Jsem svatý!
Jsem svatý, nevěříš? Uznávám, že to není tak docela normální. Ale moc hezké. Řeknu ti, jak se mi to stalo. Nebylo to tak, že jsem se svatý narodil, byl jsem hříšník. Byl jsem satanista. Byl jsem tramp. Byl jsem asi taky flákač, rozhodně jsem ale nebyl svatý. Jednou, asi tak ve čtrnácti letech, jsem se rozhodl, že se mi tenhle svět nelíbí. A ve čtrnácti letech člověk samozřejmě snědl všechnu moudrost, takže jsem se rozhodl, že nebudu nikoho žádat o pomoc a vyřeším to sám. Utekl jsem z učňáku, stavil se doma, kde jsem si vzal "to nejnutnější", a pak jsem "zmizel ze světa", alespoň jsem si to myslel. Ale svět mě nehodlal pustit, takže útěkem jsem změnil vlastně jen to, že jsem se zbavil jakékoli zodpovědnosti. Nemusel jsem do školy ani do práce. Nemusel jsem luxovat, vynášet koš ani mýt nádobí. Takže ze mě vyrostl postpubertální klacek. Z louže do bláta Byl jsem nejen nezodpovědný, ale i drzý, pyšný a byl jsem ve vzpouře proti všemu, co mělo nějaký řád. Na tyto své vlastnosti jsem samozřejmě doplatil. Dostal jsem se do kriminálu a do blázince, skrze který jsem také opustil základní vojenskou službu. Nejvíc mě na tom štvalo, že mě nikdo nelitoval. Tak jsem se začal litovat sám. A to je, příteli, nejlepší cesta, jak se dostat do výše zmíněných ústavů. Takhle se člověk zaplete do osidel tohoto světa. A cesta ven? Neexistuje. (Pokud chceš řešit věci vlastním rozumem a vlastní silou). Ale! Přesto je možné vymanit z tohoto světa. Dozvěděl jsem se to z publikace, kterou jsem dostal po zhlédnutí filmu "Ježíš". Klekl jsem si a požádal Ježíše o pomoc. Hned nato jsem si připadal jako pitomec, protože "to", co jsem čekal, se nedostavilo. Ježíš změnil moje srdce, očistil mě od hříchu, stal se mým Pánem a mým přítelem, ale já jsem to necítil. Takže jsem knížku zavřel s pocitem, že cesta ven neexistuje. Pomýšlel jsem (ostatně jako už častokrát) i na sebevraždu. Ale naštěstí jsem byl takový slaboch, že jsem to nedokázal. Bůh zatím jednal s mým životem, aniž bych si toho všiml. Postaral se, že o mě svět ztratil absolutně zájem, a já jsem zareagoval svým "standardním" způsobem, utekl jsem tentokrát do Prahy. Po krátkém životě s bandou podobných, světem odmrštěných juniorů jsem se setkal s křesťanem. Ten mi říkal něco o Bibli, že podle ní se dá žít a že to může vyřešit moje problémy. Řekl mi, že za tímto psaným slovem stojí moc opravdové osoby, a to Boha. Moc jsem mu nevěřil, ale něco ve mně se moc chtělo přesvědčit, jestli to je pravda, tak jsem to zkusil a dostal se do církve. To Bůh chtěl a taky toho docílil. V církvi jsem zjistil spoustu zajímavých věcí. Jako například, že mě Bůh má moc rád, že tento svět (pro mě představovaný nelidskými pořádky) je vlastně vládce tohoto světa, ďábel. A že Ježíš porazil ďábla na kříži na Golgotě a tohle vítězství dal nám. A tak jsem zjistil, že vlastně vůbec nemusím mít brýle s pěti dioptriemi na každém oku a sundal jsem si je. Dostal jsem od Boha i jiné důležité věci, jako například byt, práci, spousty bratrů a sester po celém světě a v neposlední řadě moji milovanou, kterou si chci vzít, a ze svých dětí hodlám vychovat dobré a věrné křesťany. Člověče, ať máš nebo nemáš problémy, ať jsi muž nebo žena, černý nebo bílý, hloupý nebo chytrý, dovol, abych ti poradil: potřebuješ Ježíše. Jako sůl. Víc než sůl. Můžeš jít do pekla a tam trpět Boží hněv a mít tuny soli, ale stačí ti jeden jediný člověk, Ježíš Kristus, a budeš šťastný. Dej ti Bůh moudrost, aby ses rozhodl správně.