese bratr z daleka." A ty Františku poneseš s námi rakev." Jsem zaskočen. Jsem naměkko. Vynáším  s ostatními  bratry rakev, která mi připadá strašně lehká, jakoby v ní snad ani žádné tělo neleželo. Přicházíme ke hrobu a pokládáme rakev na prkna a  spouštěcí řemeny. Pod nimi je jen hluboká jáma.  Opět promluví bratr kazatel. Mluví o setkání s Pánem, a ne o smrti. Je to rozloučení  s někým, kdo odešel tam, kde mu bude dobře a kde se setkáme všichni, kteří věříme našemu Pánu. Je to rozloučení bez smutku, ale plné naděje na setkání ú Pána. Rakev klesá do hloubky , padají hrudky hlíny a větvičky. Po obřadu se  všichni scházíme na chalupě k malému skromnému  občerstvení. Nejsou vidět žádné slzy, připomínáme si chvíle se zemřelým  a radujeme se z víry, že náš milý člověk odešel v duchu k Bohu, tělo se vrací do země.  Odjíždím zpět domů. Manžela se mne ptá: "Tak co, bylo to pro tebe bolestivé?" " Budeš se divit, ale já se necítil jako na pohřbu. Nikdo neplakal a vše probíhalo v takové zvláštní až  příjemné atmosféře. Víš tohle by také rád  prožíval, až se budeme muset  loučit s  někým , koho máme rádi. " Nedávno jsem byl požádán, aby pronesl slova rozloučení nad jednom naší pracovnicí. Nesmím však  hovořit o Bohu, jako jsem hovořil před lety, když jsem se loučil se svým kolegou a dokonce komunistou. A tak jsem to přijal, zavzpomínal na dobré skutky zesnulé kolegyně, na její poctivou  a obětavou práci a na to, jak ji její svěřenky přes její přísnost milovaly. A na závěr jsem aspoň řekl, že se loučím slovy z mého oblíbeného filmu Všichni dobří rodáci. "Sbohem, sbohem a naplň se osude." Odešel jsem za oponu a druhým vchodem se vrátil k sálu. Pozůstalí si nepřáli kondolenci. Stojím opodál a najednou ke mně přicházejí její svěřenkyně. Za těch dvacet roků jsou z nich už maminky. Přijely až z daleka. Mají oči plné slz  a děkuji mi za pronesená slova. Rakev je vkládána do přistaveného vozu, který ji pomalu odváží do krematoria v krajském městě. Stejně jako mého kolegu o dvacet roků dříve. S ním jsem se loučil jinak, protože k údivu straníků uvěřil v Boha, vyjádřil jsem tehdy naději na setkání s ním.   Za totality jsem věřil  a moje víra byla silná,. Škoda, rok 89 a chování věřících a to, co jsem pak zažil, mne málem odradilo od víry v Boha.  Nemohu naříkat, nemám se zase tak špatně, ale duchovně vnímám určitou nejistotu. Chápu, proč lidé Boha odmítají. Cítím  s nimi. Bojí se fanatismu, bojí se sekt a toho duchovního guláše, které k nám proudí se západu. K čemu je užitečná svoboda, když na druhé straně poškozuje víru v pravého Boha a v Pána Ježíše?  





Tento článek najdete na Grano Salis
http://www.granosalis.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=2470690