Příběh záchrany
Datum: Neděle, 18. srpen 2002 @ 11:49:23 CEST
Téma: Svědectví


 

 

Příběh záchrany


   Ráda poslouchám svědectví druhých o tom, jak uvěřili, vždy je pro mě povzbuzení a důvod k radosti a chvále. Navíc to je dobrá evangelizace; lidé mohou mít různé názory na Boha, Bibli, mohou se přít, uvádět různé výklady, ale když někdo vypráví svůj vlastní příběh setkání s Bohem, je těžké oponovat, vždyť už první učedníci říkali: „Mluvíme vám to, co jsme sami viděli a slyšeli, čeho jsme se dotýkali.“
   O Bohu jsem slyšela už jako malá holka od své babičky, tátovy maminky. V mládí přesvědčená komunistka postupem času poznala prázdnotu propagovaného učení a obrátila se k Bohu. On jí pomáhal vyrovnávat se s postupující těžkou nemocí a umíráním ve věku, kdy se většina žen těší, jak si užije vnoučata. Její důvěra, že jde domů k Bohu ji posilovala, nebála se smrti.
   Další lidé, kteří na mě měli vliv, byli jedni starší manželé, svědkové Jehovovi. Seznámili jsme se s nimi, když mi bylo asi devět let. Vyprávěli o Bohu jako Stvořiteli světa a darovali mojí mamince Nový Zákon. Moji rodiče byli nevěřící; maminka hledala a toužila po Bibli, táta, vychovaný v katolictví, ztratil jakoukoli víru, když jeho matka zemřela. Kromě toho zastával názor, že děti by se, pokud jde o víru, neměly ovlivňovat, ať se rozhodnou samy, až budou velké. Také si nepřál, aby se maminka s těmito manželi stýkala, aby to nebyla překážka pro mě nebo sestru dostat se na školu (v sedmdesátých letech), protože byli pod stálým dohledem StB (pan H. prožil padesátá léta kvůli své víře ve vězení).
   Díky těmto lidem jsem byla přesvědčená o Boží existenci, o Bohu jako Stvořiteli, ale nijak to neovlivnilo můj každodenní život, dokonce ani hledání smyslu života. Nikdy jsem totiž neslyšela to nejdůležitější - že s Bohem lze mít osobní vztah, že Bůh mění život. A tak jsem hledala. Snažila jsem se najít smysl života v práci, konkrétně ve výzkumu (specializovala jsem se na mapování DNA, tedy molekulárního základu dědičnosti a později na imunologii). Říkala jsem si, že smyslem života je přece přispět k objevu nějakého léčebného postupu, který pomůže lidem. Trávila jsem v práci dny a noci, soukromý život prakticky neexistoval.
   Jenže přišla prázdnota. Sebevětší pracovní nasazení ji nedokázalo zaplnit, navíc práce se v tehdejších podmínkách „na koleně“ nedařila tak, jak jsme všichni chtěli. Uvědomovala jsem si čím dál víc, že práce smyslem a naplněním života není. Co tedy? Partnerský vztah. Rodina. Děti. Když jsem hledala nový podnájem, seznámila jsem se s vdovcem na prahu středních let. Jeho žena zemřela na rakovinu a on zůstal sám se dvěma syny. Zvláště ten mladší, desetiletý Martin, ke mně přilnul, chodili jsme spolu na houby, vařili jídlo, když byl na víkend u dědy, po návratu běžel nejdřív ke mně a vyprávěl, co s dědou zažil. Říkala jsem si: to je ono, takhle to má být, v tom je ten smysl.
   Přicházely ale chvíle, kdy jako by mi někdo v mém nitru říkal, že vidím celou situaci tak, jak ji chci vidět, že mám růžové brýle. Přehlušovala jsem ten hlas, nechtěla jsem ho slyšet. Do té doby jsem se každý večer před spaním modlila modlitbu Páně. Jenže potom mi najednou připadalo, že to dělám jen ze zvyku, že to jsou prázdná slova ... a přestala jsem se modlit.
   Věci nabraly poměrně rychlý spád. Na Silvestra mi můj přítel řekl, že díky mně si zase umí představit rodinný život s ženou po svém boku, rozhodl se, že se znovu ožení - vezme si svoji známou, tu, která u nás nedávno byla i s dětmi přes noc, když ji její muž zbil, přece ji v tom nemůže nechat. Celý svět se mi zhroutil. O několik dnů později jsem oknem pozorovala Martina, jak jde s tátou na trénink. Pomyšlení, že se musím odstěhovat a už je neuvidím, bylo víc, než jsem v tu chvíli dokázala unést. Šla jsem ke skříňce, kde jsem měla léky, a všechny jsem spolykala. Víc než dost na to, abych se už nikdy neprobrala. Jenže Bůh měl jiný plán. Můj už bývalý přítel přišel nečekaně brzy z práce, zavolal záchranku a po čtyřech dnech v kómatu jsem se probudila. Jenže do života, o který jsem nestála. Kromě toho, že silně propukly různé zdravotní problémy, jsem byla psychicky na dně. Připadala jsem si jako spáleniště, vyhořelá, prázdná, bez zájmu, přežívajíc bez cíle ze dne na den.
   Na Velikonoce v roce 1990 jsem bloumala městem. Z katolického kostela za náměstím se ozývaly varhany. Šla jsem dovnitř. A najednou jsem mluvila k Bohu. Naprosto samozřejmě, přirozeně, jako s někým, koho jsem dlouho neviděla, ale koho znám a kdo zná mě. Řekla jsem mu, že přece nepotřebuji žádného zpovědníka, že On vidí do mého srdce, zná mě, ví, co si myslím. Řekla jsem mu, že nechci jen prázdně živořit, fyzicky přežívat ze dne na den, ale vlastně být mrtvá. Že jen On s tím může něco udělat a prosila jsem Ho, ať to udělá. Potom jsem šla k přijímání a věřila jsem, že to je pečeť smlouvy mezi Bohem a mnou.
   Během týdne jsem našla práci s ubytováním v Ústí nad Labem. Těsně předtím, než jsem se odstěhovala, mi přišel balíček od nějaké ženy z Apoštolské církve z Brna; neznala jsem ji, ani jsem netušila, že existuje. Poslala mi dvě knihy, „Žít jako vítěz“ a „Žít jako královské dítě“ . V Ústí jsem je začala číst. Musím přiznat, že to byl boj, a kdybych ty knihy nedostala tak zvláštní cestou, snad bych je odložila. Byl to zápas mé nezávislosti na Bohu a lidské pýchy, zápas, který jsem díky Bohu prohrála. Modlitbu odevzdání svého života Bohu jsem přijala za svou a vyslovila ji nahlas.
   Od toho dne jsem denně četla Bibli (měla jsem ji mnoho let, ale nikdy předtím jsem ji neotevřela), modlila jsem se a mluvila s Bohem. O své zkušenosti jsem napsala mamince a ty dvě knihy jí poslala. Ihned uvěřila. Už dvacet let četla Nový zákon, ale nerozuměla mu, byl pro ni „zavřenou“ knihou. Teď se otevřela. Pán začal naplňovat zaslíbení „uvěříš ty a celý tvůj dům“.
   Uvěřila jsem, četla Boží slovo, modlila se, ale neměla jsem společenství. Vlastně jsem ani nevěděla, že nějaké potřebuji. Ale Bůh to věděl. V létě roku 1990 probíhaly na mnoha místech naší země evangelizace Steva Rydera. Jedním z měst, kde se shromáždění konala, byl i Liberec, kde bydleli moji rodiče. Maminka mi o tom napsala a naléhala, ať přijedu. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, zda to je věc od Boha nebo není. Modlila jsem se a rozhodla se, že pojedu. Shromáždění probíhalo v přírodním divadle pod širým nebem. Na konci večera jsem byla mezi těmi, kdo přišli dopředu, aby se za ně bratři modlili. Po modlitbě se mě ptali, odkud jsem, a když jsem řekla, že z Ústí nad Labem, zavolali mladého usměvavého muže, ten mi dal kartičku s kontaktní adresou a pozval mě, ať přijdu na shromáždění. Ještě tu noc jsem jela domů, v České Kamenici vzala tři stopaře a vyprávěla jim, co jsem ten večer prožila. To bylo v sobotu.
   Ve čtvrtek jsem šla na udanou adresu do agitačního střediska. Scházela se tam malá skupina křesťanů. Po prvním setkání jsem věděla naprosto jistě, že jsem na správném místě, tak to má být, nejsem nějaké izolované Boží dítě, ale součást společenství. Do týdne jsem byla pokřtěna ve vodě a téhož večera i v Duchu.
    Můj zdravotní stav byl již dva roky dost špatný, zjistili mi chronický zánět slinivky a poškození jater. Byla jsem v částečném invalidním důchodu a pracovala jen šest hodin. Díky tomu jsem měla spoustu času na studium Písma, modlitby, sborové akce. Jediným limitem byla slabost a občasné zhoršení stavu s opakovanými pobyty v nemocnici.
   Na konci roku 1990 jsem intenzívně prožívala, že mám odejít z práce. Váhala jsem. Nakonec moje rozhodnutí uspíšily změny na oddělení, s nimiž jsem nesouhlasila a nechtěla jsem tam za nových podmínek zůstat. Výpověď jsem po pravdě zdůvodnila tím, že věřím, že mě Bůh vede někam jinam. Můj šéf s tím neměl problém, všichni věděli, že jsem věřící.
   V práci jsem skončila, ale nevěděla jsem konkrétně, co mám dělat. Bavili jsme se o tom s jedním ze starších a jeho ženou a on mi někdy ve čtyři hodiny ráno řekl: „Tak překládej. Umíš jazyky.“ Tahle věta způsobila, že jsem totálně rezignovala na práci v oboru a začala se věnovat překladům. Prvního ledna 1991 jsem začala podnikat. Netušila jsem, do čeho jdu, a kdybych nebyla přesvědčená, že to je Boží vedení, asi bych nevydržela. Začala jsem také pracovat ve sboru na půl úvazku jako sekretářka. Protože s ukončením práce na imunologii jsem ztratila nárok na ubytovnu, podala jsem si žádost o byt a vytrvale se modlila. Podle pracovnic městského úřadu to mohlo trvat i několik let. Věřila jsem však, že do půl roku budu bydlet ve svém a na půl roku ještě usmlouvala tu ubytovnu.
   V létě 1991 jsme uspořádali v Ústí evangelizace s Maheshem Chavdou. Poslední den musel jeho tlumočník odjet a já jsem celý večer strávila s Maheshem jako tlumočnice při modlitbách za lidi, viděla jsem, jak ho bolí pohled na tolik nemocných a nešťastných lidí, jeho modlitby a touha pomoci jim byly upřímné a opravdové.
   V srpnu se můj zdravotní stav zase zhoršil a musela jsem do nemocnice. Na pokoji nás bylo pět, já jsem ležela vpravo u dveří, uhlopříčně naproti u okna ležela nesmírně vyhublá paní neurčitého věku, nejedla, nemluvila, většinu času měla kyslíkovou masku. Z chování personálu bylo patrné, že s jejím uzdravením nepočítají. Když jsem mluvila s ostatními pacientkami o Bohu a četla z Bible, tato paní se na mě upřeně dívala, dokud slabostí neusnula. Nejdříve jsem si myslela, že jí to asi vadí, cítila jsem se trochu nesvá, ale nakonec jsem si řekla, no a co. Ostatní pacientky byly propuštěné a zůstaly jsme samy dvě na pokoji. Paní mě přivolala posunkem k sobě, sundala si kyslíkovou masku a s přestávkami šeptem říkala, že věří v Boha, vyrostla v církvi husitské, prosila, ať jí čtu a zpívám a modlím se za ni. Zeptala jsem se jí, zda by chtěla, aby se za ni modlil i náš pastor a starší. Moc si to přála. Přišli a modlili se. Spřátelily jsme se. Několikrát za den jsem jí četla. Uvěřila jsem, že ji Bůh uzdraví, a říkala jsem jí, že zase půjde domů. Dokonce i kdy - týden po mně (kdy půjdu domů já, jsem nevěděla). Před mýma očima se odehrával úžasný zázrak. Paní V. byla stále delší dobu bez kyslíku, začala si sedat, jíst, po mnoha týdnech vstala z postele. Přicházela rehabilitační sestra, paní V. začala chodit. I ven, do parku. Pustili mě domů v polovině září. Paní V. šla domů týden po mně. Od té doby uplynulo už deset let a sestra V. žije.
   Jak to dopadlo s bytem? Přidělili mi ho během pobytu v nemocnici. Bůh se postaral.
   Viděla jsem ve svém životě i v nejbližším okolí řadu Božích skutků, moje maminka uvěřila, toužila jsem však vidět celou naši rodinu žít s Bohem. Po obrácení jsem se velice těšila na Vánoce, říkala jsem si, že to je skvělá příležitost mluvit doma o Bohu, o Pánu Ježíši a o tom, co pro nás udělal. Boží plán spásy mi připadal tak jasný a nádherný, že se zdálo absurdní, aby ho někdo odmítal. Dle mého naivního pohledu se měl obrátit každý, kdo evangelium uslyší. Konečně byly Vánoce. Připravila jsem si místa v Písmu, přečetla je, řekla několik svých slov ... a nic. Táta to zdvořile přetrpěl, ale zjevně to k němu nepromluvilo, sestra celou dobu dělala nějaké ruční práce a nakonec se zeptala: „A proč nám to říkáš?“ Bylo mi z toho do pláče. Později za mnou přišla maminka a řekla: „Nic si z toho nedělej. Každý má svůj čas. Ty jsi zasela, to byl tvůj úkol. Teď to musí růst.“ Měla pravdu. Po několika letech se pro Boha rozhodli oba, táta i sestra. Chvála Pánu.
   Po dvou letech strávených v Ústí nad Labem se naskytla možnost přestěhovat se do Liberce, kde žili rodiče. Dlouho jsem váhala, vážila pro a proti a nakonec jsem se přestěhovala. Začala jsem chodit do sboru Jednoty bratrské a přes neutěšený zdravotní stav pracovala na mnoha frontách: v soukromé jazykové škole, v Misijní škole, soukromě učila, příležitostně překládala a tlumočila. Kromě práce v Misijní škole jsem ji také studovala, takže jsem měla pohled z obou stran - studenta i učitele.
   V roce 1994 jsem potkala ve sboru sestru E., která přijela na návštěvu ze zahraničí, odvezla jsem ji na konferenci a dala jí svou adresu. Za měsíc mi náhle telefonovala; cestou na nádraží, těsně před odjezdem domů, upadla a zlomila si nohu. Byla bez peněz a neměla kam jít, zkoušela volat známým, ale k ničemu to nebylo. Nakonec u mě zůstala několik týdnů, dokud se jí noha nezahojila a nemohla se vrátit domů. Za tu dobu jsme se hodně sblížily. Před odjezdem mi řekla, že nemá nic, co by mi dala, ale že mi zkusí sehnat stipendium na biblické škole v Anglii, kde sama dříve studovala. Souhlasila jsem, že pojedu, ale ve skutečnosti jsem tomu moc nevěřila. Myslela jsem si, že po návratu domů na to rychle zapomene. Přesto jsem ve všech svých zaměstnáních řekla, že možná odjedu, ať se mnou na další rok moc nepočítají. Vypadalo to nepravděpodobně už proto, že můj zdravotní stav se toho léta velice zhoršil, skoro vůbec jsem nemohla jíst, měla jsem neustále bolesti, slábla jsem. Chodila jsem ambulantně na infuze, ale stav se stále zhoršoval. Nakonec mě odmítli dál léčit ambulantně, laboratorní hodnoty dosáhly spodní hranice, kterou je možné přežít. V té době mi přišlo potvrzení, že jsem dostala stipendium na biblické škole v Anglii. Intenzívně jsem se snažila zlepšit svůj zdravotní stav, abych vydržela cestu autobusem. Bůh se postaral o potřebné finance a na konci září jsem odjela.
   Škola byla úplně jiná, než jsme si ji představovala. Jejím cílem nebylo nacpat studentům do hlavy spoustu teorie, šlo o něco mnohem důležitějšího - o skutečnou proměnu života. Měli jsme především poznat, kdo jsme v Kristu, jaká moc nám byla dána, jak procházet životními zkouškami, jak si udržet to, co nám Bůh dává, jak bojovat s nepřítelem a rozeznávat jeho úklady. Měli jsme prožít Boží uzdravení (duchovní, duševní i tělesné) a osvobození. Měli jsme i teoretické předměty (dějiny probuzení, evangelizace v teorii i praxi, atd.), ale hlavní důraz byl na praxi. Bylo to něco naprosto odlišného od všeho, co jsem v rámci biblických studií poznala dříve. Bez nadsázky mohu říci, že pobyt na této škole zcela změnil můj život. Ten půlrok, který jsem tam prožila, ovlivňuje můj život dodnes.
   Když moje stipendium vypršelo, chtěla jsem v Anglii zůstat. Bylo mi tam tak dobře. Našla jsem si práci, sbor, vybrala jsem si další školu, která mě zajímala (křesťanská umělecká škola), připravovala se na přijímací zkoušky. Jenže při nich jsem zjistila, že to měli uvedeno v inzerátu, tato škola není s to poskytovat stipendia. Také pastor sboru, do něhož jsem chodila, mi říkal, že přišel čas, abych se vrátila do Čech. Obrečela jsem to. V hloubi srdce jsem věděla, že má pravdu, že to je od Pána, ale odmítala jsem to a bojovala proti tomu. Nakonec jsem to vzdala. Tak jako Jonáš nakonec šel do Ninive a přestal Bohu odporovat, ani mně nezbylo nic jiného, než udělat to, co chtěl Bůh.
   Po návratu jsem hledala práci a sbor. Nějak jsem věděla, že práci dostanu měsíc po návratu. Mohla jsem si ušetřit frustraci marného shánění, měsíc odpočívat a čekat, až Bůh naplní své slovo. Jenže to mi došlo až později. Také jsem přijala, že budu mít práci, kde budu hodně cestovat. Dostala jsem místo překladatelky v jedné farmaceutické firmě. To na cestování nevypadalo. Sbor jsem našla v Jablonci nad Nisou. Již dříve jsem ho několikrát navštívila a teď jsem věděla, že právě tam je moje místo. Ve sboru se mi moc líbilo. Bylo to živé společenství, otevřené přijímat dobré věci a obohacovat se službou bratří z různých koutů světa.
   Pokud šlo o soukromý život, zůstávala jsem svobodná a manžela jsem ani nehledala. Snad jen jednou jsem si pomyslela, že by bylo hezké být s někým, kdo by mě měl rád, ale zase jsem to pustila z hlavy. Byla jsem šťastná, že se moje zdraví se velice zlepšilo a mohla jsem pracovat naplno a dělat věci, na které jsem dřív nemohla ani pomyslet, např. jet v zimě na lyže.
   Po nějaké době mě pozval kamarád do audiostudia, prý tam mají zajímavé reprobedny, skvělý prostorový poslech, stojí to za to. Šla jsem. Seznámila jsem se se spolumajitelem studia a s jeho kamarádem Petrem. Jednou měl Petr nějaké kousavé poznámky kvůli křesťanské rybičce na mém autě. Odpověděla jsem něco v tom smyslu, že to není o církvi, ale o vztahu s Bohem, a pozvala ho do sboru. Pozvání nepřijal, ale začali jsme se o Bohu bavit více. Zjistila jsem, že uvěřil již před lety, ale potom se v církvi setkal s pokrytectvím a neupřímností, řekl si, že to je stejné jako ve světě, a ze sboru odešel. Teď začal dávat do pořádku svůj vztah s Bohem a jeho život se postupně měnil. Začal chodit do stejného sboru jako já, začal chodit také se mnou a po čase jsme ve sboru oznámili naše zasnoubení.
   Mezitím Petr sehnal práci v Praze u italského výrobce reprobeden a také já jsem uvažovala o změně místa. Šlo o práci ve firmě zabývající se zajišťováním klinického hodnocení nových léků (ačkoli to tak na první pohled nevypadá, tato práce je spojena s neustálým cestováním).
   V té době jsme se intenzívně modlili za sestřičku A., již léta těžce nemocnou. Při modlitbách na domácí skupince jsem cítila obrovskou opozici a dokonce přímé vyhrožování toho Zlého; jestli toho nenechám, zahubí mě. Nenechala jsem toho. Za několik dní jsme ji s Petrem navštívili v nemocnici a modlili se za ni. To bylo v neděli 21. září 1997. V pondělí 22. září Petr nastupoval v Praze do práce a já jsem jela naposledy do firmy již téměř bývalého zaměstnavatele.
   Vjeli jsme do Prahy. Najednou rána a potom náraz do čelního skla, přímo proti mé hlavě. Sklo se nevysypalo, ale prasklý kruh silně připomínal stopu po výstřelu, čemuž nasvědčoval i zvuk, který nárazu do skla předcházel. Naštvalo mě to, protože výměna skla není levná záležitost. Petr řekl, abychom se modlili a tomu, kdo to způsobil, žehnali. Věděl o tom, co jsem prožila při modlitbách, a napadlo ho, že to může spolu souviset. Modlili jsme se. Neuplynulo ani deset minut, dojeli jsme na křižovatku, zastavili na červenou ... a zezadu do nás plnou rychlostí najela naložená mlékárenská Avie. Mírně otřesení jsme vylezli z auta. Tedy spíš z vraku. Pomalu mi docházelo, že tohle auto už jezdit nebude. Začalo mi být špatně. Bolel mě krk. Přestávala jsem vidět. Držela jsem se s vypětím všech sil na nohou, ale bylo mi jasné, že se se mnou něco závažného děje. V nemocnici zjistili, že mám těžší otřes mozku, distorzi krční páteře, zhmoždění mozkového kmene, potrhanou sítnici v obou očích a těžké krvácení do očí. V té době jsem už téměř neviděla, připadalo mi, jako bych se dívala skrze velmi kalnou vodu, do které svítí slunce. Ale Pán byl se mnou. Velice intenzívně a zvláštně. Cítila jsem obrovskou radost, zpívala jsem si: „Bůh je dobrý, já jsem šťastný, satan je poražen a všechno je normální.“ Musela jsem působit asi poněkud pomateně. Lékaře jsem přesvědčila, že půjdu domů. Pustili mě. Týden jsem prospala.
   Pán mi řekl, ať se o nic nestarám, že budu doma měsíc, a až budu schopná jezdit, budu mít i čím. Potom přišly pochybnosti. Zda nový zaměstnavatel dodrží dohodu a budu mít práci, zda se z toho dostanu, jak dlouho to bude trvat, zda se se mnou Petr nerozejde. Naštěstí jsem se cítila stále unavená a takové úvahy vedly obvykle k tomu, že jsem usnula. Jakmile jsem ve dne zavřela oči, prožívala jsem znovu a znovu tu nehodu. Pořád dokola. Nejvíc mi pomáhaly chvály. Číst jsem nemohla, tak jsem si neustále pouštěla kazety, chvály sboru v Uppsale, vítězné a mocné.
   Za měsíc jsem nastoupila do práce. Četla jsem sice s lupou, ale zrak se pomalu lepšil. Potom jsem začala znovu jezdit autem. Zdraví sestry A. se zlepšilo natolik, že odjela na biblickou školu do Skalistých hor a strávila tam celý rok. Žije, ale její boj ještě není dobojován.
   Všechno to, co se stalo, mě utvrdilo v tom, že náš protivník je sice silný, může škodit, ale nemůže nás vyrvat z Boží ruky a nemůže nás ze své vůle zabít. Není proč se bát, Bůh zvítězil a my jsme Jeho.
   V lednu následujícího roku jsme se s Petrem vzali, za svědky nám šel pastor s manželkou. (Dnes jsou i s dětmi na misii.)
   Můj táta byl od počátku proti našemu vztahu, nakonec se úřední části svatby zúčastnil, ale vzájemné kontakty byly velmi chladné. Bydleli jsme v bytě, který formálně patřil mým rodičům; ve vzduchu bylo neustále napětí. Po dvou a půl letech se manžel rozhodl odstěhovat do své staré garsonky (nesměl mít u mě trvalé bydliště). Po pár týdnech jsem se odstěhovala za ním a začali jsme intenzivněji než dříve shánět vlastní bydlení.
   Už delší dobu jsme byli rozhodnuti odstěhovat se, nejraději někam na Moravu. Na konci července 2000 objevil Petr dům na prodej. Už podle jeho popisu jsem si říkala, že by to mohlo být ono. Potom jsme se tam jeli podívat společně. Oba jsme cítili, že naše hledání je u konce. Umíte si představit, kolik zázraků je potřeba, kupujete-li dům bez jediné koruny v hotovosti a bez majetku, který byste mohli prodat? Mnohokrát jsem přestávala doufat, že to vyjde, překážky vyskakovaly jedna za druhou, jak králíci z klobouku, ale Bůh vždy ukázal řešení, vždy nás navedl na správnou cestu. V prosinci jsme se přestěhovali.
   Společenství jsme našli prostřednictvím mojí maminky; slyšela v TWR chvály, které ji zaujaly, a větu, že jde o chvály sboru ve Vyškově. Na základě této informace jsme sbor našli (AC Vyškov) a stali se jeho členy.
   Věříme, že jsme na místě, kde nás Pán chce mít. Nevíme, co všechno tady pro nás má, ale Pán naplňuje svá zaslíbení ve svůj čas a těšíme se na Jeho dílo v našem životě.

Kamila Nováková,
AC Vyškov










Tento článek najdete na Grano Salis
http://www.granosalis.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1046