"Věřím, tedy jsem" Jak kdysi dávno Augustin vstoupil na rozhraní rozumu a víry.



A obrátil jsem pozornost k sobě samému a řekl sám sobě:“Kdo jsi?“1 Následující myšlenky a hlediska jsou vedeny snahou poukázat na Augustinovu jedinečnou a v takové šířce a hloubce otevřené a ostré sebereflexe ojediněle zaznamenanou cestu, která vede k bytostnímu uvědomění.
Augustin na počátku Vyznání vzdává chválu Bohu a považuje ho za jistotu, nabízí závěry svého poznání o neklidu lidské duše, jejíž cílem je spočinout v Něm. Nenechme se zmýlit euforickým stavem a přemírou citů v jeho slovech. Jeho poznání zpočátku nebylo jisté, ale otevřené, plné rozporů. Dospěl však do okamžiku, kdy si uvědomil, že nemá jinou možnost, než tuto nejistotu energicky uchopit vírou. Protože to je ten okamžik, kdy vykročí ze smrti do života, kdy bude moci poznat a porozumět, nyní částečně, ale jednou dokonale.2 Lehkost a samozřejmá jistota jeho sdělení musela mít svůj protipól v hluboké skepsi, v krizi sebepoznání, v kruté žízni, v hledání toho, čím tuto žízeň uhasit. Bez toho, aniž by prošel touto cestou, neodvážil by se vstoupit na tak zdánlivě tenký led, a jedině tehdy, až na něj vstoupil, mohl poznat, že to je ledovec, jehož tajemství jsou skrytá pod hladinou, pro něž je potřeba se znovu potápět do sebe sama a znovu probouzet ze zapomnění.
Co je počátkem každého hledání?
Skepse – jako černý tmavý tunel, kterým je nutné projít, který tvoří podzemní labyrint, a není vůbec jisté že najdete východisko. Východisko nejen jako odpověď na otázku, jak to s tím světem vlastně je, ale které dá pocítit bytostní existenci a smysl a sílu jej naplnit a uskutečnit. Na jakou otázku na počátku svého hledání hledal odpověď Augustin? Hledá příčinu pohybu, již nelze ztotožnit s vnitřními lidskými silami, hlas který není ozvěnou našeho hlasu: pravdu… Augustin tedy hledal pravdu a věděl, chtěl a cítil, že ji má hledat v Bohu. A odtud plyne jeho otázka: "Kde mohu nalézt pravdu, kde mohu nalézt Boha?" Kde tedy hledat? Ve smyslovém světě ji nenachází. Věčnou a neměnnou pravdu nemůžeme najít v proměnlivém vnějším světě. Kde je její původ, kde je její základ, srozumitelný pro člověka? Augustin se obrací k sobě, ne ke své přirozenosti "já“, ale k duchu, jež je zdrojem všeho myšlení. A tehdy může zvolat: „Proč chceš bloudit venku? Vrať se do sebe sama, neboť v nitru dlí pravda!“ „Veliká jest, ó můj Bože, moc paměti, nesmírně veliká, jest to prostorná, téměř bezměrná svatyně. Kdo dostoupí až na její dno? Jest to síla mého ducha náležející mé přirozenosti, a přece ani já sám nechápu, co vlastně jsem. Duch tedy jest příliš omezený, aby pochopil sám sebe! A kde jest asi to, čeho sám o sobě nechápe? Snad mimo něj a ne v něm? Jistě ne mimo, proč tedy toho nechápe? – Z toho všeho mne uchvacuje veliký údiv a jímá mne hrůza.
A lidé podnikají cesty, aby se mohli divit horským velikánům, obrovským vlnám mořským, mohutnému toku řek, širému oceánu a pohybům hvězd – sebe však zanedbávají…“3 Augustin zmítaný pochybnostmi, rozhodnutý vyřešit jednou pro vždy svou otázku, klade si další, noří se do své paměti a do své mysli, v odhodlání, že se může povznést nad svou paměť a dospět ke světlu pravdy, které hledá. „A jak budu vzývati svého Pána a Boha? Neboť k sobě ho budu zváti, když ho budu vzývat. A které jest místo v mně, na něž přijde Bůh můj? Kam přijde ke mně Bůh, který stvořil nebe a zemi? Jest snad ve mně, Pane nějaké místo, jež by Tebe obsáhlo? Nebo mohou Tě opravdu obsáhnouti nebe a země, jež jsi stvořil a v nichž jsi mně stvořil? Anebo obsahuje Tě vše, co jest, proto, že by bez Tebe nebylo tím, čím jest? A poněvadž i já jsem, proč Tebe prosím, abys ke mně přišel, jenž bych nebyl, kdybys Ty nebyl ve mně? Nebyl bych tedy Bože můj, vůbec bych nebyl, kdybys Ty nebyl ve mně! Anebo nemám-li spíše říci:“Nebyl bych vůbec, kdybych nebyl v Tobě, z něhož a skrze něhož a k němuž jsou všechny věci“?4 „Miluje Boha svého, co vlastně miluji? Kdo jest ten, jenž z také výše ovládá mou duši? Pomocí své vlastní duše chci dostoupiti až k Němu. Postoupím dále nad svou sílu, která mne váže k tělu a mění v organismus, v život. Touto silou svého Boha nenaleznu, neb tak nalézá jej kůň a mezek, kteří rozumu postrádají a tatáž síla oživuje jejich těla.“5

K čemu Augustin dospěl při svém prvním pohledu do sebe samého? A je vůbec možné dospět k reálnému stavu své mysli, existuje nějaký pravdivý stav, nebo pouze relativní pohled z hlediska svých současně nasazených „brýlí“? Je vůbec možné dospět k reálnému poznání sebe sama? Augustin zjistil  to, co se ho bytostně dotýkalo, když se podíval na svou minulost a přítomnost, dospěl k tomu, že spoutal sám sebe.
„Vzdychal jsem spoutaný ne cizími okovy, nýbrž svou železnou vůlí. Mou vůli měl ve své moci nepřítel a ukoval z ní řetěz, kterým mne spoutal. Z převrácené vůle totiž povstává náruživost, slouží-li se náruživosti, povstává zvyk, neodporuje-li se zvyku, stává se nutností. Těmito spojenými články mne poutalo tvrdé otroctví.“6 „Co by Ti mohlo býti skryto ve mně, před jehož očima leží otevřena propast lidského svědomí? Tebe zajisté bych ukrýval před sebou nikoliv sebe před Tebou. Nyní však, jak mé lkaní dosvědčuje, že sám sobě se nelíbím, Ty se mně líbíš a záříš, jsi mou láskou a touhou, takže se sám nad sebou rdím, zavrhuji sebe a vyvoluji Tebe a nelíbím se ani Tobě ani sobě, leč skrze Tebe.“7 „Nezbyla mně žádná pochybnost, že Tvá nezničitelná podstata jest původem všech podstat, netoužil jsem býti více přesvědčen o Tobě, nýbrž býti stálejším v Tobě. V mém pozemském životě však dosud vše kolísalo a mé srdce musilo býti vyčištěno od starého kvasu…“8 „Nikdy se od nás nevzdaluješ a my se těžko k Tobě vracíme!“9