Prof. Jan Heller – Říkání (’amar) a mluvení (dibber) ve Starém zákoně
Datum: Úterý, 14. listopad 2017 @ 00:55:02 CET
Téma: O Bibli


Jan Heller byl český religionista, biblista, protestantský teolog, vysokoškolský pedagog a překladatel z hebrejštiny a foiničtiny. Původní článek jsem přepsal z pdf a doplnil do něj hebrejštinu.

I. Výchozí otázky

a) Jaký je významový rozdíl mezi ’amar אמר a dibber דבּר?
b) Proč je v Gn 1 ’amar אמר, ale nikde debar Jahve דבר יהוה?

Na první pohled se zdá, že hebrejské znění Starého zákona užívá obou sloves zcela náhodně a bez jakéhokoli významového rozdílu. Všecky ostatní výrazy téhož slovního pole lze navzájem rozlišit bez nesnází. Tak √קרא je volat, √ענה odpovídat, √נגד Hi sdělit, √שׁאל ptát se, prosit, √צוה přikazovat rozdíl mezi אמר ’amar – říkat a mezi דבּר dibber – mluvit či přesněji proslovit, sr. דבר dabar – slovo, však už dlouho působil vykladačům potíže.

Ačkoli o mluvení (kořenu √דבר) a zvláště o slovu Hospodinově (debar Jahve דבר יהוה) vyšla v poslední době řada pojednání, pustilo se do této otázky důkladněji jen málo autorů. Nejpodrobnější bibliografii uvádí W. H. Schmidt v záhlaví hesla DABAR v Theologisches Worterbuch zum Alten Testament, II, 89-92. Jen okrajově se jí dotkl v zajímavém článku K. Koch, Wort und Einheit des Schopfergottes in Memphis und Jerusalem, Zeitschrift fur-Theol. und Kirche 62 (1965) 251 294. Koch si však v tomto článku všiml pozoruhodného faktu: V Gn 1 se nikde nemluví o slovu jako nástroji stvoření – na rozdíl třeba od Ž 33,6. To je sotva náhoda.

Koch o tom píše na str. 261: „Jak se to má s božím slovem? Překvapení: V kapitole o stvoření se vůbec nevyskytuje. Sice se tu častěji zmiňuje boží „říkání“ (’amar אמר), po němž ihned následuje uskutečněni: „a stalo se tak“. Také slůvko „pojmenovat“ je tu časté. Ale obrat „boží slovo“ a s ním související sloveso „mluvit“ (dibber) tu není. To může být náhoda. Ale průzkum slovních kořenů „říkat“ (√אמר) a „mluvit“ (√דבר) včetně výrazu „slovo“ (דבר dabar) naznačuje, že kněžský kodex volil své výrazy pečlivě.

Jen málo důležitých kultických pokynů je uvedeno jako „dabar, které přikázal Jahve“ (Ex 16,16.32, 29,1, 35,1.4, Lv 8,5, 9,6). A to, že Jahve „(pro)mluvil“, se říká jen při závažných setkáních s vyvolenými lidmi jako s Adamem Gn 1,28, s Noem před potopou 6,13 a po ní 8,15, přičemž je na posledním místě „mluvení“ proloženo několikerým „říkáním“ (9,1.8.12.17). Když je Abraham připravován k uzavření smlouvy, Bůh mu to „říká“ (Gn 17,1); jakmile však padl na tvář (17,3a), je vlastní uzavření smlouvy uvedeno božím „mluvením“ (17,3b).

Tyto příklady ukazuji, že pro kněžský kodex lze stvoření světa přirovnat k tomu, když Bůh lidem něco obecně říká, ale nelze je přirovnat k tomu, když Bůh svým slovem důrazně ustanovuje řád spasení, který se projevuje především v uzavřeni smlouvy.“ Potud Koch.

Podobně vidí otázku i C. Westermann ve svém velkém komentáři ke Genesi (Genesis, Biblischer Kommentar 1,1, Neukirchen-Vluyn 1967, str. 153). Píše: „Slova vajjomer ’Elohim ויאמר אלהים = „i řekl Bůh“ uvozují rozkaz. Nemíní se jakékoli mluveni, ani abstraktní pojem „slovo“, nýbrž určité, konkrétní dění, tj. mluvení, které má funkci rozkazu. V úvodu už bylo ukázáno, že se zde stvořitelské skutky předkládají v jedné linii, a to v linii „slovní zprávy“ (Wortbericht), jejíž prvky mají strukturu rozkazu. Předpokládá to lidskou zkušenost, že slovo může vyvolat dění, jak se zřetelně zrcadlí v Ž 33,9 sr. Též Mt 8,9. Musí nám být jasno, že už naše vystižení tohoto dění jako „stvoření slovem“ není zcela přesné, protože sloveso neoznačuje prostě jen totéž, co podstatné jméno, odvozené od téhož kořene. To se ukazuje už v tom, že od slovesa ’amar אמר, zde užívaného, se netvoří jméno tak běžné jako debar דבּר nebo jako německé „Wort“. Korektně by se musilo říci „tvoření říkáním“, ale ani to není vystiženo přesně, protože v této souvislosti je z hebrejského výrazu slyšet důraz na rozkaz a přikazování, nikoli jen obecné mluvení.“ Potud Westermann.

Ani Kochovo, ani Westermannovo řešení se mi nezdá vyhovující a přesvědčující, totiž v tom smyslu, že by odhalovalo dostatečně jasný důvod, proč v Gen 1 אמר ’amar a nikoli דבּר dibber. K problému se ještě vrátíme na konci tohoto článku.


II. Výsledky dosavadního bádání o rozdílu mezi ’amar אמר a dibber דבּר

Poměrně zřetelné shrnutí toho, co bylo zatím zjištěno, předkládá G. Gerleman v hesle DABAR v Theologisches Handworter-buch zum Alten Testament I, 434-443. Tam na str. 435 píše: „Od semasiologicky blízkého a částečně stejnovýznamového slovesa ’amar אמר – říkat se liší kořen dbr דבּר Pi. poměrně zřetelně. Zatímco při ’amar אמר je důležitý obsah sdělení, označuje dbr דבּר předně činnost mluvení, vynášení slov a vět. Zatímco ’amar אמר vyžaduje, aby u něho byl, stojí-li v přímé řeči, udán obsah sdělení, nebo aby byl alespoň dostatečně charakterizován ze souvislosti (výrazu ’amar אמר se proto neužívá absolutně, tj. ve větě bez udání předmětu), může dbr דבּר Pi. stát absolutně bez bližšího údaje o vlastním sdělení (sr. např. Gn 24,15; Jb 1,16, 16,4.6, viz též Jenni, Das hebraische Piel, 1968, 165). Vzhledem k velké pregnantnosti slovesa dbr דבּר Pi. je přirozené, že jeho subjekty pocházejí z mnohem ohraničenějšího a jednotnějšího významového slovního pole než u ’amar אמר. U ’amar אמר je možné množství mluvících subjektů – země, moře, zvířata, stromy, noc, oheň, dílo, výrok atd. U dbr דבּר Pi. jsou mluvící téměř výlučně osoby (Bůh či lidé), anebo jde o označení nástrojů řeči: ústa, rty, jazyk, hlas. Také v Jb 32,7, kde „mluví dny“, se myslí obrazně na lidi, kteří prožili mnoho dnů a získali mnoho zkušeností. Kromě toho stojí jako subjekt u dbr דבּר Pi. jen „duch Hospodinův“ (2 S 23,2) a „srdce“ (Ž 41,7 ale text není jednoznačný, asi jde spíše o člověka)“ Potud Gerleman.

Nejdůkladněji se s problémem mluvení a říkání až dosud zabýval W. H. Schmidt, který zde navázal na Gerlemana a cituje ho. Jde o heslo DABAR v Theol. Worterbuch zum Alten Testament II, 105nn. Tam se píše: „Toto (tj. Gerlemanovo) vymezení lze ještě vyostřit... (Schmidt pak udává další příklady, zvláště z Genese)... dibber דבּר má tedy na rozdíl od ’amar אמר často soubornější, nadřazenější význam, tj. shrnuje v úvodu nebo na konci rozhovor jako celek, takže sloveso dibber lze pak přeložit zcela obecně jako „mluvit, hovořit, bavit se“. Podobně vidí věc i L. Rošt: dibber דבּר prý označuje v protikladu k přímé řeči především povídání, vyjednávání, dohadování, promlouvání... Obecný význam výrazu dibber se ukazuje také v protikladu „mluvit a činit“ (Ez 17,24nn aj.) nebo v obratu „mluvit (nějakým) jazykem“ (Iz 19,18 sr. 36,11, Neh 13,24), popř. „umět mluvit“ (Jr 1,6), které všecky označují mluvení jako celek (sr. Jb 34, 35, Jr 5,15, 44,25 aj.)... Vzhledem k tomuto výsledku bude rozdíl, který dělá Koch (ZThK 62,262) mezi dibber דבּר a ’amar אמר v kněžském kodexu, problematický... Nicméně dosud nám schází podrobnější pojednání, které by prozkoumalo užívání výrazů dibber דבּר a ’amar אמר v jejich dějinné proměně“. Potud Schmidt.

Z těchto uvážlivých, avšak semasiologicky nepříliš pregnantních, ba místy až nepříliš přesvědčivých (dibber דבּר jako mluvení vůbec) úvah Schmidtových stojí zřejmě to nejdůležitější až na konci, totiž připomínka, že bude nutno znovu prozkoumat dějinné proměny významu obou sloves a jejich výskyt i konotace v různých historických epochách i literárních okruzích či vrstvách. Možné, že některé z navržených pohledů se osvědčí pro tu či onu vrstvu či okruh. Avšak takový obsáhlý a nesnadný úkol přesahuje možnosti krátkého článku. Proto bych chtěl pouze předložit několik podnětů budoucím zpracovatelům problému.


III. Vlastní průzkum kořenů dbr √דבר a ’mr √אמר

Při průzkumu slovesa dbr √דבר mne překvapilo, jak často mluví Bůh k lidem a jak zřídka mluví člověk k Bohu. To jistě není náhoda. Abych získal přesnou evidenci, prošel jsem sloveso dbr √דבר v hebrejské konkordanci Mandelkernově. Ukázaly se tyto výsledky: Ze 1084 míst dbr √דבר Pi je Bůh (nebo Hospodin) subjektem téměř 400x (sr. THAT I, 438).

Naproti tomu k Bohu či k Hospodinu (doslova „na Boha“ – ’el אל) mluví jen dva lidé, a to Abraham (Gn 18,27.29.30.31.32) a Job (13,3 ’El Šaddaj אל שׁדּי). S Bohem (’et את) mluví jen Mojžíš (Ex 34,29, Nu 7,89, ale obě místa jsou nejasná). K Bohu (le ל) mluví jen Jozue (10,12) a David (2 S 22,1 = Ž 18,1). Zřejmě oslabený význam má obrat „před Bohem“ (lifne לפני): týká se Mojžíše (Ex 6,12, ale sr. ’mr √אמר v paralele Dt 26,5) a Jefteho (Sd 11,11). K Bohu se sice také obrací Job (42,4), ale v hebrejském znění schází předložka i přímo označení objektu, takže místo zůstává z přísného jazykového hlediska sporné.

Ze všech zmíněných míst je tu nejdůležitější Abrahamovo a Jobovo mluvení k Bohu, protože tu je stejná vazba (dibber ’el דבּר אל) jako tam, kde Bůh mluví k člověku. Kontext obou míst ukazuje jasně, že oba, Abraham i Job, se s Bohem přou, nebo – vyjádříme-li to opatrněji – chtějí Boha přemluvit, přemoci řečí, ovlivnit jeho stanovisko. Obrat dibber ’el דבּר אל tedy neznamená pouhé sdělování, nýbrž mluvení, které naléhá a nutí. Toto zjištění je třeba dále ujasnit: Může tu pomoci rozbor dalších a zvláště jmenných odvozenin obou kořenů.

a) Odvozeniny kořene ’mr √אמר

Ve slovesném tvaru znamená ’mr √אמר (podle Baumgartnera, Hebr. und aram. Lexikon zum AT, Leiden, I, 1967, 64) v základním významu „jednoduché sdělení“, tedy v podstatě informaci. Tento základní význam souzni i v odvozených jménech. Jsou to především ’omer = „zpráva, nárok“, druhotně a výjimečně i „věc“ (Lexikon 65). Podrobný průzkum tohoto výrazu (Wagner, ThWAT* I, 368n) dochází k významu „proklamace, přislib, boží slovo“, zároveň však zjišťuje, že jeho pouhých šest výskytů ve Starém zákoně pochází vesměs z pozdní doby a nedovoluje tedy jednoznačný závěr o jeho původním obsahu.

Výraz ’emer אמר se 48 výskyty znamená jednoduše „slovo“ (Lexikon 65), a to ve smyslu „poučeni, naučení“ (ThWAT I, 369n), snad také „oficiální dohoda“ (tamtéž 371).

Další běžná jmenná odvozenina kořene je ’imrá אמרה (37x) = „výrok“, zvláště „výrok boží“ (Lexikon 65). Najdeme jej především v pozdějších žalmech (např. v Ž 119), je to „slovo, odkazující k boží dobrotě a věrnosti“ (Ž 138,2) nebo „slovo, které předchází vysvobozujícímu zásahu“ (Ž 105,19 – obojí podle ThWAT I, 372).

Odvozenina ma’amer מאמר se vyskytuje jen třikrát, a to vesměs v knize Ester; jde zřejmě o arameismus, sr. aramejské mémar. Proto tu nepřichází v úvahu.

Souhrnně lze říci, že tam, kde různé jmenné odvozeniny kořene ’mr √אמר označují boží slovo, jde vesměs o indikativní zprávu o božích skutcích, dobrotě a věrnosti, sotva kde pak o imperativní výrok, tedy o rozkaz nebo pokyn k jednání ve specifickém smyslu. Toto zjištěni tedy vyvrací pojetí Westermannovo, zmíněné na začátku, že v Gn 1 označuje kořen ’mr √אמר boží rozkaz.

b) Odvozeniny kořene dbr √דבר

Kořen dbr √דבר je v protikladu k ’mr √אמר původně kořen jmenný; jeho slovesné užití je druhotné, odvozené ze jména dábár, odborně řečeno jde tu o denominativní sloveso. Ukazuje to zřetelně ta skutečnost, že sloveso se vyskytuje převážně ve vyšších, tedy odvozených kmenech (Pi, Pu, Hit). Jmenné odvozeniny kořene jsou tři: nejběžnější je dábár דבּר (1440x, viz THAT II, 532), dále dibrá דבּרה (5x) a dabberet דבּרת (lx).

Poslední dvě slova mají tak malý počet výskytů ve Starém zákoně a jsou podle všeho pozdní, takže nám mohou sotva povědět něco důležitého o původním významu kořene. O něm však píše – po mém soudu velmi výstižně – G. Gerleman (THAT I, 437): „dabar דבּר neoznačuje jen slovo jako nositele významu, nýbrž zároveň (a zde bych dodal: ba především) obsah sám... Označuje tedy něco, co může dát podnět k nějaké úvaze, dění, nebo být jejich předmětem. Je to tedy spíše „záležitost, příhoda, událost“, sr. dibré hajjámím דברי הימים = „události dnů“, hebrejský název knih Paralipomenon.

Tak může dábár דבּר označovat i podstatu a důvod nějaké záležitosti nebo události...“ K tomu cituje Gerleman O. Grethera (Name und Wort Gottes im AT, BZAW 64, 1934, s. 179): „šem שׁם = jméno prostředkuje boží přítomnost ve světě, dábár דבר = slovo pak boží působení ve světě. První je reprezentativní, druhé voluntativní, jevová forma Jahveho“ (citát podle THAT I, 441): Řečeno jednoduše: Ve „jménu“ se Bůh zjevuje, „slovem“ působí. Týmž směrem ukazuje i rozbor W. H. Schmidta v ThWAT II, 111-118.

c) Výsledky rozboru

Jsou poměrně jednoznačné: Kořen ’mr √אמר označuje ve svém základním významu zprávu, sdělení, informaci, a to jak o lidech, tak o Bohu či přesněji o božím díle. Naproti tomu je základním významem kořene dbr √דבר podnět k události, k dění. Tvar dibber דבּר, zvláště pak vazba dibber ’el דבּר אל znamená pohnout někoho slovem k činu nebo k zaujetí určitého postoje, je to tedy mluva, která cílí k rozhodnutí, k činu, k akci. Samozřejmě tento základní význam obou kořenů na mnoha místech vybledl, zvláště ve statích z pozdější doby, byl postupně setřen a znivelizován, takže se někde oba kořeny významově navzájem přiblížily. Kdy a nakolik, to by ukázal podrobnější diachronický rozbor obou kořenů v celé šíři jejich výskytu. To ovšem daleko přesahuje možnosti stručného článku. Jsem však přesvědčen, že takové sblížení významu obou kořenů je druhotné a že se vyplatí vždy, tedy i v textech, kde se oba kořeny zdají být téměř záměnné, dosazením původního specifického významu alespoň vyzkoušet, nakolik i v takových zdánlivě nevýrazných místech může návrat k základnímu významu kořene nově a hlouběji prosvětlit zkoumaný text.


IV. Teologické důsledky pro interpretaci Gn 1

Toto poměrně zřetelné rozlišení základního významu ’mr √אמר a dbr √דבר nás však vede zpět k výchozí otázce: Proč je v Gn 1 ’mr √אמר a nikoli dbr √דבר? Vysvětlení K. Kocha, zmíněné v úvodu článku, se mi nezdá postačující, ačkoli v dalších, zde necitovaných statích článku shromáždil Koch s velkou pílí pozoruhodný religionistický materiál o tvoření slovem jmenovitě ze starého Egypta Další mýtické výroky o tvoření slovem předložil W. H. Schmidt (Die Schöpfungsgeschichte der Priesterschrift, 1964, s. 21­48). Materiál z bájí je tedy po ruce. Ukazuje, že řada staroorientálních bohů od egyptského Ptaha až po mezopotamského Marduka tvoří slovem.

V čem však je společný jmenovatel tohoto způsobu tvoření v protikladu k pojetí Starého zákona? Slovo těchto bohů je napořád kouzelné, magické slovo, přesně vzato: zaříkávadlo. Bozi se jeho úspěšným užitím představují jako mistři magie, jako ti, kdo dokáží magickým zaříkáváním zmoci vzpurné síly nicoty. Kult těchto bohů je v podstatě pokusem o napodobování jejich činnosti, je snahou o další magické ovládání jsoucna a vposledku celého kosmu „mocným slovem“ (vzpomeňme na krásnou Erbenovu stát o mocném slovu v „Kytici“!). Magie je nejvnitřnějším jádrem pohřebních obřadů, či slavnosti Zed v Egyptě, „jarní“ slavnosti v Kenaanu i slavnosti Akitu v Mezopotámii (viz J. Heller, Starověké náboženství, Praha 1978, 351, nebo J. Heller, Biblické víra uprostřed náboženských systémů starého Orientu, KR 42, 1975, 147-151).

Proti tomu stojí biblické podání na docela jiném stanovisku. Postupující teologizace biblických látek znamená jejich stále důslednější odmýtičtění a odmagizovávání. K pojmu odmýtičtění – demýtizace na rozdíl od demytologizace sr. W. H. Schmidt, Königtum Gottes in Ugarit und Israel, BZAW 80, 1966, 97: Odmýtičtění je způsob, jak Izrael čili potom biblické podání zachází s mýty: na rozdíl od toho je demytologizace jakožto hermeneutické metoda způsobem, jak zachází s biblickým textem moderní vykladač, který se snaží z jeho mýtické slupky vyloupnout jeho existenciální jádro. Jinak řečeno, odmýtičtění čili demýtizace je způsob, jakým biblické podání zachází s celou staroorientální mytologií, a demagizace čili odmagičtění je jeho nedílnou a podstatnou součástí. Ale vraťme se však zpět k naší otázce. Jde-li biblickému podání o teologizaci (Daňkův výraz) čili demýtizaci (Schmidt) nebo demagizaci (Heller), je snadné pochopit, že výraz dabar דבר jako „působivé slovo“ i sloveso dibber דבּר jako výraz pro to, jak „pohnout slovem k jednání“, se v Gn 1 nevyskytuje záměrně, avšak nikoli proto, že by tento kořen či výraz byl vyhražen smlouvě, jak míní Koch, nýbrž proto, že tím biblické podání odmítá představu, že také Hospodin, podobně jako jiní staroorientální bozi, stvořil svět zaříkáváním, magickým slovem.

Věc tušil a naznačil G. v. Rad (Theol. des AT, I, 1957, s. 147), když napsal: „Představě o stvoření slovem je tedy třeba rozumět jako interpretaci výrazu bárá בּרא z verše č. 1. Dává především představu o tom, že Bůh tvoří absolutně bez námahy (Sie gibt zunächst einen Begriff von der absoluten Mühelosigkeit des göttlichen Schaffens). Stačil krátký projev boží vůle, aby byl svět povolán do jsoucna (Es hat die kurze Äusserung von Jahwes Willen genügt, die Welt ins Dasein zu rufen).“

Nejzřetelnější doklad ovšem poskytuje Bible sama, a to Iz 46,10b: „Řeknu-li co, rada má se koná, a vše, což se mi líbí, činím“ (hebr.: אמר עצתי תקום וכל חפצי אעשׂה).

Zde je dokonce v čele celé vazby, líčící stvořitelské dění, právě sloveso ’amar. Souvislost mezi božím stvořením na počátku a vykupitelským znovustvořením božím slovem, kterou obhajoval K. Barth, G. v. Rad i jiní a kterou tak vehementně popírá R. Albertz (Weltschopfung und Menschenschopfung, Stuttgart 1974), je tedy dána základními výrazy a patří neoddělitelně ke spolehlivým výsledkům novodobého starozákonního bádání Jedinečnou svrchovanost Hospodinovu nade vším lze sotva vyjádřit zřetelněji jinak než tím, že při stvoření nemluvil imperativně v obsahovém smyslu slova, tedy že nerozkazoval někomu druhému, kdo by tu stál vedle něho či proti němu a tedy nepřipouštěl možnost, že tu byl někdo před Hospodinem, že tedy nepoutal slovem, nezaříkával, nýbrž mluvil tak říkajíc indikativně, to jest řekl si : Buď světlo – a bylo světlo. Boží ’mr √אמר – říkání tu připomíná mnohem víc vnitřní uvažování a přání než vnější rozkaz. Bůh tu vyslovuje své myšlenky. Nejde ani o plození, ani o přemáhání nicoty bojem, ale nejde ani o čarování, zaříkávání a rozkazování. Bůh si svět přeje a svět, stvoření boží, je zde. Není třeba žádného křečovitého podmaňování a moralizování bujícího chaosu, žádné zákonické „Musíš!“, nýbrž jde o volné rozvažováni a svobodné přání svrchované boží lásky, které stojí na počátku bytí celého kosmu i každého z nás.

(Původně vyšlo německy v Communio viatorum 22 (1979), 173-179.)

Původní článek, z kterého jsem čerpal: https://uloz.to/!jOzYSWzFYNit/prof-heller-pdf
Můj přepsaný článek ve formátu docx: https://uloz.to/!Nzj1oEGGqjPJ/prof-heller-docx
Bibliografický odkaz na článek: Heller, Jan. Říkání (’ámar) a mluvení (dibber) ve Starém zákoně, in: Amedeo






Tento článek najdete na Grano Salis
http://www.granosalis.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=2470669