poslal nomo77 Poslední dobou se vracím v myšlenkách k tématu odpuštění mnohem častěji než kdykoli předtím. Většinou proto, že mám v té oblasti pořád několik “vyskakujících” otazníků. Pamatuji si, že jsem se jednou setkal s pohledem křesťanů, že otázka “proč …?” položená směrem k Bohu je de facto hříchem. Otázka prý vytváří prostor pro pochybnosti. Křesťan by měl věřit a ne se ptát “proč?”.
Osobně však považuji možnost ptát se Boha za
velikou výsadu a projev Jeho milosti směrem k nám. Otázka
“proč...?” mě od Boha nijak neodrazuje, ba naopak i přes mnohé
pochyby mi dává možnost přijít k místům, které jsem dříve
nemohl být schopen vidět. Ale zpátky k “proč?” v této úvaze.
Proč
odpuštění? Co je Boží odpuštění? Potřebuje člověk, který
slyšel pramálo o Bohu, se kterým se shodnu maximálně na výsledku
včerejšího fotbalového duelu, slyšet o odpuštění? Rozumíme
my křesťané pravidelně navštěvující svoje bohoslužby co
odpuštění je? V těchto otázkách mě zaráží jeden rozdíl v
rozlišení dvou podstatných věcí. Potřebuji odpuštění od
Boha, nebo potřebuji Boha, aby mi odpustil?
Pokud
chci mluvit o odpuštění, je to vždy o klíčové otázce,
“odpuštění čeho?”. My křesťané tomu říkáme hřích. Jak
to však vidí sekulární společnost? Pamatuji, jak se mě před
pár lety při debatě o Ježíši zeptal můj nekřesťanský známý,
“co je to hřích?”. Já si uvědomil, že pokud on řeší
otázku “co je hřích?”, je potom bezpředmětné s ním řešit
otázku odpuštění. Nehledě na to, že on sám mě svojí
jednoduchou otázkou posadil na zem, protože já jsem mu nebyl
schopen dát regulérní odpověď na to, co hřích je. Fráze typu
potřebuješ odpuštění, protože jsi hříšník se v jeho případě
minula účinkem.
Co
je to tedy hřích? Je to pocit viny? Samotný výraz působí dojmem
špinavého natrhlého cáru na vyžehlené košili našeho života,
ke kterému je vztažena pomyslná ruka Boží se vztyčeným
ukazovákem “Hříšníku!” nebo trochu volněji “Vinen!”.
Mám však otázku. Čím je např. vinen člověk, který poprvé
slyší zprávu o Ježíši jako Vykupiteli? Který slyší a je
postaven před rozhodnutí reagovat na Ježíšovo: “pojďte ke mně
všichni, kdo jste obtíženi a já vám dám odpočinutí”. Podle
mého názoru on není na prvním místě vinen. On je
především oddělen! On je Sám, on je bez
Vykupitele, on je bez Boha! Z tohoto úhlu pohledu vidím skutečnou
sílu hříchu s velkým “H”. Schopnost držet člověka v
oddělení od svého Stvořitele. Oddělení, do kterého jsme
se narodili bez vyjímky každý z nás. Nevybrali jsme si to. Přišli
jsme do světa, který má svá pravidla. Vím, že existuje teorie
prvotního – dědičného hříchu. Přijde mi však, že tuto
“doktrínu” si můžeme rozvíjet a leštit tak maximálně v
teologických kruzích nebo na biblických školách. V praxi
zjišťuji prostý fakt. Žijeme ve světě bolesti, oddělení a
beznaděje. Ve světě, který nemá svůj cíl a protože ho nemá,
není schopen ho ani nabídnout.
Nedávno
jsme byl přítomen na sezení Anonymních alkoholiků. Bylo tam
zhruba 20 lidí. Muži a ženy různého věku. Dojmy z toho dne byly
hodně silné. Příběhy lidí, kteří se snaží bojovat s démonem
alkoholu. Na čelní stěně visí dvě tabule. Jedna s dvanácti
krokama a druhá s dvanácti tradicema. Po přečtení
dvanácti kroků na člověka dýchne naděje. Tou nadějí je “Bůh
– tak jak mu rozumíme”. V centru dvanácti kroků nacházím
principy, které učil Ježíš. Odpouštějte a bude vám odpuštěno.
Nesuďte a nebudete souzeni. Tak jak chcete, aby lidé jednali s
vámi, jednejte i vy s nimi. AA je založeno na jednoduchém
principu. Principu sdílení. Biblicky bychom to nazvali -Vyznávejte
hříchy jeden druhému. Lidé se sdílejí nejen o svých
úspěších v tomto boji, ale hlavně o svých pádech. Člověk
najednou zjišťuje, že není sám. Je přijat. Je na stejné lodi
jako všichni kolem něj. Toto vědomí dává lidem sílu se do
shromáždění vracet a znovu se sdílet s ostatními. Nepamatuji
se, že bych slyšel v církvi mluvit tolik lidí, během jedné
hodiny, tak upřímně o své sobeckosti a chybách. Po pravici mi
sedí kluk Jimmy, zhruba v mém věku. Z tváře mu čiší bolest a
zároveň úleva při svém sdílení. Popisuje, jak před dvěma
týdny znovu padl a napil se. O kus dál stařík jménem Abra. Věkem
snad pětašedesát. Vousy i vlasy bílé jako sníh jen nad horním
rtem se jeho běloba mění v naprosto hnědou, která je indicií
jeho vášnivé zálibě v doutnících. Vyjadřuje vděčnost za
den bez alkoholu. Svou bělavou hlavou a úsměvem na tváři dává
naději jiným přísedícím, kterým se ten den zrovna nevyvedl.
Matka dvouleté dcery, jejíž životní osud má de facto ve svých
rukou, stojí před jednoduchou volbou. Alkohol nebo dcera? Po dvou
větách z jejích očí tryskají slzy. Už nemůže. Ten tlak se
nedá vydržet. Musí si vybrat. Přišla do AA a nachází
jednoduchou pravdu. Přiznání své chyby, svého boje ve
společenství druhých, jí přináší úlevu a zároveň sílu
rozhodnutí učinit. Ten den jsem si odnesl jen jeden silný dojem a
tím byla bolest. Bolest lidské duše, která je sama, která
hledá naději, protože žije ve světě, který naději nenabízí.
Odpuštění
se intenzivně prolíná v našich osobních vztazích. Je to
neoddělitelná součást vztahu, ve kterém chceme toho druhého
poznat skutečně bez přetvářky. Bez odpuštění není prakticky
schopen vydržet žádný vztah na této zemi. Odpuštění je silou,
která vlévá do vztahu sílu. Je to skutečný projev lásky a
zájmu o toho druhého. Odpuštění přináší pokoj a posunuje nás
hlouběji jeden k druhému. Naproti tomu ne-odpuštění
vyvolá vždy tvrdost, svár, nepochopení a nakonec oddělenost
jeden od druhého. Skutečnou sílu odpuštění však můžeme zažít
jen s jednou neoddělitelnou podmínkou. Můžeme ho jen zadarmo
přijmout a zadarmo ho také dát. Neexistuje nic čím si odpuštění
koupit. Je to zdarma nabídnutá milost z jedné strany ke straně
druhé. Odpuštění je dar ne odměna.
Odpuštění
je i klíčovým prvkem při vstupu do vztahu s Bohem. Bůh dal svého
Syna. Ježíš vynesl hříchy každého z nás na kříž. Svou
obětí překlenul oddělení mezi námi a Stvořitelem. Vírou v
Ježíšovo jméno nevidím při pohledu na kříž mocnou
usvědčující ruku s hrozícím prstem a listem všech mých vin.
Vidím tam především přijetí! Vidím tam sebe jako ztraceného
syna, který se po marném potloukání v tomto světě může vrátit
tam kam patří. Při myšlenkách o kříži vidím svůj skutečný
domov.
