Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli? (neplánované pokračování)
Datum: Sobota, 05. srpen 2017 @ 12:23:44 CEST
Téma: Z našich církví


původní článek tady: Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli?
Vážení a milí, podívala jsem se na vaše různorodé odpovědi. A nakonec jsem si říkala, že bych asi měla napsat něco více. Je to pro mne hodně osobní, tak se budu opatrná a sdílet spíše v náznacích. Snad spíše pro vás, ať můžete posoudit sami, jak se vám dařilo promlouvat do mé, do naší situace. Žádnou skutečnou pomoc ani radu jsem určitě nečekala, to bych svěřila opravdu málokomu. Zajímaly mne osobní jiné zkušenosti ostatních. A třeba bych v tom našla něco, co by oslovilo a povzbudilo i mne. Místo toho přicházela spíše hodnocení. A někdy bych bohužel spíše řekla soudy. Docela zbytečné, snad dobře myšlené, ale pramenící z neznalosti. Možná i z toho, že jsem sama chtěla zůstávat tak trochu v pozadí, a nesnažit se zalíbit :(


Nechci nikoho přesvědčovat. Kdo bude chtít, přečte si a přijme, co sdílím. Nebo si k tomu zase budete přidávat své domněnky, které vás můžou zavést znovu úplně jinam. Přiznám se, mně ani předchozí komentáře nevadily, nebrala jsem je nijak osobně. Ale ani mi většinou zhola nic nedaly. Ve skutečnosti mnohé probíhalo úplně jinak. Nejsem ani hledající, ani mi skoro nic na rozdíl od mé kamarádky nechybí. Označila bych se za velmi spokojenou a vyrovnanou následovnici Pána Ježíše, která hledá Jeho vůli, a která věří, že jí Pán tuto kamarádku poslal do cesty. Ne náhodou.Seznámily jsme se vyloženě pracovně. Docela jsme si padly do oka. Netušila jsem, že je věřící. I když jsem občas prohodila něco o Bibli, tak nereagovala nijak, čímž by naznačila, že je křesťanka. To jsem vytušila později a po nějaké době se jí přímo zeptala. To nás ještě více sblížilo. To už jsem tušila, že má dost velké problémy. Jednak v rodině, a pak vlastně i se zdravím. Jednoho dne na pracovní konferenci nebyla vůbec ve své kůži, nemohla se vůbec soustředit. Později si mne sama vyhledala a velmi se otevřela se svým trápením. Tehdy jsem prožila doslova šok. A nebyla jsem schopná slova.Věřily jsme pak obě, že to byl Pán Ježíš, který nás svedl dohromady a dal mi úžasnou energii a touhu jí pomáhat. Způsobem, kterým jsem sama na sobě dříve nezažila a u sebe ho neznala. Bylo to pro mne hezké, ale zároveň velmi těžké a náročné období. Modlily jsme se. A já hledala, co za jejími těžkostmi stojí, jak by jí šlo pomoci. Musela jsem jít velmi do hloubky a věnovala jsem tomu všemu i jí opravdu hodně. A to nejen času. Postupně se i zásluhou společného postupu začala její situace lepšit. V obou těch oblastech. A my byly nadšené a dále nás to sblížilo. Děkovaly jsme Bohu za každé i malé zlepšení.Pán nás i zkoušel, nicméně zázraky se děly. Myslím ty lidské zázraky. Nejednou jsem od Pána přijala prorocké slovo do její situace. Ta slova se pak naplňovala. Vnímala jsem, že se k nim Pán přiznává. Jenže, jak už to bývá, ne vše šlo vždy tak, jak bychom si přály. A tam začaly právě ony zmiňované nepříjemnosti. Moje kamarádka je přátelská, a tak pro ni není problém na sebe navázat mnoho známých. To je skvělé. Ale když hned něco není podle jejích představ, právě oni se stávají zdrojem mnoha laciných, líbívých a pochopitelně navzájem si odporujících rad. Byla jsem v šoku, když zrovna z jejího sboru přicházely rady k řešením, které bych jednoznačně označila jako okultní. Nebo prostě podvodné, v lepším případě laciné, nemoudré a k ničemu. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Začala být zase mnohem více nemocná. A její rodinný problém? Nikdo, opravdu nikdo v jejím sboru se nezajímal o to, jak to skutečně je. Nebylo třeba nikoho, kdo by si opravdu sedl s jejím manželem a snažil se situaci vidět i s druhé strany. To on sám mi to potvrdil, proto to vím. Snažila jsem se jí pomoci, s Boží pomocí, co jsem byla jen schopná. Že bych já ji vysávala, jak tu někteří mysleli? Málokdy jsem po ní vůbec co chtěla, jenom běžné kamarádské záležitosti. Tou, kdo skutečně pomáhala, jsem byla já - ten upír, jak si někteří myslíte. V Pánu jsem desítky let, mnohem déle než má kamarádka. Nicméně byli to právě lidé se sboru, kde z mého pohledu panují povrchní vztahy a kde nabízí jednoduché řešení. Mimo jiné konkrétní, často necitlivé nápady, vedoucí spíše k puzení proti manželovi, hlavně prostě rozvod, rozvod..., přitom vím, že by to nic nevyřešilo. A ví to i moje kamarádka. Stalo se jí příjemným chodit naslouchat a konejšit se líbivými nebiblickými radami do sboru, které jí začaly dělat dobře. Ale ve svém nitru si nic takového jako rozvod nepřeje, neví si pořádně rady sama se sebou. Proto, jak jsem napsala, v nejtěžších chvílích stále přichází za mnou, kde vždy cítila tu největší naději a skutečnou podporu. Samozřejmě myslím z lidí, mimo Pána Ježíše. Jenže já už jí nedokáži nijak pomoci, nijak poradit. Neumím jí před Pánem Ježíšem dávat tak povrchní rady, které ji na pár hodin zahřejí, a pak je to ještě horší. A úplná pravda, která by mohla začít něco skutečně měnit, není vždy příjemná, ba ani přijatelná :(Nemyslím si, že zde nutně musí být na vině stejná příčina jako popisovala ta paní Marianna ve svém blogu (opravdu je to zcela jiná osoba :-), neznám ji). Jen mne to zaujalo. Právě ta izolovanost od reality, které takové to sborové zázemí někdy nabízí. Sice se tam mluvívá o zjevení Ducha, mnozí své názory povyšují autoritou typu 'Pán mi řekl'. Ale, jak jistě vy všichni, co chodíte s Pánem, víte, že po ovoci poznáte... My se s kámoškou měly navzájem možnost poznávat i v různých vypjatějších situacích, kdy nemáme své emoce tolik pod kontrolou, třeba kdy společně o něco usilujeme, kdy na chybu jedné doplatí druhá. S prominutím toto se stěží zažije ve sboru. Tam se lidé chodí 'jenom' modlit, zpívají Bohu haleluja, usmívají se na sebe; na skupinkách pak v klidu a v pohodě čtou slovo, zase se modlí, sdílí se sice už mnohem osobněji, ale stále pouze tak, jak sami chtějí. A toto vůbec není zárukou, že se skutečně poznají. To nabízí až třeba rodinný život nebo opravdu blízká přátelství. Církev, sbor je jistě skvělá věc. To bych nerada, abyste mne špatně pochopili. Nicméně pokud se z něho stane skoro až izolovaná komunita, tak má moc ničit o mnoho kvalitnější vztahy, ale taky i rodiny. Nestává se to jistě často. Spíše bych ráda věřila, že jsou to jen výjimky. Lidi ve sboru si většinou nevybíráme, skutečné přátele ano. A komu na vás bude více záležet? Dá se skutečně milovat úplně všechny, a pokud možno úplně stejně? Nevěřím tomu, že toho je hříšný člověk skutečně schopen. A kdo by váhal, nechť si upřímne odpoví: Stačilo by vám, kdyby vás Pán Ježíš milovat tak, jak vy milujete toho nejméně oblíbeného ve svém sboru?Věřím, že jsem mnohokrát pro svou kamarádku přijala slovo, které bylo inspirované Pánem. Mnohá se naplnila. Často byla povzbuzením pro nás obě. Dávala naději, její situace se dost lepšila. Zejména, pokud jsme se těmi slovy řídily. Nezdráhaly jsme se mluvit i o zázraku. Později se ke mne však stále častěji dostavovala i slova, která se bohužel naplňovala i v negativním smyslu. Zkusím něco aspoň rámcově nastínit: Asi není zrovna dobrým svědectvím pro ostatní, jimž máme v běžném životě jako křesťané být solí a hlavně světlem, když jsme spolu měly něco domluvené, závisela na nás řada dalších lidí a kamarádka mi záhy oznámila, že jí řekli ve sboru, že mají to nebo ono (tj. církevní aktivitu oznámenou na poslední chvíli). Někdy jsme se i chytly. To když ve hře byl opravdu osud desítek lidí, kteří se na něco těšili. A jindy jsem třeba přijala slovo od Pána ve smyslu, abych se s ní nepřela (později měla tendenci být až útočná bez ohledu na to, co jsme si před tím slibily, na čem se domluvily). To slovo bylo, že to nemá cenu jí odporovat, že to poznám po ovoci, že nejednala dobře. Že takové zacházení s lidmi není vůle Páně. Tehdy v tom rovněž sehrála roli nějaká 'sestra' ze sboru a její výmysl na poslední chvíli a z toho vyplývající podraz dávno domluvené akce s dalšími lidmi mimo sbor. Ovocem takového rozhodnutí pak byl pravý opak toho než proč se ty dvě sešly. Přesně jak jsem prožila pár dní před tím, věřím, jako vnuknuté slovo. Tušila jsem prostě, že nefér jednání vůči druhým nemůže přinést dobré ovoce. A tento princip prožívám od té doby opakovaně. A zároveň občas prožíváme nebývalou duchovní shodu, nebo neuvěřitelné 'náhody', kterými jakoby mne Pán utvrzoval, že za námi stále nějak stojí, že to nemám vzdávat. Nevidím už však jiné cesty, než modlitby samotné, a úplné spolehnutí se na Pána. Stále doufám v zázrak.
Závěrem:Většina odpovědí pod mým prvním článkem nakonec byla o hašteření mezi vámi, co jste z jiných církví. Někdy opravdu nehezké:-(. Jenom opravdu málokdo se mi dokázal přiblížit a být citlivý. Ta růže, ta mne dostala:-). Opravdu to byla taková moje růžička, které jsem si tolik přála pomoci. Zalévat ji, aby neuvadla. A prožívám, že to byl právě její sbor, který se ve velké míře podílel na tom, že ta voda stékala dále, vedle ní. Navenek dobrá křesťanka ve službě, ale její srdce chřadlo. Svůj problém tak přebíjí službou, její osobní život jde do kytek a děje se to za tiché podpory sboru, kde vítězí povrchností a líbivými radami, které ve skutečnosti nic neřeší, často spíše naopak. Jenom občas falešně pohladí po duši. Kristus ji však asi neovládá, nejeví se mi býti jejím skutečným Pánem.Díky Bohu, Pánu Ježíši, skrze kterého jsem nyní prožila jedno zásadní poznání ohledně mé kamarádky. Přišlo to jak na zavolanou krátce po odeslání mého prvního článku. Bohužel vůbec ne povzbudivé. Asi své kámošce nikdy opravdu nebudu moci pomoci. Teď však vím přesněji za co se modlit (a snad více za co se nemodlit) a věřím, že jedině Pán Ježíš ji skutečně může vysvobodit.Prosím, respektujte, že je vše pro mne velmi osobní, a že píši opravdu v náznacích. A cílem není opravdu nikoho poškodit. Ani církev. Naopak jsem přesvědčená, že v jiném sboru by patrně prožívala něco jiného a má pomoc vůči ní mohla být mnohem prospěšnější. Ve sboru, který více následuje Pána Ježíše, kde je zvykem jednat férově, chodit na čas, nerušit domluvené sliby, neměnit plány na poslední chvíli (vyjma zjevnou Boží vůli), kde je jasné odmítnutí okultismu ve všech jeho projevech, či nebiblických a laciných řešení, a kde jsou ovečky vedeny k zodpovědnosti. Sbor, který je otevřený směrem ven, kde se lidé učí naslouchat a opravdu čekat na Pána, kde se nejedná o relativně uzavřenou, do sebe a vlastních problémů zahleděnou komunitu, jejíž smysl vidím spíše v povrchním chlácholení duše, či uspokojení potřeby po sociálních vazbách. A Pán je někde na druhém třetím místě. Více se o něm mluví, než by skutečně promlouval skrze skutky a jednání. Alespoň z toho, co jsem měla možnost jako vnější pozorovatelka toho konkrétního sboru poznat. Mohu se plést, může se týkat jenom jeho části. A může to být také primárně problém mé kamarádky, o kterém zatím nevím. Pokoj Pána Ježíše všem, kteří dočetli až sem :-).






Tento článek najdete na Grano Salis
http://www.granosalis.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=2470585