Může církev kazit vztahy mezi věřícími přáteli?
Datum: Úterý, 01. srpen 2017 @ 00:21:30 CEST
Téma: Z našich církví


Na internetu jsem narazila na článek Marianny Otterové. Oslovil mne, promlouvá do mé situace. Paní Marianna se před pár lety rozhodla odejít z církve. Svou víru si uchovala. Vedly jí k tomu tři problémy: náboženský, politický a sociální. Ten poslední obsahuje řadu postřehů, které prožívám také.

Elitářský prvek popisovaný v článku se začal projevovat u některých vztahů, zejména s mou skvělou kamarádkou. Nejsem z jejího sboru, ale dlouho jsme si rozuměly a měly hezký kamarádský vztah. Následně se stalo, že kamarádka začala mít nějaké osobní problémy. Sdílely jsme se spolu, důvěřovaly si a vše probíraly jako opravdové sestry. Po nějaké době se její situace začala zlepšovat. Pak asi po roce a něco se vše začalo vracet do starých kolejí. Začala se právě příliš upínat na tu svou komunitu z církve. I když stále v nejtěžších chvílích utíká za mnou, mám pocit, že už to není to, co bývalo. Že už si tolik nevěříme, zpochybňuje mne a z jejích slov jsem pochopila, že jí ta její komunita od mne odrazuje. A právě často i v radách, které ani nejsou podle bible. Je to spíše podle zvyků v jejím společenství, ke kterému se tak ještě více upíná. Její problém se tím jenom prohlubuje a vůbec neřeší. Jsem z toho dost smutná a nevím, co s tím. Jsme spolu čím dál méně. Pokud zrovna není na dně, tak si na mne mnohdy ani nevzpomene a vážný problém, co má, odkládá, přehlíží, vlastně ani nevím. Bojím se o ni. Jedná se o normální běžnou církev, ale z toho co jsem mohla poznat je tam něco nezdravého. 

Máte někdo s něčím podobným jako popisuje paní Marianna zkušenosti? Co si o tom myslíte? Z mého pohledu klíčové jsem potrhla a jsem zvědavá, co si o tom co paní zdejší věřící myslí. Není to až sektářké chování, co je tam popsáno a co prožívám u své kámošky také? Dále své trápení rozebírat neplánuji, mám ale pocit, že by mi snad pomohlo více takového sdílení o sociálních vazbách v církvi a jejich vliv na vazby mimo ni.

Pokračuji vlastním článkem, který je přečíst celý na odkazu dole:


Církev jako sociální problém

V poslední části zaměřím svou úvahu směrem ke konkrétní církvi, jíž je Českobratrská církev evangelická (ČCE), v níž jsem se řadu let pohybovala. Je ale možné, že podobné prvky lze objevit i u jiných menších protestantských církví. Čím menší církev, tím větší vědomí sdílené komunity.

Co považuji za jev hodný pozornosti - zvlášť v dnešní přeindividualizované době - je silné rodinné a komunitní zázemí, které život v církvi vytváří. Je celkem logické, že lidé stejně smýšlející si k sobě nacházejí jednodušeji cestu, vytvářejí pak spolu rodiny a společenství, v nich přicházejí na svět děti, které si už odmalička spolu hrají, časem spolu chodí a pak zakládají rodiny a opakují dále stejný model. Toto komunitní zázemí má řadu výhod: většina lidí se navzájem zná, a pokud ne osobně, obvykle se najdou více či méně vzdálení příbuzní nebo známí všech. Někdy se na takové téma narazí už po prvních pár slovech, stačí se představit a člověk hned dostává otázku: „Nejsi náhodou sestra/sestřenice/příbuzná toho nebo toho? Ty já znám z...“ Toto ujišťování o identitě dotyčného přispívá k pocitu bezpečí jako ve velké fungující rodině. Pochopitelně každý z nás by byl klidnější např. v situaci, kdy poprvé posílá své dítě na tábor, kdyby věděl, že tam bude někdo příbuzný či známý, který na dítě dohlédne, bude-li třeba.

ČCE však není zároveň ani tak malá, aby se skutečně všichni znali se všemi, na každém setkání mimo půdu vlastního sboru můžete narazit na hodně lidí, které vidíte poprvé a kteří vás něčím zajímavým překvapí (i když je také pravda, že často znáte z vyprávění poměrně dopodrobna osobní příběhy a charakterové rysy lidí, které jste sami nikdy neviděli). V době, kdy mnohokrát nevíme skoro nic o sousedovi v našem domě, je důležité být součástí nějaké širší skupiny, umět naslouchat druhým, učit se najít si své místo a úlohu v kolektivu, cítit zodpovědnost nejen za sebe a svou rodinu, ale i za větší skupinu lidí, vycházet v dobrém i s těmi, které by si člověk domů nepozval atd. 

Nechám teď stranou konvertity, kteří mají zkušenost i s nebytím v církvi. Stejně tak má slova nemíří vůči evangelíkům, kteří občas zajdou do kostela, ale aktivně se do „sborového života“ příliš nezapojují. Co mi přijde na modelu komunitní evangelické sítě rizikové, je právě opakování stále stejného vzorce chování u jádra této církve, u několika dynastií (jednou rozvětvenou rodinou myslím zhruba 150-200 lidí). Příslušníci těchto rodin se přirozeně cítí v církvi „jako doma“ a měšťácké elitářství, o němž jsem psala v prostřední části textu, přejímají. V některých sborech je situace dokonce taková, že zavedená evangelická rodina nenápadně, avšak důsledně „usměrňuje“ faráře. 

Nakonec i to, co se na první pohled zdá jako obrovská výhoda – sociální zázemí, se může stát nevýhodou. Člověk, který se „dobře narodí“, dostává do vínku ohromný sociální kapitál v podobě kontaktů. Nevím, jestli i toto není jedním ze zdrojů onoho měšťáctví. Děti z dobrých rodin se kamarádí s dětmi z dobrých rodin, hrají na různé nástroje, nacvičují spolu divadlo, čtou zajímavé knihy, časem se starají o menší děti, pro které připravují zábavné programy, učastní se vzdělávacích akcí pro mládež, pomáhají alespoň jednou týdně sociálně slabším, pokud to není přímo jejich zaměstnání, jezdí spolu na rodinné dovolené atp. 

Na první pohled idylická společnost však v sobě ukrývá mnoho pýchy a povýšenosti. Málokdo má zkušenost s existenčními problémy nebo skutečným pádem na dno. V takové velké rodině to ani není dost dobře možné, kdyby byl nějaký problém (s bydlením, s prací, s penězi), „bratři a sestry“ pomůžou. Vždycky budou po ruce nějací známí, kteří budou vědět o možném řešení problému nebo budou mít kontakty na další známé. Spolu s tímto zaopatřením se do mysli vkrádá i většinou nepřiznaný pocit výjimečnosti, ve smyslu „my jsme prostě něco lepšího“. Vzhledem k vysoké sociální inteligenci evangelíků není tato věta nikdy vyřčena nahlas, většinou tento pocit nepřizná ani jednotlivec sám sobě. To ovšem neznamená, že tento způsob nazírání na sebe a druhé neexistuje.

Kde je tedy hranice mezi zdravým pocitem bezpečí a sociální „rozmazleností“ z dobrého zázemí, navíc na celkem vysoké intelektuální úrovni? Má takto vyrůstající člověk skutečné porozumění pro situaci druhého, který neměl takové komfortní podmínky? Vím moc dobře, že mnoho evangelíků tráví hodně svého času pomocí druhým lidem v horších podmínkách, ať už zdravotních nebo sociálních. Někdy se mi však stejně dere na mysl otázka: dělají to skutečně pro ně, nebo pro svůj dobrý pocit, protože je to tak správné ? Podobně to formulovala Matka Tereza, když řekla: „Milujte lidi pro ně samé, nikdo si nepřeje být milován proto, že to řekl Pán Ježíš.“ 

Možná by mi tato otázka nepřišla na mysl, kdybych neměla zkušenost s reakcemi evangelického prostředí na jinakost. Nedávno mi jeden přítel prozradil, že o Benediktovi XVI. se říkalo, že byl navenek velmi přísný, aby udržel určitou disciplínu, ale v pastoraci velmi laskavý a s individuálním přístupem. Když jsem ho poslouchala, připadalo mi, že v ČCE to funguje přesně obráceně. Navenek se tváří jako velmi liberální, v mnoha směrech otevřené prostředí, ale když dojde na lámání chleba, běda kdybys vybočil z řady! 

My jsme tolerantní a otevření, buď tedy tolerantní a otevřený přesně jako my a nebude problém! Bohužel považovat za toleranci a znak liberálnosti shovívavost vůči stylu oblečení, výběru koníčků nebo sexu před svatbou vyznívá pro sekulární prostředí poněkud komicky. Typickým příkladem pseudootevřenosti by mohly být rozvody nebo homosexualita. Tady se totiž přesně objevuje onen rys, kdy navenek to většině nevadí, ale kdyby šlo o někoho konkrétního z rodiny nebo dokonce o našeho pana faráře – to by bylo špatně, to by se nám tedy nelíbilo. Navenek musí přece vše vypadat pěkně a obzvlášť ti z „dobrých rodin“ nebo faráři by měli jít příkladem.

Pokud se v minulém století hodně diskutovalo o tom, zda-li je nebo není mrtev Bůh, ve století současném bude otázka spíše znít, zda-li je nebo není mrtvá církev. Je pro společnost důležitá? Má šanci ještě někoho dnes oslovit? K čemu vlastně je? Pro mě osobně zemřela ze tří důvodů

Z důvodu teologického, neboť v momentě, kdy jsem řekla definitivní NE církvi, ožilo ve mě několikanásobné ANO životu jako takovému. Z důvodu politického, neboť z ní cítím příliš výrazný prvek elitářství, který má s kristovskou solidaritou, porozuměním a obětí společného jen velmi málo . A z důvodu sociálního, protože nestojím o to být součástí nějaké komunity, která bude uzavřena ve svých radůstkách a problémcích, víceméně odtržená od vnější reality

Pokud máme následovat Krista, měli bychom se minimálně zajímat o to, v jakých podmínkách žijí lidé pár kilometrů od nás, kolik zaplatí na hlavu za ubytovnu s úplavicí, vymýšlet, jak by šla vytvořit nová pracovní místa v oblastech, kde zkrachovaly továrny, jak podpořit lidi topící se v bezmoci zadlužení, jak ubránit sociální jistoty pro handicapované, jak zamezit diskriminaci nebo šikaně atd. Chce to vylézt z bezpečné ulity veliké rodiny a vnímat životní peripetie širšího spektra společnosti. Společenství Kristovo není Oddělení věřících v přiděleném prostoru, společenství znamená celý svět, a slovo „Kristus“ přitom ani nemusí padnout . Na následování v duchovní oblasti žádný návod neexistuje, každý věřící má svou individuální cestu, která – stejně jako ta Kristova – s sebou nese notný kus zoufalé getsemanské osamělosti, ukřižování některých jistot a absolutní důvěru vůči Nekonečnému.







Tento článek najdete na Grano Salis
http://www.granosalis.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=2470581