Ze zákulisí převratu v JB
Datum: Středa, 04. červen 2003 @ 20:36:38 CEST
Téma: Charismatici


 

Ze zákulisí převratu v JB
aneb Jak KS ovlivňovalo situaci v JB

Mnoho let jsem předpokládal, že Křesťanská společenství se spojí s Jednotou bratrskou. Mnoho let jsem považoval Evalda Ruckého za svého nejbližšího člověka, co se týče služby v církvi.

Koncem devadesátých let se uskutečnily společné sjezdy mládeže v Nymburce a v Semilech, a zdálo se, že mezi Křesťanskými společenstvími a Jednotou bratrskou nejsou žádné rozdíly.

Uskutečnili jsme i několik společných pastorálek. Když jsem pro nemoc mé manželky musel náhle odjet z pastorálky s Davidem Dreilingem a jeho týmem, pořádal jsem Evalda, aby mne zastoupil. Udělal to, a pastorálka normálně probíhala dále.

Při jednání o spojení se věci vyvíjely stále více tak, že Křesťanská společenství vlastně vstoupí do Jednoty bratrské. To samo o sobě by mně a snad i většině vedoucích v KS nevadilo; vždy jsem tvrdil, že nám nejde o zachování našeho jména.

Když jsme však mluvili o konkrétních krocích, uvažovala se varianta, že nejprve vstoupí jeden či dva sbory a pak postupně další. Tím ovšem vyvstal určitý problém podle jakého kritéria se bude o vstupu rozhodovat? Sám jsem Evalda slyšel říci, že některé sbory KS na tento krok (rozuměj vstup do Jednoty) nejsou "zralé". To už byl vážnější problém, protože jsem cítil zodpovědnost za všechny káesy, nejen za ty případně "zralé". Když jsem slyšel Evalda vyjadřovat se o káesech pohrdlivě, nesl jsem to těžce - ne snad proto, že bych si káesy idealizoval. Ale miloval jsem a miluji i ty "nezralé" sbory a skupiny. Vadil mi spíš ten postoj než ta diagnóza.

Další věc, která mi spojení zpochybnila, bylo, že se nám nepodařilo udělat společnou letní pastorálku (v Lažánkách v létě 1999). Nakonec tam kromě rodiny Markových z České Lípy a Klasových, kteří ovšem v té době byli ještě v ČCE, přijeli Evald a Petr Krásný jen na rozhovor o spojení. Myslím, že to mnozí vnímali jako nezájem o nás a jako indikaci toho, že o nás JB vlastně nestojí. Sám jsem tehdy ještě horoval pro spojení, nicméně skutečnost, že vedoucí sborů JB na pastorálku nepřijeli, ač jsme předem domlouvali, že tam budou, mne trápila.

Definitivně jsem se rozhodl proti spojení poté, co vedení JB souhlasilo s odvrtáním zámku v kanceláři pražského sboru JB, jenž se přidal k "malé stránce", která na synodu v roce 1998 prohrála. Když jsem se to dověděl, hodně mne to rozrušilo. Položil jsem si otázku, zda by Pán Ježíš poslal dva ze svých učedníků, aby někde odvrtali zámek, a dospěl jsem k jednoznačnému závěru, že nikoli. Už předtím jsem s Evaldem a Jarkem (Plevou) mluvil o tom, že se mi nezdá, jak se snaží získat majetek. Tito bratři mi to zdůvodňovali tím, že jde přece o majetek církve, a že tak musí postupovat, protože by jim jednou někdo mohl vyčíst, že se nechovali odpovědně a církev o majetek svou nečinností připravil.

Upřímně řečeno, docela jsem se radoval, že v káesech tento problém nemám. Jednak jsme žádný majetek neměli, jednak si myslím, že by se mnou v káesech snad všichni souhlasili, abych nechal i košili tomu, kdo chce kabát.

Bylo to v době, kdy byla v televizi odvysílána "Klekánice" s velmi negativní prezentací nového vedení JB. Napsal jsem tehdy do Života víry článek vyvracející lživá tvrzení v onom televizním pořadu uvedená. Nicméně v tomtéž týdnu jsem napsal vedoucím v JB osobní dopis, kde jsem vyjádřil svůj nesouhlas s jejich postupem v Praze. Mimo jiné jsem tam psal, že do té doby bylo charismatickému hnutí v naší zemi ubližováno - byli jsme pomlouváni, neprávem osočováni, ale nikdy jsme se nehájili nelegitimními prostředky.

V té době jsme ještě mívali pravidelné mezidenominační schůzky pastorů, které existovaly nepřetržitě od roku 1990. Složení účastníků těchto schůzek se v průběhu času měnilo; nakonec tam zbyli Evald, Jarek, Honza Klas a já. Když Honza Klas vstoupil do JB, byl jsem vlastně jediným, kdo do JB nevstoupil. V létě roku 1999 jsem se rozhodl převzít opět vedení regionu Praha Východ, s čímž tito bratři nesouhlasili. Brali to jako mou "neposlušnost" bratrského obecenství. Odrazilo se tam určité odlišné pojetí tohoto obecenství, které se ostatně projevilo již dříve, kdy součástí tohoto společenství byli ještě Ondřej Halama a František Apetauer. V podstatě se ukazovalo, že já (a např. František Apetauer) máme jiné pojetí vykazatelnosti než Evald. Tehdy jsem to ještě nedokázal přesně vystihnout. Dnes bych to řekl takto: pro mne vykazatelnost znamená, že jsem schopen a ochoten se svými sourozenci mluvit naprosto otevřeně o tom, co jsem udělal a proč jsem to udělal. Zdá se mi, že pro Evalda, a patrně i pro Jarka a Honzu Klase, vykazatelnost znamenala a znamená, že poslechnu své vedoucí, případně většinu v takovém obecenství, jaké jsme měli.

Když jsem se rozhodl nevstoupit do JB, vyjádřil Evald určité rozpaky, zda naše scházení má ještě smysl. Chtěl se cele soustředit na službu pastorům v JB. Nicméně byl jsem to já, kdo nakonec vyslovil, že bychom měli své schůzky ukončit. Poslední schůzka se konala u nás doma 19. května 2000.

Teď, zpětně, vidím, že by patrně bylo lépe, kdyby schůzky pokračovaly. Asi by byly bolestné a nesnadné, protože jsme se stále více rozcházeli. Nicméně i když bychom spolu asi nesouhlasili, přesto bychom si více rozuměli.

Většina dalších kontaktů už byla vyvolána nějakými problémy, námitkami a nedorozuměními. Kdybych popisoval podrobně naši korespondenci, patrně bylo to vyznělo jako obžaloba, případně sebeobhajoba, což nechci. Musím ale říci, že mé poznatky o tom, co si Evald, potažmo jiní lidé z Rady JB, vlastně myslí, jsou už hodně kusé. Vycházím ze zpráv o různých jejich postupech a zásazích, nicméně zprávy mám již téměř výhradně od lidí, kteří se cítí poškozeni nebo ukřivděni. Celý podzim roku 2002 jsme jako rada KS usilovali sejít se s radou JB, nicméně buď nám neodpovídali na mejly, nebo kladli určité podmínky, které jsme se sice pokusili splnit, přestože nám připadaly nepatřičné, ale mezitím se vztahy tak vyhrotily, že nejprve Evald (22. ledna 2003) a vzápětí Jarek Pleva (24. ledna 2003) mi napsali, že se mnou komunikovat nehodlají.

Proto to, co budu psát o rozdílech mezi námi, jsou v něčem pouze dohady. Nevím, zda to bratři z vedení JB takto chápou, nebo zda tomu rozumějí jinak. Pouze u Honzy Klase, který ovšem není přímo v radě JB, vím, že např. pastýřské péči rozumí v něčem trochu jinak, než já. Vyměnili jsme si pár mejlů po té, co jsem v září roku 2001 uveřejnil svůj 23. pastýřský list, kde jsem popisoval potřebu mentora. Zdá se mi však, že teoreticky se s Honzou téměř shodujeme psal o potřebě vybudování důvěry před tím, než uplatňujeme autoritu a o tom, že v JB jde "povýtce o dobrovolné podřízení". Nicméně praxe vypadá, přinejmenším viděno očima "postižených", dosti odlišně. Nedokážu posoudit, zda si Honza myslí, že to dělá tak, jak to píše, a zda si pouze neuvědomuje určitý rozdíl mezi teorií a praxí. (Nemyslím si, že by mi záměrně psal něco jiného, než si opravdu myslí.) Ovšem už v té korespondenci zdůrazňoval potřebu "prutu", a případného odstavení od služby, více, než já považuji za správné.

Mám tedy za to, že vedoucí JB poněkud přetížili paralelu mezi tělesným a duchovním dětstvím. Mezi duchovním a tělesným narozením arci určité paralely jsou. Duchovní novorozeně nesporně potřebuje péči stejně jako tělesné novorozeně. Duchovní novorozeně si neuvědomuje svého ducha, který v něm od znovuzrození je, podobně, jako si tělesné novorozeně dosti dlouhou dobu neuvědomuje své "já". Nicméně tuto paralelu na druhé straně nelze přetížit. Dospělý znovuzrozený člověk je na jednu stranu "duchovní mimino", a pochopitelně nezná spoustu věcí, které znají jiní, kteří věří déle. Nicméně je to dospělý člověk, který se potřebuje sám svobodně rozhodovat. Já mu mohu říkat, jaké následky bude mít to či ono rozhodnutí, mohu mu říci svůj názor na to, jak by se rozhodnout měl, mohu ho upozornit na nebezpečí či možnosti, které se mu otvírají, ale musím mu dát svobodu se rozhodnout sám. Vedoucí JB by asi řekli, že oni tu svobodu nechávají, a možná si to upřímně myslí. Nicméně mám od příliš velkého počtu lidí zprávy, že pokud se někdo rozhodne jinak, než mu jeho "autorita" navrhla, následuje přesun na okraj sboru, ostrakizace, chlad. Když se z lidí odešlých z JB v Liberci začala formovat misijní skupinka KS a lidé dostali na vybranou, na kterou ze dvou vznikajících domácích skupinek budou chodit, byli někteří bezradní a nejistí jak se pak ukázalo, zřejmě proto, že byli zvyklí, že jim tyto věci někdo prostě nařídil ("doporučil").

Pastýřská služba někdy zachází tak daleko, že "doporučuje" lidem, kde mají bydlet, jaké mají mít zaměstnání a pod. Samozřejmě pastýř může se svou ovečkou o takových věcech mluvit, může jí i něco navrhnout, ale nesmí si dovolit na ni tlačit. Mám obavy, že JB zde opakuje tutéž chybu, kterou před několika desetiletími udělalo v USA tzv. Učednické hnutí (Discipleship movement), v němž přechodně působil i Derek Prince a od nějž se později rozhodně distancoval.

Dále jsem se setkal s tím, že když někdo takovou pastoraci odmítl, byl hned označen za vzpurníka. Já samozřejmě vím, že někteří lidé dělají chybu, když pastoraci odmítají. Ale připouštím tu možnost, že k tomu mají své důvody, které já nemusím znát. Nemohu je označit za vzpurníky jen proto, že neberou mne nebo někoho, koho jsem já "ustanovil" za jejich autoritu. Proto i s lidmi, kteří mne odmítají, jednám jako se sobě rovnými a jako s plnoprávnými členy sboru.

Možná mi někdo položí otázku, v čem pak má autorita vůbec spočívá. Tak např. já rozhoduji (ovšem po dohodě s ostatními vedoucími), o čem budu na regionu kázat. Napomenul bych toho, kdo by mi zbytečně skákal do řeči. Nedovolil bych ve sboru vyučovat člověku, kterého bych považoval za bludaře. Někdy dokonce někomu řeknu, že jeho setkávání s někým, kdo je nezralý či neposlušný, mu může uškodit. Ale má autorita u lidí je založena ne tolik na mém úřadu, jako na jejich zkušenosti se mnou. Proto mám teď autoritu u mnohých (jistě ne u všech), kteří mne před nějakou dobou odmítali.

V JB zřejmě panuje zásada, že je dobré být podřízen autoritě, i když se autorita občas mýlí. Důležité je, jak tuto větu chápeme.

Občas se mýlí každá lidská autorita s jedinou výjimkou, kterou je sám Ježíš Kristus. Jelikož je dobré být podřízen ustanovené autoritě, pak ta věta nutně musí platit. Problém ovšem nastává, když se z toho vyvozuje, že máme autoritu poslouchat i tehdy, když se mýlí v nějaké věci, v níž máme lepší poznání. Uvedu příklad: někdo má za to, že má určité obdarování a že jiné obdarování mu zase schází. Nicméně autorita ho chce ustanovit do úřadu / funkce, pro níž příslušné obdarování schází. Motivem autority může být, že jde o loajálního, tvárného, poslušného člověka. Pokud si daný člověk netrvá na svém ("je poslušný své autoritě"), sice dočasně u své autority zaboduje, ale po nějaké době se může dostat do velmi vážných problémů. Pokud autorita trvá na svém, může svého dosáhnout; postupně ale ztrácí něco velmi důležitého, totiž autoritu vnitřní. S postupnou ztrátou vnitřní autority se ovšem mnohdy snoubí potřeba vnější autoritu něčím podepřít zpravidla právě častým mluvením o autoritě a nezřídka též odvoláním se k autoritě ještě vyšší, která má nedostatek vnitřní autority doplnit autoritou svou.

Mnoho lidí, kteří z Jednoty odešli, právě o něčem takovém mluví: autorita je "seshora" "podržena", přestože dělá zjevné chyby. Jistě nejde o to, každého po chybě hned sestřelit. Pokud se ale prakticky téměř nikdy neuzná, že autorita chybovala, narůstá ve sboru nedůvěra. Apel na ovečky, že je dobré se podřizovat, i když se autorita mýlí, je nakonec kontraproduktivní. Mimo jiné nebezpečně připomíná neblahé heslo z padesátých let minulého století "Lépe se mýlit se stranou než mít pravdu proti straně."

Další rozdíl mezi KS a JB vidím v hodnocení iniciativy zezdola. Opět podotýkám, že jsem o těchto věcech už neměl příležitost s vedením JB mluvit; znám to spíše z doslechu, a to od lidí, kteří už z JB odešli nebo v ní jsou nespokojení. Nicméně tento stesk se opakuje příliš často na to, abych jej mohl zařadit do škatulky "stesky zneuznaných". Přinejmenším zvenčí se to jeví tak, že zjevení o tom, co by se mělo dělat, může mít pouze ten, kdo stojí "nahoře". Jedna rada člověku, který chtěl něco dělat, zněla: "Musíš to v sobě nechat zemřít." Podle mne to není dobrá rada pro člověka, který něco vnímá jako Boží povolání. Pokud se takový člověk dostane do presu, kdy z jedné strany je po něm vyžadováno, aby dělal zcela jiné věci, než k jakým cítí povolání, a z druhé strany cítí právě Boží povolání, je přinejmenším zmaten. Pokud se ozve, je označen za "nespokojence", či je jeho postoj dokonce označen jako "vzpoura".

Dodatek: Při našem posledním setkání s vedením JB v pondělí 7. dubna na to přišla řeč. Igor Maduda řekl, že může uvést spoustu příkladů přijaté iniciativy zezdola, ale že se vždy postaví proti seberealizaci. Svým způsobem tomu rozumím. Jen mne poněkud zarazila jeho jistota, že rozpozná, co je seberealizace a co je Boží povolání. U některých lidí, proti jejichž seberealizaci se postavil, mám za to, že jde o Boží povolání. Ale připouštím, že se mohu mýlit.

Nyní zmíním věc, která mne bolí nejvíc. Tou je velmi negativní mluvení o lidech, kteří odešli. Mluví se o tom, že sbory se "pročišťují". Já jsem se rozhodl tuto terminologii nepoužívat. Lidé prostě pro mne nejsou špína, od níž bych musel sbor "očišťovat". Rozumějte mi dobře: vím, že nekající hříšníky musíme v krajním případě vyloučit. Odcházejí-li však lidé, kteří prostě mají jiný názor na to, jak by se měl sbor dělat, a na něž není brán zřetel; odcházejí-li lidé, kteří ani současným vedením nejsou označováni za lháře, podvodníky, zloděje, pomlouvače a pod., pak je cosi zásadního v nepořádku. A ještě by snad bylo snesitelné, kdyby mohli odejít v klidu. Jsou-li však ocejchováni, pomluveni, pak je to velice zlé.

Konečně upozorním na ještě jedno nebezpečí. Evald hodně často zdůrazňuje (např. při setkání našich rad v květnu 2002 nebo na letní konferenci 2002), jaké mají dobré obecenství s Petrem Krásným a Jarkem Plevou. To je jistě samo o sobě chvályhodné a správné. Mám ale za to, že podcenil možnost něčeho, co bych nazval "kolektivním omylem". Miloš Kačírek mluví o tzv. "autopoietických systémech", což jsou systémy, které poměřují samy sebe opět jen samy sebou a "vystačí si" pouze s vnitřní kontrolou. Mám obavy, že jsme byli možná ti poslední, kdo mohli současným vedoucím Jednoty něco říci. Tím, že odmítli obecenství s námi, se odsuzují k tomu, co tolik u jednotlivců kritizují, totiž k tomu, že zůstanou bez korekce. Vy, kdo mne znáte, víte, že nejsem žádný "ranař", který by měl zálibu v kritizování. Rozhodně jsem si nepředstavoval schůzky našich rad tak, že hlavním číslem by bylo, že budeme radě JB říkat, co dělá špatně. Ale v této zemi není mnoho lidí, kteří je znají a kdo jim po léta opravdu upřímně fandili, a dokonce za to platili i určitou cenu.

Možná si myslí, že mají někoho takového v cizině. Pochybuji však o tom, že by někdo z ciziny mohl vidět tak dobře věci, které jsou vidět odsud.

Naším úkolem rozhodně není proti JB nějak bojovat; pokud ale v nějakém městě vznikne "klasická" alternativa vůči "církvi bojující" v tom pojetí, do nějž se JB v poslední době vyvinula, rozhodně nebudu proti.

Dan Drápal







Tento článek najdete na Grano Salis
http://www.granosalis.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1842