ZÁPLAVY - den v jižních Čechách
Datum: Pondělí, 12. srpen 2002 @ 20:34:16 CEST
Téma: Služba bližním


ZÁPLAVY – den v jižních Čechách

 

Je 21 hodin když opouštíme České Budějovice. Jediné co právě cítím je pocit smutku a vědomí toho, že já osobně těm lidem dnes již nedokáži nikterak pomoci. V hlavě se mi míjí tváře těch lidí, které jsem dnes měla možnost navštívit a pomoci jim v této těžké situaci. Cítím se až trapně, když si vybavím to, že se mi v brzkých ranních hodinách nechtělo vstávat a rozmýšlela jsem se, jestli mám cosi zasimulovat nebo jet. Avšak můj vnitřní pocit spolu s rozumem byl daleko silnější než můj flegmatismus.



Vyjížděli jsme kolem šesté hodiny ranní a do Českých Budějovic jsme měli dorazit kolem půl deváté, kde na nás měl čekat Slávek Vurst (ADRA) a poté nás navigovat do příslušných oblastí, kde jsme měli pomáhat.

Místo, kam jsme jeli se jmenuje PLAV. Malá vesnička s několika stovkami obyvatel. Hned po příjezdu jsme se oblékli do pracovního oděvu. Dostali jsme holínky, rukavice, lopaty a košťata a hlavně svačinu. :o). Poté jsme se rozdělili do několika týmů a šli jsme po domcích, kde nás bylo potřeba. Musím říci, že když jsme vjížděli do této vesničky, bylo mi z toho smutno. To co jsem viděla v televizi byl hodně slabý odvar skutečnosti. Polorozpadlé domky, a zaplavené dětské hříště a pár baráčků, ve kterých ještě před pěti dny zněl veselý smích. Mráz nebyl to jediné co mi přejelo po zádech. Žaludek se mi sevřel a snažila se myslet na něco jiného.

Naše skupinka byla rozdělena do dvou baráčků, který patřil jedné rodině. Venku pobíhali děti a snad se marně snažili pochopit co se děje. Já a moje kamarádka jsme se dostali k rodině, kde jsme akurát omývaly nábytek a snažily se dostat bláto a všechen ten hnus, co se jim dostal na zahradu. Lidi byli na nás velmi hodní, ačkoliv jsme na jejich tvářích viděli strach z další přívalové vlny deště. U sousedů to bylo horší, jelikož ti měli zaplavený celý sklep a zahrada připomínala spíše aqua park. Ve středu jejich zahrady byl rozpadlý zahradní domek, kterému voda strhla celou zadní stěnu. Když jsme po dvou hodinách vynesly všechnu vodu ze sklepů, tak jsme zjistili, že se ucpalo odpad. Pán, jemuž domek patřil, nám vyprávěl, jak ještě včera bylo vše čisté a že se těšili, že nemají tolik škod. Zatím nám nedocházelo co se děje. Teprve, když se proudy vody začali valit opět do sklepení věděli jsme, že veškerá práce (momentálně) je zbytečná. Všichni, kdo bydleli v domku, začínali mít zděšené pohledy a atmosféra začínala pomalu houstnout. Situaci zhoršil fakt, že opět začalo pršet. Doufali jsme, že jen na chvíli.

Po pár hodinách přišli první zprávy, že budou vypouštět přehradu, jelikož se ve spodní části protrhla. Ačkoliv jsme se snažili lidi nějak uklidnit, bylo cítit jak vzdáleni jsme jejich problému. Situaci rozhodně nezlehčil fakt, že jsme potkali rodinku turistů, kteří si nesli fotoaparáty a kamery aby si toto lidské neštěstí mohli vyfotit a pak večer před spaním u arašídů mohli v klidu shlédnout. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zvedá lopata a .. Naštěstí to byl jen pocit. Bylo mi líto, že se tito lidé cítí trapně a nešťastně z toho, jak si někdo natáčí jejich neštěstí.

Nebyly to jediné příhody. Ještě jsme byli v pár domcích, kde jsme pomáhali odklízet bahno přímo z obýváku anebo se snažili být psychickou oporou lidem, který se nechtěli hnout z domku, jež se málem sesouval k zemi. Byli i tací lidé, kteří se nechtěli loučit se svým majetkem a tak tvrdili, že tam zůstanou i kdyby se jim to mělo sesunout na hlavu.

Když jsme odjížděli, tak jsem věděla, že mi osud těch rodin, u kterých jsem byla, není lhostejný. V hlavě se mi honila jediná věc: „Ať neprší!!“. Do Českých Budějovic jsme dorazili kolem 19 hodiny večerní, jelikož se již začínalo stmívat. V obci zůstali ještě vojsko a hasiči, kteří se snažili dostat vodu z pár domečků ven. Po večeři jsme seděli v kruhu a snažili jsme se udělat jakýsi závěr nad dnem, který jsme strávili v této oblasti. Vesměs to byly ty samé příběhy. Příběhy plné strachu a bolesti, ale také o materialismu.

Netvrdím, že vždy to bylo takové depresivní, občas se člověk i zasmál. Ale chvilek k smíchu bylo víc než málo.

Když jsem odjížděla z tohoto místa začal silný déšť. Vystrašené pohledy všech dobrovolníků, kteří seděli v teplé místnosti a žaludky měli plné dobré večeře, hovořili za vše. Všichni si přáli, aby nenastalo „co když…“

Nyní sedím v kavárně poblíž jednoho krizového místa. Venku lije jako z konve a já sem promáčená až na kost. V hlavě se mi honí opravdu jen to jediné a to, že musím udělat něco pro ty lidi, kteří jsou tam venku a nemají kam hlavu složit. Teprve až nyní sem si pořádně uvědomila jaký sobec jsem. Táži se sama sebe..Muselo se stát toto, abychom si my všichni uvědomili, že bychom měli mít k sobě blíže? Víte, viděla jsem ty pohledy lidí, kteří byli vděčni, že v té situaci, v jaké se nacházejí, je s nimi i někdo jiný. Že se mají s kým podělit o to co prožívají a že někomu není jedno to, že jsou bez domova..

Před chvílí jsem viděla zprávy a zjišťuji, že i mé bydliště se ocitá v oblasti, která bude evakuována. Nebudu popírat, že je ve mně kus hysterky, která začíná plašit. Ovšem, já svůj domeček ještě mám…

P.s.: pokud by někdo měl zájem účastnit se dobrovolných prací v oblastech, která jsou postižená záplavami pište: Effrime@aquacz.cz Žádám o pomoc, protože ti druzí nás opravdu potřebují.







Tento článek najdete na Grano Salis
http://www.granosalis.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1026