Obsah
Úvod

První kapitola
Poselství encykliky Populorum progressio

Druhá kapitola
Rozvoj člověka v naší době

Třetí kapitola
Bratrství, ekonomický rozvoj a občanská společnost

Čtvrtá kapitola
Rozvoj národů, práva a povinnosti, životní prostředí

Pátá kapitola
Spolupráce lidské rodiny

Šestá kapitola
Rozvoj národů a technika

Závěr

ÚVOD

1. Láska (caritas) v pravdě, kterou Ježíš Kristus dosvědčil svým pozemským životem a zejména svou smrtí a vzkříšením, je hlavní hnací silou pravého rozvoje každé lidské osoby i celého lidstva. Láska – «caritas» – je mimořádná síla, která podněcuje lidi, aby se odvážně a velkodušně zasazovali o spravedlnost a pokoj. Je to síla, která má svůj původ v Bohu, věčné Lásce a absolutní Pravdě. Každý nalézá své dobro přijetím plánu, který s ním Bůh má, aby jej v plnosti realizoval. V tomto plánu totiž nachází svou pravdu a přijetím takovéto pravdy se stává svobodným (srov. Jan 8,22). Bránit pravdu, pokorně a přesvědčivě ji předkládat a životem o ní svědčit jsou tedy náročné a nezastupitelné formy lásky (caritas), která „se raduje, když lidé žijí podle pravdy“ (1 Kor 13,6). Všichni lidé vnímají vnitřní podnět k lásce autenticky: láska a pravda je nikdy úplně neopouštějí, protože jsou povoláním, které Bůh vložil každému člověku do srdce i mysli. Ježíš Kristus očišťuje a osvobozuje snahu po lásce a pravdě od našich lidských ubohostí a v plnosti nám zjevuje iniciativu lásky a plán pravého života, který pro nás Bůh připravil. V Kristu se láska v pravdě stává Tváří jeho Osoby a povoláním pro nás, abychom milovali své bratry v pravdě jeho plánu. On sám je totiž Pravda (srov. Jan 14,6).

2. Láska je výsostnou cestou sociálního učení církve. Každá odpovědnost a závazek vyplývající z tohoto učení čerpají z lásky, která je podle Ježíšova učení syntézou celého Zákona (srov. Mt 22,36-40). Ona dává pravou náplň osobnímu vztahu k Bohu a k bližnímu; je principem nejenom mikro-vztahů: přátelských, rodinných a vztahů uvnitř malých skupin, ale také makro-vztahů: sociálních, ekonomických a politických vztahů. Pro církev – vyučovanou evangeliem – je láska vším, protože, jak učí svatý Jan (srov. 1 Jan 4,8.16) a jak jsem ukázal ve své první encyklice, „Bůh je láska“ (Deus caritas est): z lásky Boží všechno pochází, od ní všechno nabývá formu a k ní všechno směřuje. Láska je největším darem, který Bůh lidem dal; je jeho příslibem a naší nadějí.
Jsem si vědom úchylek a vyprazdňování smyslu, kterým láska byla a je vystavována, i následného rizika, že nebude chápána, že bude vypuzována z etického prožitku a v každém případě že se bude bránit jejímu správnému hodnocení. V sociální, právní, kulturní, politické a ekonomické oblasti, tedy v kontextech nejvíce vystavených tomuto riziku, se snadno prohlašuje, že při interpretaci a řízení morálních odpovědností je irelevantní. Z toho plyne potřeba spojovat lásku s pravdou nejenom ve směru naznačeném svatým Pavlem, tedy životem podle „pravdy v lásce“ (»veritas in caritate«)( Ef 4,15), ale také v opačném a komplementárním směru, tedy „láskou v pravdě“ («caritas in veritate»). Pravdu je třeba hledat, nalézat a vyjadřovat v „ekonomii“ lásky, ale lásku je zase třeba chápat, doceňovat a praktikovat ve světle pravdy. Takto budeme sloužit nejenom lásce osvěcované pravdou, ale také přispějeme k osvědčení pravdy tím, že ukážeme moc její prokazatelnosti a přesvědčivosti v konkrétním sociálním životě. To má nemalou cenu v dnešním sociálním a kulturním kontextu, který pravdu relativizuje a nezřídka o ni přestává pečovat a zpěčuje se jí.

3. Pro své těsné spojení s pravdou může být láska považována za autentický výraz lidství a za prvek základní důležitosti v lidských vztazích, včetně těch, které mají veřejnou povahu. Pouze v pravdě láska zazáří a dá se autenticky žít. Pravda je světlem, které dává lásce smysl a hodnotu. Toto světlo je současně světlem rozumu a víry, skrze něž inteligence dosahuje přirozené a nadpřirozené pravdy lásky a z něhož chápe význam darování, přijetí a společenství. Bez pravdy sklouzne láska do sentimentalismu. Stane se prázdnou skořápkou s možností libovolné náplně. To je osudové riziko lásky v kultuře bez pravdy. Stává se kořistí nahodilých emocí a mínění subjektu; slovem zneužívaným a zkreslovaným až do té míry, že znamená opak. Pravda vysvobozuje lásku ze sevření mezi citovostí, která ji zbavuje vztahového a sociálního obsahu, a fideismem, který ji zbavuje lidského a univerzálního rozletu. V pravdě láska odráží osobní a současně veřejnou dimenzi víry v biblického Boha, který je zároveň »Agápe« a »Logos«: Láska (caritas) a Pravda, Láska (amor) a Slovo.

4. Poněvadž je láska naplněna pravdou, může ji člověk pochopit, sdílet a sdělovat v bohatosti jejích hodnot. Pravda je totiž logem, který vytváří dia-log a tudíž komunikaci a společenství. Pravda umožňuje lidem vycházet ze subjektivních mínění a dojmů, dovoluje jim překročit kulturní a historická vymezení a vzájemně se setkávat v ocenění hodnoty a podstaty věcí. Pravda otevírá a sjednocuje inteligence v logu lásky. A to je zvěst lásky a křesťanské svědectví o ní. V současném sociálním a kulturním kontextu, v němž je rozšířena tendence k relativizaci pravdy, vede život lásky v pravdě k pochopení toho, že přijmout hodnoty křesťanství je prvkem nejenom užitečným, ale i nezbytným pro vytváření dobré společnosti a pro opravdový integrální rozvoj člověka. Křesťanství lásky bez pravdy lze snadno zaměnit za zásobu dobrých citů, prospěšných pro sociální soužití, ale okrajových. Takto by Bůh už neměl své opravdové místo ve světě. Bez pravdy je láska vykázána do těsného prostoru zbaveného vztahů. Je vyloučena z plánů a procesů vytvářejících lidský rozvoj univerzálního rozsahu v dialogu mezi znalostmi a účinností.

5. Láska (caritas) je láskou (amor) přijatou a darovanou. Je „milostí“ (cháris). Jejím zřídlem je spontánní láska Otce k Synovi v Duchu svatém. Je láskou, která od Syna sestupuje na nás. Je tvůrčí láskou, skrze niž jsme; je výkupnou láskou, skrze niž jsme znovustvořeni. Láska zjevená a realizovaná Kristem (srov. Jan 13,1) „je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého“ (Řím 5,5). Lidé, jakožto příjemci lásky Boží jsou konstituováni jako subjekty lásky; oni sami jsou povoláni učinit ze sebe nástroje milosti, vylévat Boží lásku a spřádat sítě lásky.
Této dynamice přijímané a darované lásky odpovídá sociální učení církve, které je «caritas in veritate in re sociali»: zvěst pravdy o Kristově lásce ve společnosti. Toto učení je službou lásky, ale v pravdě. Pravda chrání a vyjadřuje osvobozující sílu lásky uprostřed stále nových dějinných událostí. Je současně pravdou víry i rozumu, v rozlišení a zároveň v součinnosti obou oblastí poznání. Rozvoj, sociální blahobyt a odpovídající řešení závažných sociálně-ekonomických problémů, které trápí lidstvo, tuto pravdu potřebují. A ještě více potřebují, aby tato pravda byla milována a dosvědčována. Bez pravdy, bez důvěry a bez lásky k pravdě neexistuje svědomí a sociální odpovědnost i sociální činnost je vydána v plen soukromým zájmům a zákonitostem moci. To má rozkladné účinky na společnost, tím spíše pak na společnost směřující ke globalizaci za svízelných okolností, jako je tomu nyní.

6. «Caritas in veritate» je princip, kolem něhož se rozvíjí sociální učení církve. Je to princip, který nabývá své účinné formy v kritériích orientujících morální jednání. Chtěl bych poukázat zejména na dvě z nich, která jsou dána zvláště úsilím o rozvoj ve společnosti na cestě globalizace: spravedlnost a obecné dobro.
V první řadě spravedlnost. Ubi societas, ibi ius: každá společnost si vytváří vlastní systém spravedlnosti. Láska přesahuje spravedlnost, protože milovat znamená dávat, nabízet druhému ze svého; ale nikdy není bez spravedlnosti, která vybízí dávat druhému to, co je jeho, a to, co mu náleží z důvodu jeho bytí a jeho konání. Nemohu „darovat“ druhému ze svého, aniž bych mu nejprve dal to, co mu podle spravedlnosti patří. Kdo miluje druhé láskou (caritas), je k nim především spravedlivý. Spravedlnost nejen že není cizí lásce, nejen že není alternativou či paralelou k lásce, ale spravedlnost je „nerozlučně spojena s láskou“,[1] je jí vnitřně vlastní. Spravedlnost je první cestou lásky nebo - jak řekl Pavel VI. - její „minimální mírou“,[2] je integrální součástí oné lásky konané „činem, doopravdy“ (1 Jan 3,18), k níž vybízí apoštol Jan. Na jedné straně láska vyžaduje spravedlnost; vyžaduje uznání a respektování legitimních práv jednotlivců i národů. Zasazuje se o budování lidské obce podle práva a spravedlnosti. Na druhé straně láska překonává spravedlnost a dovršuje ji v logice daru a odpuštění.[3] Lidská obec se nerozvíjí pouze vztahy práv a povinností, ale spíše a ještě dříve vztahy nezištnosti, milosrdenství a společenství. Láska také v lidských vztazích dává vždycky vidět lásku Boží a dodává teologální a spásonosnou hodnotu každé snaze o spravedlnost ve světě.

7. Vážně je třeba vzít v úvahu i obecné dobro. Milovat někoho znamená chtít jeho dobro a účinně se o ně přičiňovat. Vedle individuálního dobra existuje dobro, jež se pojí se sociálním životem lidí: obecné dobro. Je to dobro celku nás všech, tvořeného jednotlivci, rodinami a přechodnými skupinami, sjednocenými ve společnosti[4]. Není dobrem vyhledávaným pro ně samotné, nýbrž pro lidi, kteří jsou součástí společnosti a kteří pouze v ní mohou skutečně a účinněji dosáhnout svého dobra. Chtít obecné dobro a přičiňovat se o ně, je požadavek spravedlnosti a lásky. Zasazovat se o obecné dobro, znamená jednak opatrovat a jednak používat onu soustavu institucí, které právně, občansky, politicky a kulturně strukturují sociální život, jenž tak nabývá formy pólis, obce. Bližního lze milovat tím účinněji, čím více se usiluje o obecné dobro odpovídající také jeho skutečným potřebám. Každý křesťan je povolán k této lásce na způsob svého povolání a podle možností svého vlivu v pólis. Toto je instituční – můžeme říci také politická – cesta lásky, jež je neméně způsobilá a vlivná než láska, se kterou se setkává bližní přímo bez zprostředkujících institucí pólis. Když je úsilí o obecné dobro oživováno láskou, má vyšší sílu než nasazení jenom světské a politické. Jako každé nasazení pro spravedlnost i toto se vpisuje do svědectví božské lásky, která působením v čase připravuje věčnost. Je-li jednání člověka na zemi inspirováno a podporováno láskou, přispívá k vytváření oné univerzální obce Boží, k níž směřují dějiny lidské rodiny. Obecné dobro a úsilí o ně ve společnosti, která se globalizuje, nemohou nenabývat dimenzí celé lidské rodiny, totiž společenství národů a států[5] tak, že lidské obci, která do určité míry předjímá ničím neomezovanou obec Boží, dávají formu jednoty a pokoje.

8. Velké téma rozvoje národů osvítil světlem pravdy a jemnou silou Kristovy lásky můj ctihodný předchůdce Pavel VI. vydáním encykliky Populorum progresio v r. 1967. Prohlásil, že Kristova zvěst je prvním a hlavním faktorem rozvoje,[6] a odevzdal nám úkol kráčet po cestě rozvoje celým svým srdcem a celou svou inteligencí[7] to znamená s vroucností lásky a s moudrostí pravdy. Prvotní pravda Boží lásky, milost nám darovaná, otevírá náš život pro dar a umožňuje doufat v „rozvoj celého člověka a všech lidí“,[8] v přechod „z životních podmínek méně lidských k podmínkám lidštějším“,[9] který získáme překonáním obtíží, na něž se během cesty nutně naráží.
Po více než dvaceti letech od vydání této encykliky chci vzdát hold a čest památce velkého papeže Pavla VI., převzít jeho učení o integrálním rozvoji, zařadit se na cestu, kterou načrtlo, abych je aktualizoval pro nynější dobu. Tento proces aktualizace začal encyklikou Sollicitudo rei socialis, kterou Boží služebník Jan Pavel II. připomněl publikaci Populorum progressio u příležitosti 20.výročí jejího vydání. Doposud byla podobná připomínka vyhrazena pouze encyklice Rerum novarum. Po uplynutí dalších dvaceti let vyjadřuji své přesvědčení, že Populorum progressio si zasluhuje, aby byla pokládána za „Rerum novarum soudobé epochy“, osvěcující cestu sjednocujícího se lidstva.

9. Láska v pravdě – caritas in veritate – je velká výzva a současně i velká příležitost pro církev ve světě postupné a pronikavé globalizace. Rizikem naší doby je, že faktickému vzájemnému propojení mezi lidmi a národy nebude odpovídat etická interakce svědomí a inteligencí, z níž by měl vzejít jako její výsledek opravdu lidský rozvoj. Jedině láskou osvěcovanou světlem rozumu a víry je možné dosáhnout cílů rozvoje majících lidštější a více zlidšťující účinnost. Sdílení hmotných statků a zdrojů, z nichž vychází autentický rozvoj, se nezajistí pouhým technickým pokrokem a pouze konvenčními vztahy, nýbrž potenciálem lásky, která přemáhá zlo dobrem (srov. Řím 12,21) a otevírá jednotlivá svědomí a svobody pro vzájemnost.
Církev nenabízí technická řešení[10] a „nijak se nechce vměšovat do politiky států“[11]. Má však ve všech dobách i okolnostech plnit poslání pravdy pro společnost na míru člověka, jeho důstojnosti a jeho povolání. Bez pravdy se upadá do empiristické a skeptické vize života, jež není schopna pozvednout se nad běžné procedury, protože se nezajímá o chápání hodnot – někdy ani významů – podle nichž se má řídit a orientovat. Věrnost člověku vyžaduje věrnost pravdě, která jediná je zárukou svobody (srov. Jan 8, 32) a možnosti integrálního rozvoje člověka. Proto ji církev hledá, neúnavně hlásá a rozpoznává kdekoliv vychází najevo. Toto poslání pravdy je pro církev nezadatelné. Její sociální učení je jedinečným momentem tohoto zvěstování. Je službou pravdě, která osvobozuje. Sociální učení církve je otevřené pravdě, ať již pochází odkudkoli, [12] přijímá a spojuje do jednoty fragmenty, v nichž ji často nachází, a přináší ji do stále nových zkušeností společnosti, lidí a národů.

POKRAČOVÁNÍ ZDE